Kurdská autonomie byla od roku 1991 fakticky odříznuta od zbytku Iráku. Díky fungující samosprávě a humanitárním programům OSN se z ní během desetiletí stala relativně nejbohatší, rozhodně však nejstabilnější část Iráku. Rozdíl se ještě prohloubil po svržení Saddámova režimu na jaře 2003, kdy se ve většině Iráku zhroutila bezpečnostní a zásobovací infrastruktura.

V kurdských částech Iráku vládne čilý stavební ruch, který poskytuje dostatek pracovních příležitostí. Arabové ze středního a jižního Iráku na staveništích v Kurdistánu většinou vykonávají nekvalifikovanou práci za 10 až 20 dolarů na den. Obvykle nemají v úmyslu se zde trvale usadit. „Peníze posílám rodině domů. Až si dost našetřím, vrátím se do Bagdádu a ožením se,“ řekl agentuře Reuters osmadvacetiletý Muhammad Abbás z hlavního města Iráku, který nyní pracuje na stavbě ve Slémání.

Jiná je situace u vysoce kvalifikovaných profesí, jejichž příslušníci mnohem častěji chtějí v Kurdistánu zůstat. Hlavně mezi lékaři nastal skoro „odliv mozků“ z arabského Iráku do Kurdistánu: jak informuje agentura Reuters, jen z jihoirácké Basry přišlo do Slémání 25 očních lékařů za poslední dva roky; úrazová klinika Rizgárí ve stejném městě má 13 lékařů, z toho 8 je Arabů; většina aspirantů letos do fakultní nemocnice ve Slémání přišla rovněž z Basry. Většina lékařů zde pracuje za 500 či více dolarů měsíčně. Nemusí zde zápasit s kriticky špatným vybavením či nedostatkem sanitářů, jako tomu je v Bagdádu, Basře a dalších iráckých městech mimo Kurdistán. „Děti chodí do školy, manželka je spokojená a práce je tu dobrá. Myslím, že do Basry se už nikdy nevrátím,“ svěřil se agentuře Reuters čtyřicetiletý oční lékař Alí Alván, který v Kurdistánu žije zatím rok a půl.

Další výhodou práce lékařů v Kurdistánu je, že zde na rozdíl od velkých arabských měst Iráku není ohrožena jejich osobní bezpečnost a že nemusí ošetřovat drastická zranění z teroristických útoků. „Největší problém, který tady máme, jsou dopravní nehody – příliš mnoho dopravních nehod,“ řekl dopisovateli agentury Reuters chirurg Árif Anvar, který do hlavní nemocnice ve Slémání přišel po šesti letech praxe ve svém rodném Bagdádu. Jeho ambulance nyní běžně ošetřuje pouze 10 až 15 zranění; jak říká doktor Anvar, kromě dopravních neštěstí „jsou to pády ze žebříku nebo úrazy při práci se stroji. Někdy se vyskytnou domácí rvačky. Staří lidé kolabují v horku. Ale to je tak všechno.“

Všichni arabští pracovníci mohou využít toho, že v iráckém Kurdistánu stále ještě dost lidí mluví nebo alespoň rozumí arabsky. Lékařům pro každý případ pomáhají tlumočníci; někdy – což by donedávna působilo kuriózně – se arabští a kurdští lékaři domlouvají anglicky.

Kromě lékařů a akademiků jsou i další skupiny lidí, kteří z arabských regionů Iráku natrvalo míří na kurdský sever. Již nejméně rok se objevují zprávy o odlivu křesťanů z Bagdádu, Basry a dalších center arabského Iráku, kde se na ně začali zaměřovat islamističtí teroristé. Většina tamních křesťanů přitom má v Kurdistánu blízké příbuzné. Ve zvláštním ohrožení se ocitli tradičně křesťanští prodejci alkoholu, z nichž nejméně 400 muselo pod nátlakem islamistů svou živnost zrušit a řada jich byla zabita. V iráckém Kurdistánu přitom k takovým problémům nedošlo.

Letos se k zájemcům o přestěhování do Kurdistánu přičlenili holiči a kadeřníci. Těm začali vyhrožovat extrémní islamisté, přesvědčení o tom, že správný muslimský muž smí nosit jen jednoduše střižené krátké vlasy a delší plnovous; u žen pak o nějakých účesech nemá být ani řeči. Jen v Bagdádu letos bylo dle policejních zdrojů zabito kolem 15 holičů. Zpravodaj agentury Reuters se v Hauléru (Arbíl), hlavním městě kurdské autonomie, setkal s holičem Jákúbem, který sem přesídlil z Bagdádu. „Velmi mnoho mých přátel dostávalo výhrůžky. Tady se cítím mnohem bezpečněji. Výdělek je tu dobrý a lidi se chovají přátelsky,“ říká Jákúb.

Na kurdských univerzitách v Duhóku, Hauléru a Slémání je také zapsáno dost arabsky mluvících studentů. Využívají toho, že studium medicíny a některých přírodovědných oborů se zde absolvuje v angličtině. Článek Institutu pro válečné a mírové zpravodajství loni zachytil jejich stížnosti – ty však většinou pramenily z pocitu jazykové bariéry nebo z nelibosti nad povinnou zkouškou z kurdské historie, která se u všech oborů skládá v prvním ročníku.

Přímo o diskriminaci hovořila část arabských turistů, kteří do Kurdistánu každé léto utíkají z parných nížin dolní Mezopotámie. Loni, kdy i v Kurdistánu poprvé udeřili sebevražední atentátníci, si někteří z arabských návštěvníků stěžovali, že se na ně více zaměřují policejní kontroly, nebo že lidé se na ně dívají s podezřením. Institut pro válečné a mírové zpravodajství před rokem citoval dvaapadesátiletého Tárika Ismáíla z města Bákúba, který prohlásil: „V Kurdistánu jsem poprvé, ale lituji toho, že jsem přijel. Kurdové si myslí, že každý Arab je Saddám Husajn.“