| Přesně před sedmi lety zahájily Spojené státy a jejich partneři válku v Iráku, které skončila svržením režimu Saddáma Husajna. V noci z 19. na 20. března se tak začala odvíjet jedna z nejspornějších kapitol novodobé historie. Zároveň ale také vysvitly naděje pro statisíce Iráčanů, kteří za Saddáma často krutě trpěli. Jak dokládá reportáž Břetislava Turečka, jedni čekali na spravedlnost, jiní alespoň na pravdu. To byl i případ paní Džejrán, která přežila genocidu namířenou proti iráckým Kurdům.
(Snímky a zvukový soubor s reportáží jsou k dispozici na stránkách Českého rozhlasu.)
„V roce 1988 nás Saddámova vláda vyhnala z našich vesnic. Byla jsem tehdy těhotná. Mého manžela a čtyři bratry někam odvlekli a dodnes o nich nic nevím. Celkem 38 mých příbuzných bylo zavražděno a vůbec netušíme, kde jsou.“
Paní Džejrán žije v chudé betonové vesnici Bénásláva v kurdské autonomii na severu Iráku. Právě tady v horách bojovali kurdští povstalci už poněkolikáté proti centrální vládě a jak říkali, za svá národní práva. Představitel dnešní kurdské autonomie na severu Iráku Anvar
Umar Saíd dokládá, že reakce Bagdádu ale neznala rozdíl mezi kojenci a dospělými. Natož mezi ozbrojenými rebely a civilisty:
„Nejdřív zabíjeli šíitské Kurdy. V roce 1983 vyvraždili 8000 mužů z kmene Bárzán. Po povstání v roce 1991 další tisíce lidí. Ale to nejhorší bylo na konci 80 let: Při operaci Anfál irácká vláda pozabíjela 182 tisíc Kurdů – mužů, žen, dětí i starců...“
Pan Saíd dnes vede v kurdské autonomní vládě program na vyhledávání těchto lidí. Většina z nich totiž skončila zahrnutá hlínou a pískem v jámách rozesetých po celém Iráku:
„Celkem jsme loni odhalili tři velké hroby. V jednom bylo více než sto dětí a také těhotné ženy. Osmdesát procent masových hrobů je ale v arabských oblastech na jihu Iráku, kam Kurdy odváželi. Kolem Samávy a Díváníje. Také u Mosulu jsme ale předloni našli deset velkých hrobů.“
Anvar Umar Saíd absolvoval v 90. letech školení v Bosně. Západní experti ho na obětech balkánského válečného běsnění učili, jak používat metodu DNA a další vědecké postupy. V Iráku na to ale většinou nejsou lidé, ani peníze:
„Nejčastěji lidi poznáme podle zbytků oblečení. Kurdové v různých oblastech nosí odlišné oděvy a to nám napoví. U někoho jsou i doklady. Většinou ale nedokážeme určit přesnou totožnost, prostě jen víme, že jsme odkryli třeba 530 příslušníků kmene Bárzán.“
Utrpení ale neskončilo se Saddámovým režimem. Málokdo si například uvědomuje, že kmenové tradice a islám znemožnily tisícovkám kurdských žen, aby se znovu vdaly. Dodnes totiž nejsou důkazy, že jejich první manžel opravdu zemřel. 55letá paní Džejrán teď sedí na koberci obklopená vnučkami od svého nejstaršího syna. Na hrůzná léta už vzpomíná s chladnou věcností:
„Vdát jsem se nemohla! Nejdřív jsem doufala, že manžel někde žije. Hlavně jsem se ale musela starat o svých šest dětí. Dělala jsem tolik podřadných prací. Ale musela jsem pracovat, aby děti řádně vyrostly, na manžela nebylo pomyšlení. Synové pak také dokončili školu. Ministerstvo pro oběti Anfálu mi v posledních letech dává nějakou peněžní podporu. Hlavně ale doufám, že zdejší kurdská vláda časem zjistí, kde můj manžel skončil.“
Právě od toho je tu celý útvar vedený panem Saídem. Co by tedy řekl paní Džejrán, kdyby místo mě seděla v jeho kanceláři?
„Snažíme se, co to jde. Je to ale obtížné. Na genocidě Kurdů pracoval celý Saddámův aparát, a měl k tomu pětkrát více času, než my zatím měli k odhalování jeho obětí. Možná se ta paní něčeho dočká až za deset let!“ |
