Každý správný filmový rozhovor se otře o nějakou „veselou příhodu z natáčení“. Dá se vůbec zažít něco úsměvného při filmování tak seriózního, náboženského tématu?

Řekl bych, že obecně při natáčení dokumentárních filmů příliš mnoho legrace není. Neznamená to, že by šlo o nějakou obzvlášť důstojnou činnost, ale nemožnost opakování záběrů udržuje všechny zúčastněné v neustálém napětí, a tak si popravdě řečeno na nějakou srandu moc nevzpomínám. Ale jednou jsme se přeci jenom zasmáli. Jezídi mají ve zvyku líbat všechno možné. Líbají prahy svatyň, futra dveří, látky, sošky a podobně. Natáčeli jsme návštěvu sošky Anděla Páva ve vesnici … a když vše skončilo, muži zůstali sedět na zemi kolem zdi a bavili se. Kameraman Michal Hájek klečel na zemi, kameru měl velmi nízko na stativu – a najednou k ní přiběhlo malé dítě a políbilo i tu kameru. To vyvolalo smích nejen u nás, ale hlavně u všech místních lidí. Byl to smích veselý, srdečný a ani trochu škodolibý. Dítě uteklo k otci a naše kamera byla v jeho očích na několik vteřin zařazena mezi svaté věci.

Tím hned člověka napadá opak: vyskytly se při natáčení i situace neveselé, na něž budete vzpomínat nerad?

Velmi nerad vzpomínám na to, že jsme se během cesty do Sýrie nedostali zároveň do severního Iráku, jak nám velel původní plán. Vše bylo domluveno, ale protože se z nějakého důvodu náhle zhoršily vztahy mezi iráckými Kurdy a syrskou vládou, nikdo z Kurdů nás nechtěl převést do Iráku. Museli jsme se vrátit do Prahy a o nějakou dobu později jet do Iráku znova, tentokrát přes Turecko. A také bylo nepříjemné, když nás někdo, za kým jsme jeli kus světa, nepřijal. Podobnou situaci nesli rovněž velmi těžce naši hostitelé, kteří nás provázeli. Párkrát se nám to stalo v Sýrii. Ale největší zklamání pro mě bylo v severním Iráku, když nám lidé z jedné vesnice, kde žila tamní svatá žena, vědma a – podle toho, co se o ní říká – opravdová divotvůrkyně, zakázali s ní nejen mluvit, ale i třeba z dálky ji natáčet. Ti muži se chovali opravdu nepřátelsky.

A jak vstřícní ke spolupráci byli ostatní, běžní lidé, které jste filmoval?

Byli vstřícní. A je to jeden z příjemných zážitků z této práce. Na jejich ochotu a zájem měly navíc vliv dvě skutečnosti. Naše cesta byla dobře připravena díky pomoci Jezídského kulturního centra v německém Oldenburgu, kde žije silná jezídská komunita, a zcela rozhodující význam pro dobrou spolupráci měla přítomnost odborných poradců filmu. Jeden z nich byl Petr Kubálek. To, že umí velmi dobře arabsky, lze ještě s trochou nadsázky považovat za samozřejmé, když se této oblasti profesionálně věnuje. Jako ne už naprostá samozřejmost vyznívá fakt, že je to člověk vzdělaný, slušný a budící respekt u všech Kurdů, se kterými jsme přišli do styku. A to je mu pouhých 25 let. Druhým poradcem filmu je dr. Václav Černý, který na lidi v Sýrii a Arménii působil stejným dojmem, umocněným jeho důstojným vzhledem a věkem. Tomu je přes 70 let. Jsem rád, že díky těmto lidem jsme se s kamerou dostali tam, kam by to bylo jinak nemožné, že díky nim se nám otevřel svět jezídů v Arménii, Německu, Sýrii i Iráku. A také jsem rád, že mohu oba považovat za své přátele.

Váš dřívější kontakt s Orientem představovaly cesty na Kavkaz. Dá se o jezídech říci, že by se jejich kultura nějak výrazně lišila? Mají něco opravdu typického, nezaměnitelného?

Nejsem si jist tím, zda Kavkaz patří k Orientu. Alespoň s vnějšími znaky Orientu se tam člověk nesetká. Kavkazané mi připadají otevřenější, divočejší, srdečnější. Pro Kavkazany i jezídy je charakteristická okázalá obřadnost, v našich očích až přehnaná zdvořilost a naprostý respekt k hostům. Přijede-li člověk z více či méně hulvátského českého prostředí, je to příjemné. A přijme-li za svůj jejich způsob života, cítí se mezi nimi opravdu dobře. Na druhou stranu je pro všechna malá etnika typická jejich sebestřednost. Představa, že právě oni jsou úhelným kamenem ve vývoji světa. Co se týče jezídů, nikdy jsem nikde neviděl, aby téma víry bylo tak frekventovaným předmětem běžných každodenních hovorů, jak tomu je právě u nich. A to i mezi malými dětmi, které se baví o Meleku Táúsovi (Andělu Pávovi) jako o někom, kdo sedí někde vedle.

Filmování bohužel stojí i padá s financováním. Dá se vyčíslit, na kolik přijde podobný dokumentární snímek jako Vyznavači Anděla Páva?

Je to hodně. Díky nejrůznějším nepředvídatelným komplikacím stál film přes milión korun. I to stačilo jen taktak. Nikdo ze zúčastněných na něm (bohužel) nezbohatl. Naopak. Kameraman Michal Hájek si přivezl z Iráku žloutenku a ta ho vyřadila z práce na několik dalších měsíců. Málokdo si umí představit, co to znamená u lidí, kteří jsou placeni přesně jenom za to, co udělají.

Proč nás v českém prostředí můžou nebo mají jezídi zajímat? Jak byste přesvědčil nerozhodnutého diváka, aby se podíval na váš film?

Jednou z úloh dokumentárního filmu je ukazovat lidem v jedné části světa, jak žijí lidé jinde. A jsou-li tito lidé zcela neznámí a tajuplní, domnívám se, že už to je samo o sobě lákadlem, proč se na film o nich podívat. Donedávna jediné, co se o nich vědělo, bylo to, že jsou vyznavači ďábla, možná nějací divocí pohani. My jsme se k nim dostali, uvedli na správnou míru toto tvrzení, mohli s nimi hovořit bez obalu i o tak citlivých věcech jako je krevní msta nebo zrovna jejich obvinění z kultu Satana. Dokonce jsme toto slovo před nimi použili, i když víme, že to není dovoleno. Ještě před několika desítkami let by nás za to zabili. Ve filmu jsme ukázali nejtajnější místa jezídismu, která ještě nikdo nenatočil. Myslím si, že najít si čas na tento film stojí za to prostě z toho důvodu, že v žádné televizi na světě kromě ČT nikdo nemohl dosud vidět to, co v našem filmu ukazujeme.

Český dokumentární film Vyznavači Anděla Páva (režie Petr Zrno, délka 56 minut) vznikl v roce 2004. Česká televize se ho dle předběžného plánu chystá odvysílat v listopadu 2004. Jeho veřejná premiéra se uskuteční 24.března v Praze.