Text zachycuje období působení bratrstva al-Adawíja až do roku 1281, kdy se blízkovýchodním kronikám na delší čas ztrácejí stopy této této komunity, která však nezanikla. Její další historie je shrnuta v chronologickém přehledu dějin jezídů.

Adí (přibližná doba působení: 1111-1163)

Klíčovou historickou osobností v raných dějinách jezídismu je Adí ibn Musáfir ibn Ismáíl. Narodil se mezi lety 1073 a 1078 v nynějším východním Libanonu a zemřel na současném území severního Iráku v roce 1160, 1162 nebo 1163. Dožil se tedy věku mezi 81 rokem a 90 lety. Adí byl Arab a sunnitský muslim; z otcovy strany byl vzdáleným potomkem svržené muslimské dynastie Umajjovců.

Adí se za svého života stal učitelem islámské mystiky (v západní literatuře známé jako súfismus). Zároveň je Adí klíčovou postavou dnešního jezídského náboženství, které v něm vidí vtělení božství a svého druhu reformátora či organizátora jezídismu.

Za svého života byl Adí – jak bylo v kruzích islámské mystiky obvyklé – nazýván uctivým arabským titulem šajch („stařešina“). U jezídů, kteří mluví převážně kurdsky, tento titul zcela splynul se jménem Adí, takže výsledná mytologizovaná postava se v jezídismu nazývá Šíchádí. (Někdy je kurdská výslovnost zaznamenána jako Šéchádí.)

Adí se vydal studovat islámské vědy do Bagdádu, kde se osobně poznal s dodnes věhlasnými učenci: údajně vládl oboustranný respekt mezi ním a filozofem Abú Hámidem al-Ghazzálím (rovněž uváděn jako al-Ghazálí; 1058-1111). Spolužákem a blízkým přítelem Adího byl Abdulkádir al-Džílání (rovněž známý jako al-Džílí, al-Gílání nebo al-Gajlání; 1077 nebo 1088-1166), se kterým dokonce společně vykonali pouť do Mekky. To bylo v roce 1116.

Jejich další cesty se rozešly, i když oba dosáhli svébytné posmrtné slávy. Co se týče Abdulkádira, ten zbytek života strávil v Bagdádu, kde se stal uznávaným znalcem islámské právní vědy, kazatelem, učitelem a filantropem. Četní obdivovatelé však tyto kvality považovali za projev Božího požehnání (baraka), chápaného jako zvláštní dar duchovní síly. (Arabské slovo baraka je v súfismu důležitý pojem. Znamená „požehnání“, ale přeneseně též „duchovní síla“ nebo „charizma“.) Abdulkádirova pověst přetrvala v posmrtný kult, jehož stoupenci se kolem roku 1300 sdružili v mystickém bratrstvu al-Kádiríja, které se dodnes těší značné popularitě mezi Kurdy. Také v kurdských horách se Abdulkádir později zařadil do panteonu svatých mužů jezídského náboženství.

Do kurdských hor již za svého života odešel Adí. Někdy před rokem 1111 tam shromáždil družinu stoupenců islámského mystického učení, jemuž se aktivně věnoval. Podle oblasti, která leží severovýchodně od města Mosul (al-Músil) v dnešním Iráku, dokonce vešel ve známost pod přídomkem al-Hakkárí. (Oblast dříve známá jako Hakkárí přibližně odpovídá části nynějšího iráckého Kurdistánu. Neměla by být zaměňována s městem Hakkâri, které leží v kurdských oblastech Turecka. V Iráku rodové jméno Hakkárí, nebo Hakárí, stále existuje: jmenuje se tak např. křesťanský politik Romeo Hakkárí, generální tajemník Demokratické strany Mezopotámie – Bét Nahrajn.)

Náboženská autorita Adího byla pravděpodobně umocněna jeho příbuzenským poutem s dynastií Umajjovců – v době jeho života již přes tři staletí odstavenou od moci, ale mezi mnoha Kurdy prý stále respektovanou. Adí údajně byl úplně první islámský mystik (súfí), který pěstoval duchovní disciplínu a výcvik, a přísnost jím vyžadovaných pravidel nesnížila jeho oblibu mezi stále početnějšími učedníky. Centrem mystického kroužku se stal Láliš, místo asi 50 kilometrů severoseverovýchodně od Mosulu. V Láliši byl Adí s nejvyšší pravděpodobností pohřben a tam také vzniklo středisko bratrstva následovníků jeho mystické disciplíny, kterým se říkalo as-Suhbatíja (zhruba „učedníci“ či „mystičtí druhové“) nebo – častěji – al-Adawíja („stoupenci Adího“, vlastně „Adíjovci“).

Adí zanechal několik krátkých pojednání o zbožnosti a mystických básní. Tato díla vykazují rukopis mystika jasně zakotveného v islámu, i když poezie obsahuje nadsazenou mystickou sebechválu provokativně hraničící s rouháním (např. obrat „já jsem Adí ... není božstva kromě mne!“). Tento typ obratu, známý jako šath, však v islámské mystické poezii své doby nepředstavuje nic výjimečného.

Přesto se začaly objevovat zprávy, že al-Adawíja provozuje výrazný osobní kult Adího, který postupně přerostl v odvrat od principů islámu a zformování jezídismu jako svébytného náboženství. Nepochybně se jednalo o postupný proces, spojený se souběžným vstřebáváním místní lidové zbožnosti, jejíž prvky jsou mnohdy předislámského původu – nemluvě o tom, že ještě ve 13.století křesťanský biskup Barhebraeus referoval o přítomnosti uceleného „pohanského“ kultu v dané oblasti.

V politické rovině bylo oddělení bratrstva al-Adawíja od islámu posíleno několika dalšími faktory:

1. Tvrdý vojenský zákrok, který velmoži z oblasti provedli proti komunitě v Láliši roku 1254 kvůli údajné „nemravnosti“ jejích členů, přispěl k její další izolaci.

2. Zároveň je zřejmé, že al-Adawíja začala představovat nezanedbatelnou ozbrojenou sílu, přičemž někteří představení bratrstva přijímali vojenské angažmá.

3. Není vyloučeno, že al-Adawíja v sobě soustředila též obyvatelstvo nakloněné politickým změnám; v této souvislosti se zmiňuje místní popularita svržené dynastie Umajjovců, případně islámské sekty cháridža, či obecně angažovanost Kurdů z okolí Mosulu v různých regionálních povstáních během 9.-11.století.

4. Na druhou stranu je možné, že al-Adawíja se pokoušela vyplnit vznikající mocenské vakuum v době, kdy docházelo k dezintegraci Abbásovské říše, místodržící Mosulu rozvíjeli samostatnou politiku v rámci křižáckých válek a posléze oblast zažila další nestabilitu při vpádu Mongolů.

Abu-l-Barakát (přibližná doba působení: 1163-1195) Adí zůstal bezdětný, ale ještě na smrtelném loži stačil vyslovit přání, aby ho v řízení komunity jeho adeptů islámské mystiky nahradil jeho synovec známý jako Abu-l-Barakát. Toto jméno je spíše přezdívkou nebo čestným titulem, poněvadž je možné přeložit ho jako „nadaný duchovními silami“. (Slovo barakát je plurál od arabského baraka. Význam termínu je objasněn výše.)

Abu-l-Barakát byl synem Adího bratra Sachra. Vedení bratrstva al-Adawíja se i nadále udrželo mezi potomky Abu-l-Barakáta a zpravidla přecházelo z otce na syna. Abu-l-Barakát udržel linii stanovenou svým strýcem: byl znám jako zbožný a konzervativně naladěný muslim a okruh učedníků se pod jeho vedením rozrůstal.

O životě a smrti Abu-l-Barakáta se nezachovalo mnoho zpráv. Zdá se nicméně, že zemřel přirozenou smrtí. To lze vyvodit z následujících údajů historické literatury:

1. Abu-l-Barakát přišel do Láliše z rodného Libanonu dlouho před smrtí svého strýce Adího.

2. Sám Abu-l-Barakát se dožil pokročilého věku.

3. V čele bratrstva al-Adawíja ho nahradil jeho syn, který dostal jméno Adí a v západní literatuře je pro snadnější orientaci znám jako Adí II. (O něm bude řeč dále.)

4. Je známo, že al-Hasan, jenž byl synem Adího II. a vnukem Abu-l-Barakáta, se narodil v roce 1195.

Je tudíž zřejmé, že Abu-l-Barakát zemřel v době, kdy jeho syn a přímý nástupce Adí II. byl již biologicky i sociálně dospělý. Odhadem je možné držet se roku 1195.

Adí II. (přibližná doba působení: 1195-1223)

Adí II. je v západní literatuře užívané označení pro Abu-l-Barakátova syna. Ve své době byl také nazýván Adí al-Kurdí, tj. „kurdský Adí“ nebo „Adí Kurd“ – to aby se zdůraznilo, že na rozdíl od svého otce a děda (jímž byl samotný Adí ibn Musáfir) se již narodil a vyrostl v kurdském prostředí. Nebyl to však jediný předěl, který Adí II. představuje v dějinách bratrstva al-Adawíja. S jeho životem také nastaly prudké konfrontace se státní mocí. Poměry na Blízkém východě v té době hluboce zasáhla invaze Mongolů.

Jejich vládci v oblasti zpočátku sympatizovali s křesťany: nejen že je při nájezdech ušetřili krvavých řeží, ale i poté jejich práva chránili a rozšířili. To trvalo do roku 1295, kdy mongolský vládce Gazan znovu prohlásil islám za státní náboženství, přičemž kostely a synagogy naopak nechal poničit.

Adí II. však ještě měl co do činění s Mongoly v době, kdy křesťany stále chránili. Byl totiž obviněn, že podnítil vyplenění křesťanského kláštera v okolí Mosulu. Adí II. byl předveden do města Marághe (též Marága; dnes v západním Íránu), které bylo letním sídlem mongolských vládců. Hájil se sice, že je nevinen a že za útok může kurdský kmen známý svým „modlářstvím“; mongolský dobyvatel Bagdádu, chán Hülegü, však Adího II. nechal popravit. Některá líčení zasazují tuto událost do roku 1221, ale pravděpodobnější je rok 1223.

Pozoruhodné je, že někteří křesťanští autoři ve 13.-19.století (vycházející ze zápisů nestoriánského kronikáře Ramíšó z roku 1452) ztotožňují klášter, pro jehož vyplenění byl Adí II. popraven, se stavbou v údolí Láliš, která od blíže nejasné doby sloužila jako centrum bratrstva al-Adawíja a dnes je nejsvětějším místem jezídského náboženství.

Kronikář Ramíšó dovedl západní akademiky ve 20.století k diskusím, zda se bratrstvo al-Adawíja nemohlo v Láliši usadit až po smrti Adího ibn Musáfir. Jeho hrobka se sice nachází v Láliši, ale co když tam jeho ostatky byly přeneseny později? Je také známo, že již Abu-l-Barakát byl pochován poblíž hrobky svého strýce Adího – což opět nemusí nutně znamenat, že to již původně bylo v Láliši. Bádání nicméně dospěla k závěru, že tato hypotéza je nepravděpodobná, tedy že daleko spíše už Adí ibn Musáfir žil a byl pohřben v Láliši. Kronikáře Ramíšó mohla daleko spíše zmást totožnost jmen: bylo mu zřejmě známo jen tolik, že jakýsi Adí vyhnal křesťanské mnichy z kláštera a že za takový čin byl popraven. Ten a onen Adí však byly dvě různé osoby (ačkoli není vyloučeno, že ke splynutí obou historických Adíjů možná došlo i v jezídské tradici) a zřejmě se ani nejednalo o tentýž klášter.

Nejen místní křesťanské záznamy, ale i jezídská tradice totiž hovoří o tom, že v údolí Láliš původně sídlili křesťanští mniši, které Adí (ibn Musáfir) odtud vypudil (respektive – podle jezídské verze – je zázrakem přesvědčil o své pravdě). Úvahy o tom, zda malý, leč mnohotvárný architektonický komplex v Láliši mohl původně být křesťanský klášter, jsou zatím neuzavřené.

al-Hasan (přibližná doba působení: 1223-1254)

Al-Hasan (dále jen Hasan) se ujal vedení bratrstva al-Adawíja poté, co byl jeho otec Adí II. popraven. Je známý rok jeho narození (1195); poprava Adího II. se zpravidla klade do roku 1223.

Známý islámský právní teoretik Ibn Tajmíja (1263-1328) přičítal Hasanovi neislámské výstřednosti – údajně podporoval kult osobnosti Adího ibn Musáfir i sebe sama, ale prý také někdejšího umajjovského chalífy Jazída. O excesech v úctě k Adímu i Hasanovi hovořil také syrský historik al-Kutubí (1287-1363). Jiný arabský autor, v Bagdádu žijící historik Ibn al-Fuwatí (1244-1323), podal poměrně neutrální popis události, která hluboce zasáhla chod bratrstva al-Adawíja a přímo souvisela se smrtí samotného Hasana.

Vlády nad Mosulem se v letech 1211-1259 zmocnil Badruddín Lu'lu', syn arménského otroka. Sám pomáhal Mongolům připravit půdu pro dobytí Bagdádu v roce 1258. Ještě předtím se rozhodl zničit komunitu mystiků v Láliši, neboť v ní spatřoval ohrožení vlastních mocenských ambicí v regionu.

Některé zdroje uvádějí, že Badruddín Lu'lu' v roce 1246 zatkl Hasana, uvěznil ho v mosulské citadele a později ho tam nechal uškrtit. Většina podání však má za to, že Hasan byl odvlečen z Láliše do Mosulu a tam popraven v roce 1254. Po něm bylo popraveno i dalších 200 členů bratrstva. Badruddín Lu'lu' též nechal exhumovat ostatky Adího ibn Musáfir z hrobky v Láliši a spálit je. Egyptský historik al-Makrízí (1364-1442) však popsal, že úplně totožným způsobem byl Adího hrob zhanoben při jiném, pozdějším útoku na Láliš, a to v roce 1415.

Šarafuddín (přibližná doba působení: 1254-1258)

Poté, co byl Hasan zabit, ho v čele bratrstva al-Adawíja nahradil jeho syn (dříve však v literatuře považovaný za Hasanova bratra) Šarafuddín Muhammad.

Jeho život ukazuje pozoruhodný obrat v dějinách al-Adawíje: Šarafuddín už nebudoval kariéru náboženskou, nýbrž vojenskou. Nakonec i typ jména, jež nosil, byl fakticky čestným přídomkem (lakab) vycházejícím z arabského slova dín („náboženství“), jaký se tehdy uděloval vladařům a velitelům armád. Obdobné jméno měl i Šarafuddínův nástupce Fachruddín a další význačné osobnosti, které tenkrát zasáhly do dějin bratrstva al-Adawíja – Šamsuddín, Zajnuddín a Izzudín (viz dále).

Šarafuddín zemřel jako velitel vojska v boji proti Mongolům. Je otázkou, zda jeho motivací k tomuto angažmá nemohla být touha po pomstě, když vládce Mongolů měl zásluhu na smrti jeho děda Adího II., zatímco místní spojenec Mongolů Badruddín Lu'lu' nechal popravit Šarafuddínova otce Hasana. Literatura však uvádí, že Šarafuddín se zároveň pokoušel navázat spolupráci s mongolským velitelem Tumanem, synovcem samotného Čingischána (též Čingiz-chán nebo Čingiz Chán), přestože tento vojevůdce byl nepřímo odpovědný za popravení Adího II. v roce 1283 (viz výše).

Nakonec Šarafuddín nabídl své služby alianci, kterou vedl Izzudín Kajkáús II., seldžucký sultán z města Konya (dnes v Turecku). Cílem spojenectví bylo zastavit mongolský vpád do Anatolie a také zbavit vlivu sultánova promongolského bratra Ruknuddína Kiličarslana IV. K bitvě s mongolskými vojsky, v níž Šarafuddín padl, došlo v místě zvaném Kemah (též Kamach či Kemách; dnes v Turecku) v roce 1257 nebo 1258. Ironií osudu bylo, že obě válčící strany poté dospěly k dohodě.

Fachruddín (přibližná doba působení: 1258-1281)

Poté, co Šarafuddín zahynul v bitvě, vedení bratrstva mohl převzít jeho syn Zajnuddín Júsuf, avšak svého nástupnického práva se vzdal ve prospěch svého prastrýce Fachruddína. Ten byl bratrem Hasana a strýcem Šarafuddína.

Osudy Zajnuddína po jeho abdikaci však byly pozoruhodné: nejprve přesídlil do Damašku, z něhož dále zamířil do obce Bajt Fár v Libanonu, kde se narodil mistr Adího ibn Musáfir. Jako jeho příbuzný a duchovní pokračovatel tam Zajnuddín nalezl vřelé přijetí a – díky darům věřících – i pohodlné živobytí. Okruh stoupenců si udržel také po přestěhování do Káhiry, kde v roce 1297 skonal (zřejmě přirozenou smrtí) a kde dodnes stojí jeho mauzoleum.

Zajnuddínův poklidný život se však vymykal novému směru, jímž se ubíraly kroky předních mužů bratrstva al-Adawíja. Ani Zajnuddínův syn Izzuddín, žijící v Egyptě, neunikl soukolí mocenských bojů a intrik: když se objevila podezření, že jeho ozbrojení stoupenci připravovali spiknutí proti dynastii mamlúků v Egyptě a Jemenu, Izzuddín se na důkaz dobrých úmyslů nechal v roce 1330 nebo 1331 dobrovolně zavřít do káhirského vězení. Tam ale zemřel.

Nyní však zpět k dění v Láliši, kde kolem roku 1258 začal bratrstvo al-Adawíja řídit Fachruddín. Vývoj celé komunity zasáhl spor, který vypukl mezi Fachruddínem a jeho bratrem Šamsuddínem. K okolnostem roztržky poskytuje i západní akademická literatura nejasné a místy protichůdné informace. Jejich syntéza a pokus o výklad motivů jednání zúčastněných může být následující:

1. Fachruddín a Šamsuddín byli bratři. Z toho, že jako představený bratrstva byl kolem roku 1258 vybrán Fachruddín, lze usuzovat, že byl starší (či přinejmenším požíval větší autority) než Šamsuddín.

2. Šamsuddín vzbudil nevoli svého bratra Fachruddína tím, že se oženil s mongolskou ženou. Bratrstvo al-Adawíja přece mělo s Mongoly dlouhodobě konfliktní vztahy (viz výše).

3. Spor mezi oběma bratry mohl přerůst v rozkol v řadách bratrstva. Větší podporu mezi jeho členy měl pravděpodobně Šamsuddín, protože ...

4. … Fachruddín v roce 1275 s částí členů bratrstva přesídlil do Sýrie. Tu tehdy ovládala egyptská dynastie Mamlúků, jediný vážný mocenský soupeř Mongolů na Blízkém východě.

5. Už v roce 1276 však – ze záhadných důvodů – Šamsuddín se svou mongolskou chotí a bez jakýchkoli členů bratrstva uprchl do mamlúckého Egypta. Tam jeho stopy končí.

6. Fachruddín se i s družinou v roce 1281 vrátil do Láliše. (Motivace návratu není zřejmá: možná po zprávě o útěku bratra cítil příležitost či nutnost potvrdit své vůdcovství v osiřelém Láliši; možná měl potíže usadit se s početným a zřejmě i ozbrojeným doprovodem na území cizího státu; snad nakonec došlo i k jednáním – nejspíše bezvýsledným – s prasynovcem Zajnuddínem, který se naopak na mamlúckém území etabloval velmi úspěšně.) Mongolským vládcům se každopádně jevil Fachruddínův šestiletý pobyt na de facto nepřátelském území jako podezřelý, a tak ho krátce po návratu nechali popravit. Není známo, kde se poprava uskutečnila – mohlo to být přímo v Láliši, spíše však v Mosulu jako nejbližším středisku státní správy.

Fachruddínovou smrtí v roce 1281 také končí záznamy o linii představených bratrstva al-Adawíja, z jehož komunity se vyvinulo jezídské náboženství. V jezídské víře se mnozí aktéři výše shrnutých dějin přeměnili ve vtělení božství, světce, andělské či eschatologické postavy a někdy až symboly kosmických živlů. Tohoto zbožštění dosáhl především šajch Adí (jezídský Šíchádí), ale vedle něho také al-Hasan (u jezídů Šéch Hasan nebo Šéch Sin), Šarafuddín (jezídský Šarfadín nebo Šarfidín), Fachruddín (v jezídismu Fachradín nebo Farchadín) i Šamsuddín (jezídský Šéšims). V jezídismu dokonce došlo i k přeskupení genealogických vztahů mezi některými z těchto postav. V jezídské mytologii je také zmíněn Zajnuddín (jako Zandín nebo Zíndín), ale též zloduch Badruddín Lu'lu' (pod jménem Badradín Lóló). Naproti tomu Abu-l-Barakát už v jezídismu není znám. Rovněž Adí II. byl buď zapomenut, nebo jeho obraz možná splynul s historickou postavou „hlavního“ Adího (ibn Musáfir).