Saddám? Zeptejte se Kurdů

„Ti, co dupou a plivou po soše Saddáma Husajna, že mají být Iráčané? Kurdové snad ano, ale Arabové to určitě nejsou!“ Zhruba tak prý, podle zpravodaje listu New York Times, loni v jedné čajovně v Káhiře vypadaly veřejné komentáře nad notoricky známými záběry z dubnového Bagdádu. Ano, Iráčané od 90.let zažívají určité odcizení od ostatního arabského světa. Přece jen by vyprávění řady z nich o tom, jak se žilo za Saddáma, leckterému arabskému uchu nelahodilo. Ovšem klientela káhirské čajovny se nemýlila v tom, že názor iráckých Kurdů na bývalé poměry ve vlastní zemi by byl ještě jasnější a radikálnější. Podle průzkumu veřejného mínění, který ve městě Slémání (arabsky As-Sulajmáníja) v iráckém Kurdistánu provedl místní týdeník Haulátí, vojenskou akci proti bagdádskému režimu schvalovalo 72% dotázaných. Jak doporučuje americký publicista Ralph Peters: „Pokud si někdo myslí, že svržení starého režimu v Iráku nepřineslo nic dobrého, měl by se bavit s Kurdy. Pro ně s pádem Saddámovy sochy skončily generace útlaku, etnických čistek, mučení a masakrů.“

Odkud se tedy v arabských zemích vzala nedůvěra vůči Kurdům? Pomineme-li, že pro řadu Arabů je nestravitelná aktivní pomoc, kterou kurdští ozbrojenci (péšmarga) poskytli Američanům při tažení proti Saddámovi, můžeme se podívat o nějakých 35 let zpátky. V roce 1967 se celý islámský svět vzpamatovával z šoku, jaký znamenal debakl arabských armád v šestidenní válce proti Izraeli. V úplně stejné době Kurdové v Iráku žili masivním povstáním proti centrální vládě, přičemž neváhali na svém území využít pomoci vojenských poradců z židovského státu. „Kurdové jsou jako slepý žebrák u mešity,“ hájil se vůdce povstání Mistafá Bárzání – situace nedovoluje Kurdům vybírat si spojence, je to vždy ten druhý, kdo jim podá ruku. Úplně stejnému kurdskému hnutí se taková politika zanedlouho vymstila (USA a Írán se v roce 1975 dohodli s Irákem, že kurdským partyzánům zastaví dodávky zbraní, a odboj vzápětí skončil), ovšem v arabských očích už Kurdové zůstali zrádci a agenty sionismu.

Právě postoj k palestinské otázce do značné míry postavil bariéru mezi Araby a Kurdy. Zatímco málokterý Arab si dovolí zpochybňovat všeobecnou rétoriku o utrpení Palestinců, úplně jinak se na věc bude dívat irácký Kurd z okolí města Karkúk, kterého Saddámův aparát deportoval a do jeho příbytku nastěhoval Palestince. Novinář Kámrán al-Karadágí, který právě z Karkúku pochází, tak vzpomíná, jak v diskusním pořadu na jedné arabské televizi rozběsnil svého protiřečníka: „Když pořád vykřikoval, jak musíme osvobodit Palestinu, tak mu povídám: ‚Vážený pane, Palestina už kdysi osvobozená byla – díky jednomu Kurdovi‘.“ Tím měl na mysli vojevůdce Saláhaddína, který ve 12.století vyprovodil ze Svaté země poslední křižáky.

Všichni jedna rodina

Saláhaddín je možná nejvýznamnější historickou osobností kurdského původu, ale překvapivě málo současných Kurdů je na něj skutečně hrdých. Středověkému veliteli vyčítají, že své schopnosti mohl raději investovat do založení silného státu v Kurdistánu. To by pak byla jiná startovní pozice v dějinách! Protože se Saláhaddín realizoval jinde, jsou dnes Kurdové známí jako největší národ (nejméně 25 miliónů lidí) bez vlastního státu. Část z nich se po první světové válce ocitla v hranicích Iráku, kde dnes tvoří odhadem 4,5 miliónu z celkových 24 miliónů obyvatel. Když v Iráku s rokem 1958 padla monarchie a kurdskou otázku se opět nepodařilo vyřešit jednáním, oživil Saláhaddínovu památku diktátor Kásim, který vytvořil loajální kurdské milice a nazval je Fursán Saláhaddín (Saláhaddínovi jezdci). Doufal, že mu v terénu poskytnou platnou oporu proti ozbrojenému hnutí kurdského vůdce Mistafy Bárzáního. Ten však na adresu provládních jednotek prohlásil něco v tom smyslu, že to nejsou žádní jezdci, nýbrž oslové, které si osedlal někdo jiný. Z arabského slova pro mladého osla – džahš – se tak zažila jeho kurdská zkomolenina džáš jako opovržlivé označení žoldáků najatých proti kurdským povstalcům.

Jenže ani vztah mezi národně uvědomělými partyzány a proradnými džáš nebyl černobílý. Nezřídka docházelo k tomu, že jeden kurdský kmen měnil strany konfliktu podle toho, jak výhodné to právě bylo. A vyloučená nebyla ani spolupráce mezi oběma tábory. „Když mi Saddámovi agenti otrávili jídlo, byli to ‚oslové’ (džáš), kdo mi umožnil převoz k lékaři přes hranice do Íránu. Vlastně mi zachránili život,“ vzpomíná odbojový veterán Sámí Šóraš, který dnes je ministrem kultury v autonomii iráckých Kurdů v Hauléru. Takové události mohly, přinejmenším u vládců, probudit jen další podezřívavost vůči Kurdům: zdálo se, že ať se ti proklatí horalové přidají ke komukoli, vždycky se nějak domluví mezi sebou.

Příhoda Sámího Šóraše pochází z 80.let, kdy Saddám Husajn během války proti Íránu podřídil své kurdské milice takzvaným poradcům (mustašár). Pro hlavní proud kurdského hnutí bylo překvapením, když v roce 1991 – po irácké okupaci Kuvajtu a následném tažení amerických vojsk na Bagdád – obrátili zbraně proti tomu, kdo jim je vydal, a zahájili „slavné březnové povstání“. To bylo sice potlačeno, ale následoval překotný vývoj: operace NATO k ochraně prchajících civilistů, vyjednávání mezi kurdskými stranami a vládou v Bagdádu, jeho neúspěch a nakonec vládní blokáda kurdských autonomních území. Část iráckého Kurdistánu se tak na konci roku 1991 ocitla v izolaci od zbytku Iráku a zažila rošádu, která člověku z postkomunistických zemí může připadat mírně povědomá: vedení autonomie se ujali bývalí bojující psanci, kteří museli také někdejší „kolaboranty“ – pro jejich čerstvou revoluční zásluhu – rehabilitovat a odměnit funkcemi.

Nová éra

Kurdové získali v Iráku jasně vymezenou autonomní oblast už v roce 1974, ale jejich představitel Mistafá Bárzání tento projekt nepřijal. Hlavním sporným bodem bylo samotné vymezení samosprávného teritoria (tři provincie o celkové rozloze 37 284 čtverečných km, zatímco souvislé kurdské osídlení pokračuje na téměř stejně velkém území za hranicí vymezené autonomie) a rozdělení příjmů z ropy (zejména té v okolí města Karkúk, kde největší část obyvatel tvořili Kurdové, ale do autonomie zahrnuto nebylo). A dělení zisků z nafty, tentokrát už převážené v cisternách za embarga OSN na Irák, se stalo i příčinou rozkolu v kurdském vedení roku 1994. Ještě dva roky předtím, po odříznutí autonomního Kurdistánu od ostatního Iráku, vše vypadalo slibně: proběhly poměrně svobodné volby a zasedl parlament. Rok 1994 poznamenala občanská válka, po níž si Demokratická strana Kurdistánu podržela kontrolu nad provinciemi Haulér (arabsky Arbíl) a Duhók, zatímco Vlastenecký svaz Kurdistánu se stáhl do provincie Slémání. První politické uskupení je fakticky klientelou rodiny Bárzání, druhá strana proklamuje otevřenější a sekulárnější orientaci. Obě dále vedly autonomní správu takříkajíc na vlastním písečku a nevedly si přitom špatně: Irák jako jediná země s kurdskou menšinou zažil, aby se Kurdistán změnil ze zaostalé periférie v nejlépe fungující a nejbohatší region.

V Kurdistánu platilo mezinárodní embargo uvalené na celý Saddámův Irák, ovšem kurdské strany přenechaly správu humanitárních projektů přímo agenturám OSN. Zpráva Fondu OSN pro otázky dětí (UNICEF) pro rok 1999 tak mohla konstatovat, že v kurdské autonomii se dětská úmrtnost snížila, zatímco v ostatním Iráku došlo k jejímu zdvojnásobení. Kurdové už tehdy volali, že bagdádská centrála pro distribuci programu „ropa za potraviny“ je prolezlá korupcí, což se v sídle OSN v New Yorku začalo vyšetřovat teprve letos, a že sankce ještě přiškrcuje Saddám kvůli mezinárodní propagandě. Na druhou stranu však měli Kurdové vysloveně výhodu v tom, že z balíku prostředků určených pro jejich region se nestrhávaly reparace za válku v Kuvajtu a za provozní náklady humanitárního programu. A pak zde také byl nezanedbatelný příjem z už zmíněných poplatků za tranzit ropy.

Kurdští politici po celá 90.léta zdůrazňovali, že ve své autonomní zóně vidí vzor pro budoucí demokratický Irák. Desetiletí faktické samostatnosti u nich znamenalo svobodný přístup k informacím (satelitní televizi a internetu) a rozvoj vzdělávacích a náboženských institucí místních menšin (křesťanských Asyřanů, Turkmenů, jezídů). Obě velké politické strany sice kontrolovaly domácí mediální scénu a velkou část ekonomiky, nicméně na svém území povolily činnost některých menších kurdských uskupení a hlavně opozičních skupin z arabského Iráku. S nimi pak vyjednaly chystaný model federálního uspořádání v budoucím Iráku. Zároveň však v Kurdistánu vyrostla generace, která se s Irákem ani po pádu Saddáma nemůže identifikovat. Mladí Kurdové již neumějí arabsky; hlavní symbol, který kolem sebe vídají, je trojbarevná kurdská vlajka se žlutým sluncem; a přestože jsou někdy kritičtější k tradičnímu vedení kurdských stran, v jejich ozbrojených složkách jednoznačně vidí hrdiny.

Má tedy pro Kurdy smysl setrvávat v Iráku, byť by to bylo v pracně vyjednané a třeba velmi volné federaci? Většina představitelů se o tom vyjadřuje zhruba stejně jako Néčirván Bárzání, premiér severnější z obou autonomních kurdských vlád, který v interview pro turecké noviny Vatan řekl: „Každý národ chce být nezávislý. … Ovšem na otázku ‚Chcete vyhlásit nezávislý stát v Iráku?‘ odpovíme ‚Ne‘. Vidíme, jaká je realita. Jsme pro jednotný Irák.“ Otázka je, nakolik může být tento neskrývaně utilitární postoj přijatelný i pro další politické hráče v Iráku.

Na smrt jdoucí

Politický zápas Kurdů byl až do nedávné minulosti ozbrojený. Partyzáni péšmarga („na smrt jdoucí“ – vlastně totéž co morituri, jak si říkali gladiátoři ve starověkém Římě) se už v 90.letech začali měnit v téměř standardní ozbrojené síly s řádným pravidelným příjmem a jasně rozdělenými úkoly. Z toho vychází jejich integrace do bezpečnostního aparátu nového Iráku. Jak popsal deník Los Angeles Times, několik tisíc bývalých partyzánů „vyměnilo tradiční plandavé kalhoty a kostkované šátky na hlavách za světle zelené uniformy“. Jeden z činitelů v ústředí Demokratické strany Kurdistánu přiznal, že i zde je pro Kurdy směrodatná výhodnost: doufají, že v nové armádě také dostanou lepší materiální vybavení. Jsou však připraveni úplně své milice (jakkoli právě toto slovo nemají rádi) úplně rozpustit? Postoj vedení obou hlavních frakcí jako by vyjadřoval ministr vnitra v jižní administrativě Farídún Abdalkádir: „Jsem si jist, že kdyby péšmarga byli jen tak rozpuštěni, nebylo by v této oblasti žádné bezpečí.“ Není důvod mu nevěřit: autonomní Kurdistán zůstal jedinou bezpečnou částí Iráku. Od pádu Saddámova režimu zde došlo k jednomu masivnímu teroristickému útoku (se stovkou mrtvých), ale desítky dalších plánovaných výbuchů byly odhaleny. A jak informují Los Angeles Times, část kurdských ozbrojenců si udrží samostatnost přinejmenším do doby, než bude odhlasována trvalá irácká ústava se zárukami kurdské autonomie. Tím se ale nejspíš myslí doba, dokud „všechny historicky kurdské oblasti, ze kterých režim Saddáma Husajna vyhnal Kurdy – a to se hlavně týká na ropu bohatého města Karkúk – nebudou vráceny pod kurdskou kontrolu“.

* * * *

Historické pozadí: Od slepého knížete ke komisařům Jeho Veličenstva

Od 16.století fakticky souběžně existovalo několik kurdských knížectví, která plnila úlohu nárazníkových vazalských států mezi Osmanskou říší a Persií. Kolem čtvrtiny 19.století dokázal „slepý kníže“ z města Rawándiz sjednotit velkou část dnešního severního Iráku, leč i on spravoval své území jen jako místodržící osmanského sultána. Na jeho dvoře v Istanbulu prý byl v roce 1835 přijat s poctami, ale na zpáteční cestě do Kurdistánu „záhadně zmizel“. Vládu po něm převzal jeho bratr, ale ještě před půlí 19.století byl se samosprávou konec: Osmané se snažili své impérium modernizovat, což znamenalo také centralizaci státní správy a potlačení lokálních dynastií. Říše sultánů od Bosporu patřila mezi mocnosti, jimž porážka v první světové válce zasadila smrtelnou ránu.

Irák byl ustaven v roce 1921 jako jeden z nových států na území zaniklé Osmanské říše. Dlouho však nebylo jisté, zda se k němu připojí také kurdské oblasti. Ty totiž spadaly pod někdejší osmanskou provincii Mósul, jejíž statut zůstával otevřený až do roku 1925, kdy nakonec komise Společnosti národů rozhodla o jejím začlenění do nové země, nominálně sice řízené z Bagdádu, ale pod mandátem Velké Británie. Už právě v mezidobí, než se ujasnil osud mósulské provincie, museli Britové dovedně vycházet vstříc všem kurdským emancipačním snahám – tak, aby Kurdové získali náklonnost k britské správě, ale zároveň i tak, aby nebyla ohrožena jednota rodícího se státu. Šejcha Mahmúda Barzindžího, jenž byl v okolí Slémání uznáván jako „král Kurdistánu“, sice v roce 1927 poslali do vyhnanství na Cejlon, ale současně zavedli používání kurdštiny ve státní správě. Doporučení komise Společnosti národů z roku 1925 výslovně nabádalo Británii, aby „zaručila kurdskému obyvatelstvu místní samosprávu“. Konkrétně měli být v oblasti „jmenováni činitelé kurdské národnosti jako státní úředníci, soudci a učitelé“ a kurdština se měla stát „úředním jazykem ve všech těchto sektorech“. Koloniální velmoc však svou roli považovala za dočasnou a na rok 1932 chystala umožnit Iráku nezávislost. Irácko-britská smlouva o předání moci, jejíž text byl známý už od roku 1930, neobsahovala výslovnou zmínku o právech Kurdů. Následně přišlo do ženevského sídla Společnosti národů několik kurdských petic od Kurdů, kteří žádali buď autonomii v rámci Iráku, nebo úplnou nezávislost. Britská i irácká strana požadavky odmítly s tím, že za dostatečnou zárukou kurdských práv v budoucím Iráku označily chystaný jazykový zákon. Ten však do jisté míry omezoval zapojení kurdštiny i samotných Kurdů ve státní správě. V roce 1930 tak vypuklo první větší povstání rodiny Bárzání v dějinách Iráku.

Lze říci, že celé další dějiny Kurdů v Iráku jsou spjaty se snahou o návrat k minimálně takovým poměrům, jaké vládly v iráckém Kurdistánu za britského mandátu. A není vyloučeno, že se na toto vědomí váže celková vstřícnost iráckých Kurdů vůči ochranným křídlům západních mocností.