Salím Barakát
TÁBORY VĚČNOSTI
(Úvodní pasáže románu. 1.vyd. Bejrút: At-Tanvír, 1993)
Ve svých nepatrných osudech jsou líčeni tito zapomenutí:
* Raš a Balak, kohouti
* Heba, dcera Ahmada Káló
* Hedla, matka Heby, choť Ahmada Káló
* Basna, dcera Músy
* Džamló, dcera Músy
* Zíré, dcera Músy
* Stéró, dcera Músy
* Tósí a Herša, psi
* Makín
* Nafír
* Kalíma
* tři kachny
* Džádžán Bózó
* Músá Mózán
* Chátún Nánó, choť Músy
* Ahmad Káló
* Númán-hádž Madždaló, řidič Torpéda
* Karmó Mózán
* Saíd-áchá Dakkúrí, vůdce povstání v Ámúdé
* nosič kufrů a visacích zámků
* Kání, choť Karmó Mózána
* Husajn Mustafá-áchá, náčelník kmene
* Núrá, choť Númán-hádže Madždaló
Kapitola první
Váhy a žebříky
V očích těch dvou, jak kolem sebe krouží, nelze pozorovat ani náznak zášti. Zůstávají pohrouženi do sebe, jako by z vlastního nitra čerpali sílu k dalšímu výpadu, na který se vždy rozvláčně a obřadně připravují. Jejich překotné otáčení vyrývá do podzimní hlíny hrubé stopy. Zápasí na úbočí pahorku, od něhož vede most jako spojnice mezi rozlehlou rovinou a městem táhnoucím se k severu. Pšeničná pole pod svahem rozděluje asfaltová cesta křivolaká jako nedokončené myšlenky.
Zarputilost jim rozechvívá nohy, které se střídavě vymršťují nad zem a pak stejným chvějivým pohybem zase dopadají. Vzápětí se jeden z nich střemhlav vrhá na druhého. Setrvávají ve slepém zaklesnutí a pak zase odskakují zpátky. Z jejich dalšího kroužení se pak rodí nový útok.
Když kolem nich prochází Heba zahalená v jemném vlněném přehozu, má pro ně jenom nechápavý pohled a zamumlání: „Komedianti…“ Jejich arénou je napůl otevřený dvorek s pumpou, kam Heba chodí pro vodu. Dívka vzhlíží k zamračené ranní obloze. Dlaní stiskne držadlo kovového kbelíku, do kterého pumpuje vodu na uvaření čočkové polévky. Oni si z jejího pohledu ani z vrzání držadla prázdného kbelíku nic nedělají: i když je Heba těsně míjí, směle se pouštějí do boje. Nakrátko vytvoří propletenec, který se vznese loket od země, jako by se navzájem drželi v letu.
Jitro ještě nepřináší natolik chladný vítr, aby je od odradil od souboje. Snad ani vějíře podzimních mraků nad pahorkem nevěští okamžitý déšť. A tak oba pošetilci dále ryčí a popichují se. Sami věří tomu, že výhradní smysl jejich bytí je v zápasu. Proto se ani jeden neodhodlá k rozhodujícímu úderu – jen se na sebe vrhají a hned poté ustupují, točí se na místě nebo kolem sebe navzájem. Ostražitě se přikrčí a potom bez jasné příčiny povolí, aby si – zničehonic – začali ještě ostřeji vyhrožovat.
„Komedianti…,“ říká si znovu Heba, když kolem nich znovu prochází. Kbelík přeplněný vodou jí stahuje pravé rameno do náklonu. Levá paže jí při chůzi kmitá jako rychlé kyvadlo, které má držet rovnováhu. Přehoz nesmí překážet, a tak je pevně ovinut kolem trupu.
I Heba se dočká páru bezvýznamných pohledů – to když se zápasníci ocitnou na okamžik odděleni. Znovu se dávají do nerozhodného souboje, v němž neustupují ani o píď vzad. Neviditelné obrysy svého ringu opisují v pevném rytmu. Bojují o temeno pahorku, jehož severní úbočí plná vinic lemuje říčka. Přes ni vede most postrádající zábradlí a tedy hrozící, že se z něj automobil zřítí dolů nebo že chodec míjený právě na mostě rychlým vozem vyvázne bez újmy. Za mostem vyrůstají nízká cihlová stavení, která už označují počátek města Kámišló. Takové domky v něm stojí všude s výjimkou samotného středu – tam je kamenný palác, rezidence místodržícího, dvojice oddělených školních budov a také dvojice asfaltových silnic, z nichž jedna míří k jihu, směrem k pahorku, a druhá k severním obcím u tureckých hranic, od břehů Tigridu až po Halab.
Pahorek, na jehož temeni zápasí oni – řečeno spolu s Hebou – „komedianti“, se vypíná při okraji terasovitého údolí, jehož oblouk lemuje okraj Kámišló od vesnice Hilálíja na západě až po vesnici Helkó na jihovýchodě, aby se pak – o něco dále k východu – skryl mezi vysokým rákosím. To je říše rozsáhlých močálů, z nichž se napájejí potoky pádící k řece Džagdžag.
Takto vypadá onen pahorek, zhruba takto je vymezen. Pouze z části jeho západního úpatí vybíhá plošina, která připomíná ploché dno jezera. Je to vápencová, úplně bělostná tabule. Dokonce tam, kde se stýká s řekou, se zdá být ještě bělejší, jak z ní prosvěcují obnažená skaliska, která však jsou o něco dále znovu překryta hlínou a travou.
Právě v této části pahorku, těsně při jeho úbočích, stála zaparkovaná rypadla a hřmotné parní válce. Během čtvrté dekády tohoto století je sem přivezli Francouzi, aby s nimi prorazili cestu automobilům. Za dne tyto stroje s ohlušujícím lomozem pracovaly na novém pořádku věcí, z něhož ani obyvatelé obou domů stojících na pahorku, ani ptáci hnízdící v jeho skalách, ani byliny porůstající jeho svahy pranic nechápaly.
Jen „komedianti“ jsou onoho rána tak zabráni do svého duelu, že nevnímají ani rachot bagrů a parních válců, ani bušení kladiv, jimiž si dělníci při západním okraji asfaltové silnice, která protíná pahorek ze severu na jih, podrobují skálu. Po stranách vozovky se vrší haldy narudlé zeminy a odlomené kusy skály se zeleným potahem lišejníků. Kohouti se hypnotizují vypoulenýma očima, prostými známek zášti či únavy. Jako by to ani nebyly oči, ale – navzdory jejich výraznému bělmu – zakalené sklo. Dokončují otáčku svého karnevalového kruhu; nohy se jim třesou a rytmicky podklesávají. Pak ale vyskočí hned několik pídí nad zem a v letu se do sebe znovu pustí.
Po nebi nad pahorkem protáhlo hejno polních vran. S vyzývavým krákáním, ale současně bez zájmu shlížely ze své výšky na ty „komedianty“ dole. Po vránách se v rozptýlených dvojicích objevili ztěžka plachtící včelojedi. Mezitím oblaka dále bobtnala a shlukovala se – těžší pohlcovala lehčí a spřádala tak houstnoucí síť, v níž se po chvilce veškerá oka neprostupně zacelila a již měla obrovitá nadzemská ruka co chvíli svrhnout shůry. Do sítě se pak, jedno po druhém, pochytají všechna pole, všechny pahorky, všechny domy – jako ryby.
Ani tato zjevná výstraha nedokáže „komedianty“ odradit od oněmělého popichování, jímž tak pohrdavě znevažují ono pošmourné jitro, které se přihlásilo hustě zamlženými tabulkami v oknech obou cihlových domů na pahorku. Stavení se tam tyčí sice ve velkorysé prostornosti, ale zároveň skoro těsně vedle sebe. Pár metrů od nich je studna, u které oba „komedianti“ zápasí. Od jihu a také z východní strany pahorku, která ostře končí svahem, je usedlost obehnána ohradou z uschlého dřeva svatojánského stromu. Ohrada se směstnala a zpevnila tak, že se prostě chodilo a šlapalo po hromadě dříví. Plot je vysoký půldruhého metru – to aby ho nepřeskakovaly slepice a neutíkaly k řece pod svahem, kde by je mohl polapit říční hlídač Džádžán Bózó.
Když přestal z komínů obou domů vystupovat kouř – znamení, že čočková polévka k snídani je už snězená, že také čaj na další zapití došel a že kamna ze svých uhlíků vydala poslední dech – teprve tehdy překonává „komedianty“ jakás takás malátnost. Zmáhají se už jen na to, aby jednoduše kroužili kolem sebe, jejich výpady ovšem polevují.
Z obou stavení vyšla pětice žen – z jednoho domu tři a z druhého dvě, za kterými ještě šla dvanáctiletá dívka Heba. Čerstvá přítomnost lidí zahnala „komedianty“ na svah pahorku, jako by k pokračování souboje potřebovali dostatek soukromí a klidu, ve kterém by nehrozilo, že je některá z oněch žen vyruší.
Ze zastrčeného kouta mezi oběma domy teď také vstali dva popelavě šedí psi a neochotně se vydali za pěticí svých paní. Na krátký okamžik se zastavili – to když si všimli soupeřících „komediantů“. Pak ale pootočili hlavy za ženami a následovali jejich volný krok po úzkém vyšlapaném chodníčku, který vedl přes ohradu ze svatojánského dřeva a potom klesal k jihovýchodnímu úpatí pahorku tonoucímu ve vinicích. Ženy i dívka se postupně ztrácely pod horizontem pahorku. Záhy je následovali i psi. Až zmizely z dohledu i jejich jejich mávající oháňky, tehdy byla únava „komediantů“ tatam.
Pouštějí se do sebe s novou vervou. Dokonce se střetnou v tak prudkém úderu, až se zdá, že se oba svalí dozadu na hřbet. Snad proto nyní přechází jejich zápas do rozmáchlejších pohybů, proto teď zvolna postupují zpátky od svahu na půlkruhový dvorek mezi domy a studnou. Jsou připraveni smést vše, co by jim stálo v cestě: narážejí do podezdívky studny, do kamenného žlabu, z něhož pijí kozy, do zdí obou domů, do hromady balvanů, která leží vedle chodníku na západním okraji parcely i pahorku. Další nejbližší obydlený dům mimo tuto osamělou hůrku leží až za jejím úpatím, nějaké dva kilometry odtud, severně od mostu bez zábradlí, uprostřed háje vzrostlých morušovníků. Neustále a snad od nepaměti z domu vychází hlasité skřípění, jako by se v nějakých tajných katakombách pod ním otáčela neznámá soukolí.
Slunce, které ještě před chvilkou nebylo vidět, stoupá výše a stříbřité proluky mezi mračny se žhaví do zlatova. Oslepující záře se zrcadlí v neprůhledných zřítelnicích „komediantů“, které se upírají jakoby do nepřítomna. Jejich bojový zápal je znovu vytlačuje za hranice osady. Ocitají se na asfaltové silnici, jejíž čerň se uprostřed protáhlé plošiny pahorku výrazně třpytí. Za jižní hranou pahorku se ukazují pozvolné svahy k nižším rovinám. Pocit pevnější země naplňuje „komedianty“ novým bojovým odhodláním. Pařáty, oslabené opakovanými lítými výpady, se jim tu a tam podsmeknou. Vrávorají. Když se jednomu podlomí nohy, druhý se na něj vrhá, než se nato sám ocitne na zemi. Pak vstávají, otočeni k sobě hřbety. Když se obrátí, boj běží dál.
Není v ničí moci zastavit ten souboj: tak je to alespoň jasné z tíživého ticha, které houstne nad krajinou a které se obepíná všechny její konce. Parní válce se zastavily, rypadla i kladiva utichla.
Ustal vytrvalý lomoz a kutání, o jehož smyslu nemá žádná z pěti sester potuchy. Vypadalo to, že byla – jako ostatně každý den – vyhlášena přestávka na pozdní snídani, kdy dělníci vyhladovělí prací od časného rána chvátají ke svým hrncům a miskám. Zdálo se, že ticho, které se rozhostilo po širém okolí, podpírá samotná oblaka na nebi. „Komedianti“ se jím ještě prudčeji rozvášnili, protože v něm vynikalo škrábání jejich drápů o asfalt.
Teď proti sobě vyrážejí ze všech směrů. Jakási magnetická síla je vtahuje do dalších srážek s protivníkem i s tvrdou zemí. Na jedné z hald hlíny a kamení, která vyrostla vedle silnice, se objeví Heba. Chvíli je pozoruje s rukama opřenýma v bok. Je na ní vidět neklid – asi je musela dlouho hledat, než na ně narazila právě tady. Obchází jejich dočasného kolbiště v půlkruhu směrem k západu. Mává rukou, kolem níž vlaje široký rukáv šatů, a zahání je: „Kšc! Kšc!“ Když to moc nepomáhá, skloní se Heba k zemi a nabere z ní tolik kamínků, kolik se jí jenom vejde do hrsti. Ostřelovaní kohouti od sebe odskočí. Dávají se na útěk ke dvorku se studnou. Když tam doběhnou, obkrouží ho dokola a schovají se u ohrady ze svatojánského dřeva. Tam je prohlubeň napuštěná vodou a určená právě drůbeži. Zastavují se tam. Smočí zobák, vysoko zvednou hlavu a zakloní krk, aby jim voda stekla někam do útrob pod rozčepýřeným peřím s korunou hřebínku, posazeného na jinak nevzhledné a hrubé kůži.
Heba se zdá starší, než je ve skutečnosti. Má mohutnou a ztepilou postavu. Poté, co zahnala opeřence do bezpeční ke slepicím, namířila si to do domu na východní straně. Tam bydlí se svou matkou Hedlou a s tetou Stéró. V domě na západní straně pak přebývají ostatní tři tety: Basna, Džamló a Zíré. Do domu se vchází robustními dřevěnými vratům se sténajícími panty, která se dají otevřít jedině tak, že se do nich člověk silně opře. Za nimi je pološero. Heba na chvíli zmizí a pak se znovu objevuje s velkým košem v ruce. Zabouchne za sebou vrata a odchází po vyšlapaném chodníčku, který přetíná ohradu ze svatojánského dřeva a spouští se ze svahu k úpatí pahorku. Tam se Heba znovu vytrácí z pohledu – nejprve její tělo v šedých šatech z hrubé látky a nakonec i hlava s dlouhými prameny kaštanových vlasů.
Mraky se proháněly a proplétaly, až postupně začaly světu ukazovat černá záda. Nad celou rozlehlou plošinou s hladkými bílými vápencovými skalisky, která přiléhá k západnímu úpatí pahorku, se zatáhlo. Také řeka potemněla, jako by se nad ní předtím vznášelo mírné světlo, které teď najednou zhaslo. Tím je řeka najednou k nerozeznání od asfaltové silnice opodál – pouhý tmavý, mírně se klikatící proužek, bez výrazných odklonů a křivek. Řeka se druhdy chladně valí svými břehy, jež jsou výsostně zasvěceny houštinám chininových stromů a rákosí. Tráva se ani v pobřežním pásu ještě nestihla zotavit na to, aby se rozrostla hustěji. Teprve po dvou nedávných dešťových sprškách se jí podařilo pookřát k větší svěžesti, jíž zase narudlé klasy pšenice a ječmene na přilehlých lánech pozbývají. Jen co se nebeská okna nad pahorkem uzavřela, tráva vycítila, že je nablízku třetí dávka vláhy, která ji obohatí o další blízké spojence v zelené říši. Nyní také její stébla ztmavla, až je vůbec nebylo vidět.
Jediní vrabci dál čiperně poletovali po střechách obou sousedních stavení na pahorku. Odnášeli si tam s sebou kousky rozmočeného chleba, nedbajíce rozhněvaného kdákání a výhružného klování slípek, které zůstaly bezmocně vystaveny tak neslýchaně drzé loupeži. Hustě zatažené nebe už bránilo slepicím v tom, aby se zmohly na ostřejší odpor. Rezignovaně se odebraly do svého koutku u dřevěné ohrady. Měly tam přístřešek z větví z několika vrstev větví, překrytých nevymlácenou slamou. Zatékání měla zabránit hořejší vrstva hlíny, která ještě čekala na konečnou impregnaci jílem. Do stejného kouta jako slepice zamířili také kohouti Balak a Raš. Drobty chleba na hladině rybníčku, o niž se teď šikmo odrážely dešťové kapky, přenechali vrabcům. Nebe přijalo slepičí rybníček jako vhodnou orientační značku, na jejímž zrcadle se déšť pozvolna proměňoval v hustý liják.
Jedna kapka stíhala druhou a všechny se slévaly v rychlém proudu. Také v západním sektoru silnice vedoucí přes pahorek utichly bagry, válce i kladiva. Před časem tam vyrostly velké podlouhlé stany, v nichž někteří dělníci přespávali, protože ne všichni se vraceli do města na noc. Když bylo slunečno, chodívali z pahorku k řece, kde se koupali přímo oblečení.
Božské ticho, jaké může navodit jen déšť, narušoval tichý šelest, který přicházel od dřevěné ohrady ze strany chodníčku. Za chvilku se odtamtud se smíchem vyřítilo všech pět žen, které běžely jedna za druhou. Schovávaly si hlavu pod dlouhým cípem šatů zvednutým jako deštník, takže se jim pod šaty vynořila dlouhá spodnička. Až za ženami se objevila Heba se skoro prázdným košem, do něhož družina stihla natrhat jen pár bylinek. Dívku poslušně následovali oba psi. I když o sobě nedávali vědět, také oni se radovali z dalšího přísunu vláhy.
Ta radost, kterou si přinesli sestry, děvče i psi, se s nečekanou rychlostí rozplynula. To když přišli blíže k vratům – každý dům měl svá, obě však téměř u sebe, shodně obrácená na severní stranu – a uslyšeli podivný hluk a hovor odněkud zevnitř. Zkoprnělé ženy se, byť bez jakýchkoli výčitek či osočování, podívaly na Hebu. Tu snad ještě více překvapily právě jejich pohledy, a tak sama odvrátila zrak a spočinula jím na psech. V jejich očích se zračila netečnost a nezájem. Oba jen oddechovali a vyplazovali jazyk. Když se ženy odhodlaly vstoupit, předběhla všechny Hedla, aby jako první zjistila, co se děje. Své sestry i dceru nechala jít kousek za sebou. Psi chvíli zůstali stát na zápraží, ale pak se rozběhli východním směrem, kde je očekávaly čistě zvířecí hrátky a starosti.
Uvnitř se odehrávala hádka, která hrozila přerůst ve rvačku. Stály tam dvě ženy, možná třicetileté nebo o něco starší. Měly na sobě dámský plášť podobný svátečnímu pánskému kabátci s ozdobným lemováním. Také zahalení hlavy bylo pro tyto kraje zcela neobvyklé. Muž mohl mít kolem čtyřicítky. Nosil krátkou vestu z černé kůže a široké černé kalhoty. Na temeni měl nasazenou kulatou čepici s hladkým plastovým kšiltem vpředu. Jeden druhému mávali rukama před obličejem, až to co chvíli vypadalo, že si nafackují. Napřaženým ukazovákem se tu obviňovali, tu umlčovali. Znesvářená trojice přecházela a poskakovala mezi rozloženými, ale zatím pečlivě zavřenými taškami a kufry.
Snad si ani nevšimli příchodu pěti žen a jednoho děvčete. Hedla dokonce musela zatahat mužského za rukáv, aby vnímal její výkřik: „Co tady děláte?!“ Zamračeně jí odsekl: „Co jako!“ a dále se staral jen o svou rozepři s dvojicí žen, které mezitím vrhaly jakési ironické nebo opovržlivé pohledy na příchozí. Obořily se na muže: „To my si vybereme stranu, od které začneme pracovat!“ Muž se ale nedal – zalomil rukama a volal: „Kdykoli jste si vybraly stranu vy, přišli jsme o jednoho z nás!“ A zavrčel: „Nevidíte to snad?“ Dlaněmi pak ukázal jakoby na celou usedlost, do níž přišli, i na široký prostor kolem: „Nevidíte to snad? Tady je klid, přesně jak potřebujeme.“ Vzduch proťalo Hebino zaječení: „Mami, tak je vyhoď z našeho domu!“ Teta Stéró ji okřikla: „My víme, co máme dělat.“ Dívka se ohradila: „Od tebe nic nechci. Prosila jsem matku …“ Tu se k ní obrátil ten muž: „O co jsi ji prosila? Kdo je tady tvoje matka?“ Na to se Hedla, které bylo necelých sedmadvacet, ozvala: „Co jsi vůbec zač, abys vyzvídal, kdo je její matka?“ Muž se už zase rozpřáhl: „A co se vy všechny tady pletete do věcí, po jakých vám nic není?“ Pět sester to tak zarazilo, že znovu jen mlčky stály a vyměňovaly si bezradné pohledy. Basna, která je o dva roky a něco málo měsíců mladší než Hedla, zašeptala: „To jsou nějací blázni.“ Pak popošla ke trojici cizinců a řekla jim: „Padejte odsud!“ Pak skočila do rohu místnosti, odkud popadla pohrabáč s dlouhou dřevěnou násadou. Výhružně jím zamávala a zopakovala: „Padejte odsud.“
Muž a dvě ženy mluvili kurdsky s tak podivným přízvukem, jaký sestry ani Heba nikdy neslyšely. Všimly si toho až poté, co Basna zahrozila pohrabáčem. Ženská dvojice tehdy něco řekla tomu muži v nějakém cizím jazyce. Ukazovala při tom na kurdské obyvatelky domu, které takovou řeč nikdy neslyšely. Cizí ženy se trochu uklidnily a už tišším hlasem nejspíše přesvědčovaly muže o tom, že jejich žádost je oprávněná a rozumná. Muž si začal s úsměvem prohlížet Basnu. Pak si sundal z hlavy čepici. Odhalily se jeho dlouhé, mírně vlnité šedivé vlasy. Prohlásil: „Řekl bych, že jste se s námi dost neseznámily!“ Hedla zakřičela: „My vás neznáme a nemáme zájem se s vámi seznamovat!“ Znovu postoupila blíže k nezvané trojici: „Co pohledáváte v našem domě?!“
Po Hedliných slovech zavládlo ticho. Jen muž se usmíval dále, jako by to byla opakující se viditelná ozvěna jejího křiku. Obrátil se na své průvodkyně se slovy: „Ony nevědí, kdo jsme.“ Povzdechl si: „Je to pořád totéž. Kdykoli někam přijdeme poprvé na návštěvu, lidé se s námi nechtějí seznámit.“ Jedna žena z dvojice namítla: „Nám to nevyčítej. Když byla volba místa na nás, seznamovat se s námi nechtěl nikdo. Teď jsi vybral místo ty – a tyhle o nás taky nejeví zájem.“
„Takže volbu místa přenecháváte mně?“ naléhal muž, z jehož obličeje ani teď nezmizel úsměv. Jeho společnice se zraky upřenými na okolostojící ženy a děvče odvětily: „Vždyť jsme je přivedli do rozpaků, jak jsme se tu hádali. Tentokrát se podřídíme tvému rozhodnutí.“
Útržky rozhovoru těch záhadných osob doléhaly k pětici domácích žen. Zvláště Heba celá hořela zvědavostí. Z příchozích měla oči navrch hlavy. Také Basna zanedlouho opřela pohrabáč o nejbližší zeď a šla ke své sestře Hedle, která podle všeho stále čekala nějakou odpověď na tu základní skrytou otázku: „Co chcete v našem domě?“
Muž promluvil: „Omlouváme se. Je nám líto, že jsme sem tak vpadli.“ Jeho průvodkyně souhlasně zakývaly hlavou. Zkoumaly obličeje svých šesti protějšků, zatímco v jejich vlastních se žádná lítost nezračila. Hedla ihned zareagovala: „Tak tedy račte,“ vyzvala je – a ukázala na dveře, ovšem s výzvou k odchodu. Jenže muž si jejího pobídnutí vůbec nevšímal. Zahleděl se na kupu tašek, kufrů a vaků naskládaných uprostřed místnosti. Byla to nepřehlédnutelná hromada, i když sestry s Hebou byly již samotnou přítomností nezvané návštěvy natolik zaměstnány, že její zavazadla ani nemusely zaznamenat. Taktéž obě mužovy průvodkyně ignorovaly Hedlino vyzvání a stejně jako on se dívaly na své zavázané kufry a tlumoky, jako by představovaly tu nejmenší obtíž. „To my pro ně jistě nějaké místo najdeme,“ řekla jedna z nich. Rozhlížela se po bytě, jako by právě vybírala, ve kterém jeho zákoutí bagáž ponechá. Hedlu už ten pohled rozlítil. Vyskočila: „To je náš dům!“ Popadla cizinku za rukáv a křičela na ni: „To je náš dům!“
Stéró, Zíré i Džamló se nechaly strhnout svou starší sestrou a spontánně po ní opakovaly: „To je náš dům!“ Volaly také: „Co tu ještě chcete? To jste nerozuměli?“ Pomalu šly k vetřelcům, kolem nichž se stahoval kruh. Osmnáctiletá Stéró při tom obkličování mírně odstrčila svou neteř Hebu, která postupovala těsně vedle své matky a samotné Stéró trochu blokovala cestu. Heba dotčeně zasyčela: „Natrhlas mi šaty.“ Ale její teta, s šátkem volně přehozeným přes plavé kadeře, dělala, že neslyší. Veškerá její pozornost v tu chvíli patřila onomu muži, který se právě snažil její sestry uklidnit nejen přetrvávajícím úsměvem, ale i laskavými slovy: „Tak toto je tedy váš dům?“ Otočil se k ženám, které k němu patřily: „Sestřičky, toto je jejich dům, takže si odsud vynesme ta zavazadla.“ Pohrával si s čepicí v prstech a zamyšleně řekl: „Jak se jmenuješ?“ Nebylo jasné, které ze sester je ta otázka adresována. Ozvala se odpověď: „Já jsem Zíré.“ Džamló ji pokárala: „On se ptal Hedly.“ Hedla je umlčela pohledem. Pak se podívala na muže: „Jak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Makín a toto jsou mé sestry Nafír a Kalíma.“
A rychle dodal: „Chtěli bychom tady zůstat.“
* * * *
Z arabštiny přeložil Petr Kubálek. |
