Vlna uprchlíků by mohla Spojeným státům způsobit nesnáze

Daniel Williams, zahraniční oddělení deníku Washington Post
sobota, 22.února 2003; strana A18

Haulér (Arbíl), Irák, 21.února – Když Šákúr Ahmad naposledy viděl příslušníky iráckého bezpečnostního aparátu, bylo to – jak vzpomíná – zevnitř vybrakovaného televizoru, kam se schoval před agenty, kteří ho přišli zatknout.

Psal se rok 1991. Irácká armáda byla vyhnána z Kuvajtu a Kurdové, třetí největší komunita v Iráku, povstali. Vláda prezidenta Saddáma Husajna nasadila k protiútoku a Ahmad musel prchat. Neobjeven opustil svůj televizní úkryt a se svou rodinou utekl z Kirkúku, města ležícího uprostřed bohatých ropných polí asi 200 mil severně od Bagdádu [(silniční vzdálenost činí 275 km)]. Usadili se v oblasti severního Iráku, kterou kontrolují jednotky kurdské domobrany. Tam, jak říká, žijí až dodnes z ruky do úst. Obývají dům z hlíny stojící na předměstí Hauléru [(známého pod arabským jménem Arbíl)], fádního města v Kurdy řízené enklávě, která je pod ochranou amerických a britských bojových letounů. Sem za poslední desetiletí uprchly nebo byly vyhnány desetitisíce Kurdů z těch [kurdských] částí Iráku, které jsou pod kontrolou ústřední vlády. Když teď americká armáda připravuje nový útok, tito běženci nedočkavě doufají, že se budou moci vrátit domů.

Na první pohled je to dost pochopitelná touha a snadná představa. „Prostě chci jít domů,“ říká Ahmad, „to mi nikdo nemůže zakázat.“ Ale taková přání narážejí na obtížnost [případné americké] invaze a nejistotu kolem toho, co bude následovat po ní – zejména v případě Ahmada a mnoha dalších lidí z Kirkúku.

Kirkúk je město, kterému se připisuje obzvláštní strategický význam kvůli jeho ropným ložiskům. Ti, kteří odtamtud dorazili zcela nedávno, říkají, že se Husajnovy jednotky připravují na obranu města. Kromě toho se Turecko, tento spojenec USA pěstující vlastní historické nároky na Kirkúk, staví proti kurdské dominanci nad městem a pohrozilo invazí, jíž by samo získalo kontrolu nad postupem Kurdů.

To drží Spojené státy v šachu. Aby uklidnila turecké námitky, zavázala se americká armáda, že město dobude a obsadí bez pomoci místních kurdských spojenců. Ozbrojené kurdské milice, známé kolektivně jako péšmarga neboli „na smrt jdoucí“, vyklidí Američanům cestu, ujišťují představitelé Kurdů.

Někteří Kurdové jsou přesvědčeni, že péšmarga pocházející z Kirkúku odhodí své uniformy – nikoli však pušky – a připojí se k proudu uprchlíků vracejících se domů. Čeká tam na ně majetek, o který bude třeba se hlásit, a snad i další účty, jež bude nutné vyřídit.

Kirkúk je domovem miliónu lidí, z nichž asi polovinu představují Kurdové. Velkou část ostatních tvoří iráčtí Arabové, které tam přistěhovala vláda v rámci dlouhodobého arabizačního programu a usídlila je v domech, které patřily Kurdům. Není jisté, jak budou arabští osídlenci reagovat, zdali se s vývojem tiše smíří, nebo budou klást odpor americké pěchotě i kurdským navrátilcům.

„Nebudu uprchlíkům bránit v návratu,“ říká Sámí Abdurrahmán, vicepremiér oblasti kontrolované Demokratickou stranou Kurdistánu, jednou ze dvou hlavních kurdských frakcí na severu. „Je to jejich právo. Očekáváme, že arabští osadníci odejdou do své vlastní země, jinak ponesou následky.“

Pohled do Ahmadova uprchlického tábora ukazuje, že běženci mají k touze po návratu do Kirkúku jasné důvody. Některé domy jsou vyrobené z bahna, jiné z briket nespojených maltou. Vychrtlá mládež se jako bez života potlouká špinavými ulicemi a menší děti s usmrkanými nosy si hrají na starých pneumatikách. Kurdští představitelé odhadují, že za poslední léta z Kirkúku a okolních měst a vesnic uteklo nebo bylo deportováno 25 000 rodin.

Kampaň arabizace probíhala ještě před Husajnovou čtvrt století trvající vládou i před vynalezením termínu etnická čistka, jejíž formu představuje. Kurdové však říkají, že Husajn provádí arabizaci nejagresivněji. Kurdští povstalci byli vyhnáni za protivládní činnost. Někdy je jejich půda zkonfiskována na základě toho, že neexistuje dostačující dokument o vlastnictví. Na Kurdy je vyvíjen nátlak, aby si změnili národnost z kurdské na arabskou. Odmítnutí může znamenat ztrátu zaměstnání.

Kurdové hodně dbají na bontón. V Ahmadově chatrči je vyhrazena místnůstka k přijímání hostů. Místo koberce pokrývá podlahu plastový ubrus s květinovým perským vzorem.

Ahmad uprchl z Kirkúku během povstání následujícího po válce v Perském zálivu [(1992)]. Když se vrátil, úřady mu odmítly povolit obnovu jeho zničeného domu, pokud si do svých osobních dokladů nezapíše arabskou národnost.

„Odmítl jsem. Řekli, že mě zatknou za protivládní odpor. Tak jsem pěšky odešel do Hauléru a už se nikdy nevrátil,“ vypráví. Ze svého úkrytu ve starém televizoru slyšel, jak po něm pasoucí Iráčané říkají: „Může se třeba vznášet, ale jednou spadne na zem a my ho chytíme.“ Vtipkuje: „Jsem rád, že se jim nechtělo dívat se na televizi.“

Kurdové, kteří v posledních dnech cestovali mezi Haulérem a Kirkúkem, uvádějí, že bagdádská vláda vyzbrojuje své milice a k posílení obrany hloubí zákopy. Irákem podporovaná íránská ozbrojená skupina zvaná Modžáhedíne chalk byla dislokována ve městě.

„Může tam dojít k bojům,“ soudí Ahmad. „Modžáhedínům nedělá problém zabíjet Kurdy.“

Kurdové rovněž říkají, že ani ve víru příprav na válku se arabizační kampaň nezastavila. Před třemi týdny z Kirkúku utekl Ahmadův švagr Sam´at Alí i s ženou a šesti dětmi. Vládní úředníci hledali jeho osmnáctiletého syna k odvodu do pravidelné armády a samotného padesátiletého Alího nutili, aby vstoupil do milice jménem Jeruzalémská armáda.

„Podívejte se, jaké mám břicho,“ ukazuje na svůj zaoblený pás. „Nemusím zrovna nenávidět Saddáma Husajna k tomu, abych se nehodil na pobíhání s puškou.“

Už předtím ho lidé od úřadů soustavně obtěžovali, aby se zřekl kurdské identity a stal se Arabem. 1.února mu dali na vybranou mezi vstupem do Jeruzalémské armády a odchodem. „Kromě toho všeho řekli, že i kdybych tam vstoupil, stejně bych se musel stát Arabem. A co je moc, to je moc.“

Jeho syn se schovával ve výrobně keramiky. Celá rodina pak utekla na sever jen s několika pytli oblečení. Alí říká, že na poslední kontrole před dosažením kurdského území se z něho vojáci snažili dostat částku odpovídající 7000 dolarů. On ale neměl žádné peníze, a tak mu dovolili projít.

Daniel Williams

Přeložil, vsuvkami v hranatých závorkách doplnil a internetovými odkazy opatřil Petr Kubálek.