* * * *

Teroristický masakr v Hauléru (Arbílu) všem Iráčanům připomněl, že jejich nově získaná svoboda má daleko k bezpečnosti. Musíme se smířit s tím, že v dohledné budoucnosti terorismus zůstane hrozbou pro Irák. Stejně jako v USA, i zde je cílem teroristů porazit demokracii. Terorismus je v mnoha ohledech reakcí na politické pokroky, které Irák mění v demokratickou společnost. Teroristé vědí, že v naší rodící se demokracii nemají jejich reakční ideje, ať je to už arabský nacionalismus nebo islámský fundamentalismus, žádné místo.

Kurdové v Iráku jsou otřesení, ale nezlomení. Zastrašit se nenecháme. Všichni až příliš dobře víme, s kým tady máme co do činění. Teroristé, neschopní zasadit těžké rány americké armádě, stále více útočí na svobodné Iráčany.

Iráčané se však nepodrobují. Zatímco demokracii klade odpor jen drobná menšina bývalých básistů a jejich fundamentalistických spojenců, naprostá většina Iráčanů podporuje přítomnost Američanů a koalice a dobrovolně, ve spojení s touto koalicí, bojuje za svou svobodu. Tisíce osob se s plným vědomím rizika, jež tento krok obnáší, přihlásily do řad irácké policie. Kontrast mezi nucenými odvody, které charakterizovaly vládu strany Bás, a mezi dobrovolným zapojením tolika Iráčanů, kteří chtějí bránit iráckou demokracii, je ohromující a povzbudivý.

Významným důkazem pokroku je důstojnost, s jakou se Iráčané chovají po pádu Saddáma Husajna. Jen malý počet z jeho iráckých obětí se uchýlil k činům pomsty proti těm, kdo je po 35 let trýznili, proti lidem zodpovědným za „zmizení“ nejméně 290 000 Iráčanů, jak udávají statistiky OSN. Ani ten milión Kurdů, které Saddámův režim vyhnal z vlastních domovů, nepřispěchal zpátky, aby si na arabských dosídlencích nárokoval majetek.

Naopak jsou to zbytky Saddámova režimu, kdo vykonal stovky útoků na Iráčany a jejich americké partnery. Většina Iráčanů pohlíží se smutkem na to, jak američtí vojáci, kteří tolik udělali pro jejich osvobození zpod tyranie a pro pomoc na obnově jejich země, nyní padají za oběť básistickému a fundamentalistickému terorismu. Dokonce i ti, kdo hlasitě odsuzují koalici, vědí, že samotné demonstrace a kritiky na adresu USA jim umožnily zase jen Spojené státy. Pokud se dnes mohu něčeho bát, není to nic víc než vyhlídka na americké stažení.

Kromě každodenní bezpečností čelíme i dalším nebezpečím. V Iráku jsou nedemokratické síly, které se pokoušejí zmocnit politického procesu – buď za účelem nastolení tyranie ve jménu většiny, nebo se snahou pojistit práva dříve privilegované menšině. Dnes, kdy do země přicházejí masivní fondy na rekonstrukci, je v ní značný potenciál pro korupci. Současně hrozí nebezpečí, že tyto peníze zadusí politický proces ještě v zárodku.

Naším úkolem je nastavit takové parametry pro politický proces, které budou komplexní a korektní, ale současně nebude možné je snadno zvrátit ve fanatismus nebo diktaturu. Bude to svízelná cesta. Nejen proto, s jakou hojností se diktatury na Blízkém východě ujímaly, nýbrž proto, že demokracie selhávala. Docházelo k bezohledné centralizaci moci, kdy se na zájmy těch, kdo zůstali mimo začarovaný kruh zkorumpovaných vládců, bral stále menší ohled. V Iráku, tak jako v mnoha jiných zemích, se politika zvrhla v prostředek, jak uchopit páky moci v jejím centru. Peníze za ropu se staly krví tohoto korupčního a nedemokratického systému. Z tohoto důvodu Kurdové, společně s mnoha iráckými demokraty, volají po federálním uspořádání Iráku – jde jim o ochranu demokracie, za jejíž budování Iráčané i Američané tak draze platí. Prostředkem k ní je omezit moc státu a současně zachovat práva jeho občanů. Jestliže Irák nebude federální, nebude ani demokratický.

Společně s našimi americkými spojenci, či osvoboditeli, my Iráčané budeme bránit a zušlechťovat svou demokracii. Nikdy to nevypadalo, že výstavba federálního a demokratického Iráku bude jednoduchá, ale neúspěch v politické reformě Iráku a islámského Blízkého východu musíme považovat za předem vyloučený.