= = =

Můj osobní zápas se Saddámem Husajnem – který začal v roce 1972, kdy jsem zanechal lékařské kariéry v iráckém městě Mosul (al-Músil) a připojil se ke kurdskému ozbrojenému odboji – je u konce. Popravit takového zločince a člověka, který se vyžíval ve svých ukrutnostech, je akt spravedlnosti.

Jediné, co mě zneklidňuje, je načasování: byl popraven příliš brzy i příliš pozdě.

Příliš pozdě proto, že mnoho životů mohlo být zachráněno, kdyby byl Saddám Husajn odstraněn ze scény už před mnoha lety.

Ovšem zabít Saddáma právě teď, za jím nařízený masakr v Dudžajlu z roku 1982, znamená, že už nebude čelit spravedlnosti za své největší zločiny: takzvanou kampaň Anfál proti Kurdům na konci 80.let, genocidní útok na Araby z Mokřin v 90.letech, a pobíjení arabských šíitů i Kurdů, kteří proti němu – s povzbuzením Američanů – povstali v roce 1991.

Pohled na tyrana pohnaného k odpovědnosti, byť trval jen krátce, je důležitým precedentem pro Blízký východ. Podloudná diplomacie, která dovolovala diktátorům vzkvétat, nyní byla zdiskreditována. Co je však smutné, nedočkali jsme se úplné spravedlnosti. Saddám Husajn nebyl konfrontován s celou strašlivostí svých zločinů. Na předchozí iniciativy arabských nacionalistických vlád v pronásledování Kurdů navázal tím, že během 70.let udělal z etnického inženýrství a vraždění průmysl. Statisíce byly vyhnány z domovů a vyvražděny. Celé pásy kurdské země byly zbaveny obyvatel, muži, ženy a děti odvezeni k narychlo vykopaným hrobům a zastřeleni.

Spojené státy zpočátku podporovaly ty z nás, kteří utekli do hor zachránit si život a svobodu, jenže v roce 1975 (a v tom je ironie) prezident Gerald Ford odsouhlasil, aby nám byla zastavena pomoc, ve snaze vyřešit hraniční spor mezi Irákem a Íránem. Jako už tolikrát od té doby, lidská práva neměla zdaleka stejnou váhu, jakou měl zájem, aby ropa tekla dál.

V 80.letech byla zničena celá města, mezi nimi Kaladizé (Kala Diza) v iráckém Kurdistánu a Kasrí Šérín (Kasre Šírín) v sousedním íránském Kurdistánu. Aby se zajistilo, že ti, co přežili, se nikdy nevrátí do svých domovů, byly hory posety nášlapnými minami. Vdovy a děti byly zadržovány na sídlištích bez tekoucí vody a kanalizace, která se v arabštině nazývala mudžammaát. Toto slovo – se všemi děsivými implikacemi – znamená „koncentráky“.

Zatímco já jsem utekl do Ameriky, mí příbuzní tolik štěstí neměli. Můj švagr a synovec byli mezi hromadně popravenými. Nikdy neprošli něčím, co by jen vzdáleně připomínalo spravedlivý soud; nikdy nemohli napsat závěť; nikdy se nemohli rozloučit s mojí sestrou.

Soud se Saddámem Husajnem vrhl nové světlo na tato tragická léta. Objevily se nové dokumenty, z nichž vyšlo najevo, že jeho režim v roce 1988 spolupracoval s Tureckem při akci na odříznutí kurdských vesnic, kde následně použil chemické zbraně. To by mělo v Turecku nastartovat důležité zpytování svědomí. Saddáma Husajna se však nepodařilo odsoudit za samotnou ofenzivu Anfál, což nás oloupilo o šanci dozvědět se podrobnosti. Už nezjistíme, zda Turci skrývali důkazy o použití chemických zbraní v Iráku, když zabránili zahraničním lékařům, aby prohlédli kurdské uprchlíky. Už nezjistíme, do jaké míry mohly Saddámu Husajnovi s výrobou chemických zbraní pomoci Saúdská Arábie a Egypt.

Kurdové nejsou jediní, kdo byli obráni o možnost plného zúčtování. Jak známo, v roce 1991 ustupující irácká armáda zmasakrovala šíitské Araby i Kurdy, kteří vyslyšeli výzvy prezidenta George H.W. Bushe ke svržení baasistického režimu. Podle zprávy Skupiny pro sledování Iráku (Iraq Survey Group) z roku 2004, diktátor proti civilistům z řad šíitských Arabů použil chemické zbraně. Když Saddám Husajn nebyl ani souzen za tyto zločiny, nebo za své tažení proti Arabům z Mokřin na jihu Iráku, dozvíme se vůbec někdy, co se tehdy skutečně stalo?

Navzdory všem chybám, kterých se Spojené státy v Iráku dopustily a mezi nimiž jako nejhorší vnímám zradu [Kurdů] z roku 1975, jsem hrdý (naturalizovaný) Američan, protože tato země dostala vraždícího despotu před soud. Přesto je obrovská ostuda, že nebude hnán k odpovědnosti za všechny své zločiny. A především je mnohem větší tragédie, že mu – někdy za amerického spolupachatelství – bylo vůbec dovoleno je spáchat.

Nadžmuddín Karím (Najmaldin Karim), neurochirurg, je prezidentem Kurdského institutu ve Washingtonu.