Kurdský spisovatel Barakát oceněn švédským PEN klubem

Švédský PEN klub (Svenska Penklubben) se svou cenu pro rok 2000 rozhodl udělit kurdskému prozaikovi Salímu Barakátovi. Oznámil to ve svém vydání z 26.října 2000 kurdský anglickojazyčný internetový deník Kurdish Observer – Kurdish Daily News, který je editorsky spojen s tureckojazyčným a v Německu vydávaným deníkem Özgür Politika (Svobodná politika). Zdroj dále upřesnil, že cena se uděluje za podpory Ministerstva kultury Švédského království a kromě morálního významu obnáší i finanční částku ve výši 150 000 švédských korun (asi 15 000 dolarů).

Podle sdělení magazínu Kurdish Observer vyhlásila tento výsledek předsedkyně švédského sdružení spisovatelů Monica Nagler dne 24.října 2000 a „zdůraznila, že Barakát je spisovatel bez vlasti, jemuž byla cena udělena za literární kreativitu a za jeho dílo povzbuzující uvědomění komunity“. Zároveň Monica Nagler podle deníku „řekla, že Barakátovo dílo má upozornit svět na osud Kurdů a také na skutečnost, že autor sám nevlastní žádný cestovní pas“. Redakčně lze dodat, že stejná je situace mnoha dalších, řadových Kurdů ze Syrské arabské republiky.

Sám Barakát nicméně byl do Švédska pozván k převzetí ceny. Podle citovaného deníku Kurdish Observer se k jeho přítomnosti vyjádřila také vedoucí kulturního odboru při stockholmském magistrátu Birgitta Rodel slovy: „Jsme moc rádi, že se podařilo pozvat Barakáta do Švédska. Doufáme, že mu vláda udělí právo k pobytu zde“. Kurdish Observer upřesnil, že radní švédské metropole se v roce 1999 rozhodli vyhlásit Stockholm městem svobody pro spisovatele, kteří kdekoli ve světě žijí jako uprchlíci. Barakát byl vůbec prvním z nich, který byl na základě tohoto manifestačního kroku do Stockholmu skutečně pozván. 

Jedná se navíc o úspěšný průlom do situace z června tohoto roku. Tehdy byla podle informace agentury AFP z 8.června 2000 švédskými imigračními úřady zamítnuta Barakátova žádost o politický azyl. Zpráva AFP upřesňuje, že stockholmský magistrát pozval Barakáta do Švédska již v roce 1998. Informuje rovněž, že Barakátova právní zástupkyně ve Švédsku připravovala odvolání proti zamítnutí jeho žádosti o azyl, kterou podal i za svou manželku a osmiletého syna.

Salím Barakát se narodil v roce 1951 v kurdské vesnici blízko města Kámišlí, spadajícího pod autoritu Syrské arabské republiky. Ačkoli v jeho rodině se hovořilo pouze kurdsky, během své školní docházky v kurdském městě Ámúdá mistrně ovládl jediný vyučovací jazyk syrských škol - arabštinu. To se plně projevuje v jeho zpočátku poetické a později hlavně prozaické tvorbě, kterou píše právě arabsky. Ve světě moderní arabské literatury dnes Barakát se svým dílem působí jako zjevení: ve svých románech Fukahá´ az-zalám (Mudrci temnoty, 1985), Arwáh handasíja (Geometričtí duchové, 1987), Mu´askarát al-abad (Tábory věčnosti, 1993) a dalších spojuje líčení současného života Kurdů v syrsko-tureckém pohraničí, kde sám vyrůstal, s imaginativními výjevy ze světa kurdské mytologie. To vše se prolíná ve velmi neostrých, jakoby  snově zastřených hranicích a své verbální formy nabývá v  náročných a  hutných, nikoli však násilně archaizujících konstrukcích arabštiny. Barakát tím jednak seznamuje širší svět s duchovním odkazem svého zkoušeného národa, současně se však stává svébytným souputníkem zástupců latinskoamerického magismu  – například kubánského prozaika Alejo Carpentiera – i mistrných vládců jazyka Koránu – třeba palestinského básníka Mahmúda Darwíše, se kterým Barakát spolupracoval v době kyperského exilu na vydávání palestinské kulturní revue Al-Karmal (Karmel). Barakátova tvorba byla zatím (podle deníku Kurdish Observer) zpřístupněna také v překladech do kurdštiny, němčiny, francouzštiny, řečtiny a španělštiny.

Akin Birdal, narozený roku 1950, je nestorem aktivit pro ochranu lidských a občanských práv v Turecké republice. V 80.letech se účastnil raných aktivit v tomto směru (např. Petice intelektuálů – Aydınlar Dilekçesi), jež vyvrcholily založením Sdružení pro lidská práva (İHD – İnsan Hakları Derneği) v roce 1986. Jako spoluzakladatel İHD se Birdal stal jeho generálním sekretářem a od roku 1992 stál v čele jako předseda tohoto sdružení, které se s tehdejší šestnáctitisícovou členskou základnou stalo nejvýznamnější organizací pro lidská práva v Turecku. K rezignaci na vedoucí post ho v červnu 1999 donutilo rozhodnutí tureckého ministerstva vnitra, jež se odvíjelo od tehdejších událostí a jímž byl Birdal doživotně zbaven práva na byť jen členství v jakýchkoli spolcích v Turecku.

Trestné projevy o Kurdech
Birdal čelil obvinění z porušení paragrafu 312 tureckého trestního zákoníku, který sankcionuje „podněcování lidí k nenávisti a nepřátelství na základě třídních, rasových nebo regionálních odlišností“. Do skutkové podstaty měly spadat projevy Akina Birdala pronesené v letech 1995 a 1996 ke Světovému dni míru (1.září). V obou případech vyzval k mírovému řešení kurdského problému v Turecku, přičemž se za flagrantní považovalo již přímé použití formulace  „kurdský lid.”

Pokus o zavraždění
Další vývoj nabral spád poté, co se v dubnu 1998 za bojů mezi extremistickou Stranou pracujících Kurdistánu (PKK – Partiya Karkerên Kurdistan) a tureckou armádou vzdal Şemdin Şakik, považovaný za druhého velitele PKK. V dodnes nepotvrzených svědectvích před soudem pak Şakik tvrdil, že některé legálně fungující organizace včetně İHD (s výslovným uvedením Birdalova jména) mají napojení na PKK. 12.května 1998 se Akin Birdal stal terčem útoku dvojice mužů, kteří do něj přímo v ankarské kanceláři İHD vystřelili 6 ran z pistole. Těžká zranění zanechala trvalé zdravotní následky. Tehdejší turecký premiér Mesut Yılmaz přesto označil incident za „vnitřní vyřizování účtů,” čímž znovu podnítil veřejnou animozitu vyvolanou Şakikovými výpověďmi. Vyšetřování nicméně dokázalo vinu devíti extrémním nacionalistům z organizace Turecká brigáda pomsty (TİT – Türk İntikâm Takimi), kteří byli v prosinci 1999 odsouzeni k trestům od jednoho roku do 19 let vězení. 

Po léčení – vězení
Byl to však sám Akin Birdal, kdo se k soudu dostal dříve. V říjnu 1998, krátce po jeho prvotním zotavení, mu byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek jednoletého odnětí svobody za zmíněné projevy a na ně uplatněný paragraf 312. K vlastnímu uvěznění došlo v květnu 1999; EU na ně reagovala „odsouzením” a připomínkou, že tento čin může vážně narušit snahy Turecka o členství ve sjednocené Evropě.

Po šesti měsících ve vězení se Birdal dočkal dočasného propuštění ze zdravotních důvodů, ale též s ohledem na chystanou návštěvu premiéra Bülenta Ecevita v USA. Terapeutický důvod propuštění byl přesto komplikován – to když se Birdal až na letišti, odkud měl odcestovat na rehabilitaci do Norska, dozvěděl o zákazu vycestování, který na něj byl uvalen. Po přezkumu zdravotního stavu se v březnu 2000 musel Birdal podrobit zbývajícímu půlroku vězení. Spojené státy nad krokem vyjádřily „hlubokou lítost“ a Evropský parlament „zklamání.“ S „odsouzením“ přišly PEN klub a také v Paříži sídlící Mezinárodní federace iniciativ pro lidská práva (FIDH – Fédération Internationale des Ligues des Droits de l'Homme), v níž byl už tehdy Birdal viceprezidentem.  

Nesvoboda na svobodě
Když Birdalovi v září 2000 definitivně uplynul jeho roční trest, při odchodu z ankarské věznice prohlásil: „Necítím se svobodný, přestože jsem dnes byl osvobozen. Svoboda přijde, až nebudou žádné zločiny svědomí a až každý, kdo byl za ně uvězněn, se dočká propuštění.“

Brzy poté Birdal podal žalobu na náčelníka generálního štábu turecké armády generála Çevika Bira. Generál měl podle ní během roku 1998 porušit celkem 5 paragrafů trestního zákona, přičemž za nejzávažnější lze označit obvinění Bira ze šíření lživého tvrzení, které podnítilo fyzický útok na osočeného.

V téže době (prosinci 2000) byl opět sám Akin Birdal konfrontován se státní žalobou, podle níž se komentáři „otevřeně urážejícími a znevažujícími turectví“ měl vyjádřit k historickému problému Arménů v Osmanské říši. Birdal podsouvaná tvrzení popřel, nicméně v dosud neuzavřeném procesu mu za ně hrozí až šestileté odnětí svobody.

Akin Birdal si svou upřímnou angažovaností vydobyl uznání nejen lidskoprávních aktivistů (např. americká pobočka Amnesty International ho zařadila mezi Hrdiny roku 2000), ale i státníků a diplomatů z Evropy a USA. Dokonce i v období jeho přerušeného uvěznění se s ním setkali ministři zahraničí Švédska (Anna Lindh), Švýcarska (Joseph Deiss) a Dánska (Niels Helveg Petersen). Americký náměstek státního sekretariátu s pravomocí pro lidská práva (Harold Hongju Koh) navštívil Birdala po jeho znovuuvěznění.

Abdurrahmán Kásemlú (Abdul Rahman Ghassemlou) –  černé svědomí „kritického dialogu“ Evropy s Íránem

Abdurrahmán Kásemlú v Kurdistánu v 70.letech

13.července 1989 byl ve Vídni zastřelen Abdurrahmán Kásemlú (Abdul Rahman Ghassemlou), generální tajemník Demokratické strany íránského Kurdistánu a politik, který se zasazoval o autonomii kurdských oblastí v rámci jednotného demokratického Íránu. Za svou ochotu na rovinu vyjednávat s íránskou islámskou vládou zaplatil nejdražší cenu.

Všichni, kdo pana Kásemlú znali, se shodují v tom, že šlo o muže neobyčejných kvalit: kultivovaností, vzděláním a širokým rozhledem se mu mohl vyrovnat jen málokdo z kurdských politiků. I při regionální a kmenové roztříštěnosti kurdské politiky byl dle zkušeností mnoha vnějších pozorovatelů osobností, kterou respektovaly široké vrstvy kurdské společnosti i celé spektrum jejích politických špiček. Není tedy vyloučeno, že kdyby mu bylo dáno žít dále, mohl sehrát zásadní zprostředkovatelskou úlohu na celokurdské úrovni.

Abdurrahmán Kásemlú jako student v Praze 50.let. Vpravo jeho spolužák a celoživotní přítel Karel Jech. Snímek pochází z jeho archivu.

Pro našince pak jistě není bez zajímavosti, že velká část Kásemlúova života byla těsně spjata s Prahou: po svých studiích v Paříži  zavítal do československé metropole v roce 1948, aby zde o čtyři roky později završil studium na Vysoké škole politických a společenských věd (pozdější Vysoké škole ekonomické). Tenkrát také uzavřel sňatek s českou dívkou, dnes paní Helenou Ghassemlou,  a z jejich svazku vzešly dvě dcery. Následující léta dělil mezi politickou činnost v Kurdistánu a akademickou práci v Praze, kde na Katedře světové ekonomiky Vysoké školy ekonomické dosáhl hodnosti docenta. Jeho pobyt v normalizačním Československu byl nuceně ukončen roku 1975. Poté ho osud znovu zavál do Paříže, ale od roku 1978 až do své násilné smrti prakticky nepřetržitě působil v íránském Kurdistánu. 

Demokracii pro Írán, autonomii pro Kurdistán
Část 70.let strávil ve francouzském exilu také jiný muž, jehož jméno je dodnes spojováno s Íránem: ájatolláh Rúholláh Chomejní. S ním se Kásemlú osobně setkal jako vedoucí kurdské delegace, která po islámské revoluci přijela do Tehránu, aby revoluční ústředí seznámila s představami kurdských politických stran o jejich vlastní participaci na novém uspořádání Íránu. Kásemlúova strana tehdy již jednoznačně ustálila své požadavky na stručném a jasném hesle: Demokracii pro Írán, autonomii pro Kurdistán. S poukazem na statistický fakt, že perština jako úřední jazyk Íránu je v téže zemi mateřštinou pro méně než 50% obyvatel a že nadpoloviční většinu občanů Íránu tvoří příslušníci jiných národností (vedle Kurdů ještě zejména Ázerbájdžánci, Turkmeni a Balúčové), kurdská delegace požadovala přiznání jazykových a kulturních práv pro všechna větší etnika Íránu a zavedení jejich územní samosprávy. 

Uvedený demografický fakt je tradiční brzdou jakéhokoli požadavku autonomie v Íránu: centrální vláda v Tehránu se obává, že vyhovět jedné etnické skupině znamená nastartovat řetězovou reakci, která by posléze vedla k úplnému rozkladu jednotného íránského státu v jeho současné podobě. 

Abdurrahmán Kásemlú v 80.letech. Vpravo jeho dcera Híwá. Snímek z archivu doc. Karla Jecha.

Nakonec byly v Íránu po islámské revoluci definitivně smeteny ze scény všechny ostatní politické síly, s nimiž Chomejní zpočátku byl nakloněn vyjednávání. Řadoví Kurdové v Íránu to mohli poznat na vlastní kůži z bombardování jejich území, které centrální moc zahájila v srpnu 1979. Proto se též Demokratická strana íránského Kurdistánu vydala cestou ozbrojeného odporu, ale snahy vedení stále více směřovaly k obnovení dialogu s novým íránským establishmentem. Paralelně s tím se Kásemlú snažil přesvědčovat čelné evropské politiky (např. švédského premiéra Olofa Palmeho nebo rakouského kancléře Bruna Kreisského), aby svou autoritou pomohli zaštítit obnovu íránsko-kurdského dialogu.   

V roce 1988 začaly přímé rozhovory se zmocněnci Chomejního režimu. Kásemlú byl toho názoru, že skutečný politický dialog je třeba vést upřímně, bez jakékoli přetvářky a postranních úmyslů. Na výraz tohoto přesvědčení k rozhovorům nenosil žádnou zbraň. K vídeňským jednáním v červenci 1989 se dostavil i bez jakékoli osobní stráže.

Osudný den v rakouském Kocourkově
Kurdové z vedení strany očekávali zásadní přínos od jednání, která se s íránskými emisary měla uskutečnit v červenci 1989 ve Vídni. Kásemlúa doprovázel jeho blízký spolupracovník Abdulláh Gháderí Ázar. Roli prostředníka plnil irácký Kurd Fázil Rasúl, akademik z vídeňské univerzity. Islámskou republiku zastupovali Hádží Mostafáví a Mohammad Dža´far Sahrarúdí, oba známí kurdským politikům již z předchozích setkání. S nimi se však objevila nová tvář – muž jménem Amír Mansúr Bozorgiján, představený jako tělesný strážce Íránců. Jednání nabrala nepříliš očekávaný spád: 13.července, když rozhovory probíhaly druhý den, zůstali v bytě   zvoleném za místo setkání ležet Kásemlú, jeho společník Gháderí Ázar a dokonce i mediátor Rasúl. Všichni zastřeleni.

Nejen v samotný den incidentu, ale ještě velmi dlouho po něm se zodpovědná místa v Rakousku ukázala jako naprosto neschopná a bezzubá, a to navzdory rozhořčené kampani tamějšího tisku. Rakouská policie tehdy zajistila pouze Bozorgijána, který byl po několika týdnech propuštěn. Vysoký důstojník íránské armády Sahrarúdí se dokonce s asistencí rakouských policistů podrobil desetidenní hospitalizaci přímo ve Vídni (škrábla ho totiž kulka jeho střílejícího kumpána) a opět za policejního doprovodu se mohl rovnou z nemocnice odebrat na schwechatské letiště, aby tam bez jakýchkoli průtahů nasedl na letadlo do Íránu. Mezinárodní zatykač, který na pachatele vraždy vydal rakouský soud až v listopadu 1989, tak vyznívá dosti alibisticky.

Podvodník Behbahání odešel, „politická kultura“ trvá
V květnu 2000 se zdálo, že do Kásemlúova případu bude vneseno nové světlo. Tehdy totiž požádal v Turecku o politický azyl Íránec pod jménem Ahmad Behbahání, který tvrdil, že v minulosti pracoval jako vysoký důstojník íránské tajné služby. Notný rozruch vyvolalo jeho prohlášení, že za pumový atentát na letadlo společnosti PanAm nad skotským Lockerbie v roce 1988 nese odpovědnost právě režim ájatolláhů a nikoli Libye, jíž je čin obecně připisován. Kromě toho však naznačil, že disponuje novými informacemi i o vraždě Abdurrahmána Kásemlúa. Celá Behbaháního kauza nakonec vyšuměla do ztracena, když u něj experti CIA a FBI konstatovali „základní neznalost íránského zpravodajského aparátu“. Šlo tedy o podvodníka.

Nicméně dodnes přežívají praktiky íránských státních struktur, jejichž někteří zaměstnanci mají v popisu práce střílet na neozbrojené zástupce mimovládních stran přizvané k „dialogu“. Jejich obětí se nakonec stal i nástupce pana Kásemlú ve funkci, doktor Sádek Šarafkandí (při tzv. případu Mykonos v Berlíně roku 1992), a po něm i další reprezentanti íránské opozice v zahraničí, kterou se tak islámská vláda rozhodla zcela systematicky likvidovat – s očekáváním, že bez charizmatických vůdců pozbydou sil jejich řadoví stoupenci. Také Chátamího křídlo, před Západem se honosící přívlastkem „reformní“, k podobným případům jen cudně mlčí. Asi není divu: i v Íránu je to tak, že lidé se střídají, ale systém zůstává dál a jeho podpůrné nástroje s celou „politickou kulturou“ rovněž …

Kevin McKiernan o svém filmu: „Nenatočil jsem to pro Kurdy“

V roce 2000 se na pražském filmovém festivalu Jeden svět objevil dokument Dobří a špatní Kurdové (Good Kurds, Bad Kurds) – snad vůbec nejdelší dokumentární film zasvěcený monotematicky Kurdům. Rozhovor s jeho americkým tvůrcem osvětluje mnoho stránek kurdské politické reality.

Za rozhovor poděkoval Petr Kubálek – v pátek 6.dubna 2001, 19:15 v pražském kině Perštýn.

Dvojí metr
Původní profesí jste advokát. Zdá se, jako by se tento fakt odrazil ve Vašem dokumentárním filmu Dobří a špatní Kurdové, kde kritizujete politiku USA na Blízkém východě obecně a vůči Kurdům konkrétně.

Když v roce 1992 po válce v Zálivu 1,5 miliónu Kurdů prchalo před Saddámem do hor v Iráku a Íránu, Spojené státy s dalšími zeměmi NATO zřídily na nevelkém teritoriu v severním Iráku bezpečnou zónu, mající chránit Kurdy před hrozbou Saddámovy odplaty. V Iráku žijí asi 3 milióny Kurdů, ale hned vedle v Turecku je to nějakých 12 až 14 miliónů. A protože Turecko je důležitým spojencem USA, jejich postoj vůči tamějším Kurdům je odlišný. Není tam žádná bezpečná zóna, která by chránila Kurdy před četnictvem, armádou a policií ankarské vlády. Zatímco v 80.letech, většinou za irácko-íránské války, srovnal irácký režim se zemí kolem 4000 kurdských vesnic, v Turecku bylo od konce 80.let zničeno mezi 3500 a 3600 vesnic Kurdů.

Svůj film jsem nazval ironicky Dobří a špatní Kurdové (Good Kurds, Bad Kurds), abych poukázal na postoj USA, ve kterém je podle mého názoru dvojí standard.

Tento Váš názor se kryje s tím, jak se na věc dívá značná část samotných Kurdů. Zachytil jste příznivé reakce kurdského publika?

Film jsem udělal především pro Američany, kteří o tom vědí velmi málo, protože americké noviny přinášely o konfliktu v Turecku jen velice skrovné zprávy, pokud vůbec nějaké. Kdybyste se dotázali stovky Američanů, kde žijí Kurdové, myslím, že nějakých 60 nebo 70 by o Kurdech v životě neslyšelo. Vlastně nejzajímavější na mém filmu je část, kde se ptám lidí na ulici v USA, co jim říká slovo Kurd, a někteří odpovídají: „Nebude to nějaká rozhlasová stanice – K.U.R.D.?“  Takže většina lidí o tom nemá ponětí.

Ze zbývajících 30 nebo 40 procent by většina hovořila o Kurdech v souvislosti se Saddámem – to kvůli publicitě, jaké se jim dostalo po válce v Zálivu. Rozhodně však většina Američanů – snad 99 ze 100 – nic netuší o konfliktu v Turecku, kde přitom žije většina Kurdů. Svůj film jsem tedy natočil s nadějí, že by mohl přispět ke všeobecné informovanosti a případně i vyvolat diskusi o tomto problému.

Do jaké míry se to podařilo?

Domníváte se, že by USA jako nejvýraznější světová velmoc mohly sjednotit svůj postoj ke Kurdům bez ohledu na konkrétní jednotlivé státy, v nichž Kurdové žijí? 

Víceméně tudíž připouštíte, že Bílý dům v podstatě nemá na výběr.

Ve Vašem filmu je ukázán kurdský aktivista Kani Xulam, jak se snaží upozornit kongresmany ve Washingtonu na úděl tureckých Kurdů, a Váš komentář k tomu zní, že Kani se tam musí potýkat s poměrně silnou protureckou lobby. Přitom turecká média vytvářejí přesně opačný obraz: tvrdí, že v Kongresu je plno různých protitureckých lobby v čele s arménskou a řeckou.  

Kani zaznamenal určitý úspěch, když se mu podařilo upozornit některé členy Kongresu na případ Leyly Zana, uvězněné kurdské poslankyně tureckého parlamentu. Přesto jeho organizace, stejně jako Kurdové celkově, zůstává většině Američanů neznámá.

Jak to vypadá v iráckém Kurdistánu?

Nebezpečí, která jste uvedl, zřejmě hrozila v severním Iráku pouze během kurdského povstání hned po válce v Zálivu. 

A co kurdské části Íránu a Sýrie, které jste také navštívil? 

Důležité je i to, že Turecko má jeden z celosvětově nejhorších záznamů v otázce mučení. Je velmi neobvyklé, aby někdo byl zatčen a mučení se mu vyhnulo. I americké ministerstvo zahraničí považuje mučení v Turecku za systematické. Je to součást systému, jak zacházet s odpůrci režimu nebo dokonce jen s podezřelými. Vyskytly se stovky, ne-li tisíce případů, kdy nevinní lidé, kteří neměli nic společného s PKK, byli zatčeni a mučeni policií. Takže vidíte jakýsi systém teroru proti teroru.

Nezaznamenal jste, že by v Turecku po Öcalanově odsouzení došlo k určitému otevření veřejné diskuse, alespoň v médiích, kolem ožehavých problémů jako je právě mučení?

PKK dosud operuje v severním Iráku. Jakou tam podle Vás má podporu?

Mezi nejzajímavější momenty Vašeho filmu patří interview s Abdullahem Öcalanem, které jste jako jeden z mála západních novinářů dokázal provést. Váš kolega, americký reportér Jonathan Randal, měl stejné štěstí v roce 1991, a podle svých dojmů z rozhovoru popsal Öcalana dosti nelichotivě – jako egocentrického, paranoidního despotu. Jak byste Vy sám hodnotil vůdce PKK?

Moje mínění o Öcalanovi je, že šlo o člověka spojujícího v sobě vynikající kvality i velkou bezohlednost. Myslím, že v době svého zatčení se zoufale snažil přesměrovat svou organizaci od ozbrojeného odporu k politickému boji, a neúspěch vlastního pokusu o politický přechod ho pravděpodobně velmi zklamal. Pokoušel se o politický průlom, neboť prohrával válku, která kurdskou stranu stála příliš mnoho životů.  

Závěrem dovolte otázku: Plánujete nějaké další filmové projekty věnované Kurdům?

© 2002;

webhosting, webdesign a publikační systém TOOLKIT: