Kurdové a Kurdistán
Jazyk
Literatura

Naboženství

Osobnosti
Statistiky

Starší dějiny



D O K U M E N T Y

 26. 2. 2008 Rudolf Brejcha
Cesta do perského Kurdistánu – 1937
Cesta do perského Kurdistánu. S fotografiemi a akvarely autora

Z nepublikovaného, samizdatového německého originálu (Eine Reise ins persische Kurdistan. Mit Fotos und Aquarellen vom Verfasser) přeložil Josef Kubálek. Redigoval Petr Kubálek.

Tehrán 30.září 1937

Z Hamadánu severně od Tabrízu se táhne souběžně s iráckou hranicí stará vojenská silnice, která prochází divokým perským Kurdistánem, oblastí s holými hřebeny a příkrými stržemi, na níž nejsou dosud žádné mosty.

Aby tato silnice byla vhodná pro požadavky moderní dopravy, a hlavně ze strategických důvodů, nařídil šáh Rezá Pahlaví stavbu prozatím tří mostů přes největší vodní překážky. Poté co od března tohoto roku trvající jednání o těchto stavbách mostů na ministerstvu pokročila natolik, že přípravné práce mohly začít, dostal jsem od naší firmy Société Iranienne Skoda v Tehránu příkaz provést na místě nezbytná měření.

Měl jsem v úmyslu podniknout nejdříve kratší cestu přes Kazvín, Hamadán a Senne (viz poznámky) do místa určení Sakkezu (viz poznámky) a vrátit se přes Tabríz a Kazvín. Tehránská policie vystavila podle toho můj průvodní list, protože v Íránu je přísná kontrola všech cestujících do každého většího místa. Kvůli neustálým pohraničním nepokojům a různým vojenským opatřením na irácké hranici byla zde kontrola obzvláště přísná. Ale těsně před mým odjezdem jsem musel přibrat i úředníka Škodových závodů jménem Konstantin, který měl v Tabrízu nutné jednání, a tak jsem neuváženě změnil trasu cesty, totiž nejdříve do Tabrízu a odtud do Sakkezu s návratem přes Hamadán. Můj nový spolucestující byl však ruský emigrant, měl pouze takzvaný Nansenův pas (viz poznámky) a vzbudil podezření policie, proto mu byla cesta přes Kurdistán zakázána. Kvůli delšímu výslechu o účelu a nutnosti jeho cesty zpozdil však můj odjezd o celý den, takže hrozilo propadnutí mého časově omezeného průvodního listu. Abych nebyl dále zdržován nedůvěřivou policií kvůli změně mého průkazu, konečně jsem s dokladem vystaveným do Hamadánu odjel. Měl jsem kromě toho svého tlumočníka, na jehož výřečnost a prohnanost jsem se mohl v každém případě spolehnout.

Můj automobil byl osmiválcový Ford, sice silný stroj s dobře fungujícími tlumiči, avšak pro tuto dlouhou cestu bohužel se špatnými pneumatikami. Kvůli gumařskému monopolu bylo momentálně nemožné dostat v dohledné době v Tehránu nové pneumatiky, čas tlačil, takže jsme to nechali otevřeno. V Orientu se každý stane velmi brzy fatalistou, stejně jako domorodci, a na každé problematické počínání říká enšálláh, tj. Bůh tak chce, tak to stojí napsáno v Knize života (viz poznámky).

Jeli jsme rychlostí osmdesát až sto kilometrů na šotolinové, ale dobré staré silnici, zároveň karavanové i automobilové cestě, z Tehránu do Kazvínu. Zakrátko jsme však měli jeden defekt pneumatiky za druhým, Peršané říkají pančar (viz poznámky), až nakonec z jedné pneumatiky zůstaly jen cáry.

Sedli jsme si tedy odevzdaně na kraj silnice a čekali nějakého soucitného šoféra, který by nám dal potřebnou a vhodnou pneumatiku. Nebyla to však žádná zábava, protože slunce pěkně svítilo. Avšak dopravní ruch mezi Tehránem a Kazvínem je čilý, takže naděje na výměnu tady je. V Íránu také jezdí z velké části fordy kvůli lehce dostupným náhradním dílům, a vzájemná výpomoc při pančaru je mezi řidiči v Íránu samozřejmá povinnost, což je v každém případě dobře zařízeno.

Už po půlhodině čekání přijel jeden takový samaritán, který nám dal svou rezervu za příslušnou úhradu i bakšiš a dopomohl nám tak opět na kola. Se zpěvem a občasným proklínáním kamaráda, od kterého v Tehránu převzal automobil, jel náš řidič dál rychlostí 120 kilometrů, aby dohnal zpoždění. Přitom docházelo ke vzrušujícím momentům náhlého brždění a bočních náklonů, neboť chodci v Persii mají nepochopitelný zvyk přecházet silnici těsně před jedoucím autem, stejně jako u nás slepice.

Čtyřicet kilometrů západně od Tehránu se přijede do obce Karadž, policejního hraničního stanoviště Tehránu, kde jsou podrobně zkoumány a zapisovány pasy a průvodní listy. V Karadži odbočuje na sever nová silnice a vede sedlem Kandívánu ve výšce 2.500 metrů přes pohoří Alborz (viz poznámky) do Čálúsu u Kaspického moře. Odtud vede široká cesta podél pobřeží západně do Raštu a Pahlaví, jediného vybudovaného perského přístavu u Kaspického moře.

Jízda z Karadže do Kazvínu neukázala v denním vedru nic obzvláště zajímavého. Projíždí se několika karavanovými stanovišti, která jsou ještě obehnána zdí, kde jako svědkové dřívější nejistoty stojí čtyři rohové strážné věže umožňující včas zjistit nepřátelské napadení. Před každou zdí leží odpočívající velbloudi v půlkruhu s hlavami obrácenými k sobě a očekávají západ slunce, aby mohli dál pokračovat s naloženými náklady. Z pravé strany nás provázelo pohoří Alborz, na jehož horských svazích se tu a tam ukázala odlehlá vesnička, která svými primitivními chýšemi s plochými střechami připomínala přilepené vosí hnízdo.

Vlevo se táhne nekonečná step, na níž se ve sluneční záři občas zrcadlil vzduch připomínající velké lesklé jezero.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme přijeli do Kazvínu, kde jsme se ihned poohlédli po nových pneumatikách.

Kazvín leží 150 kilometrů západně od Tehránu ve výšce 1275 metrů nad mořem, na okraji náhorní plošiny mezi pohořím Alborz (severně) a horským pásmem Esfahán (jižně; viz poznámky), na jehož náhorní plošině leží také Tehrán ve výšce 1135 metrů nad mořem. Kazvín byl jednou před Tehránem a Esfahánem rovněž hlavním městem říše. Kouzelná velká mešita, jejíž fasáda a minarety září modře a žlutě pěknou staroperskou mozaikou, četné staré paláce s velkými zahradami jsou toho dodnes svědky. Poloha města na křižovatce důležitých obchodních cest z Tabrízu do Tehránu z jedné strany a od Pahlaví (dříve Anzalí; viz poznámky) – vpravo do Esfahánu z druhé strany dělá z tohoto města důležité obchodní centrum. Je možno vidět také v rozlehlém bazaru tohoto města drahocenné koberce vzácných vzorů z Kášánu, Esfahánu a Kermánšáhu (viz poznámky), velmi pěkné hedvábné výšivky z Raštu, dokonce i hedvábné šátky z Bagdádu a Kašmíru.

Jedli jsme v městském hotelu pravý perský oběd sestávající z většího množství malých, ale velmi dobře připravených jídel ze zeleniny, ryb, kuřat, vajec, rýže a oliv vedle pomerančů a obvyklé turecké kávy a k tomu jsme pili silné kazvínské víno. V Kazvínu se daří navzdory značné nadmořské výšce nejlepší íránské révě srovnatelné s kvalitou sicilského vína. Jen velmi málo je však zpracováváno, neboť dobrému muslimovi je pití vína zakázáno, většina hroznů se zde suší na velmi sladké a chutné rozinky.

Mezitím se mému tlumočníkovi podařilo obstarat dvě nové pneumatiky.

Můj tlumočník a osvědčený důvěrník je perský emír ze staré dynastie, jeho žena je dcerou předešlého šáha, proto o tom dnešním nemluví moc dobře. (Pozn. red.: Tehdejší vládce Íránu, šáh Rezá Pahlaví, nastoupil na trůn poté, co svrhl předchozí dynastii Kádžárovců.) Má vztahy se všemi úřady a bazary, a co je ještě důležitější, se všemi řidiči a drožkaři v Tehránu, Raštu a Esfahánu. Jmenuje se vlastně Náser-záde, ale protože umí perfektně rusky, říkají mu přítel Nasirov. (Viz poznámky.)

S novým vybavením a posilněni pokračovali jsme tedy mnohem bezpečněji ve čtyři hodiny odpoledne, abychom dojeli do setmění do 350 kilometrů vzdáleného Mijáne. Jeli jsme nejdříve po dobré staré silnici na Hamadán jižním směrem, po 25 kilometrech odbočila naše cesta na severozápad směrem na Tabríz. Jízda teď probíhala hladce a bez poruch. Vlevo, na úpatí horského hřebenu, který nás dělí od provincie Esfahán, se objevuje starodávná mešita Soltáníje se zářivou smaragdově zelenou kopulí a stejně barevnými čtyřmi bočními minarety; je to hojně navštěvované poutní místo. Vpravo nás provázejí výšiny pohoří Alborz s hustou čepicí mraků, která ukazuje na špatné počasí na druhé straně výšiny v Mázandaránu. Oči zde hledí do nesmírných dálek, což se v Evropě stává jen vzácně, protože je zde řidší vzduch.

Pohoří Alborz se táhne podél Kaspického moře po jeho celé šířce a ponechává jen 40 až 60 kilometrů široký pás ploché, zalesněné, rýžovými poli a čajovými plantážemi obdělávané půdy od úpatí hor až k pobřeží. Uzavírá vodním parám z Kaspického moře cestu na jih tak dokonale, že na náhorní rovinu od Tehránu po Kazvín od května do konce listopadu nespadne ani kapka deště. Podobně jako na jižních svazích Alp se vyskytují následkem toho v Mázandaránu silné deště. V Mázandaránu jsem zažil lijáky, které někdy trvaly nepřetržitě 14 dní, voda padá s nebe v souvislých na prst silných pramenech, takže není žádné oblečení, které by před tím chránilo. Během několika málo minut člověk promokne až na kůži. Takto je to kolem moře, zatímco na druhé straně v Tehránu a Kazvínu žhnoucí slunce všechno vysušuje a trápení hmyzu se stupňuje k nesnesitelnosti. Zatímco ale v Mázandaránu sotva někdo zůstane uchráněn před malárií, nevyhne se zase v Tehránu nikdo horečce papatači (viz poznámky) způsobené bodnutím mikroskopicky malých písečných mušek, před kterými neuchrání žádná moskytiéra. Následkem těchto bodnutí jsou vysoké horečky provázené bolestí svalů, avšak zdaleka nejsou tak hrozné jako následky bodnutí komárem anofeles v Mázandaránu, totiž tropická malárie.

Výšiny Alborzu mizí i s jejich čepicí mraků a místo nich se objevují první výběžky ázerbajdžánského pohoří Taurus, sedlo do Mandžílu skryté za Rúdbárem a Raštem.

Pozvolna se snáší noc, rychleji než u nás v Evropě, neboť soumrak trvá jen velmi krátce podobně jako v tropech. Vzadu lze spatřit ve velké dálce 5 600 metrů vysoký rudě zářící vrchol Damávandu (viz poznámky), zatímco kolem se všechno ztrácí v temnotě noci. Temnota však přináší i chlad, takže zatímco před několika minutami jsme se koupali v potu, rádi a velmi rychle si oblékáme kabáty.

Noční jízda je až na zajíce, lišky a šakaly objevující se ve světlech reflektorů docela jednotvárná. Na řidiče má noční jízda u dlouhých rovných tras velmi uspávající účinek, takže abych před tím řidiče uchránil, podávám mu jednu cigaretu za druhou. Tu a tam zazáří něco malých světélek, vypadá to, že se blížíme k nějaké osvětlené osadě, zatímco to jsou odrazy světel v očích velbloudí karavany jdoucí proti nám nebo stáda ovcí, které při našem přiblížení začnou divoce pobíhat. Stromy a skaliska nabývají fantastických tvarů, a abych zažehnal spánek, vyprávím svému spolucestujícímu Konstantinovi zážitky ze světové války.

Míjeli jsme v zatáčkách strmá úbočí, pokud jsem je mohl ve světle reflektorů zaznamenat, avšak nakolik je okolí divoce romantické, viděl jsem teprve při návratu během dne.

Dlouhé jízdy autem a zejména jízdy těžkými nákladními auty jsou v Íránu s oblibou podnikány v noci, a to tam, kde se jedná o cestu příkrými serpentinami v horách. Takové obtížně sjízdné úseky se projíždějí vždy při dálkových jízdách, zejména v úseku z Raštu přes Rúdbár do Tehránu, nebo z Kazvínu do Tabrízu, nejhroznější je pak úsek z Hamadánu do Sakkezu. V nesčetných ostrých zákrutách se jede kolem příkrých holých skalních stěn, těsně po okraji strmých hlubokých propastí. Některé zákruty jsou tak ostré, že většímu nákladnímu autu se nepodaří vybrat zatáčku na jedno zatočení, nýbrž musí několikrát popojíždět dopředu a dozadu. A v Íránu je v provozu hodně devíti a dvanáctitunových nákladních aut. Zřícení naložených nákladních aut a autobusů nejsou zde žádnou zvláštností. Když potkáte v takové zatáčce nějakou podobnou obludu, je nutné začít dlouhé a nebezpečené couvání, než dosáhnete vhodného místa pro vyhýbání. V noci je možné se toho vyvarovat, protože světla reflektorů jsou již z dálky vidět a světelnými signály lze upozornit, že čekáte na místě pro bezpečné míjení.

V 9 hodin večer jsme přijeli do Zandžánu, větší obce 180 kilometrů od Kazvínu. Zandžán leží ve výšce 1640 metrů, avšak zaplněný hřbitov s náhrobními kameny a malými kapličkami svědčil o epidemii, které nedávno padla za oběť polovina obyvatel.

Při výjezdu z obce přezkoumal policista naše pasy obzvláště důkladně a dokonce nás pozval na čaj. Můj tlumočník hodně mluvil, a protože policii bylo jméno Konstantin známé, myslel jsem, že musí být dost podezřelý.

Přesto jsme jeli dále, abychom dosáhli 170 kilometrů vzdáleného Mijáne. Také tato jízda proběhla hladce, po překročení několika horských hřebenů jsme přijeli v jednu hodinu v noci do Mijáne. Po opětovném nekonečném vyjednávání s policií jsme našli dobré ubytování při vjezdu do obce s několika pokoji, které při světle svíček vypadaly aspoň trochu čistě. Narychlo připravené noční jídlo ze sázených vajec v olivovém oleji a krátce uvařeného kuřete, které bohužel nebylo připraveno příliš chutně, neboť ještě před několika minutami kdákalo a v rychlosti nebylo dostatečně vykucháno, neutišilo náš hlad tak vydatně jako v Kazvínu. Ale bylo k tomu dokonce pivo, sice poněkud teplé, avšak přece jen lepší než zdejší voda. Můj spolucestující vylepšil jídlo rybí konzervou a lahodným ruským kaviárem, zatímco jsem tajně lovil cosi z mé sklenice, abych Konstantinovi nepokazil chuť na pití; byla to hrozná cikáda, která si pravděpodobně zvolila prázdnou pivní sklenici za místo k přenocování. Ovšem žízeň byla tak velká, pití vody tak nebezpečné, a v Persii nesmí být člověk na čistotu moc náročný, takže jsme žíznivě vypili několik lahví vlažného piva.

Avšak vyrušení přišlo odjinud – sotva usínaje pocítil jsem v obličeji jemné svědění a zápach štěnic, takže co nejrychleji z postele, oblekl jsem si kabát a odešel spát do auta. Mého spolu-cestujícího Konstantina tato milá zvířátka zřejmě příliš nerušila, ráno mně ukázal velké množství krvavých stop. A hostinský, kterého jsem prostřednictvím tlumočníka na tuto atrakci jeho pokojů upozornil, byl toho názoru, že to nic není, protože v jiných ubytovnách v této obci jsou podobní spolunocležníci v zelené barvě a tak kousaví, že host do rána neusne.

Takže jsme vypili rychle horký čas, snědli k tomu kousek laváše, perského chleba ve formě placky, a naplnili jsme kanystry benzinem, abychom byli zabezpečeni na 170 kilometrů dlouhou trasu do Tabrízu. Bylo 7 hodin ráno, když jsme v prachu vyjeli. Můj tlumočník, který chtěl po hostinském pro mne minerálku, dostal odpověď, jestli si nemyslí, že je tady snad v Paříži, ačkoliv v téměř každé hospodě v Íránu je k dostání dobrá ruská minerálka (z Buršomu na Kavkaze – viz poznámky).

Se škodolibostí mi pak můj přítel Nasirov během jízdy vyprávěl, že hospodskému ukradl o jeden kanystr benzinu víc než zaplatil, avšak již v Kazákomu (viz poznámky), příští policejní stanici, se už vědělo o „omylu“ mého přítele Nasirova, a on musel s kyselým obličejem dodatečně zaplatit. Jak to bylo možné, to pro nás bylo velkou hádankou, protože tady není žádné telefonické spojení, a během celé cesty dlouhé 80 kilometrů nás nikdo nepředjížděl. Toto tajemné dorozumívání mezi dvěma místy mně bylo v Persii nápadné; v Mazandaránu to byly bubnové signály, kterými si jednotlivé vesnice předávaly zprávy. Přítel Nasirov ještě několik dnů proklínal a tupil hostinského z Mijáne. Další jízda nám ukázala úrodnost Ázerbajdžánu, a sice rozlehlá pole žita, pšenice a tabáku u všech vesnic, což byl pro nás velmi neobvyklý pohled po stepním a pouštním charakteru krajiny kolem Tehránu a Kazvínu. Právě teď probíhala sklizeň a mlácení obilí. Mlácení obstarávali dokola pohánění koně svými kopyty.

Naše cesta se opět vinula ve strmých serpentinách přes holé výšiny a pak zase klesala do zelených údolí, kterými protékají široké řeky. Protože tam nejsou žádné mosty, musejí být řeky opatrně překonávány na mělkých místech. Fordy jsou díky své konstrukci k tomu velmi vhodné, projížděli jsme hladce přes díry a štěrk. Řidič musel jenom zabalit karburátor do svého kapesníku, aby ho uchránil před stříkající vodou, neboť jednou musel vystoupit do vody při selhání zapalování.

Ve 12 hodin v poledne jsme dojeli do Vazmendže (viz poznámky) vzdáleného ještě 40 kilometrů od Tabrízu, kde je tabrízská policejní hranice. Po delším vyjednávání mého tlumočníka s policií a jejich povážlivém potřásání hlavou jsme jeli po silnici dlážděné kočičími hlavami, která tak rozhoupala motor našeho vozidla, že řidič musel zastavovat každých 50 metrů, a to nepřetržitě po svažité cestě až do Tabrízu, který leží v malebné kotlině. Po překročení 150 metrů širokého téměř vyschlého říčního koryta se na protilehlém břehu dostáváme do města.

Tato řeka, Ádží Čáj, je velmi nebezpečná hlavně tím, že po lijácích nebo rychlém tání sněhu přináší z nedalekého vysokého Tauru ohromné laviny štěrku, které koryto neustále zanášejí a mění. Stavba mostu přes tuto řeku je dnes ještě velký technický problém. Před třemi lety po náhlém tání sněhu někde v horách se celý horský svah dal do pohybu a Ádží Čáj se rozlila jako hrozná lavina štěrku do všech níže položených částí města, kde zničila a pohřbila i s jejich obyvateli celé řady domů. Tehdy prý zahynula v mase štěrku a následné povodni polovina obyvatel města. Úplná izolovanost města od okolního světa měla za následek také hladomor. Na krytí nákladů na novou výstavbu a zabezpečení pozůstalých po této katastrofě platíme jako každý občan Íránu s pevným platem zvláštní daň ve výši 10 rijálů (asi 1,50 marky) z měsíční mzdy.

Tabríz leží ve výšce 1420 metrů nad mořem, má mírné, téměř středoevropské klima, takže zde nehrozí žádná malárie. Město je prý přibližně tak velké jako Tehrán. Cizinec to však může jen těžko posoudit, protože je zde hodně zahrad uzavřených za vysokými zdmi, v jejichž středu stojí domy oddělené od okolního světa. Obchodní život se odehrává venku v rozsáhlém pravém orientálním bazaru, který je úplně zakrytý malými křížovými a kupolovitými klenbami (podobně jako v Tehránu), nebo také na hlavní ulici Chijábáne Pahlaví postavené v ruském stylu. Ruský vliv je v architektuře starších veřejných budov nepřehlédnutelný. Ve vnitřním městě je vidět velké moderní obchody, hotely, kina a dokonce autosalon Chrysler.

Během dne bylo ještě velmi horko a vzduch byl kvůli velkému dopravnímu ruchu plný prachu. Avšak motorové kropicí vozidlo nejmodernějšího typu brzy odstranilo prašnost a opět se dalo dýchat volněji než v Tehránu, kde i přes pokračující asfaltování silnic je mnohem nezdravěji. Zatímco Tabríz leží téměř ve středu úrodného Ázerbajdžánu, leží Tehrán v poušti, kde písečné bouře vysoko zvedají písek tvořící pak mlze podobné mraky, které se pak usazují po celém městě a vniknou všude, samozřejmě i do dýchacího ústrojí.

V Tabrízu jsme navštívili především naši stavbu velkého obilního sila sestávajícího ze 30 železobetonových komor o výšce 25 metrů a 45 metrů vysoké násypné věže, vše stavěno moderním hladkým bedněním. Taková stavba sila je současně realizována v Tehránu českou firmou Lanna, tři další a ještě větší zásobníky obilí mají být následně postaveny v Kermánšáhu, Esfahánu a Mašhadu. Tyto stavby patří do velkého stavebního programu pokrokového šáha Rezá Pahlaví jako součást pětiletého plánu, kam patří také gigantická stavba železnice o délce 1450 kilometrů, která bude spojovat Perský záliv s Kaspickým mořem.

Můj spolucestující Konstantin zde dosáhl svého cíle a šel se věnovat svým záležitostem, zatímco já jsem se ubytoval v nejlepším hotelu města jménem Džahán-náme (viz poznámky). Je to největší a nejlepší hotel ve městě, avšak personál zde bohužel mluví jen persky a turecky až na čističe bot, který umí také rusky. Hotel má 50 pokojů s dobrými čistými postelemi, ty nejlepší jsou orientovány kolem velké zahrady, v jejímž středu je obvyklá vodní nádrž. Růžovočervený plameňák hledí zamilovaně na zlaté rybky, ale nesežere je, nýbrž občas poctí hosty hotelu u stolů svou návštěvou, aby se od nich nechal krmit. Až do půlnoci hraje mandolinový orchestr ruské a moderní tance. Musel jsem zde strávit celý den s dodavateli dřeva a cementu pro stavbu sila a mostů.

Druhý den po mém příjezdu jsem v 7 hodin ráno odjel z Tabrízu, abych ještě za denního světla dojel do 270 kilometrů vzdáleného Sakkezu v Kurdistánu.

Při výjezdu z města na západ jsme míjeli konečnou stanici železnice, která vede z Tabrízu do Tiflisu přes Džulfu (viz poznámky), perskou pohraniční stanici. Tato trať byla postavena asi před 50 lety Rusy s velkými náklady podél persko-turecké hranice. Osobní vlaky zde jezdí jen dvakrát týdně, nákladní vlaky jednou denně. Od Súfijánu, asi v polovině cesty mezi Tabrízem a Džulfou, se odděluje místní dráha na západ až k břehu Urmijského jezera, odkud parník jednou týdně zajišťuje spojení přes jezero s městem Urmijá (nyní Rezáíje; viz poznámky). Tyto dvě výše zmíněné tratě byly až donedávna jedinými tratěmi Persie, avšak vybudovanými za ruské peníze. Teprve nynější šáh Rezá Pahlaví uvedl do života novou íránskou železnici jakožto národní dílo, na kterém se nebude účastnit žádný cizí kapitál. Ke krytí velkých nákladů byl dokonce prodán známý zlatý paví trůn. Jiná trať vybudovaná německým inženýrem za slavného šáha Náseroddína vedoucí od kaspického přístavu Cheštsar (viz poznámky) přes Bábol do Šáhí (viz poznámky) byla po Náseroddínově smrti za panování jeho slabého nástupce jakožto dílo ďáblovo zničena fanatickými lidmi. Viděl jsem u Bábolu uprostřed stepi ještě úplně rezavé koleje a vagóny zarostlé křovím, takže z dálky je ani nebylo možné rozeznat.

Obraz krajiny, který se při naší cestě z Tabrízu nabízel, je stejný jako před dvěma dny, totiž dlouhé úseky země obdělané obilím a tabákem, ve vesnicích hodně zeleniny, zvláště melounů a dýní.

Po 80 kilometrech jízdy jsme dojeli do obce Doáne (viz poznámky) obklopené lesem lískových ořešáků a vinicemi, které stejně jako v jižních Tyrolích nebo horní Itálii tvoří mezi ovocnými stromy silné keře s liánovitými vzdušnými kořeny.

Teprve 100 kilometrů západně od Tabrízu jsme se přiblížili k jezeru Urmijá, které zůstalo našim pohledům skryto za vlnou horizontu a které lze spatřit teprve přes 50 metrů širokou mezeru ve zvlněném terénu, stejně jako ostrov s charakteristickým horským štítem. (Viz autorův obrázek.)

Jezero Urmijá je slané jezero, které neustále vysychá, takže každé desetiletí se zmenšuje, až jednou obohatí Persii o další slanou poušť nebo zůstane solnou bažinou tzv. kavír, na které jsou perské pouště tak bohaté. Jezero je 5500 kilometrů čtverečných velké a jeho hladina leží 1200 metrů nad mořem, jeho největší hloubka je uváděna ve francouzských mapách 1200 metrů.

Rychlá koupel, která nás měla zbavit prachu z cesty a vysušujícího horka, nás velmi zklamala, protože ze soli pálí oči a ponoření je téměř nemožné. Přítel Nasirov, který trpí hemeroidy, vyběhl co nejrychleji z vody a rychle se oblékl.

Tak jedeme dál! Po 50 kilometrech jízdy vidíme stále ještě jezero lesknoucí se ve slunci, jeho břehy jsou na míle pokryty oslňující solí a pískem, dokud nám na křižovatce cest do Marághe nezmizí. Marághe jsme se při naší cestě nedotkli, zůstává bohužel po naší levé straně na náhorní plošině nenavštívené. Město je v celém Íránu známé svým bohatstvím ovoce, především velkými broskvemi a melouny s ananasovou chutí.

Z Tabrízu do Mijándoábu (viz poznámky) byla silnice v dobrém stavu až na to, že ani tady nejsou žádné mosty, takže za dešťů bychom tudy sotva projeli. Při překračování několika řek naše auto nejednou uvázlo ve výmolech, přítel Nasirov pak musel sehnat za bakšiš z nejbližší vesnice 40 až 50 Kurdů, kteří potom auto vynesli z koryta řeky.

Před Mijándoábem přijíždíme nejdříve k velkému cukrovaru, který byl před nedávnem postaven firmou Škoda. Zde jsem navštívil mého známého ředitele závodu, abych se u něho informoval o poměrech v Kurdistánu. Škoda totiž provozuje nově postavený cukrovar v Persii nejdříve ve vlastní režii, dokud se nezapracuje domácí personál, avšak stavební náklady jsou kryty rovněž z prodeje cukru. Ředitel mně doporučil Kurdistán nechat být a mosty postavit raději blízko jeho fabriky, protože při každé vysoké vodě je továrna odříznuta od světa a provoz zastaven, a řepná kampaň je často přerušována. Pro dodávky cukrové řepy má k dispozici jen velbloudy, kteří ale nepřejdou přes vodu, protože nevidí dno řeky. Mně by byla stavba mostů blízko cukrovaru také mnohem sympatičtější než v bohem zapomenutém Kurdistánu, bohužel jsem ředitelovi takovou laskavost nemohl udělat, nýbrž jsem se musel chystat pokračovat v cestě.

Ředitel byl teprve krátce vdovcem, takže na polední hosty nebyl momentálně připraven, proto jsme jeli do Mijándoábu do hostince, kde jsme skopovou pečení, v Persii rozšířeným šašlikem a lahví dobrého piva, který je zde díky cukrovaru hojně k dostání, utišili hlad a uhasili žízeň. Šašlik je na malé kousky nakrájené skopové maso opékané na otevřeném ohni ve skopovém tuku, které s restovanou cibulí a dobře připravené má velmi dobrou chuť.

Mijándoáb je pravé orientální hnízdo s mnoha úzkými uličkami plnými odpadků, kde je již možno pozorovat vliv blízkého Iráku. Na černém trhu je k dostání hodně pašovaného zboží, jako levné hedvábí, anglické konzervy, gramofony a staré opakovací zbraně stejně jako dobrá pravá anglická whisky.

Za Mijándoábem najednou končí udržovaná silnice, musí se jet napříč vyjetými kolejemi. Torok (tj. odbor výstavby silnic ministerstva dopravy) sice bude stavět novou silnici, ale na její dokončení bychom museli ještě dlouho čekat. Vrstva prachu na cestě byla 20 až 30 centimetrů, auto v této vrstvě prachu klouzalo, a kdyby bylo třeba opustit vyjetou kolej kvůli protijedoucímu vozidlu, bez lidské pomoci by se auto z prachu nedostalo.

Jeli jsme vpřed v nesnesitelném vedru jen velmi obtížně, v četných výmolech karoserie poskakovala a nasávala dovnitř spoustu prachu. Přitom padaly hroudy prachu velké jako pěst na přední sklo, po kterém stékaly dolů jako voda a bránily ve výhledu přes sklo. Řidič musel neustále vyklánět hlavu z postranního okna, aby viděl na cestu, jeho tvář dostala kvůli prachu, který na ní zůstával přilepený v potůčcích potu, přímo ďábelské vzezření. Můj přítel Nasirov a já jsme ovšem nevypadali o nic lépe. Takto jsme za hodinu neujeli ani 10 kilometrů.

Ale najednou poskočilo auto na kamenitém podkladu dopředu a na tomto rovném podkladu se rozjelo opět šedesátikilometrovou rychlostí. Jeli jsme v úrovni vodního předělu, kde byla skála vyleštěna větrem.

Projeli jsme také několik vesnic jižního Ázerbajdžánu, které jsou postaveny na úbočích hor ve stylu amfiteátru. Každé vesnici vévodí stavba podobná hradu s ochrannými hradbami a věžemi, stará tatarská pevnost z hlíny a sušených cihel. Dnes je v každé vesnici silnější policejní hlídka, která denně svádí šarvátky s pašeráky a loupeživými Kurdy. Benzin byl všude skladován v plechových kanystrech, a proto jsme udělali v obci Sáudžbolágh (viz poznámky) zastávku k zásobení pohonnými hmotami, neboť neschůdná trasa z Mijándoábu úplně vyprázdnila naši nádrž. (Viz autorovo foto.) V chladném čistém horském prameni jsme si umyli obličej a vlasy od prachu.

Jeli jsme dále podél říčního údolí táhnoucího se přímo na jih, okolo pasoucích se velbloudů a tlustoocasých ovcí, které na svém zadku vláčejí tlustý tukový vak. Velcí zlí psi opouštěli stáda, aby se štěkotem prohnali naše auto. Vypadali jako ostříhaní bernardýni a určitě byli dobrou ochranou před četnými šakali a vlky.

Avšak náhle se auto točilo nahoru ve strmých serpentinách dalšího vodního předělu, zelené stepi byly vystřídány holými horami, vjeli jsme do divoké opuštěné krajiny, ve které jsme jen tu a tam potkali hlídkujícího vojáka na koni nebo kurdskou ženu na malém oslíkovi.

Když cesta začala opět klesat, uviděli jsme daleko před sebou široký říční tok, Sakkez, na kterém leží náš cíl – stejnojmenné město. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme vjeli do města Sakkez.

Ve starších politických mapách Persie patřil Sakkez ještě do Ázerbajdžánu, dnes však probíhá hranice 30 kilometrů severně, takže Sakkez je vedle Senne, sídla guvernéra Kurdistánu (dnes Ardalán) druhé největší město této provincie.

Avšak Sakkez po vybudování mostů předstihne v tomto pořadí menší Senne, protože leží blíže civilizaci a na rozdíl od Senne není přístupný pouze po nebezpečné horské silnici, která je stále ohrožována Kurdy z Iráku a je sjízdná jen ve dne. Sakkez leží rovněž na horském úbočí a jeho ploché střechy neskýtají příliš komfortu a čistoty. Je zde dokonce elektrické osvětlení, které se rozsvítí až po dosažení potřebných obrátek generátoru a hrozí zhasnutím, když chybí vyrovnávací baterie.

Domy však nejsou bohužel z kamene, který v této oblasti rozhodně nechybí, nýbrž z perského a v této oblasti obvyklého šefte, tj. nohama udusané směsi jílu s řezankou a vápnem (viz poznámky), v jehož štěrbinách a rýhách nacházejí ideální líheň různí představitelé perského světa hmyzu.

Zatímco v Mázandaránu jsem si musel zvyknout na šváby, štěnice, po celou noc cvrkající brouky a strašlivě velké stonožky, ze kterých jsem jednou dostal popáleniny na břichu a zádech (lékař je označil jako popáleniny druhého stupně), tady jsem se seznámil navíc také se škorpióny a tarantulemi.

Příchod ke každému z těchto domů vede úzkými uličkami a ponurými schody, které jsou strmé jako žebřík, což je stavební styl jako všude v Persii, především výška stupně schodů je nejméně dvojnásobně větší než šířka schodů. Ze schodů se přijde do rozměrné místnosti, jejíž pestré okenní tabulky přeměňují prudké sluneční světlo v magické přítmí. Další rovněž strmé schody vedou do zadní části domu dolů svahem do malého dvora, v jehož středu je obvyklý zásobník vody, většinou ale prázdný, protože není zásobován žádným pramenem a získává vodu jen z deště.

Navštívili jsme nejdříve rajíse (šéfa) Toroku, kterého jsme hledali v Senne, který však sem přijel den předem, aby nás tu čekal. Přijal nás ve velkém světlém pokoji, který byl ozdoben jenom silným kobercem na podlaze, na kterém seděly dvě mladé perské krasavice, o kterých jsem nevěděl, zda jde o dcery nebo ženy rajíse. Byly oblečeny evropsky a zúčastnily se rozhovoru, což by ještě před rokem bylo zhola nemožné. Írán udělal za vlády šáha Rezá Pahlaví nevídaný pokrok v přijímání evropských zvyků, stará Persie den ode dne stále více mizí, v mnohém ne právě ke svému prospěchu.

Rajís však neměl žádné židle, tak jsme si museli s Nasirovem sednout se zkříženýma nohama na koberec vedle rajíse a jeho dam. Po nevyhnutelném uvítacím čaji a po obvyklé výměně otázek na zdraví všech obyvatel domu, přání štěstí všem dětem a dětem našich dětí, jsme se od rajíse dozvěděli, že nám jel naproti, ovšem ne po přímé cestě ze Senne, nýbrž po stejné cestě, po které jsme přijeli, takže také přes Kazvín a Tabríz. Cesta se místo 150 kilometrů hodně protáhla, protože cesta mezi Senne a Sakkezem není momentálně bezpečná.

Před dvěma dny přepadli Kurdové z Iráku plně obsazený autobus u Sáhebu. (Viz poznámky.) Všichni cestující byli totálně oloupeni a seděli pak úplně nazí, muži stejně jako ženy, v příkopu u silnice vedle převráceného autobusu. Řidiči a jednomu bankovnímu úředníkovi vytáhli bandité dokonce zlaté korunky ze zubů. Později dorazivší vojenská policie vzala ve spěchu jen pytle, kterým prořezali dole díry pro prostrčení nohou a takto oděné ubožáky vzala do Sakkezu.

Rajís měl ještě další důvody, proč jet oklikou; zejména když jsme se později dozvěděli, že často zapomíná vyplatit mzdy svým podřízeným, a jeho spolucestující ženy si jistě chtěly v Tabrízu užít trochu vůně velkoměsta a bazaru.

Ještě před příchodem tmy jsme se poroučeli oběma kráskám a šli jsme s rajísem před město, abychom viděli ubohé cestující, kteří byli ubytováni v kasárnách, dokud nedostanou opět oblečení. Byli to jen Peršané a perské ženy, kteří při našem příchodu propukli v hrozný pláč, přestože kromě řidiče a úředníka neutrpěli žádnou tělesnou škodu. Řidič, který musel mít hodně zlatých zubů, byl na tom dost zle a byl od doktora celý obvázán. Většina už měla na sobě vypůjčené oblečení, avšak ti, kteří asi neměli důvěru, seděli dosud uzavřeni v pytlích zavázaných kolem krku.

Nechal jsem si při této příležitosti ukázat od rajíse nové stavební místo. K mému úžasu ukázal přímo tři místa na řece pro mou svobodnou volbu a posouzení, kde by bylo možno nejlépe dle mého uvážení most postavit nehledě na zcela rozdílné náklady, které vyplývaly z různosti budování příjezdu a základů. Doporučil jsem bez pochybností místo, kde byly ještě pilíře prastarého zničeného mostu, pravděpodobně ještě z časů Čingischána. (Viz autorovo foto a poznámky.) Přes tyto pilíře bylo momentálně položeno několik platanových kmenů, které byly při velké vodě vždy odklizeny. Staří Peršané byli určitě ve stavebním umění pokrokovější než ti současní.

Na mou otázku, kdy mně bude schopen ukázat také stavební místo v Sáhebu, odpověděl rajís, že to nepůjde tak snadno. Musí nejprve získat od vojenského velitele informace o bezpečnosti oné oblasti a požádat o příslušný doprovod.

Šli jsme tedy s Nasirovem hledat ubytování pro tuto noc a našli jsme po krátkém chození úzkými, příkrými a nepříliš pěkně vonícími uličkami obstojné ubytování v domě vojenského velitele, hejtmana, který nás přijal velmi přátelsky, přičemž při lahvi vynikající whisky z mých cestovních zásob byl ještě přátelštější. Po schodišti bez oken připomínajícím schůdky pro slepice nám byl přidělen prázdný pokoj, jehož jedinou ozdobou byla okna s barevnými skleněnými tabulkami. Z arkýře pokoje byl však krásný výhled na řeku a níže položené části města, na samé ploché střechy, na nichž velké vypasené kočky dělaly neplechu mezi všelijakým haraburdím. Na dvoře plném květin byla vodní nádrž, ze které ženy ze sousedství nabíraly vodu, z čehož se dalo usoudit, že je to dobrá voda, nehledě na špínu, kterou ženy a děti přinesly se svými nádobami a při praní. (Viz autorův obrázek.)

Kurdové jsou nepřátelé Peršanů, při dobrém zacházení jsou pracovití a poctiví, avšak velmi mstiví a lační po loupení. Jejich pohostinnost je tradiční, netrvá však déle než dokud sedíte s hostitelem pod jeho střechou. Když však opustíte jeho dům a váš hostitel uvidí u vás něco cenného, pak je jisté, že vás bude sledovat a při nejbližší příležitosti vás přepadne. Muži chodí ponejvíce v černém oděvu a nosí černý šátek ovázaný kolem hlavy po arabském způsobu, přičemž po straně visí vždy jeden roztřepený cíp. Toto jim dává poněkud hrozivý výraz. Ženy jsou neupravené, nosí dlouhé kalhoty jako Turkyně a na hlavě a na krku mají množství ozdob ze zlata a mosazi.

Přítel Nasirov se tady necítil moc dobře a přál každému Kurdovi vařící smůlu na hlavu, protože podle jeho názoru pocházejí všichni od ďábla, a každého z nich označoval za grabščika, tj. rusky lupiče (viz poznámky).

Spali jsme bez moskytiéry, protože podle našeho mínění v tomto horském vzduchu nebudou žádní moskyti, avšak brzy jsem musel přetáhnout přikrývku přes hlavu, protože ty bestie bzučely do uší, takže ráno jsem měl kvůli tomu úplně poštípané nohy. V oblasti však není malárie, takže se asi jednalo o neškodné komáry. Venku kňučely kočky se šakaly jako o závod a až do půlnoci zpíval v magickém úplňku oslnivě bílý muezzin jako postava z tisíce a jedné noci svou monotónní večerní modlitbu se stále rozpaženýma rukama, jak jsem mohl pozorovat přímo ze svého lůžka. Dny majestátu kléru jsou však v Íránu již sečteny, protože šáh je velký novátor a není přítelem ohlupování a vykořisťování lidí mazanými duchovními.

Příštího rána přišel velmi časně rajís se zprávou, že vzduch u Sáhebu je čistý. Proto jsme hned po snídani odjeli, a sice do vzdálenějšího Chorchore (viz poznámky), 70 kilometrů jižně od Sakkezu. Cesta vedla nejdříve 200 metrů širokým korytem řeky Sakkez protkaným mělkými potůčky, pak však náhle strmými serpentinami vzhůru do 12 kilometrů vzdáleného Sáhebu. Také Sáheb je malá kurdská osada s malebnou pevnůstkou z jílu a balvanů. Vojenská stráž o 10 mužích nastoupila při našem příjezdu ve zbrani, pravděpodobně jsme byli ohlášeni velitelem ze Sakkezu a mužstvo doufalo, že později by mohlo jet s námi. Za Sáhebem vede cesta vzhůru přes několik vodních toků po kamenité půdě, potom přes několik vodních předělů ve výšce 1700 metrů samými serpentinami, na kterých se právě pracovalo, pak dolů širokým korytem řeky Chorchore.

Na březích řeky je vidět tu a tam platanové a topolové háje a velmi mnoho tabákových polí. Avšak svahy hor jsou holé a velmi rozeklané, jejich jeskyně jsou dobrými úkryty pro bandity a lupiče. Všude dýchá klid a opuštěnost.

V širokém údolí řeky Chorchore mně náhle přítel Nasirov, který seděl vedle mne a po celou dobu ustrašeně pozoroval okolí, poklepal na ruku a ukázal z okénka: O, o, grabščik, grabščik, volal poděšeně. (Viz autorovu kresbu.) Z mračna prachu táhnoucího stáda ovcí se vynořila postava cválajícího ozbrojeného jezdce. Vždyť je jenom jeden, řekl jsem konejšivě, a odjistil jsem v kapse revolver, který jsem si pro všechny případy vypůjčil od hejtmana v Sakkezu.

Nechal jsem zastavit auto, protože také řidiče polekal tlumočníkův výkřik. Každý řidič v Persii ví přesně, že při přepadení je první na řadě, takže jsem viděl, že je velmi rozčilený. Jezdec přijel blíže, avšak kousek před autem seskočil z koně a s hlubokou úklonou hlasitě pozdravil salám alejkom (viz poznámky). Byl to totiž mópašír (viz poznámky), dohlížitel Toroku, kterému rajís den předtím přikázal, aby nás čekal u řeky a chránil nás, neboť měl na zádech ruskou pěchotní pušku. Ale také rajís se výkřikem tlumočníka neméně polekal a nyní pořádně vynadal mópašírovi, proč nás nečekal už tady u cesty. Náš dobrý mópašír se asi necítil bezpečně, když byl tak sám, a proto se až do našeho příjezdu někam schoval. Jeli jsme ještě asi pět kilometrů vzhůru říčním korytem, když se břehy k sobě přiblížily a voda byla hlubší. Tady jsme vystoupili z auta, abychom dále pokračovali po břehu pěšky. Na několikeré volání mópašíra vylezlo z křoví, kterým byly břehy řeky lemovány, několik dělníků Toroku, mých figurantů, kteří se tam schovali ze strachu před Kurdy. Dva z nich jsem nechal pro uklidnění našeho řidiče u auta, ostatní šli s námi jako mí figuranti. Před místem stavby byla rozpadlá pec na pálení vápna, kterou mópašír nejdříve s odjištěnou zbraní a s důležitým výrazem prohledal. Ten darebák dobře věděl, že toto místo bylo krátce předtím vojskem zabezpečeno. Schovaní bandité by byli udatného mópašíra určitě vyřídili dříve než by se přiblížil, protože Kurdové jsou neskutečně dobří střelci.

Z druhého břehu přicházeli dva starší Kurdové, stařešina a jeho písař z vesnice, kterou jsme viděli v dálce na svahu hory. Informoval jsem se na dopravní podmínky a dozvěděl jsem se, že široko daleko není žádná vozovka, která by přicházela v úvahu pro dopravu materijálu na stavbu mostu, je tady jen horská stezka vedoucí z vesnice k řece, po které přišli oba hodnostáři. Vytýkal jsem rajísovi tuto komplikaci pro stavbu mostu, avšak to na něho neudělalo žádný dojem. Ujišťoval pohrdavě, že to je pro Torok maličkost, že příjezdové cesty zajistí. Ten dobrý muž neměl ponětí, jaké náklady cementu a železa je nutno na stavbu mostu dopravit a myslel si, že to všechno může dopravit na oslech a velbloudech. Rajís s oběma kurdskými náčelníky a přítelem Nasirovem se usadili ve stínu pece na vápno, kde si pochutnávali na šťavnatých fíkách a melounech, které Kurdové přinesli. Postavil jsem si teodolit a začal s měřením. Oba Kurdové se brzy vzdálili v doprovodu mópašíra. Měření šlo pomalu, protože pro každý odečet muselo být nejdříve odstraněno množství křovin.

Náhle se v blízkosti ozval výstřel a v zorném poli mého dalekohledu se najednou ztratila měřicí tyč. Vzhlédl jsem od přístroje, mé figuranty a celý můj doprovod jakoby někdo odfoukl. Stál jsem sám na širé pláni. Měřicí tyč plavala uprostřed řeky, a protože mé volání figurantů zůstalo bez výsledku, musel jsem tak jak jsem byl co nejrychleji skočit do vody, abych tyč neztratil, jinak by byla má cesta do Kurdistánu zbytečná, neboť jsem musel měřit stavbu mostů ještě v Sakkezu a Sáhebu. Koupel sice udělala aspoň dobře mým popíchaným nohám, ovšem zbytečně jsme ztratili čas.

Musel jsem najít ještě svého přítele Nasirova, aby posháněl mé figuranty, a našel jsem ho po delším volání i s rajísem úplně dole v peci na vápno. Když mne uviděli živého a zdravého, konečně oba vylezli ven. Potom přiběhl také mopašir a na otázku, kdo to střílel přiznal, že chtěl vyzkoušet zbraň. Za toto přiznání dostal od rajíse pořádnou facku a já jsem mu pro všechny případy zbraň odebral, aby už neudělal takovou hrubou nepřístojnost a nerušil mé měření. Určitě chtěl imponovat oběma Kurdům a předvést jim, že s touto bouchačkou umí také střílet. Protože se mezitím vynořili i figuranti, pokračovala teď měření rychle kupředu a byla brzy ukončena.

Na oběd jsme byli opět v Sakkezu, kde jsme utišili náš hlad skopovou pečení s rýží. Protože rajís už nebyl pro navštívení třetího stavebního místa v Sáhebu k dispozici, zůstali jsme odpoledne v Sakkezu a já jsem zde udělal své snímky u řeky. Měl jsem tady polovinu obyvatel města jako temperamentní diváky a ochotné pomocníky, jejichž ochota pomáhat musela být krocena, hlavně pokud jde o jejich zájem o můj přístroj, protože každý zvědavec se chtěl také podívat dalekohledem, co tam vidím tak zajímavého.

Před západem slunce jsem tady své práce ukončil; pak jsem šel s přítelem Nasirovem prohlédnout si zdejší bazar. Bazar nebyl příliš zajímavý, neboť vystavené zboží bylo nevzhledné a nepříliš vábné, lepší převážně pašované zboží nebylo vystaveno na odiv.

Příštího rána jsme jeli stejnou cestou jako včera přes Chorchore do blízko ležícího Sáhebu. Zde již nebylo nebezpečení přepadu tak velké, mopašir se objevil už beze zbraně, protože irácká hranice je tady vzdálená přes 100 kilometrů. Vybral jsem pro stavbu mostu místo ležící blízko obce a po dokončených měřeních jsme zavítali do nedaleké chalupy člověka, který měl velká tabáková pole. Při čaji a dobrém tabáku jsme si tady odpočinuli před vedrem. Strážce, jako uhel černý starý Kurd, mně dal pytlík plný výtečného tabáku, který jsem za bakšiš rád přijal, neboť ještě nenařezaný se výborně hodil do mé fajfky. Kurdský tabák je světle žlutý a má velmi jemné aroma. Listy jsou po vysušení na slunci urovnány podle velikosti, jsou svázány do svazků po 100 kusech, všechny o stejné velikosti jsou pečlivě sešité a pak expedovány do státní nově vybudované továrny v Tehránu. Při přejímce jsou kvalita a výtěžnost měřeny jen podle toho, jak jednotlivé listy ve svazku navzájem lícují.

Poté co jsme se občerstvili čajem a tabákem, sbalil jsem si měřicí přístroje a jeli jsme zpět do Sakkezu. Zde jsem pozval rajíse a velitele města na oběd sestávající z vařeného kuřete, jehněčí pečeně a hojnosti whisky, kde jsme se srdečně rozloučili a vyjádřili naději na šťastné shledání při stavbě mostu. Hejtmanovi, který mně obzvláště padl do oka, jsem jako dík za zapůjčení revolveru dal ještě jednu láhev; zato mne doprovázel až k autu a poprosil, zda bych mu na ministerstvu nebo u šáha pomohl k přeložení do Tehránu. Ten ubožák očividně přecenil můj vliv.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme jeli zase do Tabrízu. Po cestě nedošlo k žádnému incidentu až na to, že jeden z obrovských kurdských ovčáckých psů při divokém útoku na naše auto vběhl pod zadní kola a byl přejet. Kdyby byl zachycen předním kolem, mělo by to pro nás zlé následky, protože jsme právě jeli rychlostí 80 kilometrů. Neschůdnou trasu před Mijándoábem jsme projeli kupodivu rychleji, protože pršelo a dosud nepromočený prach nás unesl lépe než suchý. V osm hodin večer jsme byli opět v Mijándoábu. Po krátkém načerpání benzinu a oleje jsme jeli dál bez zastávky až do Tabrízu, kam jsme vjeli v 10 hodin večer policejním kordonem.

Zde jsem se teprve dozvěděl, že v očích slavné íránské policie jsem velký zločinec, protože jsem s průvodním listem vystaveným na trasu Tehrán – Hamadán – Sakkez jel opačným směrem. Zdejší policejní úředník uměl totiž perfektně německy a vysvětlil mně při šálku čaje s vodkou celou tíhu mého zločinu. Zabavil můj průvodní list a s laskavým úsměvem mně sdělil, že si ho mám vyzvednout zítra ráno na policejním velitelství v Tabrízu. Dlouhé výměny názorů mého tlumočníka na jednotlivých policejních stanicích při cestě tam se netýkaly, jak jsem si myslel, mého spolucestujícího Konstantina, nýbrž mé maličkosti, a přítel Nasirov mně to až dosud zamlčoval, protože se cítil vinen, že mne před odjezdem z Tehránu na tento nedovolený způsob cestování neupozornil. Na mé výtky se jen zašklebil: Ničevó (viz poznámky), v Tabrízu se už dítě bude zase houpat. (Poznámka překladatele: Nejasné, zřejmě se jedná o pořekadlo.)

Tak jsme vjeli tmavou nocí do Tabrízu kolem našeho sila, jehož impozantní hmota osvětlená září světel se odrážela proti nočnímu nebi. Pracovalo se tady totiž ve dvou dvanáctihodinových směnách.

V Tabrízu byly nyní všechny hotely beznadějně obsazeny. Přítel Nasirov mne tedy pozval, abychom přenocovali u jeho švagra, který zde zastával místo vrchního soudce.

Nezbylo mi nic jiného než přijmout, jednak abych neurazil přítele Nasirova, jednak abych zase nemusel nocovat v autě. Nebylo to však tak jednoduché, protože přítel Nasirov, který v Tabrízu už dlouho nebyl, si špatně zapamatoval ulici, ve které jeho švagr bydlel. Najít v noci v úzkých uličkách perského města určitý dům, když tam jsou jen úplně stejné zahradní zdi, není vůbec maličkost. Tak jsme ještě kolem půlnoci byli stále ve špatných uličkách. Přítel Nasirov klepal na všechny zahradní dveře klepadlem umístěným na každé bráně, jedny po druhých, aby už konečně našel ty pravé. To mělo za následek zuřivé štěkání psů a spílání majitele domu vytrženého tak drsně ze spánku, opepřené odmítnutím a poukazováním na zdravý lidský rozum, přičemž v každé nadávce zuřivě zaznělo v Persii nevyhnutelné pedarsag a pedarsúchte (v překladu: otec psa nebo feny). Přítel Nasirov, po posledním čaji s vodkou očividně v dobré náladě, mně pokaždé přeložil, co na nás křičeli a co jim on odpověděl, když konečně kolem jedné hodiny v noci byla vytoužená brána nalezena.

Švagr i jeho rodina samozřejmě už dávno spali, přesto měl velkou radost, kuchyňský personál byl také ihned probuzen a rychle připravil opulentní poněkud opožděnou hostinu. Mezitím bylo pro mne připraveno provizorní lůžko na tlustém koberci s válečkem pod hlavu a hedvábnými přikrývkami. Noční jídlo sestávalo z několika malých studených předkrmů na způsob ruských zakuski, potom ryby, pečený krocan s rýží plovoucí v másle, ovoce a výtečný pomerančový džem. Samozřejmě byl čaj a opět vodka, neboť víno je dobrým muslimům zapovězeno a vodka je momentálně mohamedánům zdánlivě neškodná. Pilně jsme hodovali, přičemž přítel Nasirov, jak je v Orientu při hostinách jako známka pohody a k radosti hostitele obvyklé, silně mlaskal a často hlasitě krkal a říhal. Potom se spí až dlouho do poledne.

Příští den jsem se na policejní stanici podrobil velmi důkladnému výslechu, musel jsem několikrát uvést své osobní údaje, přičemž kupodivu se mne stále ptali na datum narození mého otce a nejméně dvacetkrát chtěli ode mne vědět, proč jsem jel do Sakkezu přes Tabríz místo přes Hamadán, a proč jsem sebou bral toho Konstantina.

Nakonec jsem byl prohlášen za zatčeného, což u mne způsobilo děsnou hrůzu, neboť vyhlídka na vyšetřovací vazbu v perském vězení ve společnosti všelijakých zločinců a malomocných tuláků není lákavá.

Mému tlumočníkovi se zdálo, že věc zašla už příliš daleko a běžel ihned ke svému švagrovi, který vládl svému úřadu ve vedlejší budově. Ten dobrák rychle přišel a po dlouhém vyjednávání se zabedněným policejním plukovníkem jsem byl konečně propuštěn a dostal jsem nový průvodní list. Mezitím opět nastal večer a na oslavu šťastného osvobození muselo u švagra přijít o život několik kuřat a zlost kvůli zaostalému úřednímu šimlovi íránské policie musela být vydatně splachována vodkou v čaji.

Příštího rána jsme po srdečném rozloučení s dobrým švagrem odjeli v sedm hodin zase domů do Tehránu. V jasné ranní záři slunce byl pohled na širou krajinu obzvláště kouzelný, teď jsem teprve viděl, o co jsme při příjezdu v noci přišli.

Četné sprašové a jílovité hory, které jsou v Íránu hojné, se odrážely v oslnivě žluté, občas žhavě červené, někdy zase smaragdově zelené barvě proti temně modrému nebi. Sprašové hory nabývají často fantastických tvarů, tak jak po tisíciletí byly formovány větrem a vodou. Jsou výsledkem zvětrávání hlouběji ležících skal, které v době ledové byly ledovcem rozmělněny a zvětraly, takže v perských velehorách je zřídka vidět holé skály.

Zvláštní geologická pozoruhodnost je pohoří mezi Mijáne a Zandžánem, které se v dáli zjevuje jako fata morgana, jedinečné svými pravidelně se měnícími pásy bledězeleného slínu a krvavě rudé spraše. (Viz autorův obrázek.) Tu a tam se objevují ledvinovité vrcholky vodou rozbrázděné spraše, vzácně pak tyčící se stěny z břidlice, dioritu a červeného porfyru.

Obraz se nepřetržitě měnil v malebné kráse; v poledne jsme přejeli přes jeden z nejstarších mostů na světě, most přes Karángú, což je přítok řeky Safídrúd (svaté řeky starých Peršanů). Tento most stojí už od roku 1200 a jel po něm už velký Čingischán při svém loupežném tažení do jižního Ruska.

Za Zandžánem jsme za soumraku přijeli opět do rovinaté krajiny; byla to tatáž cesta, po které jsme už jeli během dne na začátku naší cesty. O půlnoci jsme dorazili do Tehránu. Řidič vykonal se svým fordem téměř nepřetržitou cestu v délce 650 kilometrů. Ale ani nám nebylo třeba zpívat ukolébavku, abychom usnuli.


webhosting, webdesign a publikační systém TOOLKIT:
- obsahový redaktor: Petr Kubálek (kurdistan@centrum.cz)
Zpět na hlavní stránku