(Toto je výchozí materiál pro článek o jezídech, který minulý týden vyšel v týdeníku Respekt.)

Lidový kníže
Chystáte se na audienci u knížete, tedy emíra, jakkoli se mu tady říká kratčeji mír. Tady, to je v iráckém Kurdistánu, kde málem ani nepostřehnete rutinní přítomnost dvou samopalníků u vchodu do neméně rutinně vyhlížející stavby, která ovšem má tu čest být knížecím palácem. Za krátkou předsíní následuje, v těchto končinách opět docela běžný, přijímací salón s prostými čalouněnými sedadly podél všech stěn. A On, kníže všech jezídů Tahsín Saíd-beg z dynastie Čólů, čeká přímo tady! Bez větší ochrany a bez jakýchkoli obřadných mezistupňů mu zde, ať jste kdokoli, můžete podat (respektive políbit) ruku. Také že zájemců je stále dost, obvykle z řad jeho přímých „poddaných“ – jezídů, ale ne tolik, abyste se hned po pár minutách nemohli dát se svrchovaným správcem jejich světských i duchovních záležitostí do řeči.

Takto rovnostářské aranžmá může být i matoucí. Třeba když jste následně, jako všichni přítomní, sezváni k obědu. Muž po vaší pravici náležitě dbá na hostitelský bonton a ze společné mísy přesouvá nejvybranější kusy na váš talíř. Ptáte se ho, s kým máte tu čest, a zda je u míra zaměstnán. Údivem skoro upustí kuřecí stehno a praví: „Já jsem jeho syn!“ Snažíte se vše napravit blekotáním, jak poctěn jste setkáním s budoucím knížetem, abyste vzápětí byl – zřejmě nikoli jako první – usazen princovou větou: „Kéž Bůh prodlouží mírovi život!“

Jemní a inteligentní
Věru, nástupnictví není jisté pro žádného ze synů jezídského knížete, který sám měl dva starší bratry. Nejvyšší duchovní rada jezídů však zvolila právě jeho. Tak se v roce 1943, ještě jako dítě, ujal organizačního vedení náboženské komunity, kterou její okolí znalo jako „vyznavače ďábla“ (viz níže). Jejich život se vždy odehrával ve stínu podezíravosti většinového, islámského okolí. Agathě Christie, která s manželem archeologem v předvečer druhé světové války cestovala do Sýrie a Iráku, jezídi utkvěli v paměti jako „velice jemní lidé“, svými muslimskými spolupracovníky na výkopech zhusta šikanovaní. Jako by si každý dnešní jezíd nesl podobnou zkušenost, ať už přímou, nebo tradovanou předky.

Ze strachu před nucenou islamizací odmítali jezídi v Iráku, kde žije největší část jejich společenství, posílat děti do škol. Až současnému mírovi se v 50.letech podařilo dostat první malé jezídy k učebnicím. Změnilo se mnohé: učitel Fálih Džuma z irácké Bášíky hovoří o průzkumu, který údajně prokázal nadprůměrnou inteligenci jezídských studentů, a plzeňský profesor Jaroslav Slípka, který v 70.letech přednášel medikům v Iráku, si odnesl v podstatě tentýž dojem. Taková tvrzení mohou překvapit z hlediska genetického: jezídské sňatky se odehrávají ve značně omezeném kruhu, definovaném kastovními pravidly.

Ve víru politiky
Zaběhnuté sociální vazby od 70.let vystavuje zkouškám hlavně německá emigrace, kde žije přes 40 000 jezídů. S novou naléhavostí se tam jezídi ptají: kdo jsme? I když mluví kurdsky, někteří se s Kurdy neztotožňují, nebo aspoň drží odstup od jejich reprezentantů. Většina kurdských nacionalistů ale chápe jezídismus jako původní dávné vyznání všech Kurdů. Tak se z kultu Pavího anděla stalo politikum: extremistická PKK (Strana pracujících Kurdistánu) do 90.let kontrolovala všechna „jezídská centra“ v Německu. Když pak jezídi v Oldenburgu stavěli první středisko nezávislé na PKK, museli žádat o ochranu spolkovou policii.

Také v irácké vlasti je o jezídy zájem: ačkoli žijí tradičně na území, které ovládá Bárzáního Demokratická strana Kurdistánu, hodně jich má blíž ke konkurenčnímu Vlasteneckému svazu Kurdistánu, jehož profil je výrazněji sekulární. Tato strana tiskne jezídům publikace a loni dala 100 000 dolarů na přístavby u jejich svatyně až v pohoří Šingál (arabsky Sindžár) při hranicích se Sýrií. Kníže jezídů zůstává Bárzáního straně loajální. Protože v Iráku kvetou fámy (jimž se věnuje jeden článek v týdeníku Respekt č.39 / 2004) i mezi jezídy, vznikla domněnka, že neúspěšný atentát proti míru Tahsínovi v září 2003 mohl ve skutečnosti být akcí Bárzáního lidí, kteří tak chtěli jen zastrašit a pojistit si mírův hlas do budoucna. A mnohé další se o knížeti, který napohled působí tak lidově, povídá: prý má podivné finanční zájmy, na almužnách ze svatyň se nadměrně obohacuje a loňskou hlavní pouť jezídů – po záhadném útoku na svou osobu – nechal zrušit „ve skutečnosti“ proto, aby se vyhnul setkání se svými odpůrci ze Šingálu. Buď jak buď, už jeho otec Saíd-beg v roce 1932 čelil podobným výtkám, které přicházely právě odtamtud.

Vykořenění
Hory Šingál na severozápadě Iráku jsou oblastí s největší koncentrací jezídů na světě. Ještě v 19.století zde bylo hlavní obživou olupování karavan. Izolovaná poloha Šingálu se obrátila v jeho neprospěch po roce 1975, kdy v Iráku padlo kurdské povstání. Celý Šingál postihlo totéž, co řadu jiných kurdských a jezídských oblastí: celé vesnice byly sestěhovány do „komplexů“ v okolní vyprahlé rovině. Za útěk do původních sídel platil trest zastřelením na místě. Mnohdy byla zkonfiskovaná půda předána arabským kmenům. Paradoxem Šingálu je, že hromadné přesídlení vesnic nenarušilo jejich původní klanové struktury. Ani po Saddámově pádu se však návraty ve velkém nekonají: vesnice jsou často zdevastované a vlastnické spory teprve čekají na řešení. Zděděný strach jezídů z muslimského tlaku však sílí: už mimo Šingál, v komplexu Chánik poblíž Mósulu, nedávnou epidemii úplavice připisovali údajně záměrné otravě vodovodu. Stádec knížete Tahsína není zřejmě dost uklidněn ani tím, že vůbec poprvé v dějinách Iráku se do vlády dostal jezíd – ministr bez portfeje Mamó Osmán. Ten do Bagdádu přijel za novými úkoly z Berlína, kde předtím pracoval jako překladatel. Jenže zájem jeho iráckých souvěrců o nenávratnou cestu opačným směrem neutuchá. Kde tedy leží budoucnost jezídů? Učitel Fálih Džuma patří k menšině neochvějných. Říká: „Víckrát mi nabízeli, abych šel do Německa, ale zůstal jsem. Vím, že tam je jezídům konec. Jejich děti už budou Němci.“ Ale co v samotném Iráku? Asi nejen učitel Fálih přemýšlí o kurdském přísloví: „Kdo hladoví, je dneska jezíd, ale zítra bude muslim.“

* * *

Historické pozadí: Od Adama k Pavímu andělovi
Jezídi věří, že už svým původem se odlišují od ostatního lidstva. Podle jejich mýtu si Eva – aniž by její pohnutky byly blíže vysvětleny – nárokovala právo na všechny děti, které s ní Adam zplodil. První člověk chtěl dokázat, že potomstvo patří muži a nikoli ženě, a tak svou choť vyzval k soutěži: každý z nich si vzal džbán a uložil své „semeno“ na dno. Z Evina džbánu se vylíhli červi a hmyz, zatímco v Adamově nádobě byl chlapec. Ten se pak oženil s rajskou vílou (huriskou). Jejich potomky jsou jezídi.

V kurdštině, která je řečí většiny jezídů a také rituálním jazykem jejich náboženství, se jezídismus nazývá ézdijátí. Sami jezídi k tomu uvádějí několik etymologií. Odmítají tvrzení středověkých muslimských kronik, že by se jméno jezídů odvozovalo od jistého Jazída ibn Muáwija, který jako chalífa z dynastie Umajjovců vládl Blízkému východu na konci 7.století. Evropská věda však má za to, že mezi Kurdy měli Umajjovci silnou podporu i poté, co byli svrženi. Právě do Kurdistánu se na přelomu 11. a 12.století uchýlil jeden z potomků umajjovského rodu, islámský mystik Adí. Nalezl zde početný okruh stoupenců, kteří po jeho smrti rozvinuli osobní kult svého mistra, až se dostali do konfliktu s ortodoxním islámem. Odmítali třeba dodržovat předepsané modlitby islámu s tím, že „Adí se modlí místo nich“. Centrem Adího družiny se stal obsazený křesťanský klášter Láliš v severním Iráku. Jezídismus se v 15.století zcela oddělil od islámu. Láliš zůstal nejsvětějším místem jezídů, kteří Adího uctívají jako vtělení božství.

Jezídská obec se dělí do tří kast: každý jezíd je buď mríd (laik), pír nebo šéch (kněžské třídy). Příslušníci různých kast běžně komunikují, ale vzájemné sňatky jsou vyloučeny. Být jezídem znamená mít jezídské rodiče, kteří pocházejí ze stejné kasty a případně i její totožné větve. Konverze k jezídismu je vyloučena. Jezídi dále mají „pět povinných vztahů“, které spočívají v různých podobách kmotrovství a pobratimství. Příslušníci „laické“ kasty mrídů platí daně „duchovním“ kastám (šéchům a pírům).

Kterýkoli jezíd, bez ohledu na kastu, se může podílet na náboženském životě jako chizmatkár (pracovník svatyně v Láliši), mirabbí (katecheta) nebo kóčak (léčitel a vizionář). Napříč kastami také jde vrstva fakírů (asketů a obřadníků), ale příslušnost k ní se opět předává v rámci již zaběhnutých fakírských rodin. Podobné funkce zastávají rovněž dědiční kauválové („recitátoři“), pocházející výhradně z několika rodů kasty pírů, které žijí v iráckých obcích Bášíka a Bahzáné.

Už ve 13.století na komunitu v Láliši zaútočila muslimská moc. Ta v pozdějších jezídech viděla odpadlíky od islámu, kteří nemají nárok na práva přiznávaná křesťanům a dalším držitelům zjevených knih. Odtud se traduje problém „jezídských svatých písem“: jezídi obvykle tvrdí, že takové knihy „někde“ mají. Fakticky se ale celá náboženská literatura jezídismu (v podobě kurdských hymnů a několika arabských básní, jejichž autorem má být zakladatel sekty – Adí) předávala jen ústně, v rámci kněžských kast.

Hlavní důvod, proč jsou jezídi známí jako „uctívači ďábla“, se odvíjí od jejich víry v sedmero andělů, které Bůh stvořil na počátku světa. Poté, co vdechnul život i Adamovi, podrobil anděly zkoušce věrnosti: přikázal jim, aby se prvnímu člověku poklonili. Obstál jen Táusí Malak (Paví anděl), který správně rozpoznal, že klanění patří jedině samotnému Bohu. Stejnou epizodu lze najít i v muslimském Koránu, kde je jejím aktérem ďábel. Alláh však jeho odmítnutí bere jako zpupnost a Satana prokleje.

Aby toho nebylo málo, pro jezídy je nejsmrtelnějším hříchem vyřknout slovo šajtán, tedy z arabštiny převzaté jméno Satana. Jejich tradice říká: když Táusí Malak vyhnal z ráje Adama, ten ho urazil právě tímto slovem. Kurdská lidová zbožnost se jezídům postarala o četná další tabu: například plivat do ohně a vody, mýt se ve středu, jíst některé plodiny (salát, zelí, fazole), nosit modré oblečení. Pro každý zákaz zpravidla existuje více zdůvodnění, nicméně dodržování mnoha tabu je dnes na ústupu. Osobní zbožnost se omezuje na modlitby a poklony slunci.

Celkový počet jezídů nepřesahuje půl milionu. Umírněný odhad uvádí 150 000 pro Irák, 60 000 pro Zakavkazsko, 40 000 pro Německo a 15 000 pro Sýrii.