Pracovně je možné při studiu dějin jezídismu uvažovat o jejich rozčlenění do následujících fází:

1. Prehistorické období (do roku 1111): Období předtím, než islámský mystik Adí shromáždil družinu učedníků jako základ budoucího bratrstva al-Adawíja, což se stalo nejpozději roku 1111. Samotní jezídi často vidí postavu Adího nejen jako vtělení božství, ale i jako reformátora vlastního náboženství, které existovalo dávno před Adího narozením (jak bylo naznačeno výše). Tento pohled částečně přijímají i někteří západní akademici. (Britská badatelka Christine Allisonová konstatuje, že Adího lze sice chápat jako zakladatele jezídismu, nicméně „lidé, kteří později byli známi jako 'jezídi', si udrželi mnoho předislámských představ a praktik.“)

2. Formativní období (1111-1254): Je spjato s existencí islámského mystického bratrstva al-Adawíja, jehož dějiny začínají usazením islámského mystika Adího v horách poblíž města Mosul (al-Músil; dnes v Iráku) před rokem 1111. Zvláštní je, že už Adího současník Abú Sád as-Samání (1113-1166) nazýval jeho stoupence al-Jazídíja („jazídovci“ či „jazídi“ – ve smyslu „stoupenci Jazída“). Převažoval však název al-Adawíja („stoupenci Adího“, vlastně „Adíjovci“), někdy též as-Suhbatíja (zhruba „učedníci“ či „mystičtí druhové“). Období uzavírá rok 1254, kdy přišel první velký střet al-Adawíje s politickou mocí – předák bratrstva al-Hasan byl zabit, další dvě stovky členů bratrstva byly popraveny a Adího tělesné ostatky vyňaty z jeho hrobky a spáleny.

3. Vojenské období (1254-1281): Bratrstvo al-Adawíja získalo vojenský charakter – alespoň jeho vůdčí osobnosti se pokoušely o žoldnéřskou či politickou dráhu, mnohdy daleko od údolí Láliš, které bylo střediskem al-Adawíje. Nakonec i jména klíčových postav bratrstva v tomto období (fakticky čestné přídomky obsahující arabské slovo dín – „náboženství“) byla typičtější pro tehdejší státníky a velitele armád. Ve vedení bratrstva se také objevilo štěpení a třenice. K militarizaci al-Adawíje možná došlo pod dojmem útoku, který bratrstvo utrpělo roku 1254 (viz výše), možná také kvůli probíhající mongolské invazi na Blízký východ a celkové nestabilitě ve společnosti. Není však vyloučeno, že bratrstvo nabývalo charakteru ozbrojené síly ještě dříve, tedy během „formativního“ období. Linie předáků bratrstva al-Adawíja, jak ji zaznamenal křesťanský biskup Grígórijós Bar-Ebrájá (známý též jako Bar Hebraeus nebo Ibn al-Ibrí; 1226-1286), končí rokem 1281.

4. Temné období (1281-1415): V této fázi zřejmě ještě existovalo bratrstvo al-Adawíja, ale zprávy o něm jsou kusé a nejasné. Ani podrobná líčení dějin Mosulu a jeho okolí ze 14.století se o Láliši nezmiňují. Zdá se však, že bratrstvo bylo v této době vlivné mezi řadou kurdských kmenů a také v okolí měst Antiochie (dnes Antakya v Turecku) a Džizír (historicky též Džazírat Ibn Umar; oficiálně Cizre; dnes v Turecku). Ze stínu dějin se komunita v Láliši vynořila roku 1415, kdy se pro obvinění z nemravnosti stala terčem nesmlouvavého útoku ze strany čtyř okolních velmožů. (Nařčení z obscénnosti musela v průběhu dějin čelit řada heterodoxních menšin na muslimském Blízkém východě. Vždy se jednalo o společenství, která praktikovala všeobecnou společnou účast mužů a žen na rituálech, mnohdy prováděných v utajení. O jezídech se tato zvěst mezi jejich sousedy v Iráku traduje dosud.)

5. Přechodné období (1415-1660): Společenství v Láliši se z nájezdu zotavilo, ale vzrostla jeho izolace a možná se objevilo i explicitní nepřátelství vůči představitelům islámské ortodoxie. Není však jasné, kdy v něm nastal úplný a vědomý odklon od základního sebeztotožnění s muslimskou obcí – tedy stav, který by znamenal jasný vznik jezídismu jako samostatného náboženství. Kurdský kronikář Šaraf-chán Bidlísí (1543-1599) z muslimských pozic kritizoval „bludné“ praktiky společenství, které už nazýval jezídy. Uváděl, že jezídi vystupňovali kult osobnosti svého mistra (který v islámské mystice kurdských oblastí nebyl sám o sobě nikterak neobvyklý) až k přesvědčení, že „Adí na sebe vzal jejich náboženské povinnosti půstu a modlitby a že v den vkříšení budou přeneseni do nebe, aniž by byli vystaveni trestu či újmě.“ Pokud by tato podrobná reference byla v zásadě pravdivá (což bohužel – vzhledem k jinde patrné Bidlísího protijezídské zaujatosti – zdaleka není jisté), mohla by znamenat, že význačná část někdejšího bratrstva al-Adawíja stále uvažovala v pojmech islámského učení (povinnosti rituální ortopraxe, posmrtný život s věčnou blažeností či odplatou) a zároveň je kriticky přehodnocovala. Moment, kdy už jezídismus evidentně vystupoval jako samostatné náboženství nezávislé na islámu, se dá přibližně zasadit do doby kolem roku 1660. Tenkrát došlo k masové konverzi křesťanů v pohoří Šingál (Sindžár; dnes v Iráku) k jezídismu a současně se objevily zprávy o zájmu jezídů v okolí města Halab (též Aleppo; dnes v Sýrii) o konverzi ke křesťanství.

6. Starší historické období (1660-1849): V tomto časovém úseku už jezídismus nepochybně existoval jako svébytná náboženská komunita, spíše uzavřená vnějšímu světu. V 19.století se na ni stupňoval tlak místních kurdských velmožů na území Osmanské říše, který část jezídů dohnal k emigraci do carského Ruska. Zároveň se o jezídech objevily písemné i fotografické zprávy od evropských a amerických misionářů, diplomatů a cestovatelů. První popisy pro jezídismus typických symbolů (např. kovových plastik Pavího anděla) a rituálů (např. oslav podzimního Svátku Šíchádího shromáždění) pocházejí teprve z poloviny 19.století (konkrétně 1850 resp. 1846).

7. Novější historické období (1849-1978): Roku 1849 jezídi v Osmanské říši získali postavení oficiálně uznávané menšiny (millet). Ani to je paradoxně neuchránilo před šikanou – stačil jediný horlivý osmanský velitel (pravda, jednající bez posvěcení shora), jemuž se v létě 1892 téměř podařilo zlikvidovat jezídismus v jeho duchovních a organizačních centrech v okolí Mosulu. Tato zkušenost je dosud pevně zakotvena v kolektivní paměti jezídů a vydatně vyživuje jejich krajní ostražitost vůči islámu, zejména je-li zaštítěn politickou mocí. Formální zrovnoprávnění přineslo jezídům v Osmanské říši také povinnou vojenskou službu, které se však jejich hodnostáři bránili s poukazem na specifická jezídská tabu (ve vyjadřování, stravování či odívání). Převážně v těchto souvislostech se objevily první přelomové pokusy samotných jezídů o definici vlastního náboženství a jeho organizační struktury. (Jsou to především petice z roku 1872 a 1936. Odlišného charakteru byl „pastýřský list“ z roku 1908 a Prohlášení ze Šéchánu, vydané v roce 1931.) Akademické kruhy se začaly věnovat jezídským studiím, která byla zpočátku zaměřena na problém jezídských „svatých písem“ a na spekulace o starověkém původu jezídismu.

8. Období současné transformace (po roce 1978): Symbolickým mezníkem v nejnovějších dějinách jezídismu může být rok 1978, kdy poprvé došlo k písemnému zveřejnění vybraných částí posvátné jezídské tradice, která se až do té doby předávala výhradně ústně – a navíc jen mezi vybranými členy společenství. Tento krok přinesl zásadní důsledky pro náboženský život jezídů: nastartoval zájem o jejich náboženské a kulturní dědictví, jehož pokračující písemná fixace a poněkud živelná kanonizace vede k diskusím o jeho významu a snahám o jeho systemizaci a interpretaci, ba až k moderním výkladům na způsob tvůrčí teologie. (Tento vývoj již předem očekával německý religionista Gernot Wießner.) V iráckém autonomním Regionu Kurdistán byl jezídismus prostřednictvím vzdělávacího systému a publikací zpřístupněn nebývale širokému okruhu svých vyznavačů. Souběžně s tím narůstala – a dosud pokračuje – jezídská emigrace zejména do Německa (kde dnes žije nejméně 40 000 jezídů). Jezídi tam zažívají plnou náboženskou svobodu, leč o to intenzivnější jsou výzvy života v západní sekularizované společnosti, se kterými se jejich společenství založené na tradičních formalizovaných vztazích a závazcích musí vyrovnávat. Také v původní domovině jezídů na Blízkém východě a na Kavkaze dochází ke komplexním změnám: na jednu stranu se tam, kde jim to umožňují vnější podmínky (od 90.let Arménie a irácký autonomní Region Kurdistán, od roku 2003 celý Irák), aktivně zapojují do politického života a s dříve nepředstavitelným sebevědomím žádají o veřejné respektování svých náboženských zásad; na druhé straně i tam jejich tradiční struktury nahlodává celková modernizace života a masová populární kultura. Zároveň jezídům naléhavě vyvstává otázka národnostní a národní identity: mají se považovat za menšinu v rámci kurdského národa, nebo za svébytné jezídské etnikum (tedy Jezídy)?