Salím Barakát a jeho román Tábory věčnosti (Mu´askarát al-abad)
Prozaik, jenž píše dějiny paměti a místa.
Jeho magismus vyrůstá z hloubkového realismu nepoznaného světa.
Díla kurdského básníka a prozaika Salíma Barakáta jsou vždy zasazena do kurdského prostředí a ovzduší. Jeho román Tábory věčnosti (Mu´askarát al-abad) začíná výjevem lítého souboje mezi dvěma kohouty – RAŠem a BALAKem [kurdsky „Uhlík“ a „Lékořice“, jedná se tudíž o kohouty černé barvy – pozn. P.K.]. Autorův popis okolností a průběhu tohoto souboje nás zároveň seznamuje s lokací, kolem níž se později budou odehrávat události románu: „Jejich překotné otáčení vyrývá do podzimní hlíny hrubé stopy. Zápasí na úbočí pahorku, od něhož vede most jako spojnice mezi rozlehlou rovinou a městem táhnoucím se k severu. Pšeničná pole pod svahem rozděluje asfaltová cesta křivolaká jako nedokončené myšlenky.“ (– s.7)
Spisovatel v tomto románu, stejně jako v obou svých předchozích dílech Mudrci temnot (Fukahá´ az-zalám) a Peří (Ar-ríš), pozoruje život jedné kurdské rodiny ve městě „táhnoucím se k severu“, kterým je Kámišló v Sýrii. Na pozadí této rodiny nastiňuje dějiny a život polozapomenutého blízkovýchodního národa – Kurdů. Zaznamenává jeho etnické a geografické reálie v zemi vydané napospas plánům, jež s ní stále spřádá někdo jiný než její obyvatelé.
Rodinu MÚSy MÓZÁNa tvoří pět dcer (HEDLA, BASNA, DŽAMLÓ, ZÍRÉ, STÉRÓ) a vnučka HEBA (dcera HEDLy a AHMADa KÁLÓ). Tato šestice žen se stěhuje do dvou domů poté, co neznámý vrah připravil o život jejich otce, jejich matku CHÁTÚN NÁNÓ a s nimi též HEDLina manžela a HEBina otce AHMADa KÁLÓ. Došlo k tomu poblíž kasáren francouzských vojáků (děj románu je situován do doby před koncem francouzského mandátu v oblasti). Je myslím obtížné vměstnat děj tohoto románu do krátkého souhrnu, jak jsme zvyklí činit při psaní o běžném výpravném díle. To vůbec vystihuje jeden z typických rysů tvorby Salíma Barakáta
Platí to zejména pro tento román a stejně tak i pro Barakátovu starší románovou prózu Geometričtí duchové (Arwáh handasíja): epizody a dějové linie se v nich kupí cestou asociace a generace, jež vycházejí z reálně-fantaskních osudů jeho románových postav – a jako postavy u něj mohou vystupovat lidé, zvířata, rostliny, ptáci i místa! Všechny postavy jeho románu navíc tápou v neklidu: jakmile se k něčemu dostanou, hned od toho zase utíkají za něčím jiným. Tímto je badatel v díle Salíma Barakáta při jakémkoli pokusu o klasifikaci odsunut do mezí čiré fantazie. Autor se ve své tvorbě projevuje jako tvrdý bojovník. Jeho zbrojí je jazyk, který ohromuje bohatostí výrazů. Jeho jazykové sentence jsou jako armádní šiky vyrážející do všech zákoutí románu. On jim udává směr a vede je jemnými, leč pevnými nitkami, které čerpá ze své osobní minulosti v rámci kurdského života a jeho tradic zkoušených zvraty a absurditami dějin.
V pasážích, kde se naplno projevuje tato „jazyková strategie“, jí však spisovatel nevyužívá k tomu, aby – jak je tomu zvykem u některých tvůrců „básnických próz“ –obloudil čtenáře a vtáhl jej do světů, jež na úrovni emocionálně-umělecké ani epistemologické nic nevypovídají. Jsou autoři, kteří se nechají natolik pohltit „hříčkami“ s jazykem, že kvůli nim pak úplně zapomenou na postavy románu, na jejich osudy a starosti. Takoví se pak zabavují jakýmsi jazykovým paběrkováním, které jsou schopni – ať má jazyková výstavba jejich práce jakoukoli gradaci a úroveň – dovést k úplným blábolům. Ne tak Salím Barakát, který dokáže řečí svázat svým postavám nohy a – ať se zatoulá do sebevětších jazykových dálek – vždy se souvisle věnuje situaci té postavy, na niž právě zaměřuje naši pozornost.
Přestože autor člení svůj román do řady kapitol (Váhy a žebříky, Vody a jejich požáry,
Pasti prostoru, Spojenci mraků, Vzkříšení), nerozvolňuje jimi řetězec událostí, ba naopak: už názvy kapitol dále zvýrazňují introverzi a osamění postav. Ezoterický jazyk jejich titulů nám opakuje pozvání do „magického“ světa Barakátova románu. Je to svět skutečný, ale přece izolovaný, vzdálený akčnímu rádiu výzkumníků, antropologů a geografů.
Snad právě toto podněcuje autora k až nadměrnému zaměření na všechny podrobnosti a subtilnosti každodenního života svých postav a zejména pak žen, které se v jeho tvorbě těší vždy velmi hojné a činné přítomnosti.
Teď už jen zbývá nastínit základní linie, v nichž se Tábory věčnosti odehrávají:
1 – Děj, který kolem sebe soustřeďují MÚSÁ MÓZÁN a jeho vnučka HEBA.
2 – Děj, v němž účinkují MÚSÁ MÓZÁN, jeho žena CHÁTÚN NÁNÓ a jejich zeť
AHMAD KÁLÓ – včetně toho, že se po smrti všichni vracejí jako duchové.
3 – Děj, v němž vystupují nečekaní hosté: MAKÍN a jeho sestry NAFÍR a KALÍMA.
Mají s sebou také „nosiče kufrů a visacích zámků“, jemuž říkají – Pes!
4 – Děj související s operacemi francouzského vojska na pahorku i v jeho širokém
okolí.
5 – Děj, jehož se účastní kohouti RAŠ a BALAK, tři kachny a psi TÓSÍ a HERŠA.
6 – Různé události spojené s rebeliemi (s povstáním šejcha SAÍD-ÁCHy DAKKÚRÍho),
stejně jako s kočovníky …, cikány… a dudky.
V poslední skupině figuruje i řidič NÚMÁN-HÁDŽ MADŽDALÓ, říční hlídač DŽÁDŽÁN BÓZÓ, ptáci … a ještě mnozí a mnozí další.
Takový rozpis či násilné roztřídění nám může dopomoci k tomu, abychom nyní pohovořili o struktuře či výstavbě, na níž stojí děj Táborů věčnosti:
MÚSÁ MÓZÁN vdává svou dceru HEDLu za AHMADa KÁLÓ, který odešel od svých rodičů a sourozenců, aby se stal členem nevěstiny rodiny. Krátce po svatbě vyhlašuje šejch SAÍD-ÁCHÁ DAKKÚRÍ povstání proti francouzské správě. MÚSÁ a jeho zeť AHMAD jsou odhodláni připojit se k povstání. Proto odcházejí do vesnice Ámúdé [rodiště Salíma Barakáta – pozn.P.K.], aby se přičlenili k DAKKÚRÍho družině. Rebelie je však potlačena a povstalci rozehnáni, zraněni nebo zabiti – jak by také nebyli, když do boje vyjíždějí na hřbetech koní a mezků, vyzbrojeni jen holemi a několika jednoduchými zbraněmi, zatímco proti nim stojí silná armáda s letadly a dělostřelectvem. Na konci bitvy mezi oběma stranami DAKKÚRÍ prchá přes hranice do severního (tedy tureckého) Kurdistánu, aby tam zmizel z děje a po neznámých zvratech se do něho vrátil jako duch. Společně s duchy ostatních zamíchá osudy těch, kteří zůstali naživu.
MÚSÁ MÓZÁN a jeho zeť AHMAD KÁLÓ si zachrání život. Vracejí se do „města táhnoucího se [k severu]“, aby se tam dali do práce na jiném díle: snaží se prokopat vodovod či zavlažovací kanál z říčky, která obtéká pahorek, a dovést ho k tajemnému domu stojícímu ve stínu moruše. Ze sklepení domu se ozývá hrozný rachot, připomínající klapot mlýnského soukolí. Když se AHMAD KÁLÓ ptá, jaký je smysl jejich nové každodenní dřiny, MÚSÁ MÓZÁN mu odpovídá: „»To on, AHMADe – to on potřebuje vodu, aby tam mohl zůstat schovaný.« Když to říká, ukazuje rukou k domu, který stojí západně od mostu.“ (– s.103)
Tím, kdo se ukrývá, je „ohnivý tvor“, jak ho nazývá autor a jak ho také MÚSÁ líčí svému zeti. To je důvod, proč oba musejí dovést kanál až do sklepa toho stavení: ona bytost si potřebuje ochladit tělo. Ohnivý tvor zůstává skryt v opuštěném domě, jako by byl poslední sudičkou a nadějí pro celý národ, který za sebou takto zametá sebemenší stopy, aby ho nezničili uchvatitelé – ti, kteří jsou již dávno rozhodnuti zlikvidovat a zahladit vše, co připomíná identitu tohoto národa. „»Je to potomek ohně, ze kterého byli stvořeni andělé, a andělé – ti se, AHMADe, netřesou.«“ (– s.104)
Tady může jít o reminiscenci na kurdskou mytologii a na obřadnost zoroastrovského náboženství. [Mnoho nacionálně smýšlejících Kurdů vidí v zoroastrismu – poněkud nepřesně – své historicky původní náboženství. – pozn.P.K.] Taková historická výpůjčka nebo adaptace mýtu nabývá v románu vyjádření ve zcela realistických rysech, neboť spisovatel ji napojuje na hlavní řeč narativního procesu. Způsob, jakým byl fantazijně zpřítomněn tisíce let starý náboženský mýtus, prohlubuje u čtenáře dojem jeho realističnosti. Nezabýváme se zde tím, nakolik je tento obraz věrohodný, ani tím, zda se literát zhostil jeho zpracování tak či onak. Každopádně jeho jádro pramení z hluboce zakořeněného duševního rozpoložení Kurdů – obrazu, jehož tíhnutí k minulosti zbavuje přízraku přítomnosti s celou její tíhou a útiskem: „»Takto ten tvor přišel na svět, AHMADe …, a my jsme povinní napojit jej vodou a udržet jej v šeru. Světlo je nebezpečná nástraha, neboť ten, který tam sedí, je světlu podobný. Za světla narůstá jeho moc, protože světlo, AHMADe, to je látka z jeho ohňového tkaniva – a kdykoli bychom přidusili jeho ohnivý žár, oslabili bychom také jeho touhu po světle. Rozumíš?«“ (– s.104)
Jelikož románové postavy Salíma Barakáta jsou odsouzeny snášet trvalý vliv sil, které sahají nad jejich chápání a moc (a možná, že tím rozsudkem je jejich kurdství!), zbývá jim pouze pozdržovat to, co je vyzývá ke konfrontaci s těmito silami. O to se charaktery snaží všemi prostředky, jež mají k dispozici. Je to patrné i v Barakátově prvním románu Mudrci temnot (Fukahá´ az-zalám), v němž se objevuje postava BÉKÁSe. Ten odmítá veškerou skutečnost, již prožívají jeho současníci. Vyzývá je k revizi všech věcí a úvah, k nové opravě zeměpisných daností a hranic. Tehdy jsou BÉKÁSovi nejbližší donuceni prohlásit jej za mrtvého, aby se zbavili tohoto člověka, který v podstatě jen volá po tom, o čem všichni sní. Oni však jsou, ve svém životě spoutaném porobou, schopni jen na chvíli zadržet běh událostí anebo předstírat zapomnění.
Je tedy téma zadržování nebo čekání celkovou charakteristikou lidu, o jehož dějinách autor píše ve všech svých dílech? „»Máme snad takové čekání přímo v povaze?« »Ano, strýčku MÚSo, ještě než zemřeme, bylo nám uloženo čekat,« odpověděl Ahmad.“ (–s.85)
Dcery MÚSy MÓZÁNa a jeho vnučka HEBA ovlivňují děj neznatelnými nitkami a dívčím štěbetáním, když pohromadě ulehnou ke spánku a přitom si vybavují příhody, jež se za uplynulého dne udály v jejich okolí. Do zážitků vetkávají své představy i nejhlubší přání. V jejich rozmluvách se prolíná skutečnost s fantazií a mýtus se všedností. HEBA je nejvýrazněji přítomna v centru dění. Je to dívka v nejvyšší míře a nejširším smyslu zvědavá, hledající a zkoumající. Nikdy v životě neviděla letadlo, kino ani loď, pouze o tom slyšela od své tety STÉRÓ, která jí popisuje přistání Noemovy archy na hoře Džúdí – té hoře, co se tyčí na druhé straně hranic, v tureckém Kurdistánu, docela blízko od jejich domova. HEBA je také pro svou matku a tety nejrychlejším poslem zpráv o nájemnících jejich domu na západní straně. Dokonce chodí doprovázet otce a děda při jejich každodenní práci na kopání vodovodu. Stejně tak se snaží být nablízku nájemníkům, když – o něco později – dorazí do domu, kde žije ohnivý tvor, a celá ta záležitost ji začne zajímat, aniž by sama chápala proč. Dědeček MÚSÁ MÓZÁN jí o tom domě i o jeho ohnivém obyvateli hodně vyprávěl a objasňoval.
Jednou – poté, co jsou zabiti její otec, dědeček a babička – se jí zmocní nejasná touha udělat něco francouzským vojákům: „HEBA sledovala poslední vůz, který uzavíral kolonu. Byl to jenom vojenský džíp, ve kterém jeli dva vojáci. Otáčeli se za běžící HEBou. Vtom se dívka zastavila. Nabrala si plnou hrst kamení a pak se znovu rozběhla za džípem. Tehdy ji poprvé uhranul přízrak pušky, kterou si ten muž opíral o stehno. Rozpřažená ruka s nabraným kamením jí poklesla. Zvolňovala ten bezhlavý běh, až se úplně zastavila uprostřed silnice. Očima vyslala za kolonou záblesk, v němž nebyl ani tak hněv jako spíše dychtivost po dalším pokračování zvláštní rozmarné hry. Nakonec HEBA rozevřela dlaň a jeden kámen po druhém se sypal na asfalt.“ (– ss.68-69)
Celý děj provází HEBu v jejím dospívání. Vyzrává, když dělá společnost tetě STÉRÓ nebo když se s ní hádá. Sbližuje se s „duchy vracejícími se po smrti“ (to jsou její prarodiče a otec), kteří jako by přicházeli celou svou mocí ochránit tuto dívku a zabránit tomu, aby se k nim předčasně připojila – jako tehdy, když se užuž chystala otevřít dveře onoho opuštěného domu ve stínu moruší, aby vypustila ohnivého tvora z úkrytu. V závěru děje HEBA dospívá a hruď se jí zaobluje dmoucími se ňadry: „Stahuje si živůtek vší silou, jako by do něj chtěla uzavřít celé výsostné hájemství svého bytí.“ (– s.269)
Naše pětice žen pronajala rodinný dům, který stojí na západ od mostu, nečekaným příchozím, kteří vstoupili do jejich domu, když ženy odešly sbírat bylinky k řece – tam, kde ze svého úkrytu hlídá DŽÁDŽÁN BÓZÓ. Po návratu je zaskočila nenadálá přítomnost cizích lidí – byl to MAKÍN a jeho sestry NAFÍR a KALÍMA, ale také jejich podivný průvodce, který jim slouží jako „nosič visacích zámků a kufrů“ a kterému říkají Pes – ve vlastním domě. Po dlouhém dohadování a smlouvání se rozhodnou, že příchozím svůj dům pronajmou. Noví nájemníci s sebou mají plno map, pytlů, kovových nástrojů a visacích zámků – jako by to byla archeologická expedice. Podle všeho přicházejí ze severního (tedy tureckého) Kurdistánu.
Už první noc se dcery MÚSy MÓZÁNa snaží dopídit tajemství, jež nezvaní hosté skrývají. Proto pošlou HEBu, aby jim donesla večeři a tak se dozvěděla, co jsou zač. Když vejde do jejich obývacího pokoje, zjistí, že se tam úplně všechno změnilo. MAKÍN a Pes sedí naproti sobě a upřeně na sebe zírají. Mezi nimi leží poházené kousky železa a visací zámky. KALÍMA leží na boku a jednou rukou se opírá o polštář. Před sebou má rozloženy podlouhlé kožené desky s nákresy a mapami, na nichž se proplétají čáry se značkami a čtverci. HEBA si k ní přisedá a nahlíží do jejích kožených složek. KALÍMA jí vysvětluje: „»Tady na tom papíře je nakreslený váš dům. Tady úplně dole je ten most, poznáváš ho? Toto je řeka, vidíš?« HEBA přitakala a pokračovala sama: »Naše kachny se v ní prohánějí každý den.« »A tohle je pahorek,« doplnila KALÍMA. Pak přenesla pohled kousek vedle a řekla: »A tady … tady bydlí démoni!«“
»Cože? To myslíš opravdové démony?« »Jistě, démony,« vyprskla KALÍMA smíchem, jako by to slovo předtím ani nevypustila z úst. HEBA přimhouřila jedno oko a zopakovala: »Myslíš démony? Oni tam ale určitě bydlí!« Přikrčila se a bojácně se zamračila: »Tos neslyšela, jak kvílí?« (– s.34)
Potom, co jí KALÍMA ukázala mapu a vysvětlila, co na ní všechny ty značky znamenají, začala se s těžce skrývanou nedočkavostí vyptávat na jejich dům ukrytý ve stínu moruší:
„»Tady ten dům určitě musel někdo navštívit.« »Chodili sem můj otec a dědeček.« »Tvůj otec a dědeček,« opakovala KALÍMA, už beze známky naléhavého vyptávání.
Když se HEBA vrátí, začnou se jí matka a tety vyptávat na nájemníky, a HEBiny odpovědi sotva dokáží uspokojit jejich zvědavost. Když se jim zdá, že se toho o hostech dozvěděly už dost, řeknou si, že půjdou spát. Jenže HEBA nemůže usnout: „Její myšlenky se stále vracely k MAKÍNovi, i když se na něj, jak tam seděl tváří v tvář Psovi, podívala jen letmo. Jeho rysy se jí zdály povědomé a komusi podobné. Nemohla si vzpomenout, jestli už ho někdy dříve viděla, ale byl to dojem, jehož se nemohla zbavit. Řekla si, že zkusí MAKÍNa zběžně porovnat s tím, jak vypadal její otec AHMAD KÁLÓ. Natočila hlavu k matčině polštáři tak, aby její tety neslyšely, co říká. Zašeptala: »Měl otec dolíčky ve tvářích?«
HEDLA jen zamumlala cosi nesrozumitelného. Její myšlenky se toulaly někde jinde, příliš daleko na to, aby přijaly HEBinu tichou otázku. Byla to otázka, kterou – celkem samozřejmě – nezaslechli ani psi TÓSÍ a HERŠA, schoulení u ohrady ze svatojánského dřeva. A kdyby ji přece byli zaslechli, nijak by je to nevzrušilo …“ (– s.52)
Tak tedy HEBA poodhaluje skryté podobnosti. Autor zde dopřává dětství rychlejší rozběh stezkami života, a současně mu předkládá starosti, jaké vlastnímu dětství bývají cizí. Salím Barakát totiž nikdy nezapomíná zapracovat do děje osobní zážitky a vzpomínky ze svého dětství, které v této knize zpřítomňuje HEBA, stejně jako KERZÓ v Mudrcích temnot a DÍNÓ v románu Peří.
Jsou to však i nečekaní příchozí, koho rovněž zajímá historie záhadného domu a v něm usídleného ohnivého tvora. Často do stavení vcházejí a obcházejí kolem něho, až „po bezvýchodných debatách odchází MAKÍN a odvádí s sebou sestry KALÍMu a NAFÍR. Starost o dům přenechávají svému nosiči, Psovi, jak mu přezdívají. Tehdy jej ohnivý tvor sám osloví: »To se jich ani nezeptáš, proč mi tě sem přivedli?« »Ne,« odsekl nosič.“ (– s.213)
Nakonec ale nosič dokáže přesvědčit ohnivého tvora, aby vyšel ze svého příbytku. Tehdy se začnou domlouvat na směru, jímž by se mohli společně vydat: „»Proč se ptáš mě, když toho sám víš víc?,« řekl nosič. »Sám si vyber směr, který ti vyhovuje. Kterýkoli směr budeš chtít.«
»Sever.« »Tak na sever,« souhlasil nosič. »To se mě ani nezeptáš, proč jsem si vybral zrovna sever?,« pokračoval ohnivý tvor. Nosič dotčeně zamručel: »Chceš jít za směrem vody.«“ (– s.215)
Volba severu je volbou světové strany Kurdů. Už po mnoho let se vše kurdské točí kolem severu: kurdské války a vzpoury, výhry i porážky, ba masakry, začínají na severu a tam také končí. (A jestliže odkaz k jedné světové straně obsahuje zárodek politických implikací, pak může připomínat oklešťování kurdské otázky na pouhý „vnitřní problém“ některé z oněch zemí, jež se dělí o Kurdistán. Pokud se tak v jejich diskurzu zmiňuje Kurdistán, obvykle se k tomu – v zoufalém snažení zakrýt a vymazat geografickou platnost tohoto názvu – používá výrazu „sever“. ) Sever se stal prostorem, který nezabíjí, ale posiluje. [O archetypálním významu severní světové strany pojednává Joseph Campbell na ss.33 a 109 knihy Proměny mýtu v čase.– pozn.P.K.]
Salím Barakát má ve své tvorbě vůbec mnohé do činění s touto světovou stranou. Jeho díla jsou podstatně definována geografií. Nejmocnějším činitelem je místo se všemi svými obyvateli – ptáky a rostlinstvem, zvířaty a lidmi. Barakát má osobitou filozofii chápání místa: „»Je blahodárné být viděn místem,« řekl a v následné odmlce bedlivě zkoumal tvář svého zetě, kterou mu zpola zahaloval šátek spadající z vlasů. »Vždyť my nevidíme to, co vidíme,« dodal a popošel blíže k zeti, který jen nechápavě naslouchal jeho řeči v hádankách. »Ba ne, AHMADe, je to vždycky místo, co se dívá na nás, ne naopak.« Zdálo se, že AHMAD si ještě v duchu rozebírá tchánovu první větu, ale ten znovu prohlásil, tentokrát polohlasně a s výrazem člověka, který se snaží druhého přesvědčit, s výrazem nejhlubší jistoty: »Když se promění místo, … když …– « tu se rozhlédl kolem sebe po celém tom širokém hliněně hnědém prostoru – »pak z tohoto pahorku odejdeme, až se samotný pahorek promění.« (– ss.130-131)
Podobně i jinde, blíže k začátku románu, říká Barakát MÚSovými ústy: „»Když poznáme nějakého člověka, poznáme s ním i místo, ke kterému patří.«“ (– s.81) Pozornost věnovaná místu není nějakým samoúčelným opakováním: zjišťujeme, že místo aktivně ovlivňuje děj románu a samo současně podléhá jeho vlivu. Jednotu vyprávění udržuje silný vztah jeho postav k místu. Z druhé strany je zde „místo se všemi svými obyvateli“ jako výraz citových pout, která autor implicitně či explicitně projevuje. Je to neustávající souboj kohoutů RAŠe a BALAKa, kteří snad mají být tlumenou ozvěnou a temným obrazem všech lidí z města „táhnoucího se k severu“. A také jsou zde psi TÓSÍ a HERŠA a pak tři kachny, dudci, slepice a vrány. Pokračující zápas na pahorku odkazuje k tomu, co se děje na zemi mezi lidmi, a tento kohoutí zápas je, jak už bylo řečeno, samotným entrée románu. Tento souboj má být spíše i mementem událostí, které se už dějí nebo se zakrátko dít budou a které zasáhnou životy tvorů viditelných i neviditelných, neboť i oni (vracející se duchové zemřelých) v nich sehrají svou roli. Protože kohouti nemluví, dá se těžko očekávat, že by svou nesmiřitelnou zarputilost někomu nějak vysvětlili. Jedině očím posmrtného přízraku CHÁTÚN NÁNÓ je dáno „všimnout si neklidu a úzkosti – ty se obou ptáků zmocňují už od věčnosti, kdykoli se má při úpatích pahorku něco stát.“ (– s.219)
Možná ale nechceme zatěžovat věci významy nadbytečnými nad ty, co z nich vyplývají při prvním pohledu. Pak se můžeme zříci všech jinotajů a projekcí a z kohoutu nám nezůstane nic více než prostí kohouti, které k souboji nutí neúprosný zvířecí instinkt.
Pak z nich zbude jen to, co o nich říká HEBA, kdykoli je vidí: „»Jsou to ale komedianti«.“ Věci ovšem nejsou tak jednoduché, protože autor do kohoutích postav rozhodně vkládá ozvuky násilí a ničení, k jakému docházelo v těsné blízkosti jejich bojové arény: pahorek, na jehož vrcholu se kohouti utkávají, totiž pod nánosy prachu a výdutěmi jeskyň ukrývá historickou skutečnost národa, který byl po tisíce let vystaven všem způsobům genocidy a asimilace. Ukrývá jeho odlišnost od ostatních národů, které si na základě „historického“ či božského oprávnění osobují moc nad osudem těch miliónů lidí: „Z toho, jak ostražitě a bojovně krouží kolem sebe, čiší hrozba příliš velká na to, aby ji uskutečnili. Je to hrozba, že celý pahorek vyvrátí i se vším, co na něm stojí, a vytrhnou ho z jeho místa – aby se tak odkryla netušená jeskyně v jeho nitru.“ (– s.217)
Salím Barakát se již od počátků své publikační tvorby na začátku 70.let cítil výrazně vázán svými regionálními kořeny a národní identitou. Tenkrát své básně podepisoval pseudonymem Salím al-Džazírí (podle převážně kurdské oblasti Džazíra v Sýrii). V rozhovoru, který poskytl časopisu pro mladé literáty v roce 1972 (vycházel v Damašku zřejmě pod názvem Džíl as-saura – Revoluční generace; nepodařilo se mi totiž nalézt více než jen tu jedinou stranu magazínu, na níž je právě otištěno interview s Barakátem), je mu položena otázka: „Co je u vás tím vnitřním kritickým napětím, které ve vás podněcuje potřebu psát?“ Barakát na ni odpovídá: „To napětí je silnější, než mohu vyjádřit slovy. Snad bych je mohl částečně osvětlit takto: vzniklo, když se vedle sebe postavili Salím básník a Salím al-Džazírí …“
Konstatujeme tedy přítomnost jakéhosi kritického napětí, jež se objevilo už s autorovými prvními kroky a jež vychází z jeho identity nebo pouhé příslušnosti, kterou mu jeho okolí upírá.
Proto je psaní Salíma Barakáta historickým vyprávěním o letitém útlaku, o jeho způsobech i důvodech. V Táborech věčnosti vypráví dějiny celé paměti svého národa. Vypráví o jeho minulosti, kterou zamlčují „učebnice dějepisu“, v jejíchž kapitolách o francouzském mandátu nad oblastí zůstává místo jedině pro „hrdinství syrského arabského lidu“. Francie se v té době obrátila na Kurdy s velkorysými nabídkami a plány: hovořila o ustavení nezávislé kurdské entity v oblasti Džazíry, oni to však z mnoha pohnutek, ať už emocionálních, náboženských či „bratrských“, odmítli. Autor své líčení takovýchto událostí organicky včleňuje do toho, jak plyne vlastní románový děj, ba co víc – s týmiž událostmi jsou spojeny starosti i skutky postav románu Tábory věčnosti. Zvláště je to SAÍD-ÁCHÁ DAKKÚRÍ jako historická osobnost – vůdce protifrancouzského povstání ve vesnici Ámúdé. Jak říká román: „A tak si (Francouzi – pozn.Táhá Chalíla) přestali všímat těch kmenů, které jevily jakousi znepokojující vlažnost vůči jejich přítomnosti – navzdory tomu, jak se opakovaně snažili naklonit si je tím, že jim slibovali předání kurdského výběžku na severu Sýrie a zřízení do nějaké míry nezávislé jednotky na jeho území.“ (– s.93)
Když Kurdové odmítli spolupracovat s Francouzi a raději podpořili povstání šejcha DAKKÚRÍho, museli Francouzi rázně zakročit: „Jenom dvě letadla a nic víc – kde se vzala, tu se vzala. Když jsme se dostali ke konvoji, snesla se k zemi a po chvilce se zase vznesla. Mezi tím ale stihla shodit železné klíče satanovy, které tříštily skleněnou zem. Celý sever se od obzoru k obzoru otřásl v základech, v kostech pravdy, které tam zůstaly pohřbeny.“ (– s.100)
Jak již bylo řečeno, toto historické líčení nefiguruje v čistě historickém kontextu. Není to popis scén z pomíjivé všednosti ani nic na způsob cestopisu! Je to hloubková studie o podstatě a bytí jedné lidské identity, k níž se autor hlásí. Postavy jeho románů jsou zlomené a vydané napospas tragickému osudu. Jakékoli skvělé hrdinské kousky těchto osob jsou vždy rozmetány porážkou. Snad je to další z ozvuků vlastního literátova dětství a vší hořkosti i krutosti, jíž byla krajina jeho dětství plná. Vzpomíná, jak si děti vrážely do nosu stébla ostřice a soutěžily, komu poteče nejvíc krve! A k tomu je přiměli dospělí, aby dělaly to, čeho sami kdysi nebyli schopni.
Autor se svými neustálými návraty do vlastního dětství v podstatě mstí celé té historii. Proč se třeba na pahorku z Táborů věčnosti ocitly parní válce a další masivní stroje? Odpověď, kterou všichni znali, se nikdo neodvážil vyslovit. Ani najatí dělníci se neptali na smysl svěřené práce: „Na smysl toho, co mají dělat, se netázali z jednoho prostého důvodu – měli za úkol, tak jim alespoň bylo řečeno, snažit se zvlněný terén úplně narovnat, aby byl jako hřbet luční kobylky. Pak tam měi rozprostřít fůry štěrku, které se vyvalí z náklaďáků, a kladivy je otlouci do úplné hebkosti. Teprve potom nastoupí parní válce, jež udusají štěrk do země.“ (– s.136)
Pahorek je středobodem veškerého dění: vyvstávají na něm světy skryté i zjevné, na svých vztazích k němu krystalizují jednotlivé postavy, vykreslované z různých úhlů – skutečné, fantaskní nebo „básnické“, ale vždy oděné do zažitých rituálů tohoto národa, který jako by nesl Boží trest nebo osudové prokletí. Autor svým postavám a jejich světům vdechuje život ve výjevech připomínajících pro svou silně působivou a hmatatelnou doslovnost filmové záběry.
Zcela jedinečné jsou i jeho psychologické sondy, které však mohou zůstat zahalené nejasnostmi pro čtenáře, který o popisovaných „tvorech“ příliš neví a nikdo mu ani nevyprávěl o tomto místě, kterému se také říká „ Boží stesk“ …
Že Salím Barakát vůbec pracuje s takovými symboly a postavami a že tak lpí na jejich životnosti a věrohodnosti, přivedlo některé kritiky (z těch, co roní krokodýlí slzy za arabství) k tomu, aby ho označili za „protiarabského šovinistu“! Žádají snad po něm tací, aby líčil postavy a příběhy ze Zimbabwe nebo rovnou z nějaké tramtárie? Byl by to způsob, jak pozvednout prapor „arabství“? Buď jak buď, autor je Kurd a léta svého dětství a dospívání prožil v kurdském prostředí. V jeho duši navždy zůstane každé zrnko hlíny a prachu v Kámišló i lomoz vozů v jeho ulicích. Jak a o čem tedy má psát, pokud ne právě o tom a o lidech, kteří k tomu patřili?
Pro Kurdy byl v době před příchodem islámu součástí obřadů jejich zoroastrovského náboženství oheň. Až dodnes, tisíciletí poté, co přijali islám, přísahají při ohni nebo při světle. To je jeden z rysů kurdského duchovního dědictví, předávaného z generace na generaci, které nesetřou ani milióny let, ani náboženská učení.
Jak by jen mohl takový řidič NÚMÁN-HÁDŽ MADŽDALÓ (který je zaměstnán u dcer MÚSy MÓZÁNa) přemýšlet o nějakém „šovinismu“, když musí od úsvitu do soumraku pracovat pro skývu chleba? Když ale tento muž přichází do domu KÁNÍ, manželky MÚSova bratra, a prosí ji o přímluvu, která by mu dopomohla ke sňatku s jednou z MÚSových dcer, obrací se k ní slovy:
„»Víš, pro mě jsi jako vlastní teta, ba ne – « pootočil hlavu – »já přísahám při tomto požehnání – « a ukázal na hořící lampu – »že jsi mi milejší než vlastní teta.«“ (– s.170)
Přitom zjišťujeme, že Salím Barakát odpovídá (v deníku Al-Hajá z 27.3.1994) na otázku po vlivech promítajících se do jeho literární tvorby následovně: „Držím se jedině svého pouta ke »skromnému odkazu« arabských modernistů … Jinak je to především islámská kultura, jež mi představuje nejvlastnější základ pro neohraničenou prostupnost literárních žánrů … Islámská kultura je tou komunikační spojnicí, v níž se dokonce i to zdánlivě nejdisciplinovanější vymyká kanonizaci. Najdeme v ní sexualitu a kacířství vedle náboženského práva a mystiky, fikci a historiografii vedle gramatiky, empatii vedle konfliktu a tak dále.“
Citovaná Barakátova replika nás vlastně nutí zaostřit na jeho literární jazyk, kde onen vliv nacházíme zcela zřetelně. Můžeme dokonce říci, že Barakátovy jazykové a formulační gejzíry vlévají do žil tradičního stylu řeči mnoho impulzivnosti a životnosti. Ve své odzkoušené laboratoři odlévá nová vyjádření a dodává jim maximum toho, co si daná prozaická nebo poetická pasáž vyžaduje. Takto třeba promlouvá o MAKÍNově zpřítomnění minulosti: „Vracel se ve vzpomínkách k té dávné záři, která jemu i ušlechtilosti vtištěné do jeho tváře osvětlovala vody a která zběhle cizelovala kotouče ze všech drahokamů: byly řídké i hutné; barevné i čiré; dlouhé, jako by chtěly proniknout až k té nejzazší ze vzdálených galaxií, i krátké, jako by se jejich podnoží mělo zavrtat do té nejzazší z nejspodnějších galaxií.“ (– s.167)
Autor při využívání tradičního a klasického jazyka prezentuje svou filozofii a přímo až náboženskou moudrost, jejíž plný majestát se v tomto jeho románu projevuje. Tak čteme jeho slova:
„To je skutečnost, již mohou i vody potvrdit zcela bez důkazů. Vodám je totiž dána pravdivost už od dob, co se nad nimi vztyčil trůn Boží. Právě proto každá potopa jen připomíná zemi její ztracenou dokonalost.“ (– s.219)
Z Barakátova dialogu s věčností nám zůstává jen prach věčnosti: „Prach je chválou jednoty … Žádný déšť nedokáže smýt prach – ten prach, který setrvává jako host … Prach je ozvukem božského v časoprostoru člověčího životaběhu.“ (– ss.252-253)
Dalším hlediskem, k němuž bych se rád dostal, je poetičnost Barakátova románu. Říkám sice poetičnost, ačkoli samotný román je u Barakáta rozhodně básnickou prózou. V otázkách jazykové estetiky vyniká autor neobyčejnou citlivostí, což se nezřídka projevuje tím, že hned několik po sobě následujících stran jeho románu lze číst jedině jako poezii, pokud nás autor rychle nenavrátí k prozaickému ději. Takové poetické psaní naprosto umlčuje časové hledisko, a tak je čas v převažující části románu rozvolněný a cyklický. Časová interakce v románu probíhá na základě vztahu ke konkrétní postavě: ve stejné chvíli, kdy se HEBA žene za vojenským džípem, vstupují do děje duchové zemřelých. Autor na tyto časové poměry sám poukazuje v průběhu vyprávění, čímž kompenzuje své poetické pasáže, ve kterých je časovost zrušena. Je to jeden z charakteristických prostředků, jakým Barakát buduje dějovou zápletku. Na základě toho je možné říci, že Barakátova básnická řeč sestává z řady vrstev.
První a nejdůležitější z nich se mi zdá být silný sklon a důrazné směřování k hutnosti jazyka, která ve vyjádření ruší veškerou „konkrétnost“, „jasnost“ a „školský sloh“, od jakého se jiní spisovatelé pěstující tento druh románu neoprostili. Samotný moment, v němž si představuje jednotlivou část děje, ho podněcuje k tomuto básnickému či metaforickému jazyku. A není nikterak na závadu, aby se do stránek románu vtiskl tento otevřený horizont otevřených textů jako rukavice hozená čtenářově představivosti – proč koneckonců nenapsat „prózu perem poezie a poezii perem prózy“?
Není snad konečným autorovým cílem odlišnost a svéráz? To, co charakterizuje a odlišuje básnický jazyk Salíma Barakáta, je jeho využití jakožto pomocné akce k rozmetání významu. Nebylo by tomu jinak, kdyby svou poetickou řeč nasadil pouze tam, kde jí vyhradili místo „klasikové“, protože i jeden z nich – Ibn Džinní – je přesvědčen, že jazyk je ve své většině metaforou a nikoli skutečností.
Tak získávají epizody a „události“ bizarnost, která dále graduje s tím, jak autor dále kupí své sentence v abstraktním i povýtce poetickém jazyce: „Potom se snažila natáhnout co nejblíže k úběžníku rozepjatého bělostného obzoru, který na své ohlazené vápencové útesy přivěsil oslepující lesk – denním časem zapomenutého psance.“ Nebo: „Pečlivě si rozplétá lehce plavé vrkoče, aby je pak znovu a ještě pevněji zavinula. Dbá na to, než se uloží ke spánku, jenž z hloubky své skutečnosti vytahuje ty nejcuchavější hřebeny.“ (– ss.108 a 116)
Jestliže se přidržíme stěžejního předpokladu literární komparatistiky se zaměřením na umění prozaické a vypravěčské, můžeme jednoduše konstatovat, že román je produktem fantazijní mentality, která reprodukuje událost (či více událostí) a následně ji (či je) zaznamenává na papír. Tato fantazie nabývá daleko spíše poetického než prozaického, narativního či deskriptivního jazykového výrazu. I při líčení epizod podepřených historickou skutečností je prozaik pouze vplétá do struktury svého díla. Tím se znovu dostáváme k nástroji retrospektivy v Barakátově básnické řeči. Píše třeba: „Podzim se koupal ve svém bezstarostném počátku, kdy se oblaka rozmarně prohánějí, než se rozplynou, a kdy letní vyprahlost svěřuje svůj osud větru. Západ slunce přibíhal tomu podvečeru kvapně v patách, bělíc svou uhrančivou masku vápenitou půdou okolí.“ (– s.91)
Zrekapitulujme si shora citované pasáže podle jejich kontextu:
1) „Na své ohlazené vápencové útesy přivěsil oslepující lesk – denním časem zapomenutého psance.“
2) „Spánek, jenž z hloubky své skutečnosti vytahuje ty nejcuchavější hřebeny.“
3) „Podzim se koupal ve svém bezstarostném počátku.“
4) „Oblaka se rozmarně prohánějí.“
5) „Letní vyprahlost svěřuje svůj osud větru.“
Výběr uvedených pasáží jsem řídil kritérii samotného autora, který poetických formulací neužívá k popisu „existenciálních pocitů“. Takové formulace mu ve zcela obecném jazykovém kontextu slouží jako ilustrativní výjevy a nezvratné důkazy nicotnosti lidských osudů a neustálých zklamání románových postav. Autor přitom svým „hrdinům“ (jakékoli výhrady chovám vůči tomuto slovu, neboť v jeho prózách není „hrdinů“, takže se k tomuto výrazu uchyluji jen ve smyslu označení hlavních postav románu, přičemž těmito postavami zase mohou být i rostliny nebo ptáci) nediktuje osud. V této souvislosti je nezbytné poukázat na jeden problém: totiž postavy jeho románu nehovoří svým skutečným jazykem, neboť samy mezi sebou v zásadě mluví kurdsky – a každý jazyk s sebou pochopitelně nese osobité vnitřní mechanismy, psýché, spiritualitu i kulturní rámec. Autor je tedy nucen provádět jazykový přenos. Když Salím Barakát překládá kurdské dialogy do arabštiny, v níž píše svá díla, nakládá si tak na sebe dodatečné břemeno. Je pozoruhodné, že si je tohoto procesu plně vědom a své odpovědnosti dostojí výtečně: jeho psaní je zcela prosté jakýchkoli arabských dialektismů. Barakát neustále bedlivě střeží nezávislost své autorské řeči na řeči postav, ledaže by po výjimce volala nezbytnost umělecká či epistemologická (jako v rozhovoru, který vede MÚSÁ MÓZÁN s ostatními duchy zemřelých).
Proto mnozí jen těžce odhalují „lokalismus“ v Barakátových dílech, přestože z nich přímo čiší a křičí těsné sepjetí s jakýmsi „jiným světem“ – opravdovým, nepodrobeným a pro ostatní lidi neznámým. Dokonce lze říci, že Barakátův realismus a „lokalismus“ jsou pramenem jeho magismu. Čtenář ani nemůže znát ta místa, o nichž Barakát píše a z nichž vychází. Kdo by si byl pomyslel, že takový DŽÁDŽÁN BÓZÓ, který nemá na práci nic jiného než dnem a nocí hlídat vodu v řece a možná při tom sledovat mraky, je pouhým výplodem autorovy fantazie! Zde se jedná o problém chápání jeho „trpkého“ – nebo až „socialistického“! – realismu, nikoli o problém autora jako takového.
Je docela možné, že většina podobných „bájných“ postav někdy žila nebo ještě dnes žije v onom městě „táhnoucím se k severu“ – v Kámišló.
Tato „zakletá“ skutečnost není spisovateli prostředkem ke zmatení čtenáře, neboť to ani není tak úplně on, kdo ji vytvořil – daleko větší podíl na ní nesou určité státy a režimy, které si chtěl zařídit poměry dle své libovůle. Salím Barakát jen vstupuje do tohoto „hořkého zakletí“ a využívá přirozeného práva chopit se jazyka jakožto „zbraně“, jíž by se vypořádal se všemi více či méně podivnými příhodami, které ho v jeho začarované zemi potkaly.
Autor zahajuje svůj román scénou zápasu mezi kohouty RAŠem a BALAKem a stejným výjevem ho také uzavírá. Kohouti jako by zůstávali jedinými svědky, kteří dále svádějí boj za skrytou, ale i pochmurnou pravdu, která zřejmě sídlí „na severu“ – k němuž také směřuje Salím Barakát, kdykoli před sebou rozprostře létající koberec svého psaní. [Uvedený symbolický a nadčasový význam kohoutího zápasu mě vedl tomu, abych jeho popisy překládal přítomným časem, zatímco u ostatních částí knihy využívám času minulého. – pozn.P.K.]
Poslední řádky knihy jsou tak opět věnovány kohoutům: „Žádný z obou bojovníků ani nehlesne. To je nezvyklé – jindy jako by se předváděli, kdo bude více křičet. Z jejich peří se toho dne stává blednoucí opar mraků, který se snaží jejich těla oddělit – tu je odtrhne, tu zase sráží k sobě. Pozvolna seskakují po svažující se asfaltové silnici, která vede na sever k můstku, co se tam klene od nepaměti. Za ním zahýbají k západu. Tam silnice prudce padá dolů a oni mizí mezi morušovníky.“ (– s.270)
Možná u sebe čtenář v tu chvíli zpozoruje, jak sám míří „na sever“ k háji moruší, který zastiňuje onen tajemný dům obývaný ohnivým tvorem. Až tam dorazíme, budeme se moci na cokoli zeptat neklamného ducha, jenž tam zbyl z ohnivého tvora poté, co se vydal za směrem … vody?
* * * *
Z arabštiny přeložil Petr Kubálek. |
