* * * *

Írán – smrt jedné iluze

Amír Táherí
New York Post, 20.února ‏2004‏‏

„Musíme obrátit list a jít dál.“ Takovou radu dal v tomto týdnu svým spoluobčanům Alí Chámenejí, „nejvyšší vůdce“ Islámské republiky Írán. Mluvil o parlamentních volbách, které se konají dnes a které už předem byly zařízeny tak, aby přinesly takřka úplné vítězství právě jeho režimní frakci.

Ještě před měsícem by této frakci, jejíž ústřední postavou je Chámenejí, jen málokdo předpovídal tak hladké vítězství. Očekávalo se, že skupina s ní soupeřící, za jejíhož praporečníka je považován prezident Mohammad Chátamí, svede skutečný boj. To se ale nestalo, protože této skupině chyběla podpora z širší lidové základy, a tak na skutečný boj ztratila chuť.

Íránské volby definitivně udělaly tečku za několika iluzemi.

Iluze č.1: Samotné pořádání voleb je známkou demokracie.

Nyní víme, že demokracie bez voleb sice neexistuje, ale je možné konat volby bez demokracie.

Chomejnistický recept na volby je jednoduchý a účinný.

Nejprve je potřeba se ujistit, zda všichni kandidáti mohou být vzorem loajality k vůdci. Pokračuje se tím, že se zabrání opravdové volební kampani. Kandidáti nesmějí kritizovat vedení státu. Nesmějí ani nabízet program, který by se lišil od základní linie režimu.

Celá „kampaň“ trvá pouhý týden a žádný kandidát do ní nesmí vložit víc než 10 000 dolarů. Kandidátům je zamezen přístup do masmédií jako jsou rádio a televize. Jakýkoli propagační materiál, kterým se chtějí prezentovat, musí dostat schválení úřadů.

A nakonec ani zisk většiny hlasů nestačí k vítězství. Rovných 11 orgánů státního vedení, z nichž nejvyšším je Rada strážců revoluce, musí toto vítězství potvrdit. Současně mají právo anulovat výsledky některých nebo i všech kandidátů.

Takovýto volební systém má jasný cíl: znemožnit, aby stávající vláda byla ohrožena a aby se nabízely politické alternativy. Ve volbách se má projevit oddanost těm, kdo jsou u moci.

Iluze č.2: Íránský režim je reformovatelný zevnitř.

Žádný systém nemůže být reformován, dokud se neotevře jiným silám a zejména takovým, které s ním chtějí vstoupit do soutěže. To by znamenalo dělit se o moc se skupinami a stranami, které jsou nyní z těch či oněch důvodů vyloučeny z podílu na rozhodování.

Podstatou reformy není jen uvedení nových způsobů jednání. Jejím nezbytným předpokladem jsou i noví lidé či alespoň některé prvky onoho jednání. Mohli jsme to vidět na příkladu Sovětského svazu pozdních 80.let, kdy Michail Gorbačov chtěl změnit poměry, aniž by se vzdal mocenského monopolu komunistické strany.

Iluze č.3: V Íránu existuje jednotná domácí opozice, která by byla schopna posoudit, v jaké situaci se země nachází, a představit jasnou vizi budoucnosti.

Zjišťujeme, že takzvaný „reformistický“ tábor existoval výhradně v představách některých západních komentátorů. Nynější volby roztříštily tento tábor na plných 18 různých skupin, z nichž některé vyhlásily bojkot voleb, zatímco jiné – přestože jim bylo odepřeno právo postavit vlastní kandidáty – se proti tomuto bojkotu postavily ve jménu revoluční solidarity.

Takzvaní „reformisté“, kteří na žádném poli nepředstavili naprosto žádný větší reformní program, jsou asi tak nahodile složeným davem jako lidé čekající na zastávce, které nespojuje nic jiného nežli společné přání dostat se do autobusu.

Důvěryhodná opozice nemůže vzejít z občasných studentských nepokojů, fraškovitých stávek vsedě, řečnění o Schopenhauerovi a Hegelovi nebo úsměvů jako z reklamy na zubní pastu, které tak výborně jdou prezidentovi Chátamímu. Nejdříve ze všeho je nezbytné poukazovat na to, proč je současný systém špatný a proč by měl být nahrazen něčím jiným.

Za poslední zhruba desetiletí vygenerovala íránská opozice hodně tepla, ale jen málo světla. Prokázala velkou odhodlanost, ale malou promyšlenost. Zůstávala v kolejích romantického zaujetí pro nejasné a obecné proklamace, zatímco se chomejnistický establishment soustředil na zcela konkrétní témata moci a jejího výkonu.

Jinými slovy: íránský systém je zablokovaný nejen proto, že se establishment nechce dělit o moc (který establishment by to koneckonců chtěl?), ale také proto, že na scéně chybí důvěryhodná opoziční síla.

K tomu, aby se režim změnil a reformoval, nestačí, aby z něho byla většina lidí nešťastná. Nemůže dojít k demokratizaci, aniž by existovala opozice schopná nabídnout jasné alternativy proti vládní teorii a praxi.

Smrt těchto iluzí nutí Íránce i ostatní lidi, kteří se o Írán zajímají, aby přehodnotili některé předpoklady, jež se nedávno objevily.

Klíčovým poučením pro Íránce je to, že alternativa vůči stávajícímu režimu nemůže pocházet zevnitř jeho soukolí. Je možné, a v současné době se to dokonce částečně děje, že se od establishmentu oddělí rozsáhlé skupiny, které se od něho začnou distancovat. Dokud se však nezačlení do opozice, zůstanou jen zbloudilými koráby na rozbouřeném politickém oceánu.

Jak řekl Prorok [Muhammad]: Na tom, co se děje, je vždy něco dobré. Platí to i pro íránskou volební komedii.

Vyplývá z ní, že současný režim nestaví svou legitimitu na volebních urnách, nýbrž na své schopnosti udržet se u moci silou, pokud to bude nutné. Nutí sousedy Íránu a všechny velmoci, které mají v regionu své zájmy, aby zavrhly iluze a buď přijaly současný íránský režim v takové podobě, jaká skutečně je, nebo se k němu postavily jako k nepříteli, který musí být svržen.

Konec iluzí o Íránu současně znamená konec evropské politiky „konstruktivního dialogu“, se kterým jako první přišlo Německo v 80.letech a ve kterém dnes nejaktivněji pokračuje Británie. Šlo o politiku založenou na přesvědčení, že režim v Íránu se dokáže reformovat zevnitř, a to pokojně a urychleně. Teď je jasné, že nedokáže.

Evropané tak stojí před radikální volbou:

- buď se tvářit, že je vše v pořádku, a dál vyjednávat s íránským režimem, jehož spolupráci v řadě otázek – jako je nešíření jaderných zbraní, Irák a Afghánistán – potřebují;

- nebo se odhodlat k soustavě nových diplomatických, ekonomických a dokonce snad vojenských nátlakových nástrojů, které by podnítily vznik původní a vnitřní demokratické opozice.

Také Bushův kabinet musí vypracovat komplexní analýzu aktuální situace v Íránu. Musí se rozhodnout, zda Írán je – slovy muže číslo 2 na americkém ministerstvu zahraničí Richarda Armitage – režim „svým způsobem demokratický“, anebo despotický, který k setrvání u moci používá náboženství a násilí.

Krátkodobá „realpolitik“ může navodit klidnější způsob soužití s režimem v Tehránu – dosti podobně tomu, jak Washington nastavil svou politiku vůči Číně. Pak by ale předčasně skonal ambiciózní plán prezidenta Bushe na „nový Blízký východ“. Islámská republika by tehdy získala dost času k tomu, aby shromáždila nukleární arzenál a další zbraně hromadného ničení, jež tehránské vedení považuje za nejlepší pojistku své politiky.

Dneškem se skutečně obrací list v soudobých dějinách Íránu. Možná to ale není stejný list, jaký měl na mysli Chámenejí.

Amír Táherí