Ptá se Petr Kubálek; odpovídá Rashid Khalil (Rašíd Chalíl), kurdský hudebník a podnikatel, který se narodil v Sýrii a žije v Teplicích v Čechách.
Interview bylo pořízeno 3.února 2004.

Dá se říci, jak se kurdská hudba liší od hudby sousedních národů – Turků, Arabů a Peršanů?
Každý národ se ve svém vývoji liší od ostatních národů tím, jak svébytně vnímá změny ve svém okolí. Například Arabové a Kurdové zažili vládu turecké dynastie Osmanů, která se zaštiťovala společným náboženstvím – islámem. Peršané byli ve stejné době soupeři Osmanů. S tímto čtyři staletí trvajícím obdobím se každý národ ve všech oblastech svého života vyrovnával různě, a různě ho také zpracoval v hudbě a poezii. Je zde třeba brát v potaz, jak stará jsou etnika na Blízkém východě, protože i v tom se navzájem odlišují: u Kurdů a Peršanů lze vystopovat dějiny staré 5000 let, u Arabů 2000 let a u Turků jenom několik století. Z toho vyplývá, že Peršané a Kurdové mají větší podíl na vytváření základních pilířů hudby v tomto regionu. Proto makámy – základní stupnice blízkovýchodní hudby – mají obvykle perské a kurdské názvy: existuje makám Kurd, dále Nahávand (podle města v Kurdistánu), Rást (kurdsky a persky „přímý“) a další.

Právě Arabové a Turci na těchto stupnicích, s určitými nepatrnými změnami, zakládají svou hudbu. To je důvod, proč laik při poslechu nějaké orientální skladby nepozná, jestli se jedná o hudbu kurdskou, arabskou nebo perskou. Rozdíly najdeme spíše v tom, jaké hudební nástroje se uplatňují. Typickým strunným drnkacím nástrojem je u Arabů úd, u Peršanú samtúr. Kurdové mají tambúr, což je starobylý nástroj, který vznikl na území Kurdistánu. Později ho od Kurdů převzali Turci, kteří na něm také používají odlišné ladění.

Hlavním specifikem kurdské hudby je její zásadní role, kterou sehrála v historii kurdského národa. Nebýt hudby, zanikl by kurdský jazyk. To by následně znamenalo i zánik samotného kurdského národa, takže dnešní situace na Blízkém východě by vypadala úplně jinak.

Nejlépe to ukazuje moderní historie. Když si na začátku 20.století Turci v čele s Kemalem Atatürkem založili stát, hned vyhlásili válku kurdskému jazyku. Přísně ho zakázali v jakékoli formě a vše, co se dalo, jazykově „poturčili“ a přejmenovali – od příjmení lidí a názvů vesnic až po označení samotných Kurdů, z nichž se oficiálně stali „horští Turci“. Obdobně na tom byli Kurdové v iráckém a syrském Kurdistánu, kde byla v rámci arabizace uvalena přísná omezení na kurdskou řeč a kulturu. Poměry v íránském Kurdistánu nebyly o mnoho lepší – kurdskou republiku ve městě Mahábádu, vyhlášenou v roce 1946, íránská vláda brutálně potlačila, a také v následujících letech a režimech zažívali íránští Kurdové těžké časy.

Dá se říci, že úplně v celém Kurdistánu, ve všech dobách po první světové válce, byla kurdská hudba – až na příslovečných pár výjimek – odsouzena k ilegalitě, stejně jako politická aktivita stran i jednotlivců. V některých částech Kurdistánu se s kurdskými kazetami zacházelo jako s nějakou drogou, lidé si je předávali tajně. Na vesnicích však byl větší prostor pro písničky, tedy hlavně folklórní písně. Takové vznikaly přímo na polích a lidé si je opakovali při sklizni. Pojí se s nimi tanec, který vychází z rytmického pohybu ženců se srpem, když sečou pšenici.

Jak se předává umění hry na hudební nástroje? Hodně českých dětí chodí do „hudebky“, ale co malí Kurdové?
Okolní národy o Kurdech říkají, že jsou tvrdohlaví, a zřejmě to má něco do sebe. Důkazem toho může být skutečnost, že se zachovala jejich kultura, hlavně jazyk a hudba. To, že kurdská hudba byla neustále zakazována, vyvolalo v kurdské společnosti obrovský hněv a přirozenou snahu vzdorovat všemu zakázanému. Proto se písničky, stejně jako překrásné kurdské pohádky, předávaly od prarodičů a rodičů dorůstajícím generacím. Písně se zpívaly při svatebních obřadech, které tak nahrazovaly koncerty a hudební festivaly.

Převážná většina Kurdů neumí psát kurdsky, protože psát se učí v úředních vládnoucích států – turecky, arabsky nebo persky. Přesto vám každý Kurd bez váhání zazpívá hned několik kurdských písniček za sebou a leckterý by k tomu bez problémů ještě zahrál na tambúr. Tento hudební nástroj má své místo v srdci každého Kurda. Je považován za symbol odporu proti tyranským režimům. Proto se dá tambúr najít v téměř každé kurdské domácnosti. Děti se na něho doma samy učí hrát a dospělí jim radí, jak na to.

O čem vyprávějí texty lidových písní?
Přes obrovské utrpení, kterým náš národ prošel a které bohužel trvá dodnes, si Kurdové dokázali zachovat hlavní rysy své identity.Vedle vzdornosti a lásky k jejich typickým vlastnostem nadále patří i veselá povaha. O Kurdech se říká, že jim k tanci stačí jenom svit měsíce – své veselí totiž Kurdové vyjádřili v bohatství tanců na rozmanité rytmy. A vlastní texty lidových písní jsou velmi zajímavé a různorodé.

Ve většině textů se hovoří o nějaké zosobněné „lásce“, kterou může být jak vyvolená dívka, tak i kurdská země – Kurdistán. Je to volně zaměnitelné, rozluštění písničky zůstává jenom na posluchači. Kurdové tedy ve svých zpěvech nerozlišují mezi láskou k dívce a láskou ke své zemi. Mnoho zajímavého nabízejí lidové písničky, ve kterých nechybí humor a ironie. Mezi starými folklórními texty – a to může působit jako mírná senzace – se vyskytují i lechtivé popisy krásného ženského těla. Někdy se v nich zabíhá tak daleko, že z toho mnozí posluchači zčervenají.

Můžete uvést příklad nějakého textu? Třeba zarecitovat svůj nejoblíbenější?
Jestli já mám nějakou oblíbenou píseň? To je opravdu velmi těžké, protože vybrat si z tisíců písniček – a určitě nepřeháním, když mluvím o tisícovkách – je nadlidský úkol. Přesto si vzpomínám na první píseň, kterou jsem sám zahrál na tambúr. To patří k těm okamžikům, o jakých se právem říká, že se na ně nedá zapomenout. Je to skladba jak jinak než o Kurdistánu. Její slova říkají: Kurdistáné Kurdistán, bachčé gulán, dardé dilán, író májé libar dastán, báré girán lisar milán … – „Kurdistáne, růžová zahrado a bolesti srdcí! To, že jsi dnes v cizích rukou, je velká tíha pro naše ramena …“

Jaká je současná kurdská hudba, nějaký „pop“? Do jaké míry vychází z tradiční hudby, nebo se s ní naopak rozchází?
Díky rychlému rozvoji techniky a internetu zažívá kurdská hudba obrovský boom. Hodně kurdských skladatelů a zpěváků žije v západním exilu, kde mají možnost svobodně tvořit. Kurdští tvůrci se vydali snad všemi dostupnými hudebními směry. Jejich produkce se několikanásobně zvýšila, čemuž napomohla hlavně kurdská média – dnes vysílají tři kurdské satelitní stanice a vedle toho v kurdské autonomii v Iráku funguje řada místních televizí.

Prvním úkolem naších umělců bylo sbírat staré písničky a nahrávat je na nosiče, aby neupadly v zapomnění. Z toho důvodu skoro všichni kurdští hudebníci, vedle svého „moderního“ stylu, hrají a zpívají naše lidové písně.

Kapitolou pro sebe je politická píseň, která má – kvůli už zmiňovaným poměrům –nezastupitelné místo v kurdské hudbě. Tímto směřováním se proslavil zpěvák Šiván Parwar (Şivan Perwer), jehož písně dokázaly povzbudit národ k vytrvalosti a soudržnosti. Většinou vycházel z textů legendárního národního básníka Džagarchwína (Cegerxwîn, 1903-1984).

Když mluvíte o „snad všech hudebních směrech“, znamená to, že by se třeba Kurdové v západní emigraci věnovali i naprosto netradičním stylům, jako je třeba rap, techno nebo metal?
Samozřejmě, že na obrovský pokrok, k jakému dochází v současné kurdské hudbě, má vliv přítomnost velkého počtu kurdských umělců v exilu. Příkladem může být Džiwán Hádžó (Ciwan Haco), který dokázal elegantním způsobem sladit naši hudbu se západním stylem. Ve skupině, která s ním hraje, je on sám asi jediný Kurd – jeho kolegové jsou Dánové nebo jiní Evropané. Hraje na tambúr a jeho spoluhráči mají klasické evropské nástroje. Právě ve šlépějích Džiwána Hádžó jde mnoho mladých umělců, kteří spolupracují se svými evropskými přáteli a navzájem se ovlivňují a vyměňují si zkušenosti ve všech oblastech umění. Tuto vzájemnou interakci rozdílných kultur a jejich vzájemné přibližování považuji osobně za velký úspěch lidstva v době, kdy se politikům zrovna nedaří dotyčné národy a jejich kultury sbližovat.

Náznaky techna a metalu najdete už v klasických kurdských folklórních písničkách. Třeba tanec kurmándží se bez velmi rychlého rytmu neobejde. Kdo zažil tento tanec, při kterém pracují snad všechny svaly, ten ví, o čem je řeč! Jeden můj český kamarád přirovnal ten tanec k zásahu elektrickým proudem a – mezi námi – ono to tak vlastně vypadá.

Pocházíte ze Sýrie. Jaké tam konkrétně má podmínky kurdská hudba?
Už jsme mluvili o tom, že dnešní technické vymoženosti usnadňují rozvoj veškerých aktivit včetně uměleckých. Ústava Syrské arabské republiky neuznává existenci kurdského národa a tím se také řídí praktický postoj syrské vlády. Není oficiálně povoleno zpívat kurdsky, ale na úřadech vědí, že v současném světě se to nedá úplně zakázat. V minulosti byli kurdští umělci perzekvovaní a věznění. Zpěvák Muhammad Šéchó (Mihemmed Şêxo), který byl v syrské vazbě po několika dnech umučen k smrti, navždy zůstal v srdci národa jako symbol odporu, podobně jako český Karel Kryl.

Hudba a zpěv nerozlučně patří k lidovým svátkům – a to je u Kurdů hlavně Nauróz: „nový den“, počátek jara a kurdský Nový rok. Jak vypadá tradiční oslava Naurózu?
Písničky věnované samotnému Naurózu se doslova nedají spočítat už proto, že tento svátek je pro Kurdy nejvýznamnější událostí v celém roce. Touha Kurdů po svobodě je nesmírná, a právě při oslavách tohoto svátku to dávají najevo. Lidé oblečení do národních krojů vycházejí brzy ráno 21.března do přírody, kde pak tráví celý den v radosti a zábavě. Patří k tomu zpěv, tanec a divadlo, vaří se národní jídla … Podobným způsobem ten den prožívají i Kurdové v emigraci – včetně České republiky, kde mají oslavy Naurózu dlouholetou tradici. Hlavně jsou otevřené široké veřejnosti, která se tak může seznámit s kurdskou kulturou. Letos se s velkým úspěchem slavilo na pražské Novotného lávce a příští rok by se to tam mohlo opakovat.

Kde si poslechnout kurdskou hudbu na internetu?
Rašíd Chalíl doporučuje tyto stránky:
Nefel
KurdWorld
eKurd