Původní náboženský substrát Kurdů

Základem všech indoíránských kultů je rozdělení nadpřirozených bytostí do kategorií dév a asur (podle indického názvosloví), kdy první z nich jsou andělské až božské a ty druhé naopak démonské. V íránské oblasti byla tato dichotomie bytostí nazývaných zde daiva a ahura obrácena nejpozději Zarathuštrovou náboženskou reformou, možná však i dříve (za předpokladu, že Achajmenovci, z jejichž doby pochází tzv. anti-daivovský nápis krále Xerxa, vládnoucího 486-465 př.Kr., nebyli ještě stoupenci zoroastrismu). Oproti Indii se tak z daivů stali démoni a ahurové byli naopak učiněni anděly či bohy. Dědičná třída mazdaistických obřadníků, nazývaných v řeckých pramenech mágy (magoi), což převzali muslimští Arabové pro souhrnné pojmenování všech zoroastrovců (al-Madžús), pocházela ze západu íránské oblasti. Nejsvětější ohňový chrám Ázargušasp se nacházel v místě Ganzak, kterému odpovídá dnešní Takáb (Tekab) v íránském Kurdistánu.

Území vlastního Kurdistánu se nábožensky odlišilo od zbytku íránskojazyčného světa již záhy – totiž tak, že na něm nedošlo k přeznačení dichotomie daiva – ahura. Kromě toho na něm přetrvávala celá řada dalších archaických rysů, jako víra v reinkarnaci a všeprostupujícího Univerzálního ducha, který se periodicky zjevuje manifestacemi v podobě vtělení, pro něž se postupně vžil z aramejštiny převzatý obecný název bábá („brána“). Těmito črtami se soubor zachovaných náboženských praktik pro změnu výrazně odlišuje od zoroastrismu.

Typickými znaky tohoto náboženského komplexu je úcta k ohni, slunci a vůbec světlu. Stejně tak jsou předmětem úcty čtyři posvátné živly, které kromě ohně představuje půda, voda a vzduch. Podle některých hypotéz může být význam těchto čtyř „prvků“ výsledkem zprostředkování řeckého dědictví za tažení Alexandra Velikého, které ve 4.století př.Kr. procházelo také kurdským územím. Každopádně všechny zatím vyjmenované rysy jsou příznačné i pro Zarathuštrovo náboženství. Dalšími spojnicemi s ním může být existence dědičné vrstvy kněží nebo víra v relativní rovnocennost světových principů dobra a zla.

Snaha o utajení nauky před vnějšími osobami a její vyjevování samotným vyznavačům v zasvěcovacích stupních zase může připomínat helénská mystéria nebo muslimskou sektu ismá´ílíja a její další heterodoxní produkty, kterými jsou již zmiňovaná vyznání drúzů v Libanonu a nusajrovců v Sýrii. Je ale zároveň možné, že snaha o uzavřenost byla pouhou „konformizační taktikou“ až od doby, kdy se tyto kulty ocitly v pozici ostrůvků v moři islámu.

Víra v božský původ duše a stejně tak i u některých skupin přítomné přesvědčení, že „Pán tohoto světa“ je jiný bůh nežli jeho Stvořitel – to vše by ukazovalo pro změnu k souvislosti s helénskou gnózí a manicheismem.

Také zvláštní úloha čísla 7, projevující se ve víře v sedm cyklů zjevení inkarnací Univerzálního ducha, v sedm bytostí božských reprezentujících svět dobra a ve stejný počet démonských zodpovídajících za svět zla, k čemuž se u výrazněji ezoterických společenství připojuje existence sedmi zasvěcovacích stupňů – to vše je v souladu s obecně archetypálním postavením této cifry, ale ve svém geografickém rámci i konkrétních projevech zvláště připomíná mithraismus (nauku íránského původu rozšířenou ve 2.až 5.století n.l. po celé Římské říši) a islámský směr ismá´ílíja.

Příznačná pro dotyčné skupiny byla a je v život uváděná rovnost obou pohlaví. Fakt, že jejich náboženské obřady jsou přístupné mužům a ženám společně, ale současně se dbá na jejich utajení a nepřístupnost cizím osobám, dával z vnější strany vzniknout různým podezřením ze skupinových obscénních praktik, což některé komunity vedlo k vyloučení žen ze společných shromáždění.

Kurdské sekty na základě islámu

Takto Mehrdad Izady uvádí, že dokonce dynastie Bújovců, která v letech 932 až 1055 ovládla Baghdád jako sídlo chalífy sunnitského islámu a její panovníci nad ním vykonávali formální funkci majordomů, vycházela svým původem z okruhu kurdských stoupenců původních kultů, kteří se  navenek prohlašovali za ší´ity pouze z formálních důvodů. Tito Kurdové měli být rovněž výsledkem migrací probíhajících během prvních staletí křesťanské éry, kdy řada kurdských kmenů byla převažujícím tlakem z jihovýchodní strany vytěsňována přes severní okraj kurdských hor. Proud stěhování se potom stáčel buď západním směrem podél středomořského pobřeží, jak bylo popsáno výše, ale také směrem východním, který zakotvil v pohoří Dajlam při jihozápadním břehu Kaspického moře, kde jsou kurdské komunity zachovány do dnešní doby. I oficiální muslimští historiografové té doby uváděli, že například bújovský vládce Ruknuddaula (na trůnu 949-976) se mocensky opíral o Kurdy. Pravdou je, že drtivá většina západních prací o dějinách Blízkého východu představuje Bújovce pouze jako perské nebo íránské šovinisty ší´itského vyznání, pocházející z Dajlamu.

Totéž soudí Izady o hnutí kızılbaşlar („rudých hlav“), jež zpočátku vystupovalo jako skupina následovníků jistého Ismá´íla, který se prohlásil za inkarnaci (bábá) Univerzálního ducha. Až po politickém prosazení hnutí, kdy se Ismá´íl stal perským šáhem a prvním vládcem dynastie Safíjovců (1502-1736), došlo k revizi jeho ideologie a Safíjovci vešli do dějin jako oddaní stoupenci tzv. imámovské ší´y, která se díky nim v 16.století stala státním náboženstvím Persie. Od té doby se kızılbaşlar prezentovali pouze jako bojovně založené bratrstvo, které Safíjovce vyneslo na trůn.  Nicméně původní vyznavači Ismá´ílova božství prošli dalšími transformacemi a jejich pokračovatelé se dodnes kromě Kurdistánu a Anatolie vyskytují až v Bulharsku jako kazălbaši.

V předchozích odstavcích byla nastíněna bodová charakteristika souboru původních předislámských kultů, jaké se v Kurdistánu udržely velmi dlouho. Rovněž bylo naznačeno, jaké důvody mohly v některých případech vést k integraci některých prvků islámu do vlastních nauk a praktik. Tyto důvody byly povahy jak vnitřní (přirozený sklon k synkretismu), tak vnější (snaha nevystavovat se zbytečnému postihu ze strany oficiálních složek).

Nejznámější skupiny, které se formálně islamizovaly, jsou souhrnně nazývány aleviler („alíjovci“) v Anatolii a ahl-e Hakk („lid Pravdy”) v íránském Kurdistánu. Jejich vyznavači jsou v prvním případě etničtí Kurdové, Turkmeni a Turci, v druhém případě pouze Kurdové. Na vyznání tohoto typu geograficky i ideově navazuje syrská alawíja („alíjovské učení“) neboli nusajríja („nusajrovské učení“), vyznávaná etnickými Araby v Sýrii, ačkoli možný kurdský substrát tohoto kultu byl popsán výše. Kvůli převažující snaze utajovat detaily týkající se vlastního vyznání není vždy snadné dobrat se reálných údajů o víře a praxi jeho nositelů, zejména když tento ezoterismus často vedl ke vznikání různých zkazek a pomluv „na druhé straně”. Mezi oprávněně utajované prvky patřil hlavně názor pro muslimy obzváště pohoršující, totiž víra v převtělování.

Jak naznačuje překlad tureckého názvu aleviler, centrální postavou se v těchto kultech stává Alí ibn Abí Tálib, bratranec a současně zeť proroka Muhammada, jehož úlohu vyzvedává klasická forma ší´itského islámu. Z téhož důvodu se příslušníci těchto skupin zpravidla chápou jako ší´ité, byť často je nejeden muslim obviňuje z odpadlictví a nevíry. Evropští islamisté většinou tato hnutí popisují jako projevy na pomezí islámu, v nichž došlo k samovolnému smísení s elementy starších náboženství. Zřejmě bližší pravdě však bude opačný pohled: nejde ani tak o islám s příměsí „něčeho”, jako spíše o „něco“ s příměsí islámu, či přímo „něco“ přikrytého rouškou islámu.

Postava Alího je tedy vesměs v těchto kultech chápána jako ústřední vtělení božství, mezi  jehož  sekundární  manifestace  ve  stejné  linii  se  počítají Muhammad, Salmán al-Fárisí (Muhammadův perský klient) a Fátima (Muhammadova dcera a Alího manželka).

Jezídismus

Předmětem uctívání jezídů je Malak Táús (Melek Tawûs), doslova „Anděl-Páv“. Jeho bronzové vyobrazení na korouhvi nosí v procesích a sami se často oblékají do černého šatu s bílým límečkem, který má připomínat obojek na krku tohoto páva. Ústřední lidskou figurou je jako hlavní vtělení božství jistý Šejch Adí, mezi samotnými Kurdy zvaný Šéch Adí (Şêx Edî) nebo Adí-šéch (Edîşêx), jehož hrobka v místě Láliš (Laliş) severovýchodně od Mósulu v iráckém Kurdistánu je ústřední svatyní jezídů.

Jezídi mají gnostickou kosmologii, podle níž Stvořitel světa není totožný s Bohem, který mu skutečně vládne. Tím by podle nich zřejmě měl být Malak Táús (Melek Tawûs). Okolní islámské prostředí bylo s tímto dualistickým názorem jezídů obeznámeno a s „Pánem tohoto světa”, kterému se jezídi klanějí, ztotožnilo Satana. Toto neblahé podezření, jež jim vždy působilo řadu nepříjemností ze strany muslimských sousedů, podnítili samotní jezídi svým zvláštním verbálním tabu, podle kterého odmítali vyslovit jakékoli slovo obsahující sekvenci hlásek š a t, protože by mohlo připomínat arabské jméno Satana – Šajtán.

Obskurní společenství „uctívačů ďábla“ tak brzy vešlo v povědomí evropských cestovatelů a spisovatelů, kteří s ním leckdy sympatizují. Příkladem toho může být proslulá Agatha Christie a její kniha zážitků z Blízkého východu (CHRISTIE-MALLOWAN, AGATHA. Pověz mi, jak žijete. Praha: Orbis, 1977), u nefaktografické literatury pak neméně známý Karel May (MAY, KAREL. Divokým Kurdistánem. Praha: Olympia, 1971).

Judaismus v Kurdistánu

Mezi obyvateli kurdských hor nezřídka docházelo ke konverzím na judaismus, jak dokládá ustanovení z Talmudu: „Mohou být přijímáni prozelyté z lidu Kardújím.“ Takto v 1.století př.Kr. přijala židovské náboženství např. vládnoucí dynastie státu známého jako Adiabéné s centrem v Arbílu (starověká Arbela) v dnešním iráckém Kurdistánu. Tím pádem není dodnes jednoznačně jasné, kolik vyznavačů judaismu v Kurdistánu bylo potomky židovských přistěhovalců a kolik jich pocházelo z okruhu místních konvertitů.

Živá přítomnost judaismu zde pokračovala až do 20.století, kdy většina Židů z iráckého Kurdistánu zvolila vystěhování do Izraele. Mezi ně patřila i rodina Jicchaka Mordechaje, narozeného roku 1945 ještě v Kurdistánu, kterému se podařilo v nové vlasti prosadit se mezi dravou politickou špičkou. Tento generál ve výslužbě vykonával funkci izraelského ministra obrany v pravicové vládě Benjamina Netanjahua (1996-1999) a poté se sám ucházel o úřad premiéra jako zakladatel a vůdce Strany středu, avšak svou kandidaturu těsně před volbami stáhl, což podle analytiků velmi významně přispělo ke konečnému vítězství Netanjahuova levicového rivala Ehuda Baraka, v jehož kabinetu nakonec Mordechaj usedl na postu ministra dopravy. Nabytého postavení se vzdal 29.května 2000 pro obvinění ze sexuálního nátlaku na své ženské podřízené, a byl tak jako historicky vůbec první izraelský politik spojen se skandálem tohoto druhu.

Současní příslušníci všech jmenovaných církví sam sebe jen zřídkakdy považují za Kurdy. Mnoho z nich si dodnes udrželo syrštinu (křesťanskou formu aramejštiny, rodného jazyka Ježíšova) jako svou mateřskou řeč a označují se za Asyřany (většinou pod vlastním názvem Surjójo), přímé potomky stejnojmenného starověkého národa. V arabštině a dalších jazycích regionu se jim obvykle říká Ášúrí, ačkoli v samotném Kurdistánu se pro ně i jejich jazyk leckdy užívá prostého označení masíhí (mesîhî, tj. „křesťanský”).

Otázka jejich národnosti a případné státnosti se podobně jako v případě Kurdů objevila na pořadu jednání sévreské konference po skončení první světové války, která pro ně stejně jako pro Kurdy skončila bezvýsledně. V dnešním iráckém Kurdistánu je jim na jednu stranu zajištěna kulturní autonomie včetně škol s vyučováním v syrštině, ale na druhou stranu si často stěžují na útoky ze strany většinové populace. Kromě toho nelibě nesou, že jejich politické organizace jako Asyrský národní kongres nebo Asyrské demokratické hnutí nebyly začleněny pod „deštník” irácké opozice podporované Spojenými státy, což chápou jako de facto neuznání vlastní svébytnosti.

Jejich kvasící nacionalismus je vydatně živen z početné emigrace v USA, Austrálii a západní Evropě. Projevuje se třeba velmi bohatou propagační činností na internetu (zastupované především týdeníkem Zinda Magazine a  zpravodajskou agenturou Assyrian International News Agency). Svou vlast důsledně nazývají Bét Nahrajn („dům dvou řek”, tj. vlastně Mezopotámie) a k prezentaci vlastních postojů jim napomáhá též politická lobby existující v USA. Její nejvýraznější postavou je Anna Eshoo, demokratická poslankyně za Kalifornii ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu, která je sama Asyřanka. Čas od času iniciuje společně s několika dalšími poslanci petice za větší angažovanost americké vlády ve prospěch křesťanů v Iráku a v jejich rámci speciálně Asyřanů. Zatímco západní faktografická literatura odhaduje početní stav Asyřanů na území celé Republiky Irák (včetně Kurdistánu) na 60 000, tyto petice hovoří až o 1 miliónu.

Mystický a ortodoxní islám u Kurdů

Sunnitský islám v Kurdistánu se i na své legalistické platformě, která se většinou považuje za reprezentativní podobu muslimského vyznání, přece jen odlišuje od praxe v sousedních sunnitských oblastech, tedy v Turecku, Sýrii a Iráku. Zatímco uvedené země následují tzv. hanafitskou právní školu, Kurdové se řídí právním systémem šáfi´ovským.