Vybrané části přeložil, edičně upravil a titulky doplnil Petr Kubálek.

Slovo a autorovi a souhrn úvodu k jeho stati

Thomas Bois (1900-1975) byl francouzský kurdolog, povoláním mnich dominikánského řádu. O Kurdech publikoval řadu článků a encyklopedických hesel. Na internetu je dostupná jeho kniha Connaissance des Kurds (Seznámení s Kurdy) z roku 1965 (i v anglické verzi).

Boisův článek z roku 1947 pojednává o pohřebních obřadech a představách posmrtného života u náboženské komunity jezídů. Obsahuje i překlad jezídské smuteční písně. (Studiem tohoto žánru u jezídů se později zabývala britská badatelka Christine Allisonová.)

Úvodem svého článku Bois poukazuje na to, že jezídi „vždy přitahovali zvědavost cestovatelů“ a že se objevovaly „nejfantasknější teorie“ o původu jejich náboženství. Podle Boise to byl egyptský historik Ahmad Tajmúr, kdo jako první (v knize z roku 1928-1929) objasnil, že jezídi jsou přímými pokračovateli někdejšího islámského mystického bratrstva al-Adawíja, které ve 12.století založil šejch Adí ibn Musáfir (jehož uctívají i dnešní jezídi jako božské vtělení a proroka pod jménem Šíchádí – v kurdské variantě latinky Şîxadî).

K počtu jezídů ve své době Bois udává, že podle sčítání lidu z roku 1932 jich tehdy v sovětských oblastech Kavkazu žilo 14 522. Populaci jezídů v ostatních částech světa té doby odhadoval na 30-40 000.

Následuje vlastní pojednání na funerální téma. Bois předznamenává, že jeho popis jezídských pohřebních obřadů platí „přinejmenším“ pro iráckou oblast Šéchán (Şêxan; východně od města Mosul v Iráku), která je duchovním centrem jezídismu.

= = =

(Překlad stati:)

Umírání a pohřeb

Ani talismany nezlepšily stav umírajícího. Nyní u něj na jeho poslední vydechnutí čeká jeho zásvětní bratr.

Každý jezíd si musí s dosažením dospělosti vybrat zásvětního bratra (tj. „bratra pro onen svět“, kurdsky brájé áchiraté – v kurdské variantě latinky birayê axiretê) z takové rodiny [kněžské] kasty šéchů [şêx], s níž není pokrevně spřízněn. [Jezídské ženy si podobně volí „sestru pro onen svět“, kurdsky chušká áchiraté – resp. xuşka axiretê] Tento bratr má za úkol pomoci překonat poslední okamžiky života. Věří se, že světec, který je patronem rodiny [šéchů], předává duši zemřelého do moci [nejvyššího vtělení božství] Táusí Malaka [Tawsî Melek] a na onom světě šéchova chráněnce dále opatruje.

Navzdory veškeré péči a modlitbám nemocný jezíd vydechne naposled, či spíše jeho ducha „povolá Šíchádí“. Přítomný šéch nebo pír [şêx, pîr; tj. členové kněžských kast] omyjí mrtvé tělo. Poté mu vloží do úst kousek požehnané hlíny [ve tvaru kuličky nazývané barát – resp. berat], přinesené od svatyně Šíchádího [v údolí Láliš – resp. Laliş] v den jeho svátku a smísené s vodou z posvátné studny Zimzim. Totéž mu přiloží i na tvář a na hruď.

Pohřeb se připravuje rychle, neboť se hledí, aby tělesné ostatky nezůstaly dlouho v domě.

Přicházejí dva kauválové [qewal]. Jsou to pěvci [náboženských hymnů]: jeden bubnuje na tamburínu [daf – resp. def], druhý hraje na flétnu [šibáb – resp. şibab].

Silní muži nesou máry s mrtvým tělem. Jakmile zazní údery na tamburínu, šéchové a píři vyjdou v čele pohřebního procesí, které s hlasitým nářkem doprovází zesnulého na návrší, kde se nachází hřbitov.

Kdysi se nad hrobem recitovala jedna súra z Koránu. Dnes tuto recitaci nahradil jiný obřad: rozpárá se rubáš, jímž je tělo doslova převázáno, odhalí se hlava a obrátí se směrem k východu; oči se znovu požehnají posvátnou půdou [ze svatyně Šíchádího v Láliši]. Pak se tělo položí do vykopaného hrobu a zakryje se plochými kameny. Hrob se zahrne hlínou a nahoře se nechá ovčí trus, aby hyeny [necítily mrtvolný pach a] nevyhrabaly tělo.

Žalozpěv jezídských žen

Při cestě zpátky do domu rodiny zesnulého se ženy chopí hudebních nástrojů a zpívají smuteční písně. Vzlykají, naříkají, vytrhávají si vlasy, bijí se do obličeje a do hlavy. Tu se ozve hlas plný bolesti, který ještě vyburcuje další pláč:

„Synu Adamův! Ó nešťastný, ubohý synu Adamův!
Svět je dům stínu
jako noční sen.
Svět je stín stromů,
který každý den schová nového přítele!

Kde je Šalomoun [Silêman], který kraloval?
Kde je [královna ze Sáby zvaná] Balkís [Belqîs], kdysi oslavovaná?
Buď silný! (Pozn. aut.: Užívá se jako formulace k vyjádření soustrasti.) I oni opustili tento svět!

Kde je Šalomoun prorok?
Kde je Balkís se svými zlatými šperky?
Buď silný! Také oni odešli pod zem a pod kameny!

Kde je Chidr [Xidir]? Kde je Eliáš [Îlyas nebo Liyas]? [– proroci]
Kde je dervíš [tj. mystik; zde snad: poustevník] se svým růžencem a holí?
Buď silný! Také oni jsou pod zemí pohřbeni!

Synu Adamův, na tomto světě nebuď ničeho žádostiv!
Neshromažďuj zlato ani majetek:
ani svět, při Proroku Božím, nebude trvat!

Tento svět je zemí dervíšů.
Všichni, kdo jím procházejí, jsou jen pěšáci.
Nikdo, byť by byl sebemocnější, nezůstane!

Kde je Hamza? Kde je Alí? [– bohatýři raného islámu]
Kde jsou světci? Kde jsou proroci?
V hrobě; v prach se obrátili!

Jak hluboký je ten hrob!
Jak temný! Je plný plazů!
Je plný hniloby!

Pane! Ty můžeš rozdělit dva zamilované!
Pojďte sem, pojďte, pozůstalí i vy ostatní,
slzy mne již přemáhají!

Nářek, žal, zármutek!
O milovaný! Ty sladké rty
již více nepromluví!

Proč plakat?
Smutek a pláč nic nepomůže:
hrob a rubáš, to je náš příbytek!

Neplač, nenaříkej už!
Slzy si z tváře otři:
ani svět, při Proroku Božím, nebude trvat!

Pojďte sem, pojďte, pozůstalí, pojďte,
dnes naše slzy jsou zbytečné:
všechno krásné je pryč!

Vše, co Bůh činí, dobře činí.
Dobrému i zlému On odpouští
a utrpení srdcí On rozptýlí.“

Kdo takové oplakávání neviděl ani neslyšel, snad mohl nyní o něm nabýt představu.

(Pozn. překl.: Ve skutečnosti se jedná o jezídský hymnus – posvátný text prozpěvovaný při zvláštních příležitostech. Konkrétně tento pohřební hymnus se jmenuje Hymnus Ó nešťastný, ubohý, v kurdské latince Qewlê Miskîno Jaro. Jinde byl tentýž text uveden pod názvem Modlitba mrtvých, v kurdské latince Nivêja Miriyan.)

Posmrtný život

Pak ale následuje něco ještě pozoruhodnějšího. Truchlící rodina se zajímá o posmrtný osud zemřelého. Proto žádá kóčaka [koçek], aby v noci u hrobu vyzvěděl něco o údělu zesnulého od některého z proroků jezídismu. Kóčak je jezídský vizionář. Ovládá posvátné tance, výklad snů a věštění budoucnosti. Má vliv na každého jezída de facto ve všech oblastech života, neboť všeobecná víra v okultní síly dává těmto vizionářům neomezenou moc.

Náš věštec usíná a ve spánku, který může trvat kolem hodiny, s ním má komunikovat Šíchádí [Şîxadî], Ézí [Êzî] nebo některý jiný jezídský světec. Upadá do tranzu: celý se chvěje, má pěnu u úst a vydává hlas, avšak není rozumět, co říká – zní to, jako by se odněkud ozýval myší pískot. Pak ale hlas utichá, kóčak se uklidňuje a spí další hodinu. Když se probudí, klidně a mlčky se posadí. Příbuzní zesnulého přicházejí ke kóčakovi, políbí mu ruku a dají mu najíst. Nyní, jestliže zesnulý byl dobrý člověk, věštec říká: „Přestaňte truchlit, viděl jsem ho. Znovu se narodil v těle někoho jiného mezi našimi lidmi [tj. jezídy].“ Pokud ale – naopak – samotná smrt nebyla jediným zlem v životě nebožtíka, kóčakova odpověď je méně příznivá: „Je znovuzrozený, ale jeho duše vstoupila do těla psa, osla nebo prasete...“ V takovém případě pozůstalí nabídnou Bohu oběť, aby pro zemřelého dosáhli odpuštění a nový život, nyní už v těle jiné lidské bytosti.

Tato víra v převtělování není pro jezídy nějakou spekulativní teorií. Je něčím, co prožívají. Třeba otec rodiny, který má marnotratného syna, si před smrtí schová své jmění, aby ho v dalším životě [po převtělení] mohl vyhledat a znovu využít.

Právě touto vírou lze vysvětlit neobyčejnou mírnost jezídů ke zvířatům. Někteří dokonce – i když to tak není u všech – nezabijí ani hmyz, když je obtěžuje, ani nezašlápnou mravence, kterého mají v cestě. Kdo přece může vědět, zda by je později nestihla odplata od někoho, komu by nyní nedopatřením ublížili?

Výročí úmrtí

Během prvních tří dnů [po úmrtí blízkého] pozůstalí chodí dvakrát denně na hrob oplakávat zemřelého. Všichni přítomní také u hrobu snědí přinesené jídlo. Sedmý den [od úmrtí] rodina znovu připraví jídlo. Čtyřicátý den [od nebožtíkova odchodu] se obětuje ovce a její maso se rozdá chudým a pocestným.

Památky zesnulých

První plody sklizně jsou věnovány zemřelým. [Francouzský badatel Roger Lescot (1914-1975) dále píše, že] „když na jaře dobytek začíná rodit, mláďata jsou první dva dny věnována Šíchádímu a třetí den zesnulým“.

Roger Lescot uvádí, že existuje ještě jeden svátek zesnulých, nazývaný ídá dáhíja [îda dahîye], jehož datum se každý rok liší.

Zádušní rozměr Nového roku

Jezídský svátek Nového roku (Saré sál – resp. Serê Sal), který připadá na první středu v dubnu [podle východního, tj. de facto pravoslavného kalendáře], rovněž pamatuje na vzpomínku zesnulých. Na jejich počest se obětuje ovce nebo kuře – podle toho, jak má kdo možnost.

Dveře domů se zdobí právě v tomto období rozkvétajícími červenými anemonkami [botanicky Anemone coronaria], které dívky natrhaly vpodvečer.

Kauválové [qewal] za bubnování na tamburínu obcházejí všechny hroby, jimž takto udílejí požehnání. Zpívají přitom hymny, kterým ale běžní jezídi sotva rozumějí.

Potom se konzumuje jídlo, které si rodiny připravily a přinesly na hřbitov. Chudí jsou přizváni k hostině. Takto ani mrtví nepřijdou o svátek; naopak, jejich památka je zde na prvním místě.

Poté, co jsou [zesnulí] obslouženi jako první, začínají radovánky, tance a vyjížďky na koních – ale to už je jiná historie.