Amnesty International) se opíraly téměř výhradně o svědectví Kurdů, kteří obvykle byli do incidentů přímo zapojeni (byť třeba jako poškození). Nakonec však události jako policejní střelba do davu v Halabu a Afrínu 16.března příliš nestranných svědectví nepotřebují.
Na syrském území se nachází nejmenší část Kurdistánu (pokud se nepočítají kurdské enklávy v zemích bývalého Sovětského svazu). Etnické hranice Kurdistánu jsou v Sýrii rozděleny do čtyř kapes při hranicích s Tureckem, ale mimo to bydlí velký počet Kurdů mezi arabským obyvatelstvem v provincii al-Hasaka, v syrské metropoli Damašku i v severosyrském velkoměstě Halabu. Dohromady žije v Sýrii nejméně 1 milion Kurdů, kteří tak představují alespoň 6% populace země. Počet Kurdů, kterým je v Sýrii odpíráno státní občanství a tím i základní občanská práva, dosahuje až 200 000. Státní orgány tolerují prodej kazet s kurdskou hudbou, ale jinak je možnost hlásit se ke kurdské identitě v Sýrii maximálně omezena.
Nenápadnou předzvěstí toho, že mezi Kurdy v Sýrii se k něčemu schyluje, byla 27.února demonstrace v Kámišló, největším městě syrského Kurdistánu. Vystoupili na ní s projevem dva kurdští aktivisté ilegální politické strany, kteří byli krátce předtím propuštěni z vězení.
Letošní „nepokoje“ v Sýrii vyústily v nesmělý, ale přece jen zahájený dialog mezi stále ještě autoritativním režimem Asada juniora a mezi formálně nezákonnými kurdskými politickými stranami v Sýrii, jejichž představitelé vyzvali k uklidnění situace. Režim, jehož vůdce už v roce 2002 přislíbil jednání o problému Kurdů bez občanství, tak možná zjistil, že regionální politické aktivisty, které dosud kdykoli mohl zavřít do vězení, vlastně potřebuje jako zprostředkujícího partnera.
Syrský příklad zároveň ukazuje něco, co platí také pro Kurdy v Turecku a Íránu: ti všichni uznale a obdivně vzhlížejí ke svým bratrům v Iráku a po jejich vzoru jsou připraveni hlásit se o regionální autonomii v rámci „svých“ států. Jenže právě tuto představu chápou současné režimy v Damašku, Ankaře i Tehránu jako bytostné nebezpečí. Pokud tedy Kurdové (nejen) v Sýrii budou žádat širší než jen kulturní a komunálně politická práva, dialog s jejich vládou bude odložen na neurčito.
Událost číslo 2: Atentáty v Iráku
Kurdská zkušenost v Sýrii z letošního března zviditelnila ještě jeden obecný trend: u nemalé části arabské veřejnosti (a potenciálně to může nastat také u veřejnosti dalších muslimských států včetně Íránu a Turecka) vyplulo na povrch nepřátelství vůči Kurdům. Za všechno může takřka jednoznačné nadšení, s nímž právě Kurdové v Iráku vítali západní vojenský zásah proti Saddámovi: v průzkumu veřejného mínění, který mezi obyvateli iráckého kurdského města Slémání v únoru 2003 (měsíc před americko-britsko-australskou invazí do Iráku) provedl kurdský týdeník Haulátí, se plných 72% respondentů vyslovilo pro vojenské odstranění tyrana z Tikrítu. Nejen to: milice péšmarga, které jsou ozbrojeným křídlem kurdských politických stran v Iráku, se na jaře 2003 do svržení Saddámovy vlády v severním Iráku (i mimo kurdské oblasti, zvláště ve třetím největším iráckém městě al-Músil) aktivně zapojily v koordinaci s americkou armádou.
Odvrácená strana tohoto kurdského angažmá se naplno projevila 2.února, kdy při dvou současně provedených sebevražedných explozích v Hauléru, hlavním městě kurdské autonomie v Iráku, zahynulo 109 lidí, mezi nimi i několik politiků z Demokratické strany Kurdistánu. K odpovědnosti za útoky se přihlásila skupina Džajš ansár as-sunna (Armáda stoupenců islámské tradice), jež od té doby provedla ještě několik demonstrativních vražd Kurdů v Iráku, nemluvě o útocích na ozbrojence péšmarga.
Skupina Džajš ansár as-sunna své akce ospravedlňuje tím, že kurdské politické strany v Iráku „se podřídily křižákům a bojují proti islámu a muslimům“. Tento postoj bohužel nelze bagatelizovat jako okrajovou úchylku, s níž většina muslimů nesouhlasí. Jednak podobné rétorice dávají nekomentovaný prostor i některá „seriózní“ média mimo muslimský svět, jednak – a to je teprve závažné – v samotném muslimském světě takové akce posvětil islámský právník Júsuf al-Karadáwí, což je nejpopulárnější žijící islámský kazatel.
Teroristické skupiny v Iráku se snažily rozdmýchat násilí v etnicky smíšeném městě Karkúk, které Kurdové chtějí připojit ke svému autonomnímu území, neboť před řízenou arabizací regionu v 70.letech v něm představovali největší národnostní skupinu. Právě vstup do roku 2004 v Karkúku poznamenaly násilné střety demonstrujících Turkmenů a Arabů se členy Vlasteneckého svazu Kurdistánu.
Událost číslo 3: Politické sjednocování Kurdů v Iráku
Snad právě pocit ohrožení přispěl k tomu, že vůdci obou hlavních kurdských stran v Iráku vytvořili koalici s názvem Sjednocená kandidátka Kurdistánu, pod níž se v lednu 2005 zúčastní voleb do iráckého národního parlamentu v Bagdádu i do obnoveného parlamentu kurdské autonomie v Hauléru. Je to zatím nejvýraznější, docela překvapivý a bez přehánění historický krok na cestě ke sjednocení obou dominantních sil kurdské politiky v Iráku.
Jejich předáci Masúd Bárzání a Džalál Tálabání se velmi slyšitelně společným hlasem ozvali už v červnu, necelý měsíc před dlouho očekávaným předáním moci v Iráku z rukou okupační správy prozatímní vládě. 1.června společně odeslali dopis prezidentu Georgi Bushovi. Dopis byl především reakcí na to, že Spojené státy a Velká Británie 23.května předložily v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce o předání moci, jejíž text nezmiňoval záruky kurdské autonomie. Bárzání a Tálabání upozornili amerického prezidenta, že pokud by rezoluce ignorovala ustanovení prozatímní irácké ústavy z března 2004, „zůstala by jim jediná možnost – ukončit spolupráci v ústřední [irácké] vládě a jejích institucích, nezúčastnit se celostátních voleb [do iráckého parlamentu v lednu 2005] a vypovědět zástupce ústřední [irácké] vlády z Kurdistánu“. Toto prohlášení bylo pro mnohé šokující připomínkou, že kurdští politici v Iráku nepovažují nezávislost za vyloučenou variantu.
Konečné znění rezoluce, kterou Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila 8.června, kurdským požadavkům nevyhovělo. Kurdové se přesto do prozatímní vlády zapojili. Jedinou politickou silou, která otevřeněji prosazuje odtržení kurdských území od Iráku (respektive hlasování o této možnosti v referendu), tak zůstává Hnutí za referendum, jehož koordinátor v srpnu poskytl našim stránkám exkluzivní interview.
Událost číslo 4: Propuštění Leyly Zana v Turecku
Fakt, že se tak závažná zpráva nedostává do popředí našeho žebříčku, jen svědčí o celkovém bohatství velkých událostí v kurdské politice roku 2004. Třiačtyřicetiletá Leyla Zana se stala symbolem politického a nenásilného zápasu Kurdů v Turecku. Tato žena, provdaná v tradičně nízkém věku, teprve jako matka dvou dětí vlastními silami nabyla vzdělání a začala se angažovat v politice. Na základě svých projevů v americkém Kongresu a v tureckém parlamentu, jehož byla poslankyní, byla v roce 1994 odsouzena k 15 letům vězení. V žaláři skončili i její spolupracovníci Selim Sadak, Orhan Doğan a Hatip Dicle. O rok později jí Evropský parlament udělil Cenu Andreje Sacharova za svobodu myšlení a roku 1998 získala nominaci na Nobelovu cenu míru. Uvězňující i osvobozující rozsudek nad všemi čtyřmi kurdskými politiky byly politické povahy: když letos 21.dubna na základě ustanovení Evropského soudu pro lidská práva přišli k opakování soudního procesu z roku 1994, dočkali se potvrzení původních rozsudků, jenže pak přišla kritika rozsudku od evropského komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena a následně i postoupení kauzy k tureckému Nejvyššímu soudu, který 9.června rozhodl o okamžitém propuštění Leyly Zana a jejích kolegů.
Během celého roku v různých městech Turecka včetně İstanbulu přibývaly soukromé kurzy kurdštiny, povolené zákonem již z roku 2002. Tentýž zákon umožňoval také omezené vysílání kurdských relací v tureckém státním rozhlase a televizi, které nakonec odstartovalo letos 9.června – shodou okolností v den propuštění Leyly Zana. Na sídlech soukromých institucí a občanských sdružení se začaly objevovat jejich kurdské názvy. To vše zní v zemi, kde ještě v roce 2002 odešel kurdský řidič od soudu s podmínečným trestem za reprodukci kazety s kurdskou hudbou v autobusu, jako pohádka.
Leyla Zana však 14.října v projevu před Evropským parlamentem prohlásila, že demokratizační reformy v Turecku, jakkoli jsou významné, se provádějí „spíše kosmeticky“. Bezkonkurenčně nejznámější kurdská žena na světě také 10.prosince připojila svůj podpis k dopisu dvou stovek kulturně a politicky angažovaných anatolských Kurdů, kteří v něm volají po konstitučním uznání Kurdů v Turecku a po jisté formě územní autonomie.
Událost číslo 5: Změny ve vedení íránských Kurdů
Informačně nejvíce izolovanou částí Kurdistánu je „východní“ čili íránský Kurdistán. V Íránu přesto žije asi 7 milionů Kurdů, což je více než v Sýrii i v Iráku. Jejich nejvýznamnější politická složka, Demokratická strana íránského Kurdistánu, navazuje na tradice takzvané mahábádské republiky a na modernizační program Abdurrahmána Kásimlú (1930-1989). Dnes působí z exilových center v iráckém Kurdistánu a ve Francii. Letos na přelomu června a července tato strana v iráckém Kurdistánu uspořádala kongres, na němž došlo k výměně jejího vedení: dosavadní generální tajemník Abdulláh Hasanzáda se vzdal funkce a vystřídal ho dlouholetý člen vedení Mustafá Hidžrí. Hlavní heslo této íránské ilegální strany – „demokracii pro Írán, autonomii pro Kurdistán“ – kongres změnil na „demokratický a federální systém v Íránu, který by zaručoval národní práva Kurdů“. Zprávy z kongresu naznačují, že tato formulace je inspirována požadavkem federalismu, jak ho vznášejí Kurdové v Iráku. Strukturní změny počítají se zvýšením podílu exulantů, tedy aktivistů trvale žijících mimo Írán, na řízení strany. Je to signál stavu ohrožení? Rozhodně jedním z projevů zvýšené zahraniční aktivity íránských Kurdů může být seminář, který se jejich jednotlivým reprezentantům (ale nikoli výslovně Demokratické straně íránského Kurdistánu) podařilo uskutečnit v britské Dolní sněmovně 14.července – přesně 15 let a 1 den poté, co byl reformátor strany Kásimlú zavražděn ve Vídni.
Projev nového generálního tajemníka Hidžrího ze 17.prosince ukazuje, že si je vědom zvláštního postavení svých souputníků. Írán skutečně je jedinou zemí, kde dnes Kurdové nemají prostor k politickému vyjednávání se státní mocí. Hidžrí v projevu naznačil, že snahy o jednání s islámským režimem v zemi nikomu nic nepřinesly, a vyzval íránské Kurdy, aby „se připravili na jednu z nejúčinnějších metod odporu – na ozbrojený boj“.
Česká odbočka: Tálabání, demonstrace, film, hudba
Jak to vypadalo se všemožnými kurdskými záležitostmi v České republice? Nejvyšší význam měl červencový pobyt Džalála Tálabáního v Praze. Jednalo se o vůbec první oficiální návštěvu jakéhokoli kurdského politika v dějinách České republiky a zřejmě i Československa. Tálabáního pak už v srpnu následoval, taktéž při oficiální návštěvě, člen jím vedeného Vlasteneckého svazu Kurdistánu – irácký ministr vodních zdrojů Abdallatíf Rašíd, který s iráckou vládní delegací přicestoval do České republiky v srpnu 2004.
Rovněž první svého druhu byla kurdská demonstrace před syrskou ambasádou v Praze. Uskutečnila se v březnu během „kurdských nepokojů“ v Sýrii. Vlna kurdských demonstrací tehdy proběhla celou západní Evropou. Pražská akce tak měla spíše symbolický význam – jejími adresáty byli jednak syrští diplomaté, jednak veřejnost, která se o akci mohla dozvědět ze zprávy České tiskové kanceláře, otištěné druhý den v českých denících. Pořadatelem demonstrace bylo Kurdské občanské sdružení, zaregistrované v roce 2003. Necelý týden poté pak stejná organizace přispěla k popularizaci kurdské kultury, když se jí v historickém centru Prahy podařilo za doslova masové návštěvnosti uskutečnit oslavu kurdského Nového roku.
Další primát ve svém oboru drží český dokumentární film o kurdském náboženství jezídů, uvedený v České televizi 1.října. Zakrátko posbíral ceny na filmových festivalech regionálního významu (slovenská Čadca a české Ústí nad Orlicí); důležitější však je, že film je podle dosavadních informací prvním profesionálně natočeným celovečerním dokumentem na světě, který se zabývá jezídy.
Do třetice se na kulturní popularizaci Kurdů v českých zemích podílel pražský koncert Şivana Perwera, nejznámějšího současného interpreta kurdské hudby, v říjnu 2003.
Co čeká Kurdy v roce 2005
Celá polovina Kurdů žije v Turecku, kde ovšem politické změny v posledním roce dostoupily svého reálného maxima. I když z prosincové petice kurdských osobností za udělení politických práv včetně autonomie může v Turecku vzejít organizovanější politické hnutí, není pravděpodobné, že by dosáhlo výraznějších úspěchů. Zároveň ale není pravděpodobné, že by takové nové hnutí bylo stiženo osudem dřívějších prokurdských politických stran v Turecké republice, totiž ústavním zákazem. Pro křehkou vyjednávací pozici Turecka vzhledem k Evropské unii by to bylo příliš velké a zbytečné riziko. V podobně „evropských“ souvislostech se do roku 2005 přesouvá rozsudek Evropského soudu pro lidská práva o tom, zda se má opakovat soudní proces s vůdcem PKK Abdullahem Öcalanem. Původní turecký rozsudek smrti z června 1999 byl Öcalanovi v říjnu 2002 změněn na doživotní žalář. Ovšem i kdyby teď Öcalan znovu stanul před soudem, zmírnění jeho stávajícího doživotního trestu lze považovat za vyloučené. Tomu totiž není nakloněno ani většinové veřejné mínění v Turecku.
Turecká vláda se během roku 2005 ještě více než letos zaměří na mediální zviditelnění programu revitalizace kurdského venkova, zdevastovaného v 80. a 90.letech občanskou válkou proti extrémní kurdské PKK.
Ani u Kurdů v Sýrii není pravděpodobné, že by je po dramatickém vývoji z března 2004 potkalo něco zásadně nového. Přesněji řečeno: drama se může opakovat, jestliže se vyhrotí politika USA vůči Sýrii (což není pravděpodobné) a mnohem spíše pak tehdy, pokud politická pozice Kurdů v sousedním Iráku projde větším zvratem.
Právě to je největší otazník nejen nadcházejícího roku, ale již měsíce: irácké všeobecné volby mají proběhnout na konci ledna 2005. Jejich bezpečnostní zajištění je dnes jisté pouze v iráckém Kurdistánu, kde se zároveň uskuteční i volby do regionálního parlamentu kurdské autonomie. Pro odhad budoucího vývoje je možná nejspolehlivějším vodítkem dopis, který kurdští představitelé
Masúd Bárzání a Džalál Tálabání v červnu 2004 poslali americkému prezidentovi Georgi Bushovi. Nedá se zůstat jen u konstatování, že v budoucí ústavě Iráku (jejíž návrh by měl být hotov do konce roku 2005 a poté předložen ke schválení v referendu) budou Kurdové žádat o zakotvení své dosavadní autonomie. Mimo tento zcela minimální požadavek budou chtít, aby nová ústava netrvala na závazném etnickém nebo náboženském klíči pro obsazování čelných státních funkcí. Volnost kandidatury by totiž Kurdům umožnila ucházet se i o posty prezidenta a premiéra, které jim v prozatímní vládě zůstaly uzavřeny. Budou žádat naprosto rovnocenné postavení kurdštiny v parlamentu a dalších státních institucích – tuto praxi předpokládá již nynější dočasná ústava, ale Kurdové si stěžovali, že v Bagdádu se na to nebere zřetel. Budou žádat samostatné spravování přírodních zdrojů na území Kurdistánu a otevření konzulátů světových velmocí v Hauléru, metropoli iráckého Kurdistánu. Pokud se zhorší bezpečnostní situace v Bagdádu, navrhnou přestěhování některých ministerstev a celostátních úřadů do Hauléru, jak již učinili v průběhu roku 2004.
Vyjmenované konkrétní představy budou zastřešeny pod jediný požadavek federalismu, tedy dvojdomého arabsko-kurdského federativního uspořádání Iráku. Toto politické heslo se ještě může v Iráku postarat o řadu politických nedorozumění a nejspíše se jím i zbrzdí jednání o textu irácké ústavy. Už teď je jasné, že vlastní federální území v Iráku budou zcela nerealisticky požadovat také politická uskupení Turkmenů a křesťanských Chaldo-Asyřanů. Smůlou Kurdů je, že se jim v politických elitách těchto menšin nepodařilo získat širší spojenectví.
Jablkem sváru se může stát až poslední z kurdských očekávání – urychlené řešení statutu města a provincie Karkúk. Obě hlavní kurdské strany v Iráku chtějí, aby problém rozťalo referendum, kde by hlasovali všichni vyhnanci z této oblasti, ale nesměli by se ho účastnit arabští osadníci, které tam přestěhovala irácká diktatura. Kurdští i turkmenští představitelé se nejspíše shodnou na snaze přizvat OSN jako garanta hlasování. Tento návrh však v Radě bezpečnosti OSN zablokují Čína, Rusko i Francie kvůli důrazným protestům Ligy arabských států a Íránu. S liknavostí světových institucí bude růst i frekvence teroristických útoků v Karkúku. Jestliže k tomu dojde, pak lze předpokládat i zvýšené rozmístění kurdských ozbrojených složek (péšmarga) v provincii Karkúk a tím jen další vyhrocení situace. Tento scénář může mít chmurné vyústění, jehož pravděpodobnost je pohříchu mnohem vyšší nežli brzké a uspokojivé vyřešení statutu Karkúku.
O možném vývoji v íránském Kurdistánu platí totéž co pro Sýrii: bude hodně záviset na dění v sousedním iráckém Kurdistánu a také na politice Spojených států k republice ájatolláhů. Jestliže se zdá, že nový generální tajemník Demokratické strany íránského Kurdistánu vyzývá ke znovuotevření ozbrojeného boje, je důležité si současně uvědomit, že takový boj by neměl velké naděje na delší vytrvání. To by totiž vyžadovalo, aby ozbrojencům poskytovali útočiště na svém území iráčtí Kurdové. Dnes už tak sice činí, ale počty partyzánů Demokratické strany íránského Kurdistánu v Iráku jsou zatím zanedbatelné. Viditelnější nárůst jejich počtu nebo aktivit v Iráku by pro Bárzáního i Tálabáního znamenal velké diplomatické problémy s Íránem, které si určitě nechtějí dovolit.
