Snadno by se pošklebovalo vojákovým špatně skrývaným obavám. Ale v jeho celkové bázlivosti a nejistotě ze všeho iráckého je rozhodně více citlivosti, než kolik je jí v nezměrné aroganci těch, kteří naplánovali invazi s přesvědčením, že Saddám Husajn se zhroutí jako balíček karet – to vše za minimálního podílu iráckého lidu během války i během poválečného urovnání.

Iráčané, s nimiž jsem mluvil pár dní po začátku invaze, si mnohem rychleji než vnější svět povšimli jejího pomalého tempa i neschopnosti nalomit skutečné páky moci prezidenta Saddáma Husajna. Skutečně je to tak: celý útočný plán hrál přímo ve prospěch iráckého vůdce.

Mezi plány Pentagonu a Saddáma Husajna je kuriózní symetrie. Americký plán byl vyhnout se městům a mířit k Bagdádu. Plán prezidenta Saddáma byl víceméně veřejně znám: ustoupit do měst, kde USA nebudou moci využít vzdušné síly a nebudou znát terén tak dobře jako obránci.

Prezident Saddám a Washington byli zajedno i v dalším důležitém bodu. Saddám se vždy děsil vnitřních povstání Kurdů a šíitských muslimů, kteří dohromady tvoří tři čtvrtiny populace. Velké vzpoury v roce 1991 ho málem přivedly k pádu. Během let přijal propracovaná opatření, aby se zajistil proti opakování takových událostí: vyslal kádry strany Baas (Obroda) a bezpečnostní složky do každé vesnice, města a čtvrti.

Washington byl ve skutečnosti proti jakémukoli povstání, stejně jako i roku 1991. Obával se kurdské rebelie ve městech Mósul a Kirkúk, která by vyprovokovala tureckou intervenci. Na jihu se USA stavěly proti povstání mezi šíity, protože by z něho mohl těžit Írán. Ten už podporuje Nejvyšší radu pro islámskou revoluci v Iráku, což je nejsilnější šíitská organizace v zemi. Spojené státy rovněž cítily, že kdyby dovolily iráckým politickým organizacím, aby nesly podíl na očekávaném snadném vítězství by Washington donutilo, aby jim poskytl účast na poválečné moci. „To by naráželo na jejich plány, jak předělat Irák podle vlastních představ,“ říká jeden opoziční předák.

Právě tak panuje nedorozumění kolem povahy vládnutí prezidenta Saddáma Husajna. Ačkoli se jeho vládnoucí strana Baas dostala k moci roku 1968 vojenským převratem, nikdy nešlo o klasický vojenský režim, v němž moc drží armáda. Prezident Saddám, přestože si obléká vojenskou uniformu, formálně neprošel žádným vojenským výcvikem. Vždy se opíral o své bezpečnostní služby, o stranu Baas a o provázanou síť klanových a kmenových aliancí, které ho držely u moci.

Toto jsou silová centra jeho vlády. Když se Spojené státy a Británie vědomě rozhodly nedobývat města na začátku invaze, postaraly se tak Saddámovi o udržení kontroly nad podstatnou většinou irácké populace. To, že se hned z počátku kampaně nepodařilo získat město jako je Basra, mimo jiné – vyjádřeno slovy jednoho kurdského velitele – znamená, že zde nejsou „žádné viditelné výsledky, jaké by se daly Iráčanům ukázat“.

To neznamená, že by prezident Saddám měl zvítězit. Jeho režim byl vždy mezi lidmi v Iráku silně nepopulární. Jeho politicky silné body jsou i jeho vojenskými slabinami. Fidáíjú Saddám (Saddámovi partyzáni) možná dokáží zastavovat dezertéry kulkou do hlavy, ale nedokázali přinutit pravidelnou iráckou armádu k boji. Oběti na životech jsou mezi Američany a Brity velmi nízké. Akceschopné gerily, jaké mají Čečeni nebo kurdští péšmarga, by dlouhé zásobovací kolony Spojenců rozsekaly na kousky. Více znepokojení tak představují ostřelovači z milic strany Baas.

Saddám byl vždy odborníkem na udržení politické kontroly, avšak jeho vojenská historie vzbuzuje více pochyb. Jen taktak dokázal uspět ve válce s Íránem, kdy byl navíc podporován USA a většinou ostatního světa. Jeho republikánské gardy nikdy neprošly zkouškou proti silnějšímu protivníkovi.

Jenže chyby v plánování invaze hrají důležitou roli, protože v řadách civilního vedení Ministerstva obrany USA vyjevují nabubřelé sebevědomí a ignoranci, jež se stihly přelít i do plánů na poválečnou výstavbu Iráku. Pentagon údajně odmítl seznam činitelů Ministerstva zahraničí USA, kteří by stáli v čele iráckých ministerstev, a místo toho sestavil vlastní soupis takových hvězd jako je James Woolsey, bývalý ředitel CIA, jenž by konkrétně vedl irácké ministerstvo informací.

Když Britové v roce 1917 dobyli Bagdád, hned roku 1920 vypuklo velké irácké povstání, které bylo krvavě potlačeno. Pokud se USA pokusí vnutit Iráku neoimperiální režim podobný výše zmíněným plánům, povstání přijde ještě dříve než po třech letech.

Přístup Washingtonu k následkům jeho invaze pro Irák a celou oblast je poznamenán bizarní a nebezpečnou lehkomyslností. Když Turecko odmítlo povolit využití svých základen a ochromilo tak severní rameno invazních kleští, mělo to být varování, jaký nesouhlas a boj bude následovat proti americké okupaci.

Během posledních dní však americký ministr obrany Donald Rumsfeld varoval Sýrii a Írán, aby se nevměšovaly do dění v Iráku. „Pokud to bylo míněno vážně, pak měl udělat něco, čím by je skutečně zastrašil,“ řekl mi jeden kurdský předák. „Místo toho si pomyslí, že to jsou prázdné řeči, a vměšovat se budou o to víc.“

Všechno je to mnohem odlišnější proti roku 1991. Válka v Zálivu byla do značné míry klasickým, konzervativním typem konfliktu. Jejím cílem bylo pouze zvrátit okupaci Kuvajtu a obnovit status quo. Zdá se, že prezident George Bush, viceprezident Dick Cheney ani Donald Rumsfeld nikdy nepochopili zásadní radikalismus svého jednání. Jejich plány na budoucnost Iráku jsou nejen radikální, nýbrž se přímo blíží fantazii. Jen málokterá společnost světa je totiž komplikovanější a ne za všechny její problémy může Saddám nebo strana Baas. Nápad, že pan Woolsey – nebo kterýkoli jiný bývalý americký činitel – povede ministerstvo informací v zemi, jejímuž jazyku nerozumí, je směšný.

Lze připustit, že takové fantazie podnítili někteří členové irácké opozice, kteří rádi přesvědčovali Američany, že jejich armádu uvítají v Iráku davy s květinami. Možná jen málokdo tomu opravdu věřil, zatímco většina v tom spatřovala jasnou návnadu, jež měla přimět Washington ke svržení Saddáma Husajna.

Uplatněním své vojenské síly by USA měly být schopny svrhnout vládu v Bagdádu, jejíž malá vítězství za poslední dva týdny byla převážně výsledkem špatných propočtů Američanů. Nejvýše postavený velitel amerických pozemních vojsk, generálplukovník William Wallace, během tohoto týdne rozčílil Bílý dům, když prohlásil: „Nepřítel, proti němuž bojujeme, není tím nepřítelem, proti němuž jsme byli vycvičeni.“ Dalo by se podobně říci, že Irák, do něhož USA a Británie vstoupily, není tou zemí, za jakou ho považovaly.

Patrick Cockburn

Patrick Cockburn je spoluautorem (vedle Andrewa Cockburna) knihy Saddám Husajn: Americká obsese.