„Báječný Irák! Tady se nevraždí!“

Reportáž Mladé fronty Dnes z iráckého Kurdistánu

Saddám je vraždil po desítkách tisíc, nyní přichází jejich chvíle. Kurdové vládnou severu Iráku pevnou rukou a jejich horská říše je oázou klidu bez bomb a teroristů. A dříve či později naplní svůj sen a vyhlásí nezávislý Kurdistán.

Arbíl (Haulér), Irák
Nestřílí se tu, nikdo nikoho neunáší a američtí vojáci se hádají na tržištích o ceny koberců – Kurdové je mají rádi.

Když pistolník vstoupí do hotelu, spořádaně odevzdá svoji pistoli na recepci a dostane od ní lístek s číslem. Pořádek musí být. Dělá to hodně mužů, neboť v téhle části světa k sobě muži a zbraně patří odpradávna. Jen je nyní nepoužívají.

Vítejte v Kurdistánu – je sice v Iráku, avšak ve srovnání s jinými částmi země vypadá jako jiná planeta. Je to totiž Irák bez násilí, Irák naděje a optimismu.

„Člověče, tohle je ale vážně báječné místo! Nikdo se tu nevraždí!“ prohlašuje americký voják, spokojeně mžourající do slunce na kapotě obrněného vozu. Jeho kamarád pokyvuje hlavou a pomáhá na pancíř vylézt asi desetiletému klukovi. „Tam u nás na jihu bychom se ani neodvážili vystrčit hlavu,“ dodává a malým fotoaparátem se snaží zabrat starobylé zdi pevnosti, v níž lidé žijí prokazatelně již po několik tisíc let.

Mír po dlouhých válkách

Vypadají spokojeně, či dokonce šťastně. Do Arbílu, hlavního města Kurdistánu, přijeli vojáci na skok z Mosulu (al-Músil), města ležícího „za čárou“, mimo území ovládané Kurdy.

Tato scéna s americkými vojáky snad může vypadat trochu kýčovitě, avšak lépe než cokoliv jiného ilustruje dnešní Kurdistán. Zatímco zbytek země se utápí v beznaději a krvi, zhruba čtyři miliony Kurdů na severu žijí v klidu a míru. A za to jsou vděční především Američanům.

Cizincům většinou nějakou dobu trvá, než pochopí, že opravdu není Irák jako Irák. Nejdříve se v hotelu ptáte, zda vás někdo neunese z pokoje. („Tady se neunáší!“) Pak opatrně vyrazíte do města a pořád čekáte, kdy se strhne nějaká přestřelka („Proč by se tu střílelo?!“), pak zkoumáte, jak často vybuchují bomby („To už je hodně dávno!“). Teprve druhý třetí den uvěříte, že to je opravdu jiná, zcela bezpečná země. V Bagdádu se může cizinec pohybovat pouze s armádou tělesných strážců, tady se cítí bezpečněji než na Václavském náměstí po půlnoci.

Koncem roku sem dokonce začala létat dvakrát týdně první přímá linka z Evropy, let Austrian Airlines. „Rozhodli jsme otevřít sem linku, protože bezpečnostní situace je dobrá a stabilní,“ říká o tomto kroku, který Kurdistán spojil se Západem, Josef Burger z Austrian Airlines. „Především jsme samozřejmě byznysmeni, ale zároveň nás velice těší, že pomáháme otevřít Kurdistán světu,“ dodává.

Jsme tedy vůbec v Iráku? Ano i ne.

Ano, neboť Kurdistán je součástí Iráku a Džalál Tálabání, irácký prezident, je Kurd.

Ne, neboť Kurdové vládnou svému území pevnou rukou a mají skoro vše, co má nezávislý stát mít – armádu, policii, vládu. A také pevné odhodlání nepustit z rukou unikátní šanci vládnout sami sobě.

Dějiny Kurdů jsou dějinami zkázy a věčných válek. Desítky milionů jich žijí na území Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie, další miliony jsou rozprášeny po celém světě. Ne nadarmo se o lidech žijících v těchto horách říká, že jsou největším národem bez vlastního státu. Iráčtí Kurdové nesmírně trpěli za Saddáma – počet obětí jeho systematické likvidační kampaně se odhaduje na sto až dvě stě tisíc. Po první válce v Zálivu získali počátkem devadesátých let autonomii – Saddám je prostě nechal na pokoji. Až po jeho pádu se však s konečnou platností stali pány říše hor i rovin.

„V minulosti jsme prožívali hrůzné věci. Nyní však přicházejí lepší časy, to je skvělé,“ říká Ráwand Darwéš z ministerstva zahraničí Kurdistánu. Formálně to vlastně ministerstvo není, ale každý mu tak říká. A skoro každý je přesvědčen, že nezávislost je pouze otázkou času.

Oficiální linie vlády zní: dosud nenastala ta pravá chvíle, zatím je třeba fungovat v rámci Iráku. „Obyčejným“ Kurdům je již dávno zcela jedno, co se „tam dole“ děje, místní politici považují Bagdád za užitečný prostředek, jak se dostat k penězům či vlivu, a západní experti zkoumají, zda by se nedaly kurdské zkušenosti použít pro stabilizaci ostatních částí země. Jinak však oba světy fungují nezávisle na sobě. „Saddám nechal popravit jednoho mého příbuzného. Rodina pak musela zaplatit cenu sedmdesáti pěti kulek, které do něj vypálili, jeho matka se zbláznila bolestí. Každý by vám tu mohl vyprávět podobné příběhy. Chceme prostě jen být svými pány,“ dodává Ráwand Darveš.

Začátek „bytí svými pány“ postupuje nesporně dobře: Arbíl, hlavní město iráckého Kurdistánu, připomíná jedno velké staveniště, jako kdyby si právě především architekti chtěli rychle vynahradit ztracené roky. Nedaleko starobylé pevnosti vyrůstá obrovské luxusní nákupní středisko, kolem města se táhnou nekonečné plochy obehnané zdmi, za nimiž vyrůstají čtvrti luxusních vil, cedule v kýčovitých barvách zobrazují mrakodrapy, které tu mají vyrůst, a pokud se půjdete podívat na obrovskou přistávací plochu nově budovaného letiště, pochopíte oblíbený vtip, že Kurdové chtějí brzy vypustit do kosmu raketoplán, a proto staví tak rozmáchle.

Sny zkrátka neznají hranic: kurdská vláda s gustem plánuje, jak se Arbíl stane novou Dubají. „Nějakou dobu to ještě potrvá, to je jasné, ale snažit se musíme,“ řekl mi Néčírván Bárzání, premiér iráckého Kurdistánu. „Dubaj má rozhodně lepší sousedy než my,“ směje se ve své nablýskané a novotou vonící rezidenci.

Západ se bojí války o ropu

Největší bolehlav západním diplomatům nyní působí město Karkúk (Kirkúk). V jeho okolí leží obrovské zásoby ropy. Kurdové prohlašují, že to je jejich ropa a že se jí rozhodně nehodlají vzdát. Potíž ovšem je, že Karkúk leží za hranicí jejich území, tedy pod kontrolou centrální vlády, a pesimisté předpovídají, že nejbližší roky či měsíce mohou přinést konflikt, či dokonce ozbrojený střet o toto tradičně kurdské město.

„Karkúk je naše město, o tom není pochyb. Už si nenecháme diktovat, co můžeme a co ne,“ říká Džamál Amín, poradce ministerstva plánování. Dlouhá léta žil v exilu, kam prchl před Saddámem, učil na univerzitě v Británii. Nyní se, tak jako bezpočet dalších Kurdů z diaspory, vrátil, aby budoval Kurdistán, o kterém vždy snil. A kdo ví – říká – jednou třeba přijde i ten Velký Kurdistán, o němž odpradávna sní Kurdové od Turecka po Írán. „Před dvaceti lety by jen blázen věřil, že Evropě zmizí hranice, a přece se to stalo. S našimi sny to může být podobné,“ dodává.

Zkrátka: tak jako většina Kurdů nyní věří, že konečně nadchází jejich čas.

(Převzato z deníku Mladá fronta Dnes. Přepisy místních názvů a jmen byly upraveny.)