Nabízíme překlad článku v plném znění a s doplněnými internetovými odkazy:

Kurdové a Arabové v jedné vesnici dávají šanci soužití
Americká intervence však nemusí uchránit severní Iráku před etnickými třenicemi
Danna Harman, interní reportérka listu Christian Science Monitor
23.května 2003

Dómiz, Irák – Malá vesnice jménem Dómiz se nachází severně od Mósulu, odkud je vidět v dáli se zvedající hory Kurdistánu. Je to skromné místo, plné šedých domů z prefabrikovaných materiálů a s vadnoucími zahrádkami. Ale je to přece jen místo, jaké člověk může nazývat domov – a v tom vězí problém.

Tato země kdysi patřila Kurdům. Během 80.let však byli zatlačeni na jih, stejně jako mnoho dalších Kurdů z vesnic v této oblasti, aby v rámci „arabizační“ kampaně Saddáma Husajna uvolnili prostor arabským rodinám. Arabové vystavěli školy a mešity; Kurdové zůstali jinde a zbyly jim jen udržované vzpomínky. Teď, když je Saddám Husajn pryč, žádají svou zemi zpátky.

„Chápu to. Ale my už tady přece žijeme,“ říká Našwán Muhammad Chalíl, dlouholetý arabský obyvatel Dómizu. „Saddám je pryč a to je dobře – ale co s problémy, které po sobě nechal?“

Etnické třenice a spory o půdu mezi Kurdy, křesťany, Araby, Turky a jinými menšinami v Iráku dlouho přetrvají vládu muže, který je rozdmýchal. A co je ještě horší: jak se ti, které postihla arabizace, snaží zvrátit její důsledky, vyvstávají nové komplexní problémy. Zatímco americká intervence nejspíše zabránila bezprostřední krizi, budoucí konflikt se zdá být neudržitelný – a mohl by se tak stát nejvíce destabilizujícím činitelem v severním Iráku.

V etnicky smíšeném městě Karkúk se v posledních týdnech zažil nový arabský termín: takríd neboli kurdizace. Představitelé Vlasteneckého svazu Kurdistánu obsadili opuštěné budovy státních orgánů. Byli přivezeni kurdští profesoři, jimž bylo řečeno, že je jejich „vlasteneckou povinností“ zde působit. V obchodech se platí kurdskými penězi. Místní televize vysílá kurdské vlastenecké programy.

Za poslední víkend bylo v přestřelkách s Araby zabito 10 Kurdů. Ve snaze předejít násilí se 101.výsadková divize, pověřená kontrolou většiny severního Iráku, počátkem května rozhodla vstoupit do citlivých otázek národnosti a vlastnictví půdy. Výchozím bodem vojáků byla vesnice Dómiz, která se také může stát dalším ohniskem rozhořívajícího se konfliktu – ale také nemusí, pokud americké úsilí o pomoc kurdsko-arabskému soužití uspěje.

Jak se všichni shodují, území Dómizu kdysi patřilo Kurdům. Zdejší domy však v roce 1986 zabavil Saddám Husajn a dal je vyšším činitelům strany Baas. Do poloviny 90.let většina budov změnila vlastníka a nyní patří Arabům, kteří se na režimu nepodíleli. Přesto Spojené státy na základě informací od svých kurdských spojenců, že se ve vesnici stále nacházejí předchozí nájemníci, Dómiz za války bombardovaly a asi 15 obyvatel zabily.

Stovky rodin z Dómizu utekly na jih do Mósulu, kde se s matracemi a nádobím a s dětmi na korbách náklaďáků připojily k tisícům dalších prchajících Arabů. Nevládní organizace World Vision registruje zatím 3 000 Arabů vystěhovaných do Mósulu. Vedoucí programu Margaret Chilcott říká: „Bojíme se, že toto je jen vrchol ledovce.“

Arabové, kteří zkusili vrátit se po válce do Dómizu, našli Kurdy, jak vaří v jejich kuchyních a spí v jejich ložnicích. V ulicích hlídkovali kurdští bojovníci. „Našel jsem jednu rodinu, jak si věší prádlo na moji prádelní šňůru,“ říká se slzami v očích jeden z místních, Hazzám Hasan Muhammad Husajn. „Ti Kurdové mi řekli, že bych se měl poohlédnout po jiné prádelní šňůře a taky po jiném domě. Protestoval bych, ale oni měli pušky.“

Arabové z Dómizu pod Našwánovým vedením začali v Mósulu demonstrovat. „Moc jsme toho nečekali, protože Kurdové a Američané jsou spojenci, ale neměli jsme co ztratit, tak jsme to zkusili,“ vzpomíná. „Jak se ukázalo, Američané hráli fér. O spravedlnosti toho vědí hodně. Byli jsme překvapení.“

„Řekli jsme Kurdům, že jejich situaci naprosto chápeme a že se svými spojenci chceme být zadobře. Nemohli jsme ale dovolit, aby vznikl nový uprchlický problém,“ vysvětluje generálmajor David Petraeus, velitel 101.výsadkové divize americké armády. „Museli jsme okamžitě najít řešení, jinak by se to vyhrotilo.“

101. divize poukázala na dohody mezi americkým a kurdským vedením, podle nichž mají podmínky v zemi zůstat jako před válkou, dokud političtí činitelé nerozhodnou jinak. Na jejich základě dopravila lidi z Dómizu zpátky domů – na obrněných transportérech a v helikoptérách. Vojáci odzbrojili kurdské milicionáře, kurdským rodinám věšícím prádlo řekli, že si budou muset najít vlastní samostatné domy, a v bývalé školní budově si založili základnu. A jen tak mimochodem rozhlížející se výsadkáři navrhli: „Proč byste se zkrátka nedělili o stejnou vesnici?“

V Dómizu je téměř 100 prázdných domů. Další desítky arabských rodin chtějí své domy prodat a odstěhovat se. Našwán, který teď chodí v baseballové kšiltovce a jehož Američané jmenovali starostou – se nápadu ujal. Byl jmenován kurdský místostarosta, ustavena obecní rada s poměrným zastoupením a zřízen katastrální úřad pro evidenci prodeje realit. Během dvou týdnů se přihlásily 104 kurdské rodiny se zájmem o nastěhování – a američtí důstojníci byli donuceni zahájit školení o základních občanských a menšinových právech.

„Tyto otázky demokracie známe teoreticky, ale nikdy jsme je nepraktikovali,“ přiznává Našwán. „Osobně se mi tento systém velice líbí.“ Kurdové, jak zdůraznil, „jsou naši bratři a my je vítáme, přijdou-li žít s námi – jen ne v našich vlastních domech.“

„Výborně se jedná se starší generací, protože ti lidé si pamatují, jak věci bývaly dřív,“ říká generál Petraeus. „Ti mladší nezažili dobré soužití, které je pro starší pokolení něčím normálním. Přisluhovači bývalého režimu vesměs odešli, a na to tady sázíme – snažíme se dovést obě společenství ke spolupráci a soužití.“

Je však nejasné, zda taková americká intervence vyřeší problémy celé oblasti na dlouhou dobu. „V 80.letech byl úplně zničen skoro 1000 kurdských vesnic,“ říká Néčirwán Ahmad, kurdský guvernér provincie Duhók, která si nárokuje správu nad vesnicí Dómiz.

„Ti [Kurdové], kteří zůstali, nesměli hovořit vlastním jazykem ani dodržovat své tradice. Je chybné očekávat od nás, že budeme žít po boku těch, kteří podporovali etnické čistky proti nám.“ Arabové, jak tvrdí Néčirwán Ahmad, ve skutečnosti dluží Kurdům kompenzace za všechny roky, během nichž používali jejich půdu, takže je nesmyslné požadovat [po Kurdech], aby své domy odkoupili. Prohlásil rozzlobeně, že žádný Kurd by neměl kupovat v Dómizu dům, ani spolupracovat s tamějším smíšeným zastupitelstvem. „Když přišlo naše osvobození, naše vesnice se nám měly vrátit. I Arabové to pochopili, a tak se sbalili a odešli,“ říká. „Nechápu, co Američané dělají. Vystavují se konfliktu tam, kde nemají co dělat, a jenom tak zakládají špatný precedens.“