Sévreská smlouva 1922 a konečné rozdělení Kurdistánu

Šejch Mahmúd Barzindží, vůdce povstání v iráckém Kurdistánu a "král Kurdistánu" ve 20.letech 20.století

Z hlediska toho, co bylo řečeno, Kurdové měli reálný nárok na skutečný národní stát, protože již tehdy obývali souvislé území v rámci Osmanské říše. Přes značné vzájemné jazykové rozdíly měli prokazatelné vědomí společného základu. Vzhledem k tomu, že nikdy předtím nebyli politicky sjednoceni ve vlastním státě, se tak u jejich předáků nadále projevoval neblahý kmenový a oblastní partikularismus - totéž by však bylo možné v nemenší míře konstatovat o Arabech té doby.

Kurdové a Arméni
Konference vítězných velmocí v Sévres u Paříže, která se otázkou poválečného rozdělení Osmanské říše zabývala, skutečně počítala s ustavením Kurdistánu. Západním státům v minulosti daleko více ležel na srdci osud jiné menšiny bývalé Osmanské říše, a to Arménů, kteří byli horskými sousedy Kurdů. V této souvislosti se obvykle uvádí aktivní role, kterou Kurdové hráli při nechvalně proslulých masakrech Arménů již od 90.let 19.století, kvůli nimž se západní mocnosti zřejmě cítily zavázány ochraňovat Armény v letech po válce. Skutečnost je však složitější, protože hlavní část těchto akcí, které turecká vláda stále odmítá uznat jako genocidu, proběhla v rámci deportací roku 1915, kdy mezi postiženými bylo i mnoho Kurdů.   

Jak dále uvidíme, z Kurdů a Arménů se v poválečných letech často stávali spojenci. To byl koneckonců plán velmocí, které si představovaly vytyčení arménské národní domoviny severně od kurdské. Zainteresované státy proto během jednání v Sévres zprostředkovaly dohodu mezi zástupcem Kurdů Šerífem pašou a reprezentantem Arménů Boghosem Nubarem o tom, že případné státy obou národů, v jejichž budoucí zřízení oba zástupci upřímně doufali, se budou vzájemně respektovat. Tento závazek byl zakotven ve společném písemném prohlášení obou delegátů z 20.listopadu 1919.

Co říká sévreská mírová smlouva o Kurdech
Závěrečným dokumentem mírové konference v Sévres u Paříže je sévreská mírová smlouva podepsaná 10.srpna 1920. Pro úplnost představy o její koncepci kurdské domoviny se podívejme na plné znění článků smlouvy, které hovořily o Kurdech.

„Oddíl III. Článek 62: Komise se sídlem v Konstantinopoli a složená ze tří členů jmenovaných britskou, francouzskou a italskou vládou do šesti měsíců od vstoupení této smlouvy v účinnost přijme projekt místní autonomie převážně kurdských oblastí ležících východně od Eufratu, jižně od jižní hranice Arménie podle toho, jak bude dále určena, a severně od hranice Turecka se Sýrií a Mezopotámií, jak je určena v článku 27 oddílu II, odstavcích 2 a 3. Pokud nebude moci být zajištěna jednomyslnost v některé otázce, členové komise o tom uvědomí své vlády. Projekt má obsahovat plné záruky na ochranu Asyro-Chaldejců a dalších rasových nebo náboženských menšin v těchto oblastech, a za tímto účelem [jiná] komise složená z britského, francouzského, italského, perského a kurdského zástupce navštíví region, aby prověřila a rozhodla, jaké změny, pokud nějaké, by měly být provedeny s linií turecké hranice tam, kde se podle podmínek této smlouvy stýká s hranicí Persie.

Článek 63: Turecká vláda tímto souhlasí, že přijme a provede rozhodnutí obou komisí zmíněných v článku 62 během tří měsíců od jejich navázání kontaktu s touto vládou. 

Článek 64: Pokud během jednoho roku od vstoupení této smlouvy v účinnost se kurdské obyvatelstvo z území určených v článku 62 obrátí na Radu Společnosti národů takovým způsobem, jímž ukáže, že většina obyvatel těchto území si přeje nezávislost na Turecku, a pokud Rada poté uváží, že toto obyvatelstvo je schopné takové nezávislosti a doporučí, že by mu měla být udělena, Turecko tímto souhlasí, že provede takové doporučení a zřekne se všech práv a nároků na tato území. Detailní podmínky pro takové zřeknutí se [práv a nároků] bude představovat předmět zvláštní dohody mezi předními spojeneckými silami a Tureckem. Pokud a jakmile dojde k takovému zřeknutí se [práv a nároků], předními spojeneckými silami nebude vznesena žádná námitka proti dobrovolné touze po připojení k takovému nezávislému kurdskému státu ze strany Kurdů obývajících tu část Kurdistánu, která je zatím zahrnuta do mósulského vilájetu.“   

Jak chápat postoj sévreské mírové smlouvy ke Kurdům?
Mezi Kurdy a jejich sympatizanty převažuje mínění, že zakotvení nároku Kurdů na vlastní stát svévolně ignoroval a zhatil až turecký vojevůdce Mustafa Kemal Atatürk (1881-1938), který se postavil do čela ozbrojeného odporu anatolských Turků proti tomu, jak velmoci okleštily Osmanskou říši na nové Turecko, sestávající z nepatrného území, jemuž měl nadále vládnout ochotně se podvolivší sultán. Dokonce i ty části Anatolie a Thrákie, které obývali Turci, měly připadnout Řecku nebo mandátním teritoriím Francie a Itálie. Když se Atatürkovu lidově-armádnímu hnutí podařilo porazit síly všech těchto států, velmoci přijaly nový stav a uspořádání v Turecku revidovaly novou mírovou smlouvou podepsanou v Lausanne dne 24.července 1923, v níž o Kurdech již nepadlo ani slovo.

Někteří analytici se však domnívají, že ve skutečnosti záměr velmocí od samého prvopočátku nebyl příliš vážný. Wilsonových Čtrnáct bodů hlásajících právo národů na sebeurčení bylo pouhým manifestem, který se pro Blízký východ neukázal být dostatečně realistický. Jak dávají v sévreské smlouvě tušit poměrně vágní ustanovení článků 62 a 63, významově navíc rozmazaná záplavou podmínkových vět v článku 64 inkriminovaného dokumentu, zdá se, že idea kurdské autonomie nebo dokonce samostatnosti byla pro „přední spojenecké síly“ jedním velkým „pokud“. To se daleko výrazněji projevilo nejprve tím, když americký Kongres odmítl, aby se USA zhostily mandátu nad Kurdistánem a Arménií, který jim pro případ nezávislosti obou států nabídla Společnost národů. Naopak Velká Británie začala neskrývaně projevovat svůj zájem o získání mósulského vilájetu, zmíněného v článku 64, motivovaný existencí bohatých ropných nalezišť na jeho území. Skutečně se jí v roce 1926 podařilo dosáhnout připojení tohoto území k Iráku, který podléhal britské mandátní správě.

To již dva roky existovalo nové Atatürkovo Turecko, jehož vznik velmoci akceptovaly v lausannské smlouvě a které od Británie přijalo nabídku na vyplácení 10% výnosů z mósulské ropy výměnou za to, že se vzdá jakýchkoli nároků na území této bývalé osmanské provincie, jejíž převážně kurdské osídlení bylo prostoupeno též početnými menšinami Turků a Arabů. Takto se požadavek tureckého „zřeknutí se práv a nároků” na určité území dostal na zcela jinou platformu.

V říjnu 1923 Atatürkem vedený parlament zasedající v Ankaře zrušil sultanát a ponechal istanbulského sultána pouze ve funkci chalífy coby duchovní hlavy muslimské obce, tedy bez faktické politické moci. V březnu 1924 se prosadilo i zrušení chalífátu.

Jak vlastně vypadal poměr mezi Atatürkem a Kurdy ? Ačkoli tato zásadní otázka ještě nebyla zodpovězena v plné šíři, lze podle současného stavu poznatků soudit, že se jednalo o oboustranně účelový vztah. Mnoha Kurdům usilujícím o sebeurčení již v roce 1921 nejspíše bylo jasné, že sévreské přísliby vůči nim zřejmě nebudou splněny. Atatürk se pro své cíle snažil zpočátku získávat stoupence daleko od „sultánova” Istanbulu, což jej v praxi zavedlo do oblastí na pomezí tureckého a kurdského osídlení, konkrétně do Erzurumu a Sivasu. Nemálo Kurdů na druhou stranu pociťovalo na náboženském základě loajalitu k sultánovi jakožto chalífovi – duchovnímu předákovi muslimů, ale současně byli rozhořčeni, že tentýž předák se svým neuváženým vstupem do světové války a posléze svým defétistickým postojem k „sévreskému rozsudku” velmocí v podstatě zpronevěřil své suverenitě nad muslimy. V tom se jejich postoj do značné míry shodoval s pozicí Atatürka a jeho tureckých stoupenců. Nejjasnější bylo postavení Kurdů západně od toku Eufratu, s nimiž ani nepočítal sévreský plán na autonomii. Podle představy velmocí mělo jejich území být svěřeno mandátu Francie, což jim nijak nebylo po vůli. To je sblížilo s Atatürkem, do jehož odboje se aktivně zapojili. Protifrancouzský odpor měst Antep a Maraş, která leží v této oblasti mezi kurdským osídlením, je dodnes připomínán „čestnými tituly” těchto měst: Gaziantep („Vítězný Antep”) a Kahramanmaraş („Bojující Maraš”). Stejně se vyznamenala na východ od Eufratu ležící Urfa, dnes Şanlıurfa („Hrdinná Urfa”).

Ale i nad účastí těchto Kurdů v Atatürkově hnutí se vznáší jeden velký otazník. Podle některých indicií totiž sám Mustafa Kemalpaşa měl slíbit Kurdům uznání autonomie výměnou za to, že mu poskytnou aktivní podporu.

Není menšina jako menšina
Smlouva z Lausanne, podepsaná v červenci 1923, již o Kurdech explicitně nehovořila. Lze tedy říci, že sévreský příslib samosprávy byl definitivně pohřben.V Lausanne bylo Atatürkovo Turecko přece jen zavázáno k respektování práv menšin na svém území, a to včetně práv jazykových. Konkrétně její 38.článek říká: „Nesmí se omezovat svobodné užívání jakékoli řeči občanů Turecka v soukromých vztazích, obchodu, náboženství, tisku, nejrůznějších publikacích nebo na veřejných shromážděních.“

Jestliže tento požadavek se měl týkat menšin na území Turecké republiky, pak je zde ovšem jeden háček, spočívající ve výkladu pojmu menšina. Tradiční koncept státu v islámském světě totiž vychází z teokratického ideálu. Podle něj veškerá svrchovanost náleží jen Bohu. Vládcem na zemi má být chalífa jakožto náměstek „posla Božího” (tj. proroka Muhammada), což byl titul, který od roku 1517 dědili osmanští sultáni. Všichni muslimové si mají být rovni. Výjimku představují nábožensky definované menšiny, tzv. „lid knihy” nebo též „chráněnci”. Jde vesměs o vyznavače náboženství vlastnících zjevené Písmo (tj. židy a křesťany, případně zoroastrovce), kteří mají být chráněni muslimskou obcí. Současně nemuslimští monoteisté disponují právní autonomií a vztahují se na ně jistá omezení (napříkladzákaz nosit zbraň, zákaz používat zvonů či jiných akustických prostředků k ohlašování bohoslužeb apod.)    

V Osmanské říši byl tento klasický model rozpracován do tzv. milletů – čtyř nábožensky vytyčených obcí, v nichž se ovšem s konfesním hlediskem mísilo též etnické kritérium. Takto například „řecký millet“ zahrnoval nejen Řeky, ale vůbec všechny pravoslavné křesťany na území pod svrchovaností sultánovou, včetně Slovanů na Balkáně. Pravoslavný patriarcha v Konstantinopoli tak byl současně jejich „etnarchou“.

Každý muslim je Turek
Nutno zdůraznit, že právě toto kontaminované pojetí menšiny a etnicity vůbec přešlo – snad spíše nevědomě – z Osmanské říše do politiky Turecké republiky, která jinak všemožně ve jménu budování pokroku zavrhovala dědictví tmářského sultanátu. Jedinými oficiálně uznávanými (i když nikoli v praxi bezezbytku tolerovanými) minoritami se v Turecku stali Řekové, Arméni a Židé. Všichni ostatní, jejichž vyznáním byl islám, byli apriorně považováni za Turky. Kromě osmanského a celkově islámského dědictví tomu napomohl ještě jazykový faktor (slovo millet v turečtině místo původního významu „nábožensko-etnicky definované kurie“ nabylo prostého významu „národ“), dále snaha o přiblížení se evropskému vzoru státnosti (kdy například ve Francii se rovnost všech jejích občanů zakládá na tom, že jsou nositeli „francouzské národnosti“ ve smyslu národní a státní příslušnosti, což ovšem nepopírá jejich etnický základ – avšak tento model ve svém tureckém pojetí znamenal, že „všichni občané Turecké republiky jsou Turci“, jak výslovně tvrdí například ústava země z roku 1968, takže každý, kdo by popíral jejich turecký národnostní a jazykový charakter, by tím současně vytvářel nepřípustné rozdíly mezi občany a narušoval jejich rovnost), a v neposlední řadě potom vypjatý turecký nacionalismus, který se stal vůdčí ideologií nového státu.

Ideologie a represe
Souběžně se zrušením chalífátu v březnu 1924 přišla první nařízení o nemožnosti používat jiná místních a osobních jména než turecká (což je zvláště bizarní, vezme-li se v úvahu fakt, že většina obecně islámských osobních jmen, byť v podobě někdy turkizované, je beztak celkem pochopitelně arabského původu – Mehmet odpovídá arabskému Muhammad, Hetice je turecká podoba ženského jména Chadídža, a takový hojně rozšířený Abdullah se, pravda, příliš neliší od arabského Abdulláh). V souladu s tím byla změněna neturecká toponyma na turecká (například město Darsím je přejmenováno na Tunceli) a děti Kurdů nesmějí dostávat kurdská jména. Již samotný verbální projev v kurdštině může být kriminalizován – třeba pokutou za každé kurdské slovo pronesené při smlouvání na tržišti, tedy veřejném místě. Jsou paušálně zřízeny internátní školy, v nichž žáci smějí mezi sebou hovořit pouze turecky a za každé slovo v mateřském jazyce jsou fyzicky trestáni. 

Kází Mihammad, prezident tzv. mahábádské republiky vyhlášené v íránské části Kurdistánu v letech 1946-1947, oběšený po jejím pádu

Dochází k mobilizaci akademiků, kteří mají „vědecky dokazovat“, že slovo Kurd vždy označovalo kteréhokoli polodivokého obyvatele hor. Kurdové jsou klasifikováni jako „horští Turci“ (dağlı Türkler), tedy původem Turci, kteří po generace trvajícím pobytu v odlehlých horských krajích, kde navíc byli vystaveni kontaktu s Araby a Peršany, zapomněli svůj původní jazyk. Indoevropská kurdština tedy neměla být ničím více než „pokaženým“ dialektem uralaltajské turečtiny. Nejexemplárnější ukázkou šovinistické ideologizace vědy v tomto směru byla tzv. sluneční jazyková teorie (Güneş dil teorisi) z roku 1935, ujišťující o tom, že vlastně všechny jazyky světa vzešly z turečtiny.

Nespokojenost Kurdů s nebývale represivním režimem našla svůj výraz v povstáních, jako byla revolta šejcha Sa´ída (1925), společné kurdsko-arménské povstání v oblasti Araratu vedené Ihsánem Núrí pašou (1930) a velká rebelie v okolí Darsímu (1936-1938), potlačená nakonec hromadným masakrem asi 40 000 obyvatel.

V některých volnějších obdobích, zejména v letech 1964–1971 a pak 1974–1980, byly tolerovány například publikace v kurdštině. Obě periody se však střídaly s vojenskými režimy, které byly vždy o to tvrdší. Fakticky však bylo vždy možné trestat dlouholetým žalářem nejen verbální a písemný projev v kurdském jazyce, ale též samotné použití slova Kurd nebo Kurdistán, ba dokonce i přeskakování ohně při tradiční kurdské oslavě příchodu jara anebo nošení oděvu v kurdských národních barvách (červené, žluté a zelené) - to vše  pomocí několika velmi volně vyložitelných paragrafů trestního zákoníku (zejména § 125 o „separatistické propagandě“, dále zákonných ustanovení o „podněcování rasové a náboženské nenávisti“, „ohrožování územní celistvosti státu“, „urážce státu, prezidenta, parlamentu nebo ozbrojených sil“).

Strana pracujících Kurdistánu (PKK)
Situace se vyostřila po roce 1984, kdy začala v tureckém Kurdistánu operovat Strana pracujících Kurdistánu (PKK). Její zakladatel a vůdce Abdullah Öcalan (vyslovuje se ödžalan) řídil stranu z exilu v syrském Damašku. Se syrským svolením také fungoval výcvikový tábor kurdských bojovníků v libanonském údolí al-Biká´. PKK vznikla již roku 1978 a přidávali se k ní zpočátku Kurdové odmítající kompromisní řešení v rámci parlamentní politiky. Vojenský převrat z 12.září 1980 pak vehnal do houfu Öcalanových stoupenců Kurdy nespokojené spíše se socioekonomickými poměry ve své vlasti, zoufalé z nedostatek životních perspektiv v kurdských oblastech jako trvale nejchudší části Turecké republiky. Tito řadoví členové často neměli valnou představu o proklamované marxistické orientaci strany. K uchopení zbraně je však motivoval také hněv nad reálně uplatňovanými tvrdými postihy za sebemenší projev kurdské identity, vyostřený novou vojenskou diktaturou.

Turecká vláda se snažila předejít tomu, aby si PKK vybudovala zázemí na venkově. To se jí zčásti dařilo, když financovala vytváření vesnických gard (köy korucular), složených opět z Kurdů, které získaly možnost samostatně zasahovat proti všem „podezřelým“. Na počátku 80.let se PKK přihlásila k několika masakrům celých rodin příslušníků vesnických gard. Mnoho vesnic se však ocitlo mezi dvěma ohni, když byly pod nátlakem ze strany jak vesnických gard, tak PKK, přičemž obě strany si vynucovaly spolupráci – a sympatie byly často silnější pro kurdskou extremistickou stranu. Nejednou byly celé vesnice vyvražděny kvůli obvinění „z kolaborace s druhou stranou“. Přes 3 000 vesnic tak bylo zničeno a vylidněno zásahem armády a provládních vesnických milic, často však i samotné PKK.

Dobrovolné i nucené vystěhovávání
Jindy jejich obyvatelé raději odešli do měst ze strachu před podobným osudem nebo prostě z ekonomických pohnutek. Vláda navíc sama „z bezpečnostních důvodů“ podporovala deportace venkovanů na turecký západ ve snaze „rozpustit“ Kurdy v tureckém moři. V rámci podobných akcí byl již před druhou světovou válkou takto vystěhován až 1 milión Kurdů – tehdy se v rámci možností prováděla jejich rovnoměrná distribuce po západotureckém venkově tak, aby v žádné obci netvořili více než 5% obyvatel, což samozřejmě mělo vést k jejich asimilaci.

Vedle vojska a paramilitárních gard ohrožovaly Kurdy ještě turecké „speciální jednotky“ (Özal Hareket), nechvalně proslulé svými nevybíravými metodami. Navíc se v 90.letech začala množit „záhadná zmizení“ sympatizantů PKK i osob vůbec se vyjadřujících ke kurdskému problému v Turecku (většinou etnických Kurdů, ale často též Turků nebo cizinců). Mnohdy je měli na svědomí muslimští extremisté z kurdsko- tureckého Hizbulláhu (zvaného též Hizb-i Kontra), u něhož během roku 2000 začalo vycházet najevo, že také za jeho vznikem a činností alespoň zčásti stála turecká vláda za úřadu premiérky Tansu Çiller. 

Za érou PKK zdánlivě udělalo tečku Öcalanovo zatčení  a odsouzení v roce 1999. Hanbou Turecka i zemí Evropské unie, na jejichž území se Öcalan před svým dopadením uchýlil a vyjádřil svou ochotu stanout před mezinárodním tribunálem, je především fakt, že rozsudek smrti nad ním byl vynesen v teatrálním procesu a především na základě typicky nekonkrétních obvinění (trestního paragrafu 125 o „separatistické propagandě“ apod.), přestože například Německo, které mohlo požádat o Öcalanovo vydání za jeho pobytu v Itálii na sklonku roku 1998, prošetřovalo mnohem konkrétnější podezření z Öcalanem řízených vražd, vydírání, obchodu s drogami a pumových útoků na turecké cíle – to vše na území SRN. Turecko, jehož „státní terorismus“ rozhodně nelze z pojímání celého problému vytěsnit, nakonec Öcalana využilo jako symbolu všeho  zla a jako obětního beránka. Označilo jej za jednoznačného viníka smrti 30 000 lidí, což je přibližná bilance konfliktu mezi tureckými ozbrojenými složkami a PKK. Z těchto obětí však třetinu tvořili především turečtí vojáci, zatímco dvě třetiny byly z řad Kurdů v jednotkách PKK nebo kurdských civilistů.

Demografická zbraň
Po událostech roku 1999 se atmosféra kolem kurdského problému v Turecku podobá pročištění vzduchu po bouři. Na jednu stranu se vysocí státní činitelé holedbají, že PKK je rozmetána a celý problém tím byl definitivně vyřešen. V duchu zaběhnutého demagogického slovíčkaření přesvědčují veřejnost, že „v Turecku žádný kurdský problém nikdy neexistoval – jde pouze o problém jihovýchodního Turecka, který je čistě ekonomické povahy“ (slovy prezidenta Demirela pronesenými v roce 1999). Na druhou stranu se ukazuje, že většina prostých Turků si je vědoma reálné existence Kurdů a nic podstatného proti nim obvykle nemá. To je způsobeno také tím, že od 80.let se v rámci spontánní ekonomické (již nikoli politicky vynucené) vnitřní migrace stále více „kurdizují“ oblasti na západ od tradičních kurdských sídlišť.

Jde zejména o města Adana, Mersin a především pak samotný Istanbul. Britský historik Kurdistánu David McDowall poukazuje na populační přírůstek Kurdů, který je u nich výrazně vyšší než mezi Turky. Proto by se podle jeho propočtů měli Kurdové do 50 let stát většinou obyvatelstva v samotném Turecku !

Snad si to uvědomuje i turecká vláda, která dnes poté, co používání kurdštiny bylo roku 1991 dekriminalizováno, ale stále zůstává zakázané pro politické, masmediální a vzdělávací účely, nyní uvažuje o zavedení státem kontrolovaného kurdskojazyčného televizního vysílání. Již dnes je v Turecku možné například legálně zakoupit kazety s kurdskou hudbou, což donedávna ještě bylo nepředstavitelné.

Jazykové precedenty
V tomto směru převratným precedentem se staly dvě události, o nichž informoval turecký tisk během ledna 2000. První z nich vešla ve známost jako „případ Mîzgin“ – to podle kurdského jména dívky, které takto od dětství říkali všichni její rodinní příslušníci, ačkoli v dokladech musela být ze shora zmíněných důvodů zapsána jako Hetice. Její otec dosáhl soudního přiznání nároku na oficializaci jejího skutečného jména. Toho se i pro samotného otce docela nečekaně podařilo dosáhnout na základě existence konkrétního paragrafu tureckého občanského zákoníku, který výslovně pamatuje na případy tohoto typu (tj. je-li turecký občan ve svých osobních dokumentech zaregistrován pod jiným jménem, než jaké se pro něj používalo v jeho domácím prostředí, a pokud se toto vše náležitě prokáže, má právo na soudní změnu). Jak je vidět, i v Turecku nyní lze za určitých okolností využít odedávna existujících zákonných ustanovení jako karty schopné přebít jiné paragrafy, které cejchují vše neturecké jako separatismus a terorismus.     

Podobně revoluční zprávu zaznamenal turecký anglickojazyčný deník Turkish Daily News, když 16.1. tohoto roku referoval o příběhu jisté Fatmy Toprak, který je v mnoha ohledech reprezentativní. Žena prý byla po celé tři roky zadržována ve vazbě pro obvinění ze spolupráce s teroristy, aniž by byla schopna během této dlouhé doby podat výpověď, když se hájila poukazem na to, že jako Kurdka neumí turecky (v praxi jsou takové případy v tureckém Kurdistánu poměrně řídké, ale je možné se s nimi skutečně setkat hlavně u žen a starších lidí). Státní bezpečnostní soud číslo 3 v Istanbulu se situaci rozhodl vyřešit tím, že jí poprvé umožnil před svým tribunálem vypovídat s pomocí tlumočníka, jímž byl pro tento účel přivolaný Mülâzim Özcan z Kurdského institutu, který – což je neméně bizarní -  v Istanbulu funguje na takříkajíc pololegální bázi.

Zbytky staré rétoriky a Jihovýchodoanatolský projekt
To vše nasvědčuje vykročení směrem k uznání národnostní a jazykové povahy celého problému v Turecku. Jde o jisté přehodnocení ekonomického redukcionismu, jaký ještě donedávna patřil do běžné argumentační výbavy tureckého politického establishmentu. Tento postoj, který reprezentuje citát tureckého prezidenta Süleymana Demirela prezentovaný o dva odstavce výše, je v podstatě jen oživením dřívějšího hesla o „horských Turcích“(dağlı Türkler). Z něho vzešlo tvrzení, že pouze nepatrnou odlišnost „obyvatel jihovýchodní Anatolie“ (tj. tureckého Kurdistánu) od ostatních občanů Turecké republiky uměle zveličily elementy mající zájem na destabilizaci země. Živnou půdu jim k tomu poskytl neradostný hospodářský obraz „tureckého Jihovýchodu“. Pokud jeho ekonomická krize bude vyřešena systematickým rozvojovým programem a investicemi, veškerý separatismus prý pomine.

V praxi se však prokázala demagogičnost nastíněných tvrzení. Megalomanský Jihovýchodoanatolský projekt (GAP – Güneydoğu Anadolun Projesi), spočívající v postupném vybudování 22 přehrad s 19 hydroelektrárnami na Eufratu, Tigridu a jejich přítocích na převážně kurdských územích Turecka, totiž v prvé řadě měl pokrýt dlouhodobý energetický deficit Turecka, které rok co rok stále větší část elektrického proudu musí importovat. Totéž lze říci o bombastických plánech na zavlažování rozsáhlých ploch a tím podstatné zvýšení výnosů bavlny a dalších plodin. Ve skutečnosti by i tyto zdroje příjmů obohatily v prvé řadě státní pokladnu v Ankaře. Analogicky se lze pozastavit nad faktem, že na stavbě již existujících přehrad nebylo ani zaměstnáno mnoho místních kurdských dělníků, takže již vstupní ekonomický přínos projektu GAP pro anatolský Kurdistán by mohl být zpochybněn. V neposlední řadě jsou zadržováním vody na horních tocích Eufratu a Tigridu silně rozhořčeny státy ležící níže po jejich proudu, tedy Sýrie a Irák, což jen zostřuje již tak napjatou situaci v regionu. V současné době se zraky mnoha pozorovatelů v zahraničí obracejí k projektu přehradního jezera Ilisu, jehož vody mají brzy zaplavit unikátní architektonickou lokalitu Hasankeyf.    

Výzvy z Evropy
Důležitou roli v „kurdské politice“ Turecka samozřejmě hraje jeho snaha o integraci do Evropské unie. Její zástupci se opakovaně, byť většinou dosti obecně a vágně, vyjadřují k „neuspokojivé situaci lidských práv“ v Turecku. Dnes to v jeho tisku vyvolává stále častější diskusi například o stále rozšířených otřesných praktikách při policejním vyšetřování v Turecku (často zahrnujících mučení a znásilňování) nebo o opodstatněnosti „gumových” paragrafů o separatistické propagandě apod., jež vedle mnoha řadových občanů přivedly do vězení také novináře, kteří se „nepatřičně“ vyslovili k problému, nebo dokonce i parlamentní poslance legálně fungujících politických stran, jež se kurdskou otázkou programově zabývaly (v poslední době je to HADEP – Lidově demokratická strana). Do stejné kategorie spadaly rovněž snahy prohlásit takové strany za protiústavní a tím zastavit jejich činnost, což se v případě dvou stran předcházejících dnešní HADEP skutečně provedlo a jejich poslanci skončili v dlouholetém žaláři.

Pozornost se stáčí také k perzekucím stíhajícím aktivisty z hnutí lidských práv (v současnosti je ve výkonu trestu ročního odnětí svobody Akin Birdal, předseda turecké Společnosti pro lidská práva – İHD – a místopředseda Světové federace pro lidská práva – FIDH). Zdálo by se tedy, že pro nalezení uspokojivého řešení situace Kurdů v Turecku začíná nejlépe platit upozornění: „Takhle by to v Evropské unii nešlo.“ Nelze ovšem pominout, že značná část (etnicky) turecké veřejnosti takové zprávy přijímá jako neinformované vměšování do vnitřních záležitostí Turecka, což vede spíše k náladě u nás dobře známého „euroskepticismu“.