Břetislav Tureček

Jaký jste měl pocit, když exprezident Saddám Husajn předstoupil minulý týden před tribunál v Bagdádu a vyslechl tam obvinění?
Bylo to naplnění mých snů a tužeb. Nechtěl jsem ho vidět mrtvého, ale zajatého a postaveného před soud, kde se bude ve spravedlivém procesu zodpovídat ze zločinů, které spáchal na iráckém národě.

Jste si jist, že bude dost důkazů o jeho vině?
O tom vůbec nepochybuji. Existuje obrovské množství dokumentů, masových hrobů, videozáznamů ...

... které svědčí o jeho osobní vině?
Jistě, je toho spousta. Například jsme zveřejnili dopis, jímž nařídil vraždu Muhammada Bákira Sadra (vlivný klerik, strýc rebela Muktadá Sadra, byl popraven v roce 1980 – pozn. B.T.).

Jaký trest byste Saddámovi uložil?
Pro mě je to velmi těžká otázka. Určitě si zaslouží nejhorší možný trest. Jenže já jsem právník a už před lety jsem podepsal výzvu za celosvětové zrušení trestu smrti, od čehož teď nemohu ustupovat. Takže – být soudcem, asi bych mu dal doživotí.

O řadě zločinů včetně masakrů tisíců Kurdů se vědělo už v 80. letech. Mnoho lidí vám nemůže zapomenout, že jste se i přesto v roce 1991 se Saddámem veřejně objal.
Tehdy mě po válce v Zálivu vyslala Národní fronta Kurdistánu do Bagdádu, abych se Saddámem jednal, nakonec ale k žádné dohodě nedošlo. V tom objetí ale nebylo nic osobního, to patří k naší kultuře, stejně jako se u vás podává ruka a také to nemusí znamenat osobní pouto. Nemyslím, že bych se tehdy dopustil něčeho špatného.

Když Rada bezpečnosti OSN před měsícem schvalovala rezoluci o Iráku, poslali jste spolu s Masúdem Bárzáním coby dva nejvyšší kurdští představitelé dopis prezidentu USA Bushovi, v němž jste hrozili bojkotem centrální irácké vlády, což vyvolalo spekulace o separatistických tendencích. Co vás k tomu vedlo?
Nešlo o hrozbu bojkotem, ale o varování, že se nebudeme na vládě podílet. Důvodem stížnosti byla mj. skutečnost, že jak prezidentem, tak premiérem byli jmenováni Arabové, což neodpovídá požadavkům na rovnost národů v Iráku. Kurdové také dostali velmi málo míst ve vládních orgánech. Teď ale mají posty viceprezidenta i vicepremiéra, který má na starost bezpečnostní záležitosti, zahraniční pomoc atd.

Jste už tedy spokojeni?
Jsme realisté, takže se dá říci, že ano, i když pár výhrad ještě máme. To ale neznamená bojkot. Budeme se snažit prosadit naše zájmy pozitivní cestou a vyjednáváním s našimi arabskými bratry, kteří musejí uznat plná práva kurdského národa.

Psalo se i o možné zatrpklosti vás a šéfa Demokratické strany Kurdistánu (PDK) Bárzáního z toho, že po rozpuštění prozatímní vládní rady nemáte v centrálních orgánech žádné křeslo.
My jsme s Bárzáním nějaké křeslo místopředsedy vlády nebo viceprezidenta nepožadovali. Brali bychom prezidenta nebo premiéra, nižší posty jsou ale pro jiné členy našich stran.

Premiér Aláví nedávno oznámil rozpuštění devíti ozbrojených milicí. Kurdští činitelé ale tvrdí, že ozbrojených sil kurdských politických stran se to netýká. Proč ne?
Protože my nemáme milice. Máme péšmargy a to žádné milice nejsou! Péšmargové jsou bojovníci za svobodu, dobře organizovaná síla podílející se na osvobození Iráku. Někteří sice možná budou začleněni do irácké armády, desítky tisíc péšmargů ale budou nadále působit v severním Iráku pod vedením naší regionální vlády a podílet se na zajišťování hranic, policejní činnosti a někteří i na boji proti terorismu.

Za bojovníky za svobodu Iráku se ale považují i jiní – kdo tedy je podle vás milice?
Milice existují, ale k jiným skupinám se vyjadřovat nebudu, vy jste se ptal na péšmargy.

A kdyby bagdádská vláda vyzvala k odzbrojení péšmargů?
Tak to nikdy neuděláme. Nikdo to po nás nechce, ale kdyby chtěl, měli bychom jedinou odpověď: zmlkněte!

V Karkúku občas dochází k násilným střetům mezi Araby a Kurdy, kteří odtud byli za Saddáma vyhnáni a nyní se chtějí vracet do svých domů, obsazených mezitím v rámci arabizace. Lze tak složitý problém týkající se desítek tisíc lidí vyřešit pokojně?
Kurdové nemají žádné problémy s Araby, kteří v národnostně smíšeném městě žijí po desetiletí, jejich vztahy jsou velmi dobré. Ale lidé, kteří tam přišli v rámci etnického vyčištění od Kurdů a následného dosazování Arabů, musejí z Karkúku zase odejít. Na tom se už za Saddáma shodla opozice a dnes je rozhodnutím irácké vlády, že se tento plán bude postupně naplňovat.

* * * *

Džalál Tálabání (71 let) byl od mládí aktivní v kurdském emancipačním hnutí na severu Iráku. Za studií vstoupil do Demokratické strany Kurdistánu (kurdská zkratka PDK, anglická KDP), později byl i jejím funkcionářem a velitelem. V roce 1975 ale v konzervativním uskupení vyvolal rozkol a založil levicový Vlastenecký svaz Kurdistánu (kurdská zkratka YNK, anglická PUK), který dodnes vede. Také YNK se výrazně podílel na gerilové válce a po vytvoření autonomie nezávislé na Bagdádu v roce 1991 získal v kurdském parlamentu stejný počet křesel jako PDK. Tálabáního, považovaného za protřelého politika, pojí letitá rivalita s Bárzáním. Tento vztah také přispěl k občanské válce mezi Vlasteneckým svazem a Demokratickou stranou v 90. letech.