Přednášku pro setkání kurdských a českých spisovatelů v Praze dne 28. dubna 2006 připravil Moustafa Rechid (Mustafá Rašíd) – Homburg, Sársko, Německo.

Z němčiny přeložil a redakčně upravil Petr Kubálek.

1. Kurdský jazyk
Kurdština je indoevropský jazyk. V rámci indoevropské jazykové rodiny tvoří severní větev západoíránských jazyků. Dalšími jazyky, které patří do této větve, jsou balúčština (ve východním Íránu a Pákistánu), talyština (v Ázerbájdžánu), gílakí a mázandarání (v severním Íránu). Obecně íránským jazykům jsou nejbližší jazyky slovanské. Díky tomu může Slovan najít v kurdštině mnoho slov, která mu budou znít povědomě (číslovka dvě je kurdsky du, čtyři – čár, deset – dah, sto – sad; žena – žin, život – žiján, matka – mád, bratr – brá, dcera – dót, země – zamín, zima – zivistán, dát – dán, beran – barán, myška – mišk).

Území obývané Kurdy, tedy Kurdistán, dosud není jednotným státem. Z tohoto historického důvodu se nerozvinul jednotný standardní jazyk. Postupem času se jako nejdůležitější dialekty rozvinuly kurmándží (severní kurdština) a sórání (střední kurdština). Dalšími, menšími dialekty jsou na úplném severu Kurdistánu kirmándží (též zazakí-dimilí) a naopak na jihu Kurdistánu górání. (Pozn. překl: Názvosloví je velmi různorodé, je možné setkat se s mnoha alternativními jmény pro tentýž dialekt.) Poslední jmenované malé dialekty jsou velmi blízké avestštině, tedy starověkému jazyku, v němž vznikla Avesta – posvátná kniha náboženství zoroastrismu.

Nejrozšířenějším dialektem však je kurmándží, které se po roce 1932 začalo psát latinkou. Ta později byla převzata i pro kirmándží. Ostatní dialekty nadále používají arabské písmo.

První písemné literární památky vznikly v górání. Později se začalo literárně nejvíce rozvíjet kurmándží. Po roce 1945 však učinil značné pokroky v užívání dialekt sórání. Od roku 1975 se oba prudce rozvíjejí.

2. Počátky kurdské literatury
Kořeny kurdské literatury sahají až k posvátné knize Avesta. My Kurdové dnes bezprostřední počátky své literatury spatřujeme v raném středověku – památky z této doby jsou pro nás stále dobře srozumitelné.

Autory nejstarších kurdských literárních děl jsou Bábá Táhir Hamadání (v moderním kurdském pravopisu Baba Tahirê Hemedanî, 935-1010) a Alí Harírí (Elî Herîrî, 1009-1078).

3. Velcí klasikové kurdské literatury
Po raném období následuje značně dlouhé vakuum (12.-14.století), kdy nemáme žádné zprávy o kurdské literatuře. Až v 15. století se objevil básník Malá Báté (Meleyê Batê, 1417-1491) a současně místní kurdští velmoži začali působit i jako mecenáši umění. Kníže Šaraf-chán (Şeref Xan) v roce 1472 založil takzvanou Červenou školu, z níž vzešel významný kurdský básník Malá Džizírí (Melayê Cizîrî, 1570-1640). Vyučoval v Červené škole na dvoře knížecího rodu Azízán (Ezîzan) ve městě Džizír (Cizîr; dnešní Cizre na území Turecka). Byl stoupencem súfismu – filozofie mystického islámu, která znázorňuje Boha v symbolické podobě ženy jako objektu lásky a úcty.

Jeho o něco mladším souputníkem byl Fakijé Tajrán (Feqiyê Teyran, 1590-1660). Ten měl blízko k prostému lidu. Lidé si tak oblíbili jeho básně, až se oněm začalo říkat, že umí řeč ptáků. (Pozn. překl.: Ostatně jeho básnické jméno, Fakijé Tajrán, znamená Učitel ptáků.) Jeho dílo Šejch Sinán (Şêxê Sinan) je milostným příběhem, kde se zbožný muslim zamiluje do křesťanky a kvůli tomu i sám přestoupí na křesťanství, přestože tento čin je podle islámu zakázaný a trestá se smrtí.

Třetím velkým klasikem, ale také zakladatelem kurdské národní myšlenky, je Ahmad Chání (Ehmedê Xanî, 1651-1707). Ještě dnes se na tohoto básníka odvolává kurdské národní hnutí, protože už ve své době vyzval kurdská knížata, aby se sjednotili a ustavili jediný centralizovaný stát. Jeho básnická skladba Mam a Zín (Mem û Zîn), dějově podobná dramatu Romeo a Julie, byla vydána tiskem roku 1919 v Istanbulu a přeložena do řady jazyků. Další Cháního díla: První plody maličkých (Nubara Biçûkan) – veršovaná učebnice, která předávala dětem písemnou znalost kurdštiny; Základy víry (Eqîda Îmanê); Základy islámu (Eqîda Îslamê); O vysvětlení pilířů islámu (Fî Beyanî Erkanî Îslam). Důležitými tématy Cháního básní jsou: kurdské národní uvědomění; individuální a kolektivní vůle; dualismus – otázky těla a duše; vztahy mezi mužem a ženou; láska a erotika; poezie jako jazyk lásky; islámská víra a její výuka; výchova a vzdělávání dětí.

4. Další kurdští básníci a učenci po Ahmadu Cháním
Nálí (Nalî, 1797-1855); Malá Mahmúd Bajázídí (Mela Mehmûd Beyazîdî, narozen 1797); Kurdí (Kurdî, 1809-1849); šejch Rizá Tálabání (Şêx Riza Talebanî, 1842-1891); Hádží Kádirí Kójí (Hacî Qadirî Koyî, 1815-1892); Malá Mihamad Kójí (Mela Mihemed Koyî, 1876-1943); Wafájí (Wefayî, 1838-1912); Charíkí (Xerîqî, 1851-1907).

5. Kurdští básníci 20. století
Bahúd (Behûd, 1878-1955); Zívar (Zîver, 1875-1948); Píramérd (Pîremêrd, 1868-1950); Górán (Goran, 1904-1962); Dildár (Dildar, 1918-1948) – autor textu kurdské národní hymny Hej, nepříteli (Ey Reqîb); Džagarchuín (Cegerxwîn, 1905-1984); Hažár (Hejar, 1920-1991); Békas (Bêkes, 1905-1948), Hémin (Hêmin, 1921-1988?).

6. Kurdská žurnalistika
První noviny v kurdštině vyšly v roce 1898 v Káhiře. Od té doby již neustále vycházela kurdská periodika. Velkou zásluhu o rozvoj publikační činnosti měl kurdský vědec kníže Džaládat Badr-chán (Celadet Bedirxan), který v roce 1932 sestavil kurdskou abecedu pro severní dialekt kurdštiny (kurmándží). Až do své smrti v roce 1957 ve spolupráci s dalšími kurdskými intelektuály vydával časopisy dnes již klasického kulturního významu, např. Hawar (Volání), Stêr (Hvězda), Ronahî (Světlo) a Hêviya Welat (Naděje vlasti).

7. Kurdská literatura v jiných jazycích
Jelikož Kurdové ve středověku nevytvořili žádný rozsáhlejší centralizovaný stát, mnoho kurdských literátů a učenců psalo v jiných jazycích. Ve středověku tak působili historikové Ibn al-Asír (psal arabsky), životopisec Ibn Challikán (arabsky), geograf Abu-l-Fidá (arabsky), básník Fuzúlí (persky), historik Šaraf-chán Badlísí (persky) a Idrís Badlísí (turecky).

Tento trend pokračuje dodnes, takže kurdské národnosti jsou i přední turecký prozaik Yaşar Kemal a arabský prozaik Salím Barakát.

Podobně pak z toho důvodu, že kurdští básníci – až na několik málo výjimek – absolvovali školy mimo Kurdistán a zároveň byli silně ovlivnění islámskou zbožností, nebyl ani jejich jazyk čistě kurdský. Rozsáhlé používání cizích slov dává jejich tvorbě arabský či perský nádech.

Od roku 1975 zažívá kurdská literatura nový rozkvět. Navzdory zákazům a omezením každoročně vychází pozoruhodný počet knih v kurdštině. Většinou se přitom jedná o poezii, povídky a romány, tedy obecně beletrii.

8. Ústní lidová slovesnost
V protikladu k poezii se ústně předávané literární dědictví vyznačovalo mnohem čistším a srozumitelnějším jazykem. Nejlepší způsob, jak poznat Kurdy a kurdskou společnost, je poslechnout si jejich ústně předávanou literaturu. Přesto Kurdové dosud dostatečně nezhodnotili bohatství a hodnotu těchto děl. Mnohem dříve si jich povšimli zahraniční badatelé a kurdologové, kteří také kurdskou lidovou slovesnost překládali do ruštiny, němčiny, francouzštiny, angličtiny, italštiny a dalších jazyků. Nemělo by se zde zapomenout na úsilí takových osobností, jako byli Alexandre Jaba (Polák působící v Rusku a píšící francouzsky), Hugo Makas, Oskar Mann, Karl Hadank (vesměs Němci), Basil Nikitine (Rus Vasil Nikitin, později působící v exilu ve Francii), Roger Lescot (Francouz) a David Neil McKenzie (Brit).

Kurdský literární vědec Hevindê Sorî je toho názoru, že vývoj literatury u indoevropských názorů lze rozdělit do tří fází: 1) zpívaná literatura; 2) vyprávění a romány; 3) komická, dramatická a performanční literatura. Zároveň se domnívá, že Kurdové již plně rozvinuli první dvě fáze, ale tu třetí zatím nikoli.

Dokumentovaná díla lidové ústní literatury u Kurdů jsou:
1) Mam z lidu Álánů (Memê Alan);
2) Pevnost Dumdum (Kela Dumdumê; též Pevnost Dimdim nebo Zlatoruký chán);
3) Farhád a Šérín (Ferhad û Şêrîn);
4) Chadž a Sijámand (Xec û Siyamend);
5) Džáfar Tajár (Cehferê Teyar; též Xezala Mendalan);
6) Dervíš Avdí (Dewrêşê Evdî; též Delal).

Epos Memê Alan nejprve vyšel v německém překladu, který vydal A. Socin roku 1890 v Petrohradu. Poté vydal jinou verzi téhož díla A. von Le Coq v Německu roku 1903. Další verzi, v kurdském nářečí mukrí a paralelním německém překladu, vydal Oskar Mann v Berlíně roku 1906-1909 společně s dalšími díly, zejména eposem Pevnost Dumdum. Epos Memê Alan byl evropským čtenářům znovu představen roku 1926, kdy ho v Leningradu vydal kurdolog Hugo Makas. Tisk kurdského originálu vyhotovil tým arménských kurdologů v Jerevanu v roce 1936. Vydání, které je nejbližší verzi lidových vyprávění, pořídil v roce 1942 francouzský kurdolog Roger Lescot, který po čtyřleté práci publikoval v Bejrútu kurdský originál s francouzským překladem. (Pozn. překl.: Existuje i český překlad eposu Memê Alan, který připravili manželé Zagros Hajo a Eva Hajo. Je zveřejněn na našich internetových stránkách – odkaz najdete právě zde.)

Hrdinské eposy Džáfar Tajár a Dervíš Avdí líčí povstání Kurdů proti Osmanům ve 2. polovině 17. století. Jak naznačuje rakouský spisovatel Hans Hauser v knize Kurdistán – osud jednoho národa (Kurdistan – Schicksal eines Volkes) z roku 1975, mohlo toto povstání výrazně oslabit osmanský vojenský potenciál při obléhání Vídně v roce 1683, které nakonec bylo pro armádu s půlměsícem neúspěšné.

9. Zfilmovaná díla kurdské literatury
Filmového zpracování se dočkaly milostné příběhy: Mam a Zín (podle básníka Ahmada Cháního), Chadž a Sijámand, Farhád a Šérín.

10. Kurdské lidové písně
Žánry:
1) dilók (dilok) – krátké rytmické písně, určené k tanci;
2) láuik (lawik) – lyrické milostné písně;
3) bajt (beyt) – rytmické milostné písně;
4) ukolébavky;
5) havál (heval) – svatební písně;
6) smuteční zpěvy;
7) bojovné a hrdinské písně;
8) láviž (lavij) – náboženské zpěvy;
9) dastán / górání (destan / goranî) – epos (hrdinský a milostný); z literárního hlediska nejdůležitější žánr lidové literatury.

Témata lidových písní:
1) hrdinská;
2) milostná;
3) estetická;
4) mravoučná;
5) elegická (teskná);
6) přírodní;
7) náboženská;
8) sociálně kritická;
9) politická a vlastenecká.