Dr. Zaradachet Hajo (Zardašt Hádžó)
Autor je předsedou Kurdského centra Mezinárodního PEN klubu v Německu.

Kdyby se mě někdo před desítiletími, když jsem přišel do této země, otázal, zda vím nebo aspoň tuším, kdo je spisovatel Herman Hesse, musel bych vážně odpovědět: Ne, nevím.

Neseznámil jsem se s tímto spisovatelem, když jsem chodil do školy v Sýrií obsazené části Kurdistánu, a i kdyby došlo k nějakému setkání s jeho dílem, jistě bych jen těžce hledal cestu k porozumění.

Básník, který v jednom dopise o své rané básni z mládí, pojmenované Camenzind, říká: „… přední a nejpalčivější z mých problémů nebyl stát, společnost nebo církev, nýbrž jednotlivý člověk, osobnost, jedinečné a nenormované individuum …,“ by se u mě v té době setkal s nepochopením. (Hesse se tak vyjádřil v dopise, který v roce 1951 napsal jednomu studentovi, jenž se zabýval jeho knihou Peter Camenzind.) Kurdský člověk, jehož národu je odepíráno právo na vlastní stát, který musí zapírat svou kulturu, původ a tradice, který nesmí mluvit vlastním jazykem, myslí ze všeho nejdříve na vlastní společenství, na jeho zachování, a tím pádem i na boj proti jeho útlaku. Tomuto cíli podřizuje svá osobní přání a potřeby. Když se vlastnímu národu vede zle, když je utlačovaný, ožebračovaný o svá práva a vyháněný, jak by mohl básník zasvětit všechny své síly a schopnosti jednomu bezvýznamnému osudu jednotlivce? Díla německé literatury od Bertolta Brechta, Georga Büchnera, Gerharda Hauptmanna a dalších, kteří se kriticky zabývají společenskými nešvary své doby, by mi bývala bližší.

Je to tedy exil, jiný úhel pohledu, ovlivnění cizí kulturou a zkušenost z kontaktu s mnoha cizinci, co člověka přivede k pochopení významu individua, k porozumění jinakosti, k lásce k detailu a k důležitosti jednotlivé osobnosti?

Pochopil jsem, že osud jednotlivého člověka, jeho zcela osobní cesta životem a jeho strastmi, může mít velký vliv na ostatní lidi, už jen jako celkem osobní chápání prostřednictvím srovnání s vlastními zážitky.

Neměl jsem snad v sobě, když jsem přišel do Evropy, také něco z Goldmunda (Hrdina Hesseho románu Narcis a Goldmund – pozn. překl.), s nutkáním zažít pocit hledání něčeho důležitého a velikého, spojený s trvalým strachem, že každodennost mě zadrží a přinutí zapustit kořeny právě Nyní, přestože hledání ještě není u konce?

Také souboj dvou duší Harryho Hallera v Hesseho románu Stepní vlk mi nebyl cizí, zvláště v době, kdy jsem před 35 lety přišel do Německa a tam, daleko od své rodiny, přes den studoval a v noci musel pracovat v pekárně.

Dílo, které ve mně probudilo zvídavý zájem o Hermana Hesseho jakožto autora a osobnost, byly jeho myšlenky o Zarathuštrovi v Návratu Zarathuštry. (Zarathuštra byl první velký zákonodárce; zakladatel náboženství mazdaismu neboli uctívačství ohně. Přesné období, kdy působil, není známo. Většina jeho stoupenců, takzvaní pársové, se v 9.století kvůli islámskému útlaku vystěhovala do Indie. Také jezídské náboženství, pravděpodobně původní víra Kurdů, obsahuje řadu prvků mazdaismu.) Ačkoli v této knize vůbec není důležitá postava Zarathuštry, nýbrž jen jeho poslání a jeho následovníci, přece se tam daly zjistit ohromující paralely k chápání, které jsem do té doby z jeho učení vytěžil já coby kurdský člověk.

Nevěřím, že by Hesseho podnětem byla výhradně Nietzscheho kniha Tak pravil Zarathuštra, když se v roce 1919 obrátil k německé mládeži se svým pamětním spisem Návrat Zarathuštry. Jeho pohnutkami a motivy, tváří v tvář zoufalé situaci té doby v Německu, mohly být znepokojení nad stavem Německa a s Nietzschem sdílené pohrdání v Německu se rozmáhající „stádností“, nicméně jeho poselství zároveň ukazuje, že hluboce porozuměl učení velkého orientálního filosofa Zarathuštry, který žil a působil v oblasti kolem města Urmijá, v mé kurdské vlasti. (Město leží u stejnojmenného jezera ve východním Kurdistánu, v Íránu – pozn. aut. Je uváděno též pod názvy Orúmíje nebo Wirmé, na starších mapách i Rezáíje – pozn. překl.)

Herman Hesse už předtím procestoval Indii a zjistil, že ani tam, jak se sám vyjádřil, nenachází „žádné spasení Evropy“, avšak že si musí srdcem i duchem osvojit pravou Evropu a pravý Východ. (Z Indie – roku 1913 vydané Hesseho vylíčení jeho cest po Indii a dalších zemích Orientu.) Jeho hluboké poznání, že nemůže Orient poznat ze své vlastní cesty, ale musí k tomu najít svůj magický most, pěkně popisuje přístup k jiné kultuře, který právě tak platí i obráceně, pro Orientálce v Evropě. A právě toto, magický most k vlastní osobnosti, byla i role Zarathuštry v Návratu Zarathuštry.

Po neblahém konci druhé světové války, zhroucení dosavadních hodnot a neustávající nesmiřitelnosti existujících politických proudů se dala cítit stagnace a ochromení ducha v zatuchlé nenávisti a zklamání.

Zarathuštra je nestranným hlasem moudrosti, aniž by však ve skutečnosti byl někým, kdo ztělesňuje odvěkou moudrost a zkušenost, jež vznikají v silovém poli lásky a smíchu, smutku a slz, zloby a závisti – někým, kdo je schopen vést lidi k poznání, že kořeny všeho neštěstí musí ze všeho nejdříve hledat u sebe. To také bylo Hesseho poselství: po všech hrůzách, které se udály, vyjevovat svému čtenáři myšlenku, že každý jednotlivec může v každém okamžiku sám v sobě vytvářet sílu ke změnám.

Hesse píše: „Neustále jste hledali Boha, nikdy však sami v sobě. On není nikde jinde. Není Boha než toho, jenž je ve vás.“ (Návrat Zarathuštry, vydání z nakladatelství Suhrkamp, 1993, s. 40.)

Právě to ale je poselství Zarathuštry v pohledu jeho stoupenců, popřípadě lidí, kteří se obeznámili s jeho učením. Zdrojem světla, které se projevuje jako mírnost, tolerance a odpouštění, je pouze jednotlivec, a jeho síla se měří jeho vnitřním bohatstvím. (Tak i dr. Bahrám Varzá v: Iran-Now.)

Takový člověk je věčně hledající, unášený křídly své fantazie a vůle; věčný tazatel po smyslu života; cestovatel vedený hlasem, který může vycházet jen z něj samého. S řadou těchto lidí, kteří takto přešli přes svůj magický most, se setkáváme v Hesseho dílech.

Další důležitou paralelou mezi Zarathuštrovým učením a Hesseho poselstvím je boj mezi dobrem a zlem, který se v každé době svádí v každém jednotlivci a který je součástí nacházení sebe sama.

V Hesseho dílech toto bylo ústředním tématem: například se objevuje u postavy Harryho Hallera ve Stepním vlkovi, kdy hrdina v sobě nosí dvě protikladné duše, lidskou a vlčí, a dále je to v Demianovi zjevení boha Abraxase, který v sobě spojuje božské a ďábelské.

I to je jedna z klíčových myšlenek starověké filosofie Zarathuštry, že v lidské mysli se odehrává neustálý souboj mezi Ahurou Mazdou (Bohem) a Ahrímanem (ďáblem) a že tento proces nakonec vede ke zrání člověka.

Právě tento stvořitelský neklid a síla, která z něho vzniká, stálá konfrontace s propastmi vlastní lidské duše, přemosťuje kultury a je tím nejhlouběji lidským utvářením vědomí ve světě jediného individua, bez ohledu na jeho národ a původ. Toto ovšem předpokládá, že lidé jsou obdařeni hlubokou morálností, jak je také vlastní románovým postavám Hesseho, tedy že mají vyvinuté hodnotové vědomí, které se stává základem jejich rozhodování.

Hesse se brání tomu, aby se tato vláda ducha, obvyklá mezi lidskou elitou, rozšiřovala, což dává najevo ve Hře se skleněnými perlami. Josef Knecht, který dosáhl nejvyššího stupně duchovní hierarchie, opouští toto dogma a znovu se stává člověkem, který podle Hesseho stojí výše než jakákoli instituce, víra a učení a který je přesto pouhým „pokusem, jen poutníkem“.

„Musí se však ubírat tudy, kde je dokonalost; musí směřovat k centru, nikoli k periférii,“ říká učitel hudby svému mladému žáku Knechtovi.

Jak ale na začátku nového tisíciletí, věku prchavosti, trendů a masových vlivů, může ještě někdo – kdyby Zarathuštra býval dostal šanci – najít jakýsi ten magický most do centra, navzdory věku odchylek?

Jak by se v tomto tisíciletí mohli lidé setkat se Zarathuštrou, než třeba takto:

Přišel den, kdy Zarathuštra opustil posvátné hory a sestoupil do roviny. Toužil po svých lidech, které vroucně miloval, jejichž smích mu vymítal chladno hor. On potřeboval je a oni potřebovali jeho; jejich písně a jejich smích hřály na duši.

A teď nastal ten den. S pohledem upřeným do dáli očekával ozvěnu svých myšlenek. A tak zahájil svůj klopotný sestup do vesnic.

Ani hlásek mu nevycházel v ústrety, aby ho přivítal. Ani dětský křik, ani smích omladiny, ani písně potulných pěvců. Nic, jen neobydlené a zničené vesnice jako němé památníky zraněné kultury.

Zmocnil se ho neklid. Vyptával se osamělého pastýře, co se stalo s vesničany. Starý pastýř odvětil: „Všichni mladí odešli, hledat svobodu a blahobyt do Evropy. Jenom staří jako já, ti nepůjdou umřít do ciziny.“

Zarathuštra se tedy vydal do Evropy v naději, že lidé ho poznají.

Ale nikdo si ho nevšímal. Postával na ulici a pozoroval lidi, jak spěchají a chvátají, aniž by věnovali pozornost druhým.

Pak uviděl mladého muže z těch vesnic, které vždy navštěvoval, a zamířil k němu: „Nepoznáváš mě? Já jsem Zarathuštra. Přišel jsem za vámi do této země. Já jsem světlo z hor, a něco z tohoto světla ti chci dát pro tvou Cestu.“

Mladík se otočil: „Vidíš přece, jak světlo tady je – ve dne i v noci. Tma už neexistuje. Co nám tedy chceš osvětlovat? Nechej nás na pokoji, stařečku.“

Zarathuštra řekl: „Chci ti vyprávět o vznešenosti hor a o štěstí mladého orla, který poprvé vypadne z hnízda a zjistí, že to, co vypadá jako záhuba, může být svoboda. Chceš o tom něco slyšet?“

„Stařečku, nechápu, co to povídáš. Lidi tady mají svobodu. Co je mi po tvém orlovi?“

Zarathuštra se zeptal: „Proč máš oči tak němé a prázdné jako zející dveře vašich zničených domů? Proč se tvé rty zapomněly smát?“

Mladík se odvrátil. Další jeho slova zanikla ve všeobecném lomozu. Zmizel někde mezi oslňujícím jasem neónů a tmavými dvorky. A Zarathuštra už to věděl: musí odejít, protože jeho lidé zapomněli na svůj vnitřní hlas kvůli moci, která byla silnější než on. Chtěl se vrátit do čirého chladu hor, který jeho slzy zmrazí v krystaly.

Měl však přijít den, kdy se znovu probudí jeho vzpomínky. Tehdy už se mu touha lidech nezahojí a on se k nim vrátí.

Zvídavá tvář a smích mu budou dostatečnou odměnou.

Z němčiny přeložil Petr Kubálek.