„Naše minulost je smutná, naše současnost tragická. Naštěstí nemáme budoucnost,“ říká postava kurdského hraného filmu Nultý kilometr, který byl před dvěma lety uveden na festivalu v Cannes a několikrát se promítal i v České republice. Paradox tvrzení je zřejmý na první pohled: jestliže dnes Kurdové mohou natočit celovečerní film (byť v evropské koprodukci), jejich úděl nemůže být tak bezútěšný. Cesta k těmto možnostem však byla dlouhá a její pokračování zůstává nejisté.

Kurdové jsou často označováni za největší národ bez vlastního státu. Zmíněný film vznikal v kurdském samosprávném území Iráku. Právě k autonomii v Iráku dnes obdivně vzhlížejí Kurdové z ostatních zemí, kam je politika 20.století nemilosrdně rozdělila – z Turecka, Íránu, Sýrie a části bývalého Sovětského svazu. Ale začněme popořádku.

Kurdský dávnověk

Slovo ve tvaru Kurd (nebo Gurd) se vyskytovalo už ve starověkých nápisech. Jeho význam se obvykle chápe jako „silný“. Dlouho však zároveň platilo – podobně jako slova Arab nebo Turek – coby obecné označení venkovského neotesance, s jakým by vzdělanci a obyvatelé měst nechtěli mít nic společného. Nicméně Kurdy jako zcela konkrétní skupinu kmenů v pohoří Zágrós (severně a východně od starověké Mezopotámie) chápali už arabští kronikáři – třeba v 10.století al-Masúdí, který předpokládal, že Kurdové jsou potomky démonů. Běžně se také uvádělo, že jedním z Kurdů je muslimský vojevůdce Saláhaddín, v Evropě známý jako Saladin, který ve 12.století definitivně porazil křižáky v Palestině. Jím založený stát pak ovládal také Egypt a Sýrii. Může být překvapivé, že zdaleka ne všichni Kurdové jsou dnes na Saladina hrdí. „Když založil stát, proč to neudělal v Kurdistánu?“ můžeme dodnes slyšet zvláštní historickou (nebo ahistorickou?) výčitku.

Název Kurdistán, tedy „země Kurdů“, se objevoval už od Saladinových dob, ale ne vždy se jím označovalo stejně velké území. Jeho hornatá krajina se navíc stávala nárazníkem mezi velkými říšemi Blízkého východu – už před Saladinem tudy procházela hranice římsko-parthská (3.stol. př.n.l.-3.stol. n.l.), byzantsko-perská (3.-7.stol.) a byzantsko-muslimská (7.-11.stol.). Následovala staletí neklidu, kdy ze Střední Asie směrem na západ – právě přes Kurdistán – proudily nájezdy Turků (11.stol.), Mongolů (13.stol.) a krvavého Timura Lenka (14.-15.stol.). Potom, od 16.století, se do Kurdistánu přesunuly hraniční boje mezi Osmanskou říší, která po Arabech převzala stráž nad mocí sunnitského islámu, a jejími šíitskými rivaly z perské dynastie Safíjovců. Když se linie oddělující oba státy jakž takž ustálila, setrvala beze změny až do první světové války. Vlastně ne tak docela.

Neklid na hranici

Osmanští Turci a safíjovští Peršané potřebovali své pohraničí spolehlivě zajistit. K tomu jim měly pomáhat kurdské vazalské státečky, kterých postupem času vzniklo kolem tuctu na osmanské straně a k tomu tři v Persii. Pravda, tu a tam se některý kurdský velmož dočasně přidal k „nepříteli“, pokud to právě bylo výhodné, nicméně Osmanům i Safíjovcům nárazníková knížectví dlouhodobě vyhovovala jako převodní páky státní moci. Problém nastal, když severně od kurdských sídlišť začal na muslimská impéria tvrdě dotírat jeden probuzený soupeř – ruské samoděržaví. Pádišáhové si především v konfrontaci s carem uvědomili, že jejich vlastní armády vězí oběma nohama ve středověku. Cesta k novodobé palebné síle měla vést přes zásahy do státní správy a hospodářství. Následným snahám o modernizaci a centralizaci státu padly za oběť všemožné lokální dynastie, tedy i ty kurdské: poslední knížectví Kurdů na osmanské straně zaniklo v roce 1848, na straně perské v roce 1867. Na to, co následovalo, řada současných Kurdů nepohlíží se zalíbením.

Miniaturní panovnické dvory, které sponzorovaly místní kulturu včetně rodící se kurdské literatury, byly pryč. Jejich odstranění se odrazilo i na bezpečnostní situaci: dýchavičný aparát Osmanů a Peršanů byl stále příliš slabý na to, aby ve všech koutech svých rozsáhlých držav zjednal pořádek, takže místo utužení vlastní moci v Kurdistánu se paradoxně dočkal nárůstu přepadávání na cestách a tím i ustrnutí místní ekonomiky. Mocenské vakuum začaly zaplňovat dříve oslabené kmenové struktury. Ty navíc doplnila další síť autority: mezi Kurdy, kteří byli dříve známí jako spíše vlažní sunnitští muslimové, prudce získala na popularitě bratrstva islámské mystiky, která pěstovala obřady s prvky meditace a extáze, ale zejména zdůrazňovala úctu k zasvěceným předákům bratrstva, u nichž se věřilo v divotvorné schopnosti. Náčelník v kmenové hierarchii (nazývaný ágá) vyhledával spojenectví mystického mistra (nazývaného šéch). Mezi těmito světskými a náboženskými rody se uzavíraly sňatky a vznikala tak svérázná kmenově-islámská šlechta.

Kurdové jako by ztráceli půdu pod nohama. Na osmanském území dokázala islámská mystika oživit loajalitu Kurdů k sultánovi, ale také u nich vydatně podněcovala obavy z rozpínavosti křesťanů – na Kavkaze sílila moc Ruska a přímo v Kurdistánu se objevovali zejména američtí misionáři. Terčem nových frustrací se stali početní křesťanští sousedé Kurdů, většinou Arméni, ale vedle nich také vyznavači náboženství jezídů – kurdsky mluvících členů kastovního společenství, které kvůli své komplikované a částečně utajované víře muselo čelit podezřením, že uctívá ďábla a provozuje orgie.

Zatímco jezídi dříve žili spíše stranou většinové kurdské společnosti a v některých oblastech představovali nezanedbatelnou vojenskou sílu, křesťané obvykle zůstávali v podřízeném, fakticky vazalském postavení vůči muslimským Kurdům, kteří si jich však vážili jako zkušených rolníků a zručných řemeslníků. Snad i proto nebyly vzájemné vztahy dlouho nijak dramatické. Vše se zlomilo teprve pod dojmem měnící se geopolitické konstelace.

Osmanský sultán Abdülhamid II. nabídl pokračování zašlé éry kurdských státečků: oficiálně kvůli ostraze hranic, ale ve skutečnosti i pro utužení své kontroly nad Kurdistánem nechal v roce 1891 podle vzoru ruských kozáků ustavit zvláštní jízdní oddíly, které byly pojmenovány po něm – Hamidiye. Právě tyto jednotky, složené převážně z kurdských kmenů, stály na počátku masakrů arménského obyvatelstva v letech 1894-1896. Zabíjení začalo poté, co Arméni v okolí města Muş (v dnešním Turecku) odmítli zaplatit daň. Mnohem horší vlna násilí proti Arménům, tentokrát už v hlavní režii osmanské armády, propukla při jejich odsunu (směrem na území dnešní Sýrie) v roce 1915, kdy Kurdistánem procházela osmansko-ruská fronta první světové války. Na dosud diskutované genocidě Arménů tak měli Kurdové aktivní podíl, byť ne všeobecný. Brutalita byla největší kolem frontové linie; naopak dále od ní přibývalo příkladů obětavé pomoci a záchrany.

Jako u nás ve střední Evropě, tak i na Blízkém východě měla z válečné vřavy povstat nová doba. Její zárodky se v osmanském státě utvářely v řadách absolventů jeho modernizovaného školství. Vedle tureckých nacionalistů, kteří už v roce 1908 získali moc nad Osmanskou říší, nezaháleli ani stoupenci emancipace dalších národů, Armény a Kurdy nevyjímaje. Nová městská elita zakládala tajné obrozenecké spolky a nezřídka se proto musela uchýlit do emigrace. To byl i případ kurdské knížecí rodiny Badr-chán, jejíž členové v exilu vydali roku 1898 první kurdský časopis.

Stát odepřený

Z tezí amerického prezidenta Wilsona o právu národů na sebeurčení měli mít prospěch také Kurdové a Arméni: mírová smlouva podepsaná v srpnu 1920 v Sèvres u Paříže předpokládala, že na troskách Osmanské říše vzniknou jejich vlastní státy. Co na tom, že plánovaný Kurdistán měl pokrýt jen část území obývaných Kurdy, zatímco Arménie byla projektována v oblastech, kde po válečných deportacích a řežích skoro žádní Arméni nezbyli. Zásadní formality pro vytvoření obou nových států však smlouva neurčila. Složitá jednání mezi západními mocnostmi a jediným zástupcem Kurdů (byl jím někdejší osmanský generál Muhammad Šaríf paša) nakonec předběhl vývoj v samotné Anatolii, kde se turecký vojevůdce Mustafa Kemal vzepřel ustanovením ze Sèvres a rozhodl se – nejprve vojensky, posléze i diplomaticky – bojovat za jejich zrušení. Dostatečně silné lidové hnutí, které dokázal zmobilizovat mezi tureckým obyvatelstvem, mu zajistilo úspěch a v roce 1923 vyústilo v založení Turecké republiky. Dlužno připustit, že Mustafa Kemal (později známý jako Atatürk) zpočátku neměl cíle, které by se mnoha kurdským náčelníkům (ágá) a hodnostářům mystických bratrstev (šéch) příčily. Dokonce existují předpoklady, že za svého působení na východní frontě během světové války dal kurdským předákům příslib autonomie.

Zvrat nastal, když kvůli Atatürkově protináboženské politice roku 1925 zosnoval povstání kurdský šéch Saíd. Poté turecký režim zakázal všechna islámská bratrstva, ale zejména utužil státní nacionalismus. Represe se projevily hlavně v jazykové a ideologické rovině: bylo přísně zakázáno mluvit kurdsky (až do roku 1991 mohlo být v Turecku trestné používat kurdštinu i v soukromí) a vláda podporovala „vědecké“ studie, podle kterých kurdština ani Kurdové neexistují. Součástí asimilačních snah bylo poturčování jmen osob a místních názvů, stejně jako vysídlování Kurdů do západního Turecka. Povstání ve 20. a 30.letech byla potlačována zvlášť razantně, s desetitisíci obětí. Přitom formálně provedené pozemkové reformy nezbavily vlivu tradiční kurdské velmože, kteří mnohdy ochotně spolupracovali na vládní politice. Kromě liberálnějších období v 60. a 70.letech byly v Turecku pravidlem přísné tresty vězení pro politiky a novináře, kteří se pokusili hovořit o kurdské problematice.

Kurdové v Turecku tvoří odhadem 15% obyvatel. Jejich situace se dále zkomplikovala v roce 1978, kdy v zemi začala operovat Strana pracujících Kurdistánu (zkratka jejího kurdského názvu je PKK) a otevřela tak možná nejrozporuplnější kapitolu kurdských dějin. Na jednu stranu se jí okázalé akce v duchu „revoluční spravedlnosti“ proti svévoli místních kmenových bossů postaraly o širokou oblibu na kurdském venkově. Na druhou stranu však odvetná opatření vlády (dlouhodobý zákaz letní pastvy dobytka, nucené vystěhovávání z vesnic, benevolence nad řáděním provládních milic) tento venkov značně zdevastovala. PKK se navíc díky bombovým útokům, únosům turistů a vazbám na organizovaný zločin zařadila na světové seznamy teroristických organizací. Vůdce strany Abdullah Öcalan od 90.let prohlašoval, že je připraven zříci se násilí. Od jeho zatčení v roce 1999 strana několikrát změnila název a evidentně se rozštěpila na frakce různého stupně radikálnosti. Přítomnost PKK zvláštním způsobem ovlivnila turecký oficiální postoj k dlouho tabuizované kurdské otázce: nesporně sice utužila moc armády v Turecku a nadlouho zablokovala jakoukoli debatu o Kurdech, kdy jen letmá či nepřímá zmínka o nich mohla být nově vyložena jako podpora terorismu; přesto však po Öcalanově zadržení a za současných snah o přiblížení se k Evropské unii Turecko částečně uvolnilo někdejší omezení svobody projevu ve vztahu ke Kurdům.

Část Kurdů se po první světové válce ocitla v Sýrii, kde dnes tvoří kolem 8% populace. Správu tohoto území si už za války nárokovala Francie, takže ani nemělo být začleněno do slibovaného kurdského státu. V roce 1944 francouzský mandát skončil a vlády se ujal arabský, čím dál více nacionalistický režim. Kurdové se zde ocitli v podobné situaci jako v Turecku; represe proti samotnému užívání kurdštiny snad nebyly tak přísné, ale mnohem pronikavější roli než v Turecku zde od 70.let hrála téměř všemocná tajná policie. Tradičně žily kurdské části Turecka spíše z chovu dobytka, zatímco Kurdové v Sýrii byli usedlí zemědělci. O to více je postihly účelové konfiskace půdy a její dosídlování arabskými rodinami, zejména v 60.letech, kdy byla na převážně kurdském severovýchodě Sýrie objevena nafta. Ve stejném období přišla syrská vláda se specialitou: nemalé části Kurdů odebrala syrské občanství pod záminkou, že se původně přistěhovali z území dnešního Turecka – což mnohdy byla pravda, ovšem taková migrace probíhala nějakých sto let před vznikem nezávislé Sýrie. Tito Kurdové, jichž je dnes podle OSN asi 200 000, tak mají v Sýrii odepřena veškerá základní občanská práva. Ostatní Kurdové v zásadě nemusí být omezeni, pokud si jich nevšimne všudypřítomná tajná služba pro „podezřelý“ zájem o kurdskou kulturu. Světové organizace evidují případy, kdy byli takoví nešťastníci zadrženi a už je nikdo nespatřil. Přitom o vymahatelnosti práva v Sýrii nemůže být řeč.

Zhruba stejný podíl na celkové populaci, jaký mají Kurdové v Sýrii, tvoří také v Íránu, dříve nazývaném Persie. V tomto státě žijí Kurdové takřka beze změny jeho vnějších hranic už od 16.století. Snad proto se vzdělanější íránští Kurdové, mnohem více než Kurdové v jiných státech, ztotožňují s většinovou společností a kulturou této země (nikoli však nutně s jejím politickým režimem). Svou roli v tom zřejmě sehrála i blízkost obou jazyků, kurdštiny a perštiny, které se shodně řadí do indoevropské jazykové rodiny, na rozdíl od zcela odlišné arabštiny a turečtiny. První světová válka v Íránu mnoho nezměnila, ale obrat přišel v roce 1925, kdy se k moci dostali noví monarchové: vládnoucí rod Kádžárovců nahradila dynastie Pahlaví, jejíž zakladatel se inspiroval nacionalistickou a modernizační politikou sousedního Turecka. V Íránu to znamenalo především snahu o usazení kočovných kmenů (včetně kurdských) a izolaci jejich náčelníků ve vyhnanství hlavního města.

Stát téměř nalezený

Se všemi tradičními předáky Kurdů nemohl Írán zúčtovat snadno. Část z nich už totiž vznášela otevřeně nacionální požadavky. Ještě před nástupem dynastie Pahlaví prohlásil kmenový náčelník Simkó své území za „nezávislý Kurdistán“. Udržel nad ním kontrolu v letech 1918-1922. Podobná zkušenost přišla po druhé světové válce, kdy část Íránu obsadil Sovětský svaz. V roce 1946 toho využili Kurdové ve městě Mahábád a vyhlásili samostatnou republiku. Po necelém roce se Rudá armáda z Íránu stáhla a s kurdským snem o správě vlastních věcí byl konec. Mahábádskou republiku v ilegalitě přežila Demokratická strana íránského Kurdistánu, která dále volala po autonomii. Novou příležitost pocítila až s islámskou revolucí v roce 1979. K moci vynesení šíitští duchovní si však původně zamýšlené ústupky Kurdům záhy rozmysleli a naopak se zaměřili na fyzickou likvidaci exilových vůdců Demokratické strany. První obětí se v roce 1989 stal ekonom Rahmán Kásimlú (v západním přepisu jména Abdul Rahman Ghassemlou), jehož manželka byla Česka a jejich potomci dosud žijí v České republice. Potíže dnes v Íránu mají také kurdští novináři a kulturní aktivisté. Řadoví Kurdové si stěžují na diskriminaci při zaměstnávání ve státních službách, ale také na ekonomickou zanedbanost svých území, kdy během dlouhých zim, které jsou nezřídka chladnější než ve střední Evropě, musí čelit výpadkům v dodávkách energie – a to ve státě, který má druhé největší zásoby zemního plynu na světě.

Největší podíl Kurdů mezi svými občany má Irák – jednu pětinu až jednu čtvrtinu. Po první světové válce Irák spravovala Británie, která přítomnost Kurdů nebrala na lehkou váhu. Šécha Mahmúda Barzindžího, který se – podobně jako Simkó v Íránu – na svém malém území prohlásil za „krále Kurdistánu“, sice roku 1927 poslali do vyhnanství na Cejlon, ale současně zavedli používání kurdštiny ve státní správě. Doporučení komise Společnosti národů z roku 1925 výslovně nabádalo Británii, aby „zaručila kurdskému obyvatelstvu místní samosprávu“. To se však nestalo: na rok 1932 Britové naplánovali otevřít Iráku cestu k nezávislosti a jeho převážně arabští politici žádnou autonomii pro Kurdy nechystali. Proto následovala série kurdských povstání, střídaných vyjednáváními s vládou. Klíčovou roli v tomto vývoji sehrála rodina Bárzání, rekrutovaná z šéchů jednoho z mystických bratrstev. Agilní Mistafá Bárzání působil v roce 1946 jako vrchní velitel vojsk mahábádské republiky v sousedním Íránu (viz výše). Irák přislíbil Kurdům autonomii až v roce 1970. Projekt řídil tehdejší irácký viceprezident Saddám Husajn. Bárzání však odmítl – hlavně proto, že samosprávné území mělo zahrnout jen asi polovinu reálné rozlohy iráckého Kurdistánu. Mimo to marně očekával větší finanční samostatnost Kurdů včetně podílu na příjmech z ropy těžené kolem města Karkúk (též Kirkúk), kde Kurdové tvořili nadpoloviční většinu obyvatel. Partyzánské boje proti irácké armádě (nikdy však proti civilním cílům) tak pokračovaly. Saddám Husajn, když pochopil důležitost Karkúku, začal z oblasti masově vyhánět Kurdy a do jejich domů nastěhoval arabské rodiny z jižního Iráku. Totéž prováděl i obráceně, kdy se rodiny z kurdských hor snažil rozptýlit v nížinách a polopouštích arabského Iráku. Jenže to hlavní teprve mělo přijít.

Saddám Husajn se v roce 1979 stal prezidentem Iráku a napětí ve vztazích se sousedním Íránem se rozhodl řešit válkou. Sám podporoval některé skupiny Kurdů z Íránu a obdobně se obával, že Kurdové v Iráku by taktéž mohli spolupracovat s nepřítelem. A protože Saddám Husajn cítil hrozbu v každém alespoň potenciálně podezřelém, začal jednat ve velkém: kurdské rolníky a pastevce z asi čtyř tisíc vesnic sestěhoval do „komplexů“, kde neměli vodu ani půdu; v řadě vesnic nechal otrávit studny a do země byly nakladeny miliony nášlapných min; přes pět tisíc kurdských civilistů zemřelo při útocích chemickými zbraněmi; další tisíce mají trvalé následky, včetně dětí narozených s postižením; zastřeleny nebo zaživa pohřbeny byly dokonce desetitisíce lidí, z toho jen osm tisíc z širší rodiny Bárzání. Bilance Husajnova přístupu ke kurdské otázce v Iráku nemá v jiných zemích obdoby – odhaduje se na 180 000 mrtvých.

Záblesk naděje pro Kurdy znamenala další válka: Saddám Husajn v letech 1990-1991 okupoval Kuvajt a doma se proti němu vzbouřili jak šíitští Arabové, tak i Kurdové, mezi nimiž povstání paradoxně zahájily provládní milice vyzbrojené původně samotným diktátorem. Irácká armáda však navzdory angažmá ve vzdáleném Kuvajtu reagovala překvapivě rychle. Kolem milionu Kurdů se dalo na útěk, neboť již dost slyšeli o hrůze chemických zbraní. Státy NATO ve snaze zabránit humanitární katastrofě vyhlásily nad částí iráckého Kurdistánu ochrannou zónu, kterou pak leteckými hlídkami zajišťovaly po celá 90.léta. Část iráckého Kurdistánu – zhruba ta polovina, kde měla platit autonomie podle plánu z roku 1970 – zůstala de facto oddělena od zbytku Iráku. Tento takzvaný Region Kurdistán byl velkou zkouškou historické dospělosti pro Kurdy: stejně jako celý Irák, tak také kurdská samospráva na jeho severu byla podrobena sankcím OSN; avšak zatímco z Bagdádu přicházely alarmující zprávy o strádání řadových občanů a zejména o raketovém nárůstu podvýživy a úmrtnosti dětí, Region Kurdistán hlásil úspěšné projekty na rozvoj hospodářství a obnovu venkova pod přímým dohledem agentur OSN a západních nevládních organizací. Vznikaly kurdské školy, televize a občanská sdružení. Desítky vlastních politických stran a kulturních spolků si založili i příslušníci menšin v Regionu Kurdistán – Turkmeni, křesťané a jezídi. Slušnou bilanci zkazila jen vnitřní občanská válka mezi dvěma vládnoucími frakcemi Regionu v letech 1994-1995. Rivalové se však později dokázali dohodnout. Kurdové v Iráku si uvědomovali, že nebýt bdělosti západních armád, mohl Saddám Husajn jejich oázu kdykoli rozprášit. Také proto byli po svržení jeho režimu v roce 2003 kurdští politici jedinými z bývalé irácké opozice, kdo se nestyděl děkovat Američanům a Britům za invazi do Iráku, která Kurdy zbavila jejich noční můry – všeho schopného Saddáma Husajna. I řadoví návštěvníci ze Západu, Američany nevyjímaje, si pak v Regionu Kurdistán pochvalovali přátelství místních lidí, nezatížených politickými a kulturními předsudky, tolik rozšířenými jinde na Blízkém východě.

Kurdové se po roce 2003 dostali do hlavního proudu irácké politiky, nikoli však irácké každodennosti. Díky fungujícím správním a bezpečnostním strukturám, propracovaným v 90.letech, se do kurdské autonomie téměř nedostalo bezuzdné násilí, které dnes ovládá Bagdád a další irácká města. Region Kurdistán zcela obrátil typickou pozici Kurdů vůči státu, ve kterém žijí: zatímco výseče Kurdistánu, které podléhají Turecku, Sýrii a Íránu, jsou v rámci těchto zemí zanedbanými perifériemi, Region Kurdistán se najednou stal jedinou fungující, ba dokonce prosperující částí Iráku. Je však otázka, zda to lze považovat za dlouhodobé štěstí – právě kvůli bezpečí dnes do Regionu Kurdistán směřují rostoucí zástupy arabských uprchlíků a není jasné, jak jejich příliv zvládnou místní omezené zdroje. Politický zítřek Kurdů v Iráku je jistý ještě méně: po třiceti letech se znovu otevřela otázka města Karkúk a dalších částí Iráku, které mají souvislé osídlení Kurdů volajících po začlenění do autonomního Regionu. Část iráckých politiků už troubí na poplach, že prý hrozí rozdělení státu. Kupodivu nejsou úplně vedle: totiž řada prostých Kurdů v Iráku se netají tím, že nezávislost by jim nevadila, a také jejich oficiální zástupci si budoucí Irák představují jako dosti volnou federaci. Problémem obou variant však je, jak v napjaté současnosti vytyčit hranice Kurdistánu tak, aby nebyly krvavé.