Dnešní Kurdistán v pravěku

Badatelé (kromě těch ideologicky poznamenaných, ať již směrem nekritického kurdského nacionalismu nebo naopak antikurdského šovinismu) se shodují v tom, že jde o etnikum bezesporu starobylé, jehož vznikání bylo mnohovrstevným  a složitým procesem.

Už samo území, na něž se zde upírá pozornost a jež také bylo jevištěm etnogeneze Kurdů, je pramennou oblastí řek Eufratu a Tigridu, a tak je možné vidět v něm jakousi střechu civilizační oblasti Předního východu. Byť jen letmo vržený pohled na některé fenomény ze zcela současného Kurdistánu tak leckdy přivádí mysl na stopu mnohem dávnějších vrstev.

Neolitick
Další významná kapitola v dějinách hor, které jsou dnes domovem Kurdů, se otevírá mezi 9. až 6.tisíciletím př.Kr. To je období spjaté s tzv. neolitickou revolucí, kdy vzniká zemědělství. Děje se tak v oblasti známé jako Úrodný půlměsíc, jehož hřbet tyto hory představují. Na jejích svazích se dodnes vyskytují divoké druhy obilnin, které prehistorický člověk nejprve sbíral a pozvolna se pokoušel získat je cíleným pěstováním. Za povšimnutí by mohly stát některé teze, jež umísťují pravlast Indoevropanů do blízkosti dnešního Kurdistánu, a činí tak právě v souvislosti s klíčovými oblastmi vzniku zemědělství. Nutno ovšem dodat, že tyto názory se ukázaly jako neprůkazné zejména z jazykovědného hlediska (zemědělská terminologie v indoevropských jazycích je vždy převzatá ze substrátových jazyků).

Již na vrcholu neolitické revoluce – v období 6000 až 5400 př.Kr. – se objevuje významná keramická kultura, známá jako halafská (podle svého ohniska v lokalitě se současným jménem Tell Halaf, ležící na území syrského Kurdistánu západně od města Kámišlí). Území jejího rozšíření zhruba souvisle pokrývá rozlohu dnešního Kurdistánu. Britský archeolog James Mellaart, proslulý především svými vykopávkami ze dvou míst zásadně významných pro poznání neolitické revoluce, totiž anatolských nalezišť Hacılar a Çatal Hüyük, poukazuje na zjevné podobnosti vzorů barevné glazované keramiky, jaké jsou známy z artefaktů halafské kultury, s dekoračními motivy používanými na keramice v oblasti Kurdistánu do současné doby.

Dnešní Kurdistán v kontextu starověkého Předního východu

Názvy městských států, které v této oblasti existovaly, jsou obvykle známé pouze z jejich zmínek právě v mezopotamských pramenech, hovořících o různých obyvatelích hor nejčastěji jako o nájezdnících beroucích si násilím z plodů nížiny. Zpravidla se pojmenování těchto států kryjí s názvy příslušných státotvorných etnik.

Kolem data  4300 př.Kr. se v horských regionech objevila dominance Churritů – etnika paleokavkazské skupiny, komunikujícího tudíž jazykem blízkým dnešní lezginštině a zčásti pak lazštině a gruzínštině. Již citovaný kurdolog Izady považuje churritskou vrstvu za vůbec nejdůležitější v celém procesu etnogeneze Kurdů. Podle něj je téměř u dvou třetin kurdských kmenových a místních jmen možné vystopovat jejich původ sahající až do této doby. Také lze dodnes spatřit motivy tetování či vzory koberců, jaké byly podle svědectví akkadských reprodukcí uplatňovány Churrity.

V polovině 3.tisíciletí př.Kr. krátce koexistuje hned několik významných států.  Nejznámější z nich je bezesporu Urartu, jehož název dodnes přežívá v pojmenování hory Ararat. Navíc ve starověkých Urartejcích spatřují své předky Arméni. Také jméno etnika Mušku se bude zdát překvapivě živé na pozadí faktu, že jeho stát se nacházel v oblasti, kde dnes leží město Muş na území tureckého Kurdistánu. Podobně též lid Subaru, který se později podílel na etnogenezi starověkých Asyřanů, obýval území v dnešní nejsevernější části Iráku, známé až do současné doby jako domov rozsáhlého kurdského kmenového svazu Zíbárí (Zîbarî).

Samostatnou zmínku si zasluhují Gutejci, zmiňovaní v mezopotamských textech pod názvy Guti nebo Qutil. Ti se dokonce zmocnili vlády v samotné Mezopotámii  mezi lety 2159 až 2116 př.Kr. U horských Gutejců je zaznamenána zvláštní taktika partyzánského boje, v němž jsou nasazovány milice složené z civilních obyvatel, kteří ve svém boji využívali především dokonalé znalosti terénu, schopnosti přežít v extrémních podmínkách a překvapit vojsko nepřítele ze zálohy. Tato tradice zde  přetrvává mnohem déle - kupříkladu známý staroperský nápis achajmenovského krále Dáreia (vládl 521-485 př.Kr.) v Bísutúnu (což je mimochodem lokalita na území íránského Kurdistánu) nazývá tyto bojovníky kolektivem kára, zatímco zakladatel sásánovské dynastie Ardašír (vládl 226-241 n.l.) pro ně používá označení džánspár, čemuž lze rozumět jako „přinášející  za oběť vlastní duši”. Tento význam se velmi blíží podstatě současného kurdského označení guerillového bojovníka, které zní pešmerga (přesněji péšmarga – podle kurdské ortografie pêşmerge – znamená vlastně „na smrt jdoucí”, což významově odpovídá latinskému moriturus).

Nutno zdůraznit, že ačkoli Kurdové jsou indoevropský národ, zde je stále ještě řeč o době před příchodem Indoárijců do oblasti. K tomu dochází v období 1200 až 850 př.Kr. V případě populace horského řetězce Zágros-Taurus jde o homogenizační vrstvu, jež překrývá tamější předindoevropský základ a definitivně předznamenává ustavení etnika Kurdů.

V 9.století př.Kr. se západně od Urmijského jezera objevilo centrum politicky velmi úspěšných a již plně indoevropských Médů. Ty samotní Kurdové obvykle označují za své předky. Na médskou strunu se proto snaží hrát četné názvy a symboly spojené se současným emancipačním úsilím Kurdů. Je to například kurdská satelitní televizní stanice, která od roku 1995 vysílá ze západní Evropy pod názvem MED-TV (od roku 1999 jako Medya TV).

Posledním panovníkem vládnoucí dynastie Médů byl Ršti-vegá Áži Dahák (vládl 585-- 549 př.Kr.), uváděný u Hérodota (asi 485-asi 425 př.Kr.) jako Astyagés (viz např. HÉRODOTOS. Dějiny. I 107-122. In HERODOTOS. Z dějin východních národů. Praha: Melantrich, 1941. Ss. 63-73). Jeho vnukem byl Kýros (vládl 559-529 př.Kr.), který se později zmocnil vlády jako první panovník nové dynastie Achajmenovců, opírající se o živel starověkých Peršanů. Áži Dahák byl pro svou krutost démonizován v íránském povědomí a ve stejné souvislosti zaujímá stěžejní místo v kurdské lidové slovesnosti.

Zakládající mýty Kurdů: Netvor nebo panny ?
Po představení některých historických faktů, jež mohou osvětlit etnogenezi Kurdů, je načase pozastavit se nad legendami samotných Kurdů o jejich vlastním původu, tím spíše, že právě mytologizovaná postava historicky existujícího Áži Daháka v nich pod kurdským jménem Aždihák (Ejdihak) hraje významnou roli.

Protože Áži Dahák byl poslední vladař z rodu, který přemohli později zoroastrovští Peršané (ačkoli je dodnes sporné, zdali se zoroastrismus stal státním náboženstvím už za Achajmenovců – dnes se má spíše za to, že nikoli), došlo k jeho skutečné démonizaci v celé oblasti jejich civilizačního vlivu. Podstatnou část jeho mytologického dědictví zachycuje novoperský epos Šáh-náme (Královská kniha) z pera básníka Firdausího (asi 934-asi 1020), který postavu Áži Daháka vykresluje jako „dračího arabského krále“, jehož persky nazývá Zóhak. Některé verze příběhu o Áži Dahákovi jsou v ní obsaženy, jiné zachoval pouze kurdský folklór.

Podle jednoho ze spíše „historizujících“ podání byl Áži Dahák pouze tyranský vladař, který utlačoval lid po celé zemi, jíž vládl. Jeho bezpříkladná krutost vedla téměř k vyhubení jeho poddaných, z nichž mnoho končí v mukách žaláře. Klíčovou figurou v příběhu se stává lidumilný tyranův ministr, který dva vězně tajně vysvobozuje. Vybízí je k útěku daleko z tyranova dosahu a navíc jim k obživě poskytuje několik ovcí a koz. Oba dva skutečně prchají do těžko přístupných hor. Jistě není třeba dodávat, že jde o legendární prapředky Kurdů, přičemž zmínka o ovcích a kozách má vysvětlovat původ pastevectví u Kurdů.

Ve verzi o něco „mytologičtější“, kterou zpracovává Firdausí, je král Áži Dahák vyobrazen jako v pravém slova smyslu netvor, z jehož ramenou vyrůstají dva hadi, kteří požírají každý po jednom lidském mozku denně. Dva bystří dvořané poradí kuchaři, aby do lidských mozků pravidelně přimíchával porce z mozků dobytčích. To umožnilo zachránit každý den jednoho člověka. Spasení vždy zvolili útočiště v horách a stali se předky dnešních Kurdů.

U poslední tradice je důležitou postavou kovář jménem Qáwa (Qawe), který osvobozuje lidi od tyranského útlaku vládce Áži Daháka a následně se stává  praotcem Kurdů. Říká se rovněž, že na paměť tohoto vítězství, stejně jako počátku nového života vůbec, se slaví kurdský Nový rok – Nau-róz (v regionálních podobách výslovnosti též Ní-róz nebo Nó-rúz – dle kurdského pravopisu Newroz, Nîroz, Norûz), přiblížený podrobněji níže.

Pro úplnost je totiž nyní záhodno doplnit ještě legendy o původu Kurdů ze zcela jiného okruhu, vzešlé z námětů židovských a islámských. V nich je důležitou postavou jiný historický král, a sice biblický Šalomoun (vládl 970-931 př.Kr.). Ten byl podle legendárních látek rozšířených prostřednictvím islámu po celém Blízkém východě nejen vládcem lidí, ale na základě svých magických schopností též pánem zvířat, jejichž řeči dokázal rozumět, i džinů (démonů). Právě některé z démonů pověřil úkolem, aby mu shromáždili sto nejkrásnějších panen z celého světa a dopravili je do jeho harému. Džinové splnili první část úkolu, ale na cestě zpátky k Šalomounovi se dozvídají, že mezitím zemřel. S pannami se usazují v horách a z jejich potomstva vzchází plémě Kurdů, kteří jsou po svých praotcích lstiví a po pramátích zase pohlední. To je samozřejmě hrdá interpretace Kurdů samotných, které na druhou stranu mnozí z jejich etnických sousedů podnes v hanlivém smyslu nazývají „dětmi démonů“.

Kurdové a Kurdistán ve středověku

Kurdové ve staré zbroji

Země na hranici
Vraťme se krátce k politickým dějinám kurdských hor v době, kdy se dostaly do situace nárazníkové zóny mezi dvěma velkými říšemi na západě a východě, popřípadě severu a jihu. Území se tak od 3.století př.Kr. do 3.století n.l. ocitlo mezi říšemi Římanů a Parthů. Od 3.století jím procházela dělicí linie mezi Východořímskou říší a sásánovskou Persií, od 7.století oddělovalo Východořímskou říši od muslimského chalífátu. Ve všech těchto dobách se po obou stranách hranic vytvářely lokální nárazníkové státy, podřízené té či oné dobové velmoci. Panství Adiabéné, vzpomínané v části tohoto článku věnované náboženství, bylo jen jedním z mnoha sobě podobných.

Velké dynastie kurdského původu
To neznamená, že by Kurdové zůstali úplně stranou tehdejší „velké” politiky. Již byly prezentovány názory Mehrdada Izadyho na kurdský původ íránských dynastií Bújovců (932-1055) a Safíjovců (1502-1736). Naproti tomu je obecně přijímaným konsenzem kurdský původ vojevůdce Saláhuddína Júsufa ibn Ajjúb (žil 1137-1193), který roku 1187 ukončil přítomnost křižáků v Palestině. Ještě předtím roku 1173 vyvrátil v Egyptě vládu ší´itské dynastie Fátimovců a stal se prvním panovníkem nové dynastie Ajjúbovců, jež pak držela Egypt a Syropalestinu do roku 1250, přičemž některé její místní odnože ve svých doménách setrvaly u vlády až do 15.století. Z celé životní angažovanosti velitele a později sultána Saláhuddína je ovšem dostatečně patrné, že svou identitu zakládal v prvé řadě na příslušnosti k sunnitskému islámu, jak ostatně v této době bylo obvyklé, daleko spíše než na určité regionální či jazykové vazbě.

Zandovci a deportace ze „země na hranici“
Jinou muslimskou dynastií vzešlou z kurdského prostředí byl íránští Zandovci (1750-1779). Místem, odkud se ujali vlády, byl překvapivě Chorásán, kde vzniklo kurdské osídlení jako důsledek deportací v 16.století. Ty jsou spojeny s další periodou, kdy se Kurdistán stal „zemí na hranici” – tentokrát mezi Osmanskou říší na západě a safíjovskou Persií na východě. Konfrontace obou rivalů zahrnovala buď masakrování, nebo deportace obyvatelstva pohraničních oblastí podezřelého z nábožensky podložené spolupráce s nepřítelem. Jejich terčem se stali na safíjovském území sunnité, na osmanském teritoriu pak ší´ité (ve skutečnosti to byli alevité, házení do téhož pytle s „klasickými” ší´ity). Jistě není těžké uhodnout, že v obou případech šlo o etnické Kurdy. V důsledku deportací vznikají početné kurdské enklávy dosti daleko za hranicemi kontinuálního kurdského osídlení. V Anatolii je to jednak území definovatelné jako čtyřúhelník vymezený městy Çorum – Amasya – Tokat – Yozgat, jednak plošně rosáhlejší část na jih od Ankary při západních březích jezera Tuz gölü, ve městě Cihanbeyli a jeho okolí. Obdobně vznikla kurdská společenství v dnešní íránské provincii Chorásán, která odtamtud přesahují na území Turkmenistánu.

Boje mezi Osmany a Safíjovci se vyznačovaly rovněž taktikou spálené země, která na dlouhá léta zpustošila celý kraj. Jinou pohromou ekonomického rázu byl rok 1497, kdy portugalští mořeplavci obepluli Afriku a následně dosáhli odklonění kontinentálních tras dálkového obchodu, které procházely přes Kurdistán a pro četná města představovaly významný zdroj příjmů z tranzitních poplatků.

Jak zánik dálkového obchodu, tak i válečná vřava se v 16.století společně přičinily o úpadek lokálních dynastií, které pak už jen skomíraly. Rána z milosti pro poslední z těch, které přetrvaly,  přišla v 19.století, kdy v Osmanské říši a pozvolněji i v Persii nastoupila snaha o reformní vyrovnání s Evropou cestou důsledné centralizace státní správy.

Úpadek městských politických elit v Kurdistánu vynesl na scénu klanové a kmenové vůdce, v jejichž rodinách se stále častěji začínala spojovat funkce politického předáka  –ághá (ax^..a) s pozicí představeného místní odnože mystického bratrstva – šéch (şêx). Tento rys se mezi 16.a 18.stoletím stal konstantou místní kurdské politiky. Nejednou se v rámci probíhající centralizace ághové a šejchové stali nástroji k pacifikaci jim podléhajících oblastí. Byli voleni jako poslanci parlamentů nebo dosazováni na posty místních správců s mimořádnými pravomocemi.

Arabsko-islámská civilizace a slavní Kurdové
V souvislosti s politickými dějinami středověku byl zmíněn slovutný vojevůdce a panovník Saláhuddín, po kurdsku Saláhaddín (Selah^..eddîn). Zajisté nebyl jediným příkladem pro tehdy obecně převládající model, kdy lidé různého původu s různými mateřskými jazyky (protože řeč, kterou se spontánně dorozumívali v rodinném soukromí, mohla být jediným indikátorem jejich „národnosti”) přijímají arabštinu jako nástroj vnější komunikace, posvěcený navíc svou sakrální funkcí. V tomto „tavicím kotli” vyniká rovněž řada Kurdů, byť často šli cestou – dnešním názvoslovím vyjádřeno – „dobrovolné asimilace”. Podle údajů kurdologa Mehrdada Izadyho sem spadají například:

Z prostředí kurdských Židů pocházel Ibráhím al-Mausilí (742-804) a jeho syn Ishák al-Mausilí (767-850), kteří vešli do dějin jako významní hudebníci a zakladatelé muslimské muzikologie.