Jezídi nejsou rozhodnuti, zda se mají ztotožňovat s Kurdy nebo se hlásit o samostatná práva.

Wisám Džáf, Ákil Džabbár (iráčtí žurnalisté) a reportéři Institutu pro válečné a mírové zpravodajství
Chánik, Duhók, Bagdád, Mósul
15.dubna 2004

Během bouřlivého roku, který následoval po Saddámově pádu, většina z bezpočtu náboženských a národnostních komunit v Iráku zažila vnitřní zápas s otázkami vlastní identity. Nicméně jezídům – vyznavačům předislámského náboženství, kteří představují menšinu mezi Kurdy – může jít o mnohem více než většině ostatních.

Pro jezídy je volba mezi ztotožněním se s Kurdy nebo požadavkem zvláštního statutu mimořádně naléhavá.

Jezídi, které řada ostatních Iráčanů považuje za uctívače ďábla, hovoří o tom, že za sebou mají dlouhé dějiny útlaku ze strany muslimských vládců, k nimž se řadil i Saddám. V současné době má mnoho jezídů strach, že vznik nového Iráku, ve kterém náboženské strany zřejmě získají silný vliv, je znovu ohrožuje.

Tento strach je takřka hmatatelný v oblasti Chánik, komplexu jezídských vesniček lemovaných pšeničnými lány jihozápadně od kurdského města Duhók. Počátkem března 2004 postihla tamní obyvatele podivná choroba, která se projevovala zvracením, průjmy, horečkami a bolestmi hlavy. Představitelé magistrátu v Duhóku označili za příčinu choroby znečištění vody. Nemoci podlehl mladý lékař z Chániku. Mnoho obyvatel pocítilo závažné potíže během 7. a 8.března.

Hodně lidí z vesnic v Chániku je přesvědčeno, že se – kvůli svému náboženství – stali terčem záměrné otravy.

Jak říká Džáfar Hámid Ató, pětadevadesátiletý pír (příslušník kněžské kasty) z Chániku, jezídi pocítili problémy, jakmile padl Saddámův režim. Chánik, který se dříve nacházel v kurdské autonomní zóně, tak opět získal spojení s nedalekým velkoměstem Mósul, což je středisko sunnitských radikálů. Ató – a s ním i mnoho dalších venkovanů z Chániku – věří, že islamisté z Mósulu nalili jed do nádrže ve vodárně, odkud Chánik čerpá vodu.

„V Mósulu se říká, že zabít jednoho jezída je lepší než zabít padesát židů,“ vypráví pír Ató.

Místní pracovníci z rezortů zdravotnictví a vodohospodářství nacházejí pro chorobu v Chániku prozaičtější vysvětlení. Jak sdělil doktor Muhammad Ahmad z Nemocnice akutního příjmu v Duhóku, kde byla vyšetřena řada obyvatel z Chániku, podle laboratorních vyšetření se nejspíše jednalo o epidemii úplavice, která v těchto oblastech není vzácností. Ředitel Správy vodovodních a zavlažovacích zařízení v Duhóku Havál Ríbar uvedl, že pravděpodobnou příčinou nákazy byla baktérie Escherichia coli. Předpokládá se, že baktérie se vytvořily na zdechlinách toulavých psů, jejichž odstřel proběhl krátce před vypuknutím nákazy, a děravým potrubím se pak dostaly do vodovodní sítě. Ríbar poukazuje na skutečnost, že ty části Chániku, které leží těsně u vodárny, nakaženy nebyly, jak by se dalo očekávat v případě otrávení vody v nádrži.

Vyšetřování případu zatím nedospělo ke konci. Lékaři ze Střediska pro soudní medicínu v Duhóku prohlásili, že se jim nepodařilo zjistit příčinu úmrtí Ajhana Muhammada Muráda, šestadvacetiletého muslimského lékaře, který v Chániku pracoval krátkou dobu. Murádovo tělo bylo odesláno k přezkoumání do Bagdádu, aby se „případ uzavřel … pro jistotu“, jak řekl biolog z duhóckého Střediska pro soudní medicínu Sábir Rašíd.

Ať je tomu jakkoli, případ dostatečně odráží strach některých jezídů z toho, že v novém Iráku se jim nepovede dobře. Nejen že jsou v postavení menšiny, ale jejich náboženství nemá ze strany muslimů zaručeno respekt, jakého požívají křesťané i židé, v Koránu shodně označení za „lid Písma“.

Podobně jako je tomu u všech etnických skupin v Iráku, také početní stav jezídů je předmětem sporů. Představitelé iráckých jezídů často říkají, že jejich stoupenců je 700 000 až 1 milión, zatímco jiné odhady hovoří o pouhých 100 000.

Jezídi jsou soustředěni v severním Iráku a jejich menší společenství existují také v Sýrii, Turecku, Gruzii a Arménii. Jezídi hovoří o tom, že za sebou mají dlouhé dějiny útlaku ze strany muslimských Arabů. Sagván Murád z Kulturního a společenského střediska Láliš v Duhóku popisuje „dvaasedmdesát řeží“, kterým byli jezídi vystaveni. Nejčastěji se jednalo o pokusy Osmanské říše přivést jezídy násilím k islámu.

Mnozí Kurdové však v jezídech vidí strážce víry svých předků. Sami jezídi tvrdí, jejich náboženství je staré nejméně šest tisíciletí, a spojují ho se staroperským mithraismem. Zbytky jejich svaté knihy, z níž byla velká část zničena během pronásledování v Osmanské říši, jsou sepsány v kurdštině. Kvůli tomu i muslimští Kurdové přiznávají jezídům respekt. „To oni jsou praví Kurdové,“ prohlašuje člen Demokratické strany Kurdistánu, kterému zajiskřily oči, když přišla řeč na jezídy. Poznamenává, že slunce s jednadvaceti paprsky, jak ho zobrazuje kurdská vlajka, je jezídský symbol.

Naproti tomu řada muslimských Arabů považuje jezídy za uctívače ďábla – kvůli tomu, že vzdávají úctu Táúsí Malakovi čili Pavímu andělovi. Toho muslimové ztotožňují s Iblísem nebo Šajtánem, což je v arabštině jméno Satana. Zatímco muslimská teologie učí, jak vysvětluje Sagván Murád, že Bůh potrestal ďábla za to, že se odmítl poklonit člověku, jezídi věří, že Paví anděl byl odměněn za to, že měl na paměti prvotní Boží zákaz klanět se komukoli jinému kromě Boha. Jezídi říkají, že Táúsí Malak je dobrotivý opatrovník světa, a odmítají vyslovit slovo Šajtán, protože je to „jako urážka anděla“.

Šíitští muslimové ztotožňují jezídské náboženství s Jezídem (Jazídem) ibn Muáwija – chalífou, jehož vojáci v 7.století zabili imáma Husajna, a proto se stal největším padouchem v šíitské tradici.

Samotní jezídi říkají, že jejich jméno je odvozeno ze starokurdského názvu pro „uctívače Boha“ (jehož jméno zní v kurdštině Ézdán).

Z politického hlediska jsou jezídi rozděleni mezi urbanizované pospolitosti v okolí Duhóku a mezi venkovany v pohoří Sindžár (Šingál), izolované oblasti podél hranic se Sýrií. Většina duhóckých jezídů žije v zóně kurdské samosprávy, která vznikla v roce 1991. Obvykle mají blízko ke kurdskému nacionalismu. Mnoho jezídů ze Sindžáru, který byl až do loňska kontrolován Saddámovým režimem, se připojilo k jeho straně Baas.

Pír Džáfar Hámid Ató se domnívá, že jedinou ochranu jezídům zajistí setrvání pod kurdskou autonomií. Vzpomíná, že za Saddáma byli jezídi vyháněni ze své půdy – samotný Chánik vznikl jako sídelní komplex pro obyvatele 12 vesnic, které Saddám nechal zničit v roce 1987, kdy vystěhovával Kurdy ze strategicky citlivých oblastí. Bývalý režim také zakazoval jezídům stavět náboženská zařízení. Pír Ató však dodává, že nic lepšího nečeká ani od Saddámových nástupců. Říká: „S Araby žádná svoboda nebude.“

V polovině března 2004 přijela do Bagdádu delegace sindžárských jezídů požadovat větší práva. Demonstranti se 8.března s transparenty „Jezídi jsou samostatná národnost, odlišná od Kurdů“ shromáždili před sídlem Vládní rady Iráku, aby žádali výslovné uznání v ústavě. Tito jezídi sdělili, že dříve hledali ochranu u Saddáma, kterž je ale zradil. „Saddám řekl: ‚Jezídi jsou květina v mojí zahradě‘, a tak byli loajální. Jezídi sehráli důležitou roli při obraně Iráku za války s Íránem a hodně Saddámových tělesných strážců byli jezídi,“ informoval vůdce demonstrantů Amín Farhán Džídžó. Doplnil však, že po válce se na ústředí tajné služby v Mósulu našly dokumenty, podle kterých měly být vesnice jezídů zničeny a oni sami asimilováni nucenými smíšenými sňatky s Araby. „Toto je typický příklad, jak bývalí vládci Iráku používali jezídy jako kartu ve své hře,“ líčil rozhořčený Džídžó.

Předsudky proti jezídům jsou nadále silné. Reportéři z Institutu pro válečné a mírové zpravodajství se v Bagdádu i Mósulu setkali s četnými muslimy, kteří náboženství jezídů spojovali s kultem ďábla nebo s chalífou Jazídem ibn Muáwija. Pracovníkům Institutu ovšem nepodařilo v Mósulu najít nikoho, kdo by tam slyšel o islamistické kampani vyzývající k zabíjení jezídů, o jejíž existenci hovořil pír Džáfar Hámid Ató. Několik lidí však bylo toho názoru, že jezídi jsou nečistí. „Pokud muslim navštíví jezídy, může – aby uznal jejich pohostinství – sám zaříznout ovci, kterou mu nabídnou, ale oni by ji pak neměli jíst, stejně jako by on neměl jíst od nich,“ řekl taxikář Abdulláh Muhammad, který patří k Turkmenům šíitského vyznání.

„Proč by se jezídům měly dávat práva?“ reagoval prodavač cigaret, který přihlížel demonstraci jezídů před Vládní radou v Bagdádu. „Vždyť nevěří v Boha.“