Saidovo veřejné směřování „po Orientalismu“ bylo stále političtější, a tím i mnohdy kontroverzní. Nejednalo se o odtažitého kabinetního akademika: většina muslimů a zejména Palestinců ho zná jako tribuna, který v jejich jménu pozvedal hlas proti zakořeněným západním předsudkům a arogantním nárokům. Od Saidovy sekery však při kácení lesa „orientalismu“ létaly třísky, o čemž by nejlépe mohli vyprávět iráčtí Kurdové.

Útok na Halabdžu …
V roce 1988 irácké vojenské letectvo zaútočilo otravnými plyny (směsí yperitu, sarinu, tabunu a neurotoxického plynu VX) na město Halabdža, kde zůstalo dle umírněnějších odhadů 3200 až 5000 mrtvých civilistů. Saddám Husajn obvinil z odpovědnosti za masakr Írán, se kterým tehdy vedl konečnou fázi vyčerpávající války, na jejíž frontové linii Halabdža ležela. Diskurz k obraně „arabské věci“ ochotně přejala většina arabských představitelů (kromě Sýrie, jež měla s Irákem ideologické a později i reálně politické rozpory).

… a jak o něm psal Said
V roce 1991 Saddámova armáda po odchodu z Kuvajtu pacifikovala šíitské a posléze kurdské povstání, což v panice z možného opakování chemických útoků dohnalo 1,8 miliónu Kurdů k útěku do sousedních zemí. V téže době – 7.března 1991 – přišel právě Edward Said s článkem, který díky autorově prestiži otiskla přední anglosaská periodika New York Times a London Review of Books. Píše v něm: „Často se opakovalo tvrzení, že Irák trávil své vlastní občany. To je přinejlepším nejisté. Existuje nejméně jedna zpráva z War College, vypracovaná v době iráckého spojenectví s USA, která tvrdí, že za otrávené Kurdy v Halabdže může Írán. Jen málokdo dnes v médiích takové zprávy připomene.“

K tomu publicista Leo Casey v časopise Dissent poznamenává: „Snad v jakékoli myslitelné otázce by Said s největší rezolutností odporoval tomu, co tvrdí americký zpravodajský a vojenský aparát. Když ale přijde řeč na to, zda byl proti Kurdům nasazen bojový plyn, tu najednou zdiskreditované a prokazatelně chybné údaje CIA a DIA získávají důvěryhodnost.“ Casey neváhá poukázat na paralely s táborem popíračů holocaustu.

Dozvukům událostí z Halabdže je věnován kurdský hraný film Život. Ani katarská televize Al-Džazíra, když v půli srpna 2003 přinesla reportáž o uvedení tohoto snímku na filmovém festivalu v New Yorku, neopomněla hovořit o „dosud nevyjasněném podílu Íránu“ na chemickém útoku před 15 lety.

Výběr ze Saidových nekrologů v britském tisku

„Měl jsem to neuvěřitelné štěstí, že Edward Said byl před 25 lety mým profesorem na Columbia University. Bylo to v době íránské revoluce a já nikdy nezapomenu na to, jak prorocky říkal: ‚Dobře si všímejte, co se právě děje, protože to ve svých ozvucích bude čeřit hladinu nadcházejících dekád.‘
Ed Said byl kontroverzní, brilantní, kritický i štědrý. Především to ale byl humanista a skvělý učitel. … Vydal jsem se jinou cestou než on, ale nikdy nezapomenu na jeho přednášky a jeho dárky. Bude hodně chybět všem, kteří ho znali, ať patřili k jakémukoli náboženskému a politickému prostředí.“
Greg Dinner, Guardian, 27.9.

„Poprvé jsem se s ním setkal během libanonské občanské války. … Řekl mi, že mám hledat byt v bejrútské ulici Hamrá.
V ulicích se střílelo – jak snadno jsme si všichni zvykli přijímat válku jako normální věc! Když jsem ale vyběhl po schodech k bytu, slyšel jsem Beethovenovu klavírní sonátu. Nebyla to „Měsíční“ – cosi tak proflákle populárního není nic pro Edwarda; každopádně jsem musel u nahnědo natřených dveří čekat deset minut, než dohrál. …
Nebyl to člověk bez chyb: jako kritik uměl být bezohledný a nemilosrdný; mohl se často opakovat; dokázal se rozzuřit k nepříčetnosti. Ovšem – bylo zde příliš mnoho věcí, kvůli kterým měl důvod se hněvat. …
Život mu znepříjemňovaly anonymní výhružné telefonáty. Jeho kancelář navštívil muž s Molotovovým koktejlem. Mnoho urážek a nactiutrhání na jeho adresu publikovali židovští Američané, kteří neunesli, že dokázal tak výřečně a energicky hájit svůj okupovaný národ.“
Robert Fisk, Independent, 26.9.

„Sekularizovaná kultura nemůže plně vytěsnit nábožnou úctu. Politická levice sice nezná nebo nestrpí skutečné světce, na jejich místo má však sklon stavět intelektuály. Zesnulý Edward Said … byl právě takovou postavou.
Svou akademickou kariéru spojil s živením pocitu ukřivděnosti u Palestinců a s postkoloniálním obviňováním Západu. Vášnivá obhajoba palestinské kauzy ho vedla k tomu, aby omlouval arabský terorismus, a to včetně útoků z 11.září.
Mírové dohody z Osla v roce 1994 odmítl jako ‚palestinské Versailles‘ a odsoudil Jásira Arafáta, jemuž kdysi psával projevy, jako ‚Pétaina‘, který se zpronevěřil svému lidu. Před třemi lety byl vyfotografován, jak hází kameny po izraelských vojácích.“
redakční úvodník, Daily Telegraph, 27.9.

„Byl schopen zajít až k vyloženým nadávkám, když napadal jiné disidenty, s nimiž nesouhlasil, zejména ty z jiných arabských zemí a z nich zvláště Iráčany a Kurdy. O Iráku jsem se s ním v posledních dvou letech prostě musel přestat bavit. Těm, kdo souhlasili se změnou režimu v Bagdádu, pro to připisoval naprosto nejnižší pohnutky, a měl silný sklon vztahovat si jakoukoli polemiku na toto téma jako osobní urážku.“
Christopher Hitchens, Observer, 28.9.

„Přišli jsme o důležitého, odvážného, nezávislého myslitele, bez jehož úhlu pohledu teď blízkovýchodní politika vypadá ještě beznadějněji vrtkavá.“
Valentine Dinner(ová), Guardian, 27.9.