1. Náboženství jezídů je – ve své rituální a mytologické rovině – založeno na ústní tradici. (To v plné šíři kongeniálně vytušili teprve dva Britové, kteří pobývali v Iráku před druhou světovou válkou – Ethel Stefana Drowerová v knize Peacock Angel a Cecil John Edmonds v knize A Pilgrimage to Lalish. Systematicky tento poznatek vysvětlil až nizozemský badatel Philip Gerrit Kreyenbroek v knize Yezidism o celé půlstoletí později. Rozhovor s profesorem Kreyenbroekem bude na těchto stránkách zveřejněn v nejbližší době.) Obsah ústní tradice se odehrává mimo kategorie lineárního času a kauzální logiky. Tato tradice je ze své povahy pluralitní a neutříděná. Zpracovává též události nepochybně historické, ovšem způsobem, který je reinterpretuje a vrhá do legendárního či mytologického bezčasí. Z rozhovorů s obyčejnými jezídy je zřejmé, že sami toto pojetí (kde chronologické vztahy jsou podružné) zpětně přenášejí i na vnímání – třeba relativně nedávných – historických dějů.

2. Toto platí nejvýrazněji pro biografie v jezídismu: díky uvedené mytologizaci a zároveň volnému pojetí reinkarnace v jezídské víře a kultu dochází ke ztotožnění několika historických postav – oddělených od sebe celými epochami – jakožto převtělení téže podstaty.

3. Ústní tradice (viz bod 1) představuje otevřený a pružný systém, který umožňoval plynulé vstřebávání vnějších prvků a utvářel jezídismus jako vyvíjející se synkretické náboženství. Tím pádem je takřka nemožné zachytit předpokládané starší vývojové fáze v dějinách jezídismu. Podobně se zdá, že uzavřená sociální organizace (viz bod 4 níže) představuje v jezídismu základ náboženské identity a zároveň i historické kontinuity. Lze doložit, že jednotlivé projevy vlastní náboženské praxe – např. dodržování některých tabu, celibátu nebo barvy obřadních rouch – se mohou během krátké doby změnit.

4. Jezídismus je někdy označován za náboženství ortopraxe, což ovšem není přesné: jeho základem není náboženská praxe ani víra jako taková, ale spíše sociální organizace a sounáležitost společenství jeho vyznavačů. V jezídismu se zdůrazňuje povinná endogamie v rámci tří uzavřených kast, případně jednotlivých větví těchto kast (přičemž tolerované výjimky z endogamie – vesměs sňatků jezídských mužů s křesťanskými ženami – jsou vzácné a krajově omezené). Obřadní a praktické funkce zajišťují spíše příslušníci dvou užších tříd (jejich kompetence se dědí v rámci určitých rodin) a dvou bratrstev (na kastovní příslušnosti nezávislých). Od neměnné příslušnosti ke kastám – z nichž dvě jsou formálně kněžské a jedna laická – se dále odvíjí navázání různých povinných formalizovaných vztahů patronsko-klientské povahy. Také náboženský život v jezídismu má především sociální rozměr, neboť se soustřeďuje kolem oslav svátků a návštěv svatých míst. Naproti tomu individuálně projevovaná zbožnost nebo ucelenější informovanost o vlastním náboženství je u jezídů obecně nahodilá a spíše výjimečná.

5. Současné kolektivní vědomí jezídů je zároveň výrazně utvářeno pocitem defenzivnosti a ostražitosti vůči muslimské většině a státní moci. Toto naladění se promítá nejen do reflexe vlastního náboženství, ale i do prezentace jeho obsahu – a dějin jeho vyznavačů – navenek. Ze strany jezídů se to projevuje výraznou pragmatičností a selektivností v komunikaci podle toho, jaký má adresát informace vztah k islámu či k politickému establishmentu určitého státu.

6. Svérázným problémem při zkoumání vývoje jezídismu je nedostatek pramenů. Ty pro rané období jeho dějin neexistují a většina relevantní dobové literatury pochází od muslimských historiků, ba hereziografů, jež jistě nelze podezírat ze snahy o nestrannost. Teprve Kreyenbroek upozornil, že tyto zdroje rozhodně není možné přijímat za bernou minci, jak to v roce 1932 učinil jeden z jeho orientalistických předchůdců a nadlouho tak určil směr dalšího západního studia jezídismu. (Kreyenbroek to označil za „ukázkový příklad záměny předmětu a metody studia“.)