Následuje úplný překlad komentáře a interview z tohoto dokumentárního filmu:

Již po 6 000 let je pevnost ve městě Arbíl [v Kurdistánu častěji nazývaném Haulér – poznámka P.K.] obydlena lidmi. Přesto zůstávala tato místa stranou hlavního proudu v rozvoji států a civilizační výměně. Současná stabilita je vzácností, jakou si Kurdové patřičně vychutnávají. Když se navrhovaly mapy pro 20.století, národní charakter zdejších obyvatel nedostal prostor pro vyjádření ve vlastním státu. Mapy, na kterých ještě nezaschl inkoust, rozptýlily Kurdy mezi několik států. To je také důvod, proč se požadavek dnešních iráckých Kurdů na federativní uspořádání Iráku setkává v celém regionu s nedůvěrou. Strach, že by mohlo – na základě změněného poměru sil v novém století – dojít k revizi hranic, je příliš silný.

Dosavadní dějiny Kurdů v Iráku byly dějinami povstání, jimiž Kurdové neustále usilovali o přiznání svých národních práv. Prvním, kdo mezi Kurdy povstal proti britské správě Iráku, byl Mahmúd Barzindží zvaný Mahmúd Hafíd [arabsky „vnuk“, podle jeho rodokmenu dovozovaného až k proroku islámu Muhammadovi – poznámka P.K.]. Ambice Kurdů v Iráku však nejvíce rozvinul Mistafá Bárzání (1903-1979), který ve 30.letech zahájil povstání a ve 40.letech byl ministrem obrany v takzvané mahábádské republice – první nezávislé kurdské republice, kterou však íránský šáh udusil v jejím zárodku (1946). Zůstala z ní jenom vlajka jako symbol sjednocující všechny Kurdy.

Když Bárzání v 70.letech zemřel, iráčtí Kurdové po něm v 70.letech zdědili jen pokračující vzpouru a nesplněné sny. Za všechna povstání Kurdové draze zaplatili – byl to vždy prostý Kurd, koho postihly nejbrutálnější způsoby vystěhovávání a útisku. Stopy jsou patrné dodnes, ale svědků nezůstalo mnoho. Toto je masakr ve městě Halabdža.

Při takzvané Operaci Kořist (Amalíjat al-Anfál) byly v Iráku zničeny 4 000 kurdských vesnic. Ukázalo se, že regionální i mezinárodní podmínky dovolují, aby Kurdové v Iráku i jinde byli zbavováni domova, aniž by tyto podmínky dovolovaly vznik kurdského státu.

Kurdové brzy slevili ze svých požadavků a slevili ze snů o vlastním státu. A skutečně – během vlády strany Baas dostali [v Iráku] právo autonomie. Saddám Husajn (nar. 1937) sice jednou rukou ničil Kurdům vesnice, nicméně druhou rukou založil kurdský parlament, z něhož později vzešel nárok na federativní uspořádání Iráku. Ten podle Kurdů představuje maximální mez jejich požadavků vzhledem k tomu, co dovolují podmínky na regionální a mezinárodní scéně. Snaží se, aby jejich co nejrealističtější projekt neztroskotal při střetu s realitou – tak, jako ztroskotaly všechny jejich sny v historické minulosti.

Myšlenka federalismu vznikla na půdě prvního zvoleného kurdského parlamentu, který ovládla Demokratická strana Kurdistánu, kterou vede Masúd Bárzání (nar. 1946), a Vlastenecký svaz Kurdistánu, v jehož čele stojí Džalál Tálabání (nar. 1933). Tento parlament vznikl poté, co se irácký režim [v roce 1991] stáhl z [autonomních] kurdských území. Parlament schválil ústavu kurdské autonomie, která předpokládá federalismus. Tentýž požadavek také předložili kurdští představitelé irácké dočasné vládní správě.

(Hovoří Násich Gafúr, předseda parlamentního klubu Demokratické strany Kurdistánu:)
„Federalismus v tom smyslu, jak jeho návrh odhlasoval kurdský parlament, znamená dobrovolnou jednotu mezi [autonomním] Regionem Kurdistán a ostatními, arabskými územími Iráku. Smyslem samozřejmě je ustavení jednotného federativního státu v Iráku, který bude definován jako svazová federativní irácká republika. Jeho smyslem bude integrace.“

(Ke stejnému tématu vysvětluje Díndár Nadžmán, představitel Islámského svazu Kurdistánu:)
„Kurdská otázka už po řadu desetiletí představuje krvácející ránu na těle Iráku. My chápeme federalismus jako celonárodní volbu. Není to návrh výlučně jediné kurdské politické strany. Jedná se o myšlenku, že v Kurdistánu má fungovat vlastní parlament. Tato myšlenka se stala celonárodním kurdským požadavkem a následně i požadavkem skutečně celoiráckým. To znamená, že na setkáních irácké opozice v irácké Komisi pro přípravu ústavy i ve Vládní radě se většina konstruktivních politických sil s tímto požadavkem ztotožnila, neboť v něm viděly cestu ke skutečnému řešení. Federalismus považujeme za řešení krize, která už dlouho vyčerpávala Irák a kvůli níž bylo prolito mnoho krve. Je to řešení zásadního problému, který komplikoval život iráckým Kurdům i Arabům.“

Protože Kurdové zdůrazňovali požadavek federalismu na všech setkáních irácké opozice před pádem Saddámova režimu, začal se tentýž požadavek po pádu režimu setkávat s odmítáním nebo mlčením – ať už ze strany dnešních iráckých uskupení, nebo ze strany stoupenců včerejších pořádků.

(Záběr na demonstraci v arabské části Iráku. Demonstranti arabsky skandují:)
„Nikdy žádnou federaci – jedině islámskou jednotu!“
„Ano, ano pro islám – žádný federalismus, žádný Saddám!“

Kurdové jsou udiveni reakcemi, s jakými se jejich požadavek setkává. V paměti se jim vybavují všechny nezdary, které jejich úsilí vždy provázely. Současně chápou, že jejich nynější požadavek je dvojznačný a že může narážet na nepochopení druhých.

(Hovoří Adnán Muftí z politbyra Vlasteneckého svazu Kurdistánu:)
„Důvodem všech obav kolem federalismu je fakt, že jsme své požadavky nevysvětlili dostatečně podrobně. Politici a novináři musí pochopit, že federalismus znamená jednotu iráckého státu. Znamená také setrvání Kurdů v tomto státním svazku. Ale současně znamená i to, že Kurdové mají přirozené právo žádat o svá legitimní národní práva v rámci iráckého státu. Existuje nicméně i jistý negativní postoj, tedy názor, že federalismus znamená rozdělení Iráku. To ovšem není pravda. Jenže to musíme vysvětlit podrobněji.“

(Jak upřesňuje Díndár Nadžmán z Islámského svazu Kurdistánu:)
„Určitá podrážděnost může být způsobena požadavkem na připojení některých oblastí [k autonomnímu Kurdistánu]. Jedná se o město Karkúk i další kurdské oblasti, které byly přičleněny k jiným než kurdským provinciím [Iráku]. Kdyby se tento stav změnil, mohlo by to mnoha lidem vadit.“

Návrh na federativní uspořádání Iráku skutečně počítá s rozšířením kurdských [autonomních] území o město Karkúk a případně i další oblasti, kde většinu obyvatel tvoří Kurdové.

(Adnán Muftí z politbyra Vlasteneckého svazu Kurdistánu říká:)
„Máme na mysli Kurdistán v jeho historicky známých hranicích. Zároveň ale musíme zdůraznit, že tím nechceme omezovat práva Turkmenů, Arabů a dalších obyvatel Kurdistánu. Měli by pochopit, že federalismus jim zaručí veškerá práva a že se budou – stejně jako Kurdové – moci podílet na budování Iráku i na budování federativního uspořádání v Kurdistánu.“

Nedůvěra vůči Kurdům se zvyšuje i kvůli tomu, že oblasti, jejichž připojení k vlastní části federace Kurdové požadují, jsou bohaté na ropu, vodu a další přírodní zdroje, což by v budoucnu mohlo o to více svádět k separatismu.

(Záběry na vodopády, hudba.)

V minulém desetiletí totiž Kurdové získali daleko více než federalismus.

(Hovoří Mahdí Chóšnáu, předseda Svazu spisovatelů v Kurdistánu:)
„Současný Irák už má za sebou určitou zkušenost [se samosprávou Kurdů]. Kurdové po povstání z roku 1991 získali značnou míru svobody a stability mimo rámec vlastního Iráku. Ale v současné době, když chceme federalismus, myslíme tím federativní uspořádání v rámci Iráku, to znamená, že skutečně chceme vrátit se k jednotě Iráku a že chceme žít jako jednotný lid s jedním osudem. Chceme být Iráčané, ale zároveň chceme požívat vlastních práv zaručených federalismem. Federalismus neznamená separatismus. Ve světě lze najít mnoho příkladů – třeba je to provincie Québec v Kanadě.“

(Pauza – upoutávka na jiný pořad stanice Al-Džazíra.)

Kurdové v Iráku, kromě toho, že měli vlastní parlament a [od roku 1991] vládu, rovněž kontrolovali neklidné hranice se sousedními státy. I měna byla rozdílná až do doby, než se pod americkou okupací [Iráku] ustavilo nové platidlo. Nejdůležitějším výrazem svébytnosti byly ozbrojené jednotky péšmarga – [ty fungují] nejen jako místní policie, ale i jako skutečná armáda. Při svržení režimu strany Baas [v Iráku] jim připadla důležitá role – zejména poté, co turecký parlament zamítl tureckou vojenskou účast ve válce.

(Záběr na pochodující péšmarga. )

V uplynulém desetiletí však [v Iráku] došlo i k vnitřnímu kurdskému konfliktu. V něm noví rivalové přivolali na pomoc proti sobě navzájem někdejší společné nepřátele [Saddámovu iráckou armádu – poznámka P.K.]. Tak došlo k faktickému rozdělení [autonomního] Regionu Kurdistán na dvě části: vznikla jedna autonomní vláda – pod vedením Demokratické strany Kurdistánu – v Arbílu (Hauléru) a druhá – řízená Vlasteneckým svazem Kurdistánu – ve Slémání. Kurdové [v Iráku] se ale – navzdory starému rozkolu ve svých řadách – shodují na požadavku federativního uspořádání. V něm vidí řešení nejen svých vlastních problémů, ale vůbec i problémů celého Iráku. Kurdové proto čekají na schválení nové, trvalé ústavy pro Irák, která by do budoucna zaručila federální zřízení. V současné době se podnikají první kroky, které mají upřesnit konkrétnější podobu federace. Vycházejí z komise, která byla pověřena připravením návrhu irácké ústavy.

(Hovoří Díndár Nadžmán z Islámského svazu Kurdistánu:)
„Komise jednala především o budoucí podobě Iráku. V podstatě dospěla ke shodě na tom, že Irák má být pluralitní a federativní stát, který bude respektovat islámskou identitu většiny Iráčanů. Myšlenka federalismu byla přijata kladně, ačkoli se neprojednávaly její detaily. Projednání detailů bylo ponecháno ústavodárnému shromáždění [– Národnímu shromáždění, tedy parlamentu, který má vzejít z voleb v lednu 2005 – poznámka P.K.]. Komise [pro přípravu ústavy] se zabývala pouze obecnými principy, na nichž se má ústava zakládat. Komise na základě třetího odstavce Politického prohlášení, které podepsala prozatímní Vládní rada, pouze rozhodla, že Irák bude federální stát. V tomto bodě bylo v podstatě dosaženo shody.“

Možná, že není těžké deklarovat uznání všech výdobytků, jichž Kurdové reálně dosáhli během uplynulé dekády. Těžké však může být přistoupit na posunutí hranic [autonomního] iráckého Kurdistánu tak, jak to požadují Kurdové. Nejvýrazněji je to vidět na příkladu města Karkúk, kterému Kurdové říkají „srdce Kurdistánu“. Nebýt toho, že – podle Kurdů – byly demografické poměry v oblasti naprosto obráceny násilným vysídlováním, Karkúk by jednoznačně patřil ke Kurdistánu.

(Záběry na demonstraci iráckých Turkmenů.)

Turkmeni [v Karkúku] jsou přesvědčeni, že právě oni – před násilnou arabizací města – tvořili většinu jeho obyvatel. V tomto přesvědčení je bezvýhradně podporuje Turecko – silný soused, pro kterého je vidina odtržení Kurdů noční můrou.

(Záběry na demonstraci. Její účastníci arabsky skandují:)
„Nechceme žádný Kurdistán!“

Jisté je pouze to, že [populační] většina [ve městě Karkúk] dnes patří Arabům. Režim vládnoucí strany Baas vytvořil tuto skutečnost, o niž se opírají jejich dnešní požadavky.

(Záběry na arabskou demonstraci.)

Nikdo neví, jaký bude další osud Karkúku – zda se stane městem bratrství, jak by si všichni přáli, nebo bitevním polem, čehož se všichni obávají. Není divu, že právě zde vznikl největší odpor proti myšlence federalismu.

(Záběry na lidi chvatně odcházející z míst, odkud se ozývá střelba.)

Američané nezapomenou Kurdům, jak se zachovali ve válce [v roce 2003, která svrhla Saddámův režim]. Byli to kurdští [ozbrojenci], kdo obsadil Karkúk, al-Músil a další města v severním Iráku [poté, co z nich odešla irácká armáda,] a kdo je zajistil pro příchod americké armády.

Volby, které Američané uspořádali po svém vstupu do města [Karkúk], vyzněly ve prospěch Kurdů. V Karkúku byl poprvé zvolen Kurd jako guvernér města. Výsledek [místních] voleb však naplnil hořkostí Araby i Turkmeny. Zakusili tak pocit, jaký byl od vzniku moderního iráckého státu vyhrazen Kurdům. Negativní reakce, na jaké v Karkúku i jinde narazila koncepce federalismu, přivedly některé Kurdy k sázce na úplné sebeurčení. Uskutečnily se i konference na toto téma. Myšlenka je asi taková: když nechcete federaci, což je pro nás minimální požadavek, pak rovnou přijdeme s požadavkem maximálním, a to je úplná nezávislost [Kurdistánu].

Jak říká Farhád Auní ze Syndikátu novinářů Kurdistánu:)
„Jsem proti tomu, aby se hovořilo o jakémsi odtržení [Kurdů], protože Kurdistán není součástí iráckého nebo arabského území. Irácký Kurdistán neexistuje. Ve skutečnosti je to Jižní Kurdistán jako součást většího Kurdistánu. Kurdové jsou rozdělený národ, který touto situací trpí. Kdybychom mluvili o odtržení [Kurdů], naznačovalo by se tím, že se chceme [nepřirozeně] oddělit od naší [skutečné a] společné vlasti. Přitom Jižní Kurdistán byl připojen k Iráku … proti vůli [svých obyvatel]. Nebylo uspořádáno žádné referendum o tom, co by si obyvatelé Kurdistánu přáli. Lidí v Kurdistánu se nikdo neptal, co chtějí. Naše hnutí [Hnutí za referendum v Kurdistánu – poznámka P.K.] usiluje o průzkum veřejného mínění v Kurdistánu. Chceme zjistit, o čem zde lidé přemýšlejí a sní ve věci národních požadavků.“

Americký postoj je nejasný, což jen dále zvyšuje obavy Kurdů, kteří vždy byli obětí velmocenské politiky.

(Paul Bremer, [do června 2004] civilní správce Iráku:)
„Řekl bych, že [Kurdové] určitě dobře chápou, že Spojené státy podporují federální řešení v Iráku, které se – dle našeho názoru – nesmí zakládat na národnostním principu, a že [Spojené státy] dobře chápou specifika Kurdů. Zatím pokračují rozhovory [o budoucím uspořádání Iráku] a my jsme přesvědčeni, že najdeme určitý způsob, jak se v přechodném období dohodnout na takové podobě federace, která bude přijatelná pro všechny. Dostatečně jasně jsme už řekli, že nový Irák musí být vybudován na několika základech: musí to být stát demokratický, stabilní a jednotný. V současné době nenaléháme na žádné řešení, které by mohlo vzbudit obavy o jednotu Iráku. Toto jsem objasnil i kurdským vůdcům, kteří taktéž stojí za jednotou Iráku. Jsme připraveni čelit tomuto problému a vyřešit ho.“

Američané [v Iráku] dali přednost problémům šíitů před problémy Kurdů.

(Hovoří Mahdí Chóšnáu, předseda Svazu spisovatelů v Kurdistánu:)
„Američané, nebo spojenci, zůstanou v regionu jen po určitou dobu. Jsou to okupační síly, které se jednoho dne vrátí domů. My Iráčané pak budeme sami určovat svou budoucnost a zejména pak způsob našeho partnerství. Obavy [z odtržení Kurdů od Iráku], o kterých mluvíte, existují. Pro nás jsou znepokojivé. Jako Kurdové jsme závažně zneklidněni nezájmem spojenců o vyřešení našich problémů. Skutečně nás zaráží, jak některé irácké [politické] síly ignorují [plně] legitimní požadavky nás Kurdů. Pokud se v rámci iráckého státu neuskuteční naše odvěké národní touhy, budeme nuceni bránit své plány a sny všemi prostředky.“

Nehledě na federalismus se zdá, že je pravděpodobnější mírové soužití Kurdů v rámci Iráku než jejich odtržení. Snad z tohoto důvodu různé politické síly [v Iráku], byť třeba jen formálně, plány na federativní uspořádání vítají.

(Hovoří Muhsin Abdalhamíd, předseda Irácké islámské strany:)
„Domníváme se, že federalismus povede k upevnění jednoty Iráku, neboť jeden zásadní problém, který Irák vyčerpával po [celé] dlouhé desetiletí, bude vyřešen. Nemyslíme si, že by federace vedla k rozdělení, zejména poté, co tři hlavní politická uskupení v Kurdistánu – Vlastenecký svaz, Demokratická strana a Islámský svaz – jednohlasně říkají: Jsme Iráčané, naše hlavní město je Bagdád, podílíme se fungování jednotného Iráku v oblasti armády, financí, nerostných zdrojů, nafty i zahraniční politiky. [Kurdští politici říkají:] Chceme už jedině to, aby v naší oblasti fungovala autonomie a aby nám uvnitř jednotného Iráku byla zaručena naše kulturní a politická práva. Toto ani z našeho hlediska, tedy z hlediska [Irácké] islámské strany, není proti islámu, protože z dějin islámského chalífátu a starých islámských států je dobře známý systém místodržících [pro jednotlivé oblasti].“

Američané – noví vládci světa – si nepřejí, odtržení Kurdů [od Iráku]. Také sousední státy již daly najevo, že tato varianta je pro ně absolutně nepřijatelná. Kurdové to velmi dobře chápou – a nadále mají zájem na politickém a ekonomickém sepětí s Bagdádem.

(Hovoří Adnán Muftí z politbyra Vlasteneckého svazu Kurdistánu:)
„Zájmem Kurdů nadále zůstane soužití s Iráčany, tedy s Araby [v Iráku], a tím pádem i zachování [jednotného] iráckého státu. Jeho existence bude i nadále mít smysl, jestliže [tento stát] bude založen na dobrovolném partnerství při řízení Iráku. Bude mít smysl, jestliže jeden každý Iráčan bude přijímat kurdské národní ambice a bude přát jejich uspokojení v rámci federativního iráckého státu.“

Neméně důležité je – vedle politických a ekonomických zájmů – také kulturní propojení Arabů a Kurdů a jejich společná islámská identita. Kurdové dobrovolně přijali islám v roce 18 islámského letopočtu [což je rok 639 křesťanského letopočtu].

(Záběry na mešity v Hauléru jsou doprovázeny zvukem svolávání k ranní modlitbě.)

Řada muslimských vojevůdců, teologů, právníků a básníků byla kurdského původu.

(Poukazuje na to Díndár Nadžmán z Islámského svazu Kurdistánu:)
„Jediný společný činitel, který spojuje všechny složky obyvatel Iráku a na jehož základě mohou [Iráčané] společně žít, je islám. Spojuje Kurdy, Araby i Turkmeny, muslimy sunnitského i šíitského směru. [Otázka je, co by na to řekli chaldejští a asyrští křesťané, kurdští jezídi a příslušníci sekty kákají, turkmensky mluvící šabakové a arabsky hovořící sabejci, kteří úhrnem představují asi 4% obyvatel v Iráku. – pozn. P.K.] Ti všichni patří k islámu. Odsud vychází i důležitá role islámského politického proudu v Iráku. Ten staví právě na tomto společném faktoru, který utužuje jednotu Iráku.“

Před více než desetiletím byla v [autonomním] iráckém Kurdistánu zřízena bezpečná zóna a styky s Bagdádem se přerušily. I poté však zůstává přítomnost arabských zpěváků z Iráků a jiných zemí [v iráckém Kurdistánu] velmi viditelná.

(Záběry na prodejnu zvukových nosičů ve městě Haulér v iráckém Kurdistánu. Nad plakáty populárních zpěváků jsou umístěny fotografie politiků Mistafy Bárzáního, Masúda Bárzáního a Néčirvána Bárzáního.)

Jejich fotografie konkurují podobiznám kurdských vůdců.

Někteří Kurdové tak dalece splynuli s arabskými [kočovnými] kmeny, že se [dnes] oblékají jako beduíni. Patří k nim Kurdové z kmene Mérán [v oblasti Šingál, známé též jako Sindžár – poznámka P.K.].

(Hovoří jeden z předáků tohoto kmene, Habaš Mérán:)
„Žijeme vedle sebe dobrovolně. Nepřinutila nás k tomu strana Baas. Naše bratrství trvá už dlouho.“
(Arabský kmenový náčelník, který je v tu chvíli mimo záběr kamery, říká:)
„Už stovky let.“
(Kurdský předák se rozohňuje:)
„Ne ne! Pět set let!“
(Arabský šejch – stále mimo kameru – opakuje:)
„Jistě, několik set let.“
(Kurdský předák pokračuje:)
„Takhle spolu žijeme …“
(Následně kamera ukazuje muže, který předtím hovořil mimo její záběr. Je to Muhsin Náif Fajsal, jeden z náčelníků [velkého arabského] kmene Šammar. Říká:)
„Naši bratři Kurdové po mnoho let přicházejí pást stáda k nám, do [rovin v] oblasti al-Džazíra. Bývá to, když nastane sucho [a oni nemají pastvu]. Nemyslím tím jen [kurdské kmeny] Mérán a Hasaniján, které jsou tělem i duší jako Arabové. Jsou to všichni [kurdští] kočovníci, kteří chovají ovce a jiný dobytek. Přicházejí [pravidelně] od měst Záchó a Duhók podél tureckých hranic [využít] kočovišť [našeho kmene] Šammar.“

(Na záběrech z kurdské školy právě probíhá hodina arabštiny. Učitelka se ptá:)
„Jaké je počasí v zimě? Šátire!“
(Žák, který se jmenuje Šátir, se hlásil a byl vyvolán. Odpovídá arabsky:)
„V zimě je počasí chladné a deštivé.“
(Učitelka, samozřejmě arabsky, říká:)
„Správně, Šátire!“
(Komentář vysvětluje:)
V kurdských školách se stále – vedle kurdštiny – učí také arabština, dokonce i poté, co už se [jejich učební osnovy] neurčují v Bagdádu.

(Na dalším záběru z kurdské školy žákyně v šátku recituje Korán. Jedná se o 104.súru svaté knihy islámu. Důležitější než její překlad by byl spíše fakt, že konkrétně tyto verše z Koránu jsou obtížně srozumitelné i pro rodilé mluvčí arabštiny.)
(Recitace končí a učitelka chválí žákyni:)
„Správně!“
(Následuje potlesk spolužáků.)

Navzdory tomu všemu jsou i takoví, kteří nedůvěřují slibům Kurdů, že zůstanou ve společné domácnosti jménem Irák.

(Hovoří Alí ad-Darrádží z Ústavu imáma as-Sadra [působí i jako oficiální mluvčí známého protiamerického kazatele Muktadá as-Sadra]:)
„V současné době odmítáme myšlenku federalismu, protože rány [na těle] Iráku se ještě nezahojily. To je jedna věc. Je tu ještě další věc, totiž že se [v Iráku] zatím neuskutečnily volby. [Nicméně když se volby měly v lednu 2005 uskutečnit, stoupenci Muktadá as-Sadra je předem odmítali jako neregulérní. – poznámka P.K.] A třetí věc je, že zůstáváme pod stínem okupace. Toto vše nás nutí [trvat] na názoru, že federativní uspořádání může [v Iráku] způsobit etnickou a náboženskou krizi a v konečném důsledku pak odtržení severu Iráku od jeho střední a jižní části. To je v rozporu s [principem] národní jednoty, po níž volají lidé v této zemi.“

Kurdové jsou však známí svou tvrdohlavostí, a tak na svém požadavku budou trvat. Snad jim jejich arabští bratří dopřejí sluchu.

(Záběry kurdských školáků, doprovázené tóny kurdské píšťaly.)

Kurdové se ovšem obávají, že by jim nemuseli dopřát sluchu jejich američtí přátelé, ani další spojenci, kteří jim [dříve] pomohli v nouzi. Možná tak znovu zjistí, že jejich jediným přítelem jsou hory.