Evropští cestovatelé se s mnoha dnešními kurdskými autory a aktivisty shodují v dojmu, že kurdské ženy, i když jsou muslimky, mají tradičně lepší postavení než jejich muslimské sousedky – Turkyně, Arabky a Peršanky. Sdílíte i vy tento pohled?

Ano, s tím určitě souhlasím. Žena se v kurdské společnosti těšila váženému postavení. Žena samozřejmě vedla domácnost, ale někdy řídila i celý kmen. Její názor se vždy bral v úvahu. Mohla do domu přijímat mužské hosty i v době, kdy její manžel nebyl přítomen. (Poznámka P.K.: To je podle islámského práva, důsledně vzato, nepřípustné.) A mezi faktory, jimiž se kurdská rodina mohla proslavit široko daleko, patřila „pohostinnost paní domu“ – nikoli pána domu. Kurdská žena má obecně větší svobodu než ženy okolních národů.

Jak to vypadalo (v minulosti) a vypadá (v současnosti), když se mladí Kurdové chtějí vzít? Seznámí se sami, nebo přičiněním rodičů? Do jaké míry se mohou před svatbou stýkat?

Dříve to u Kurdů bylo tak, jako to chodí v tradičních rurálních společnostech: ženicha a nevěstu vybírali rodiče. Často se ovšem snažili poskytnout příležitosti k tomu, aby se mladí lidé seznámili. Kurdistán, to je úchvatná horská krajina, ve které se na jaře lidé scházejí k oslavám Naurózu – kurdského Nového roku. Takové slavnosti, kde se tančí v kruhu a muži i ženy se při tom ocitají ruku v ruce, poskytovaly a dodnes poskytují ideální možnost k tomu, aby se chlapci a děvčata seznámili. V tom, zda dojde ke svatbě, však mívala poslední slovo rodina.

Konají se zásnuby, ale ke skutečně osobnímu kontaktu mezi snoubenci může dojít až ve svatební den. Ve většině případů se důsledně dbá na to, aby snoubenci nikdy před sňatkem nezůstali o samotě, a oni sami se jen zřídkakdy pokusí tuto tradiční normu přestoupit. Dívka by se totiž nechtěla ani svému snoubenci fyzicky oddat, dokud si ji nevezme, protože by se bála, že v jeho očích tím klesne její vážnost a počestnost. A ani snoubenci by se nelíbilo, že jeho vyvolená snadno podlehne.

Sňatek je pro Kurdy posvátné pouto. Rozvodů i případů mnohoženství je málo. Více manželek mívají pouze šejchové (Poznámka P.K.: Představení bratrstev islámské mystiky.) nebo kmenoví náčelníci.

Existuje kurdská kmenová tradice, jež mladému muži dává přednostní právo oženit se s vlastní sestřenicí, případně se kteroukoli dívkou z vesnice, kde bydlí (na úkor dalších možných nápadníků z jiných vesnic). Jak dalece se dosud uplatňuje toto starobylé pravidlo?

Celkově kmenové a venkovské společnosti mají svá specifická pravidla. Jelikož to bývaly uzavřené komunity, jen málokdy v nich šel sňatek za hranice kmene. Navzdory tomu existují poměrně pevné a rozsáhlé pokrevní a sňatkové vazby mezi Kurdy z různých částí Kurdistánu – i tam, kde jsou dnes dělítkem státní hranice. Je třeba dost sezdaných párů, kde jeden z manželů pochází z tureckého Kurdistánu a druhý z iráckého.

V současné době už zvyk vdávat dívku za jejího bratrance není příliš rozšířený. To proto, že uvedený typ společností se otevřel, změnil se jejich způsob života, rozšířilo se vzdělání a kontakty mezi lidmi. Mladí Kurdové si dnes mohou vzít člověka, kterého milují. Úloha rodiny v současné době nastupuje až u zásnubních a svatebních obřadů.

Dalo by se čekat, že (ještě) výraznějších svobod nabudou kurdské ženy v západní emigraci. Jenže právě tam v posledních letech upoutaly veřejný zájem takzvané „vraždy ze cti“. V roce 2002 tak zahynula Kurdka ve Švédsku a o rok později v Británii (Poznámka P.K.: Rozhovor byl pořízen 9.února 2004.). Obě zabili jejich kurdští otcové za to, že jejich dcery, po evropsku řečeno, „s někým chodily“. Jak takové případy zapadají do celkového obrazu o postavení kurdské ženy – jsou spíše typické, nebo spíše výjimečné?

Jelikož osobně znám aktéry toho případu ve Švédsku, musím podotknout, že celá kauza byla složitější, než jak se v médiích zkresleně prezentovala. Celkově k emigraci bych řekla, že Kurdové utíkali do zahraničí před útlakem, jemuž byli doma vystaveni, nebo odcházeli za vzděláním a za prací. Emigrace skutečně přispěla k větší svobodě kurdských žen: v západních zemích mají lepší právní ochranu a větší pracovní příležitosti. Kurdky, stejně jako ostatní ženy, mají z těchto svobod užitek. Jenže kurdská rodina je na tom stejně jako ostatní rodiny z Orientu: příchod na Západ pro ně znamená kulturní schizofrenii. Rodiče fyzicky žijí na Západě, ale srdcem a uvažováním zůstávají v zemi, kde se narodili. Naproti tomu se jejich děti rychle sžívají s novým prostředím a přebírají západní hodnoty a názory. Rodiče si to zprvu neuvědomují, nebo tomu alespoň nevěnují pozornost, dokud jsou děti malé. Teprve až nová generace vyroste, dochází ke střetu, jako to ukázaly právě ty incidenty ve Švédsku a v Británii, které osobně odsuzuji. Rozhodně se nedá říci, že by se jednalo o typické, opakované události. Důkazem toho je, že v západní emigraci žije přes milión Kurdů, ale dosud jsme neslyšeli o jiných tragických případech kromě těch dvou. Osobně si přeji, aby Kurdky byly aktivnější v oblasti ženských práv a aby kurdské rodiny na Západě dokázaly se svými dětmi upřímně komunikovat.

Některé kultury přisuzují ženám výjimečnou a zvýšenou duchovní citlivost – vyskytují se mezi nimi věštkyně, léčitelky … Znáte něco podobného i z Kurdistánu?

Když jsem žila v Kurdistánu, o mnoha takových ženách jsem slýchala. Jedná se hlavně o bylinářky, někdy i léčitelky uplatňující zřejmě další metody, které pro nás mohou být záhadou. Hodně je léčitelek, které masážemi břicha napravují ženskou neplodnost nebo rizikové těhotenství – to když je plod v matčině břiše obrácen jinak, než má, a tyto ženy ho prý dokáží uvést do správné polohy. Ve městě Duhók, kde jsem žila, je léčitelka, která ošetřuje onemocnění zraku. Je to jedna z oněch záhad medicíny, protože této léčitelce stačí jen čistá gáza – lidé říkají, že když gázou protře příchozímu oči, ulpí na ní plno nečistot, jako by to byly pozůstatky oční choroby. Podobně se k jiné paní v Duhóku chodilo s kožními neduhy. K jejich léčení používala tabák a nejspíš i další doplňky. Navíc její procedury zabíraly pouze v přesně určenou dobu, a sice ve středu krátce před západem slunce. (Poznámka P.K.: Středa je posvátný den jezídů, kteří se modlí k zapadajícímu slunci.) Pokud jde o věštění, řada žen v Kurdistánu se zabývá hádáním osudu z kávové sedliny nebo z náhodně otevřené stránky Koránu.