Úspěch Kurdů je příkladem pro zbytek Iráku

Popelářské vozidlo, které jsem viděl, bylo působivé. Dělalo své časné ranní kolečko a jeho energická posádka sbírala odpadky z ulice mezi obytnými domy. Bylo to v rozvíjejícím se městě plném stavenišť. Vidět to v Americe, nešlo by o nic zvláštního. Ale toto bylo v Iráku.

Zatímco se média soustřeďují na boje a chaos vládnoucí na jihu země, v severní části Iráku, kterou jsem nedávno navštívil, se 5 miliónům tamějších Kurdů podařilo vybudovat takřka zázrak: finančně soběstačnou a zákony respektující demokracii. A to na Blízkém východě.

Jinde v Iráku musí Koaliční dočasná správa vydávat miliardy dolarů, aby zhroucený stát udržela v nouzovém režimu. Zatímco zbytek irácké populace se oddává na Blízkém východě populární vášni, kterou je obviňování druhých z vlastního neštěstí, Kurdové si vyhrnuli rukávy a dali se do práce. Tady je lekce pro Irák – ale také pro tvůrce americké politiky, kteří trvají na tom, že Kurdistán musí zůstat součástí krvácejícího Iráku.

Během dubna v arabském středu a jihu Iráku povstalci, náboženští extremisté a mezinárodní teroristé rozpoutali orgie únosů a vražd amerických vojáků. Ale tady na severu, ve městě Slémání (As-Sulajmáníja), které je metropolí jedné ze dvou regionálních vlád iráckých Kurdů, je aktuální starostí státních úředníků sestavovat územní plán, vymáhat na stavebních firmách zprávy o ekologickém dopadu jejich staveb a prosazovat financování vzdělání jako prioritu.

Ženy se na ulicích procházejí svobodně a bezpečně, oblečené jak chtějí. Jen menší část z nich dává přednost islámskému šátku, kterým si zakryjí vlasy, ale obličej nikdy. Předseda regionální vlády Barham Sálih se chystá zvýšit zastoupení žen na vládních postech. O ženách říká, že pracují „stejně tvrdě“ jako muži a že jsou „naprosto neúplatné“. K nuceným sňatkům zde nedochází. Přes 45% studentů na místní univerzitě tvoří ženy. Obě pohlaví se vzdělávají společně. Internet mohou používat všichni studenti bez omezení. V univerzitní obci neexistuje cenzura nebo politické tlaky. Ani kterýkoli z bohatých ropných států Perského zálivu se této zemi, která vždycky byla chudá, nevyrovná ve svobodě a v úrovni vzdělání. Ano, existuje zde Katedra islámského práva, ale ta je jen jednou z celkových 16 kateder – a to zdaleka ne tou nejpopulárnější.

Přes to všechno kurdská vláda stále není spokojená. Doufá, že k rozvoji jejího lidského potenciálu přispěje zřízení „americké“ univerzity na světové úrovni. Zbytek Iráku se hroutí, ale tady na severu jako by Kurdové závodili ve zlepšování infrastruktury a v otevírání pracovních příležitostí. Zahraniční obchodníci jsou vítáni, zástupci cizích firem se tady nevraždí. Dokonce i Turci – dlouholetí nepřátelé Kurdů – zde investují.

Samozřejmě, Kurdové také mají spoustu závažných problémů. Po desetiletích nedostatečných investic do elektrické sítě se nyní, kvůli rostoucí místní ekonomice, musely uvalit zvýšené daně na proud. Ropné produkty se musí dovážet – a to jsme v naftové zemi. Také jsou zde statisíce vnitřních uprchlíků, které vyhnal z domovů Saddám Husajn a které dnes čeká nejistá budoucnost.

Jenže vůbec největším problémem je důraz Washingtonu na to, aby Kurdistán zůstal součástí Iráku. Kurdové dělají maximum pro podporu americké politiky, ačkoli k budoucnosti Iráku jsou skeptičtí. Jsou přesvědčeni, že pokud dojde k rozpadu Iráku, nebude to jejich vina. Skoro až zoufale se snaží dělat Spojeným státům radost.

Pokud si někdo myslí, že ze svržení starého režimu v Iráku nevzešlo nic dobrého, měl by se bavit s Kurdy. Pro ty s pádem Saddámovy sochy skončily generace útlaku, etnických čistek, mučení a masakrů. Za hranicemi však mají nepřátelské mocnosti, takže kurdská budoucnost závisí na americké dobré vůli. Zatímco se teroristé snaží vypudit Spojené státy z Blízkého východu, Kurdové prosí o americké vojenské základny na svém území.

Když američtí politici hovoří o Blízkém východě, jaký by v budoucnu rádi viděli, zmiňují už také Kurdistán, který reálně existuje – na úrovni faktů, ne však na úrovni práva. Ovšem koaliční správa v Bagdádu se snaží udržet při životě jedno frankensteinovské monstrum pohromadě – právě tak, jako jsme my s našimi spojenci chtěli držet pohromadě Jugoslávii – a ignorují tak vše, čeho už Kurdové dosáhli. Místo abychom podpořili své jediné přátele v Iráku, snažíme se zavděčit nesmiřitelné nepřátele tím, že miliardy dolarů od amerických daňových poplatníků pumpujeme do měst, jejichž obyvatelé vraždí americké vojáky.

Železné vojenské pravidlo zní: „Nevysílej posily za porážkou. Vysílej je za úspěchem.“ Naše politika při pokusech o rekonstrukci Iráku je zatím přesně opačná.

Diplomaté si vždy našli řadu „dobrých“ důvodů, proč dělat chyby: hranice nelze měnit, je nutno dosáhnout stability, je nezbytné vzít v úvahu citlivé záležitosti celé oblasti. Důvody, proč nemůžeme žít podle námi hlásaných ideálů a postavit se za sebeurčení Kurdů, tvoří snad nekonečný seznam.

Blíží se ale hodina pravdy: buď podpoříme demokracii, nebo ne.

Proč totiž neumožnit pořádání referenda? Proč nenechat Kurdy, aby sami rozhodli o své budoucnosti?

Spojené státy si musí udělat jasno: Amerika nepotápí zbytek Iráku. To Iráčané potápějí sami sebe. Válka za svržení Saddáma jim dala příležitost, jakou by nedostali od žádné jiné mocnosti. Pokud se iráčtí Arabové – navzdory americké krvi a penězům – rozhodli odvrhnout šanci na pokojnou a prosperující budoucnost, pak už mají Spojené státy jen bolestně málo možností, jak to změnit.

Tam, kde už teď existuje demokracie a vláda zákona, tam by Spojené státy měly podávat pomocnou ruku. Jsou jen tři věci, které by USA mohly a měly udělat pro Kurdy:
1. dlouhodobě jim zaručit bezpečnost proti okolním státům;
2. zajistit jim spravedlivý podíl na materiální pomoci pro obnovu Iráku a na výnosech z irácké ropy;
3. pokud zbytek Iráku půjde dále cestou krveprolití a ničení, podpořit nezávislý kurdský stát.

Kurdistán, to prostě není Irák. Jeďte tam a uvidíte.