Josef Klíma

Lidové noviny, rubrika Poslední slovo
12. ledna 2008

Řekněte mi, pane redaktore, jak mohou všichni ignorovat tak zjevná fakta o tom, že v mém případě bylo porušeno právo snad všemi státními orgány, které se jím zabývaly? ptal se mě nešťastně drobný muž s velkým knírem Yekta Uzunoglu v roce 1997 před ruzyňskou věznicí, kde jsem, nedlouho po jeho propuštění z dvouapůlleté vazby, natáčel jeho příběh.

Tehdy jsem mu na to neodpověděl. Sám jsem si nebyl zcela jist jeho nevinou; jen jsem se snažil nějak přehledně zrekapitulovat všechny okamžiky, kdy se v té nepřehledné kauze policie, státní zastupitelství i soudy dopustily zjevného porušení zákona.

Byl mi tehdy vděčný i za to málo, protože média vesměs jeho oprávněné námitky také ignorovala, nebo dokonce zpochybňovala způsobem, který nelze označit jinak než zaujatý. Projevoval až dětinskou radost z toho, že ho konečně dva miliony českých diváků uvidí v jiném světle, než jak ho představila Česká televize, a že se mi podařilo najít a natočit výpověď jeho údajné oběti, kterou české orgány hledaly marně několik let, ačkoli bydlela pouhých sto metrů od ředitelství policie.

Teď, v první várce novoroční pošty, jsem našel knihu, kterou Yekta o svém případu vydal (a kterou mi s osobním věnováním poslal). A když ji čtu, vidím teprve v plné hrůze, jak nemilosrdně ho ti, jimž z nějakých důvodů překážel, stiskli a jak účinně k tomu využili všechny choroby, jimiž tento stát už od devadesátých let trpí.

Je strašné, že plného zproštění viny se dočkal až loni, po dvanácti letech marného volání a marného poukazování na fakta naprosto zjevná – a je ještě strašnější, že nyní bych mu na tu jeho tehdejší otázku asi odpověděl důvodem naprosto iracionálním. Ano, v tom složitém a dodnes nepřehledném řetězci policejního a justičního selhání byl asi ukryt zárodek spiknutí, obalený pavučinou skrytých známostí, konexí a zištných vazeb. Ale ten hlavní důvod, proč státní aparát tak trestuhodným způsobem zacházel s dokumenty, svědectvími a spisy, proč dál svéhlavě povolával svědky, které nechal sám vyhostit, a dokonce zemřít (jeden ze spoluobviněných opravdu zemřel v cizině na následky nedostatečné lékařské péče v české věznici), netkví podle mého názoru ani ve spiknutí, dokonce ani v běžném českém byrokratickém šlendriánu, nýbrž – ve jménech.

Jen si to vezměte: Yekta Uzunoglu, Rauf Özdemir, Hacim Bulut, Abdulgafur Gökmen, Gurkan Gönen – tenhle výčet jen části jmen zapletených do případu už sám o sobě budí v běžném úředníkovi podvědomý pocit nevrlosti a nutkání odložit tenhle spis kamsi dospod, pod běžné Josefy Nováky a Františky Procházky. Navíc někteří jsou Kurdové (tedy vlastně komunisté?), někteří Turci (tedy vlastně muslimové?), a někteří z nich navíc žijí v Německu (kupodivu právě ti komunisté) a někteří jsou ještě tajní agenti české policie (možná bývalí estébáci, co jen otočili kabát). Není divu, že se mezi nimi dějí divné věci (třeba vzájemné mučení). Kdoví na koho jsou navázaní a s jakými temnými orientálními kořeny to souvisí!

Nebýt toho, že Yekta je Kurd, a tedy člověk neústupný, že důsledně a neúnavně bojoval za svou nevinu i v době, kdy by běžný Čech s jeho možnostmi dávno opustil republiku, šťasten, že vyvázl z vazby, nejspíš by byl za lumpa dodnes. A jeho jméno by sice nebylo divné – ale ani neočištěné...