Svět nezadržitelně zaplavují bezduché oděvy a boty, o jejichž místě výroby rozhodují už jen výrobní náklady. Jako z jiné planety proto zní názory Kurdů, kteří se honosí svými legendárními botami zvanými kláš. To co tak trochu připomíná naše bílé cvičky ze školních let, považují za národní kulturní dědictví, navíc vyrobené pouze z přírodních materiálů. Aby mě o kvalitách klášů přesvědčili, málem mě do nich v iráckém Kurdistánu obuli.

(Snímky a zvukový soubor s reportáží jsou k dispozici na stránkách Českého rozhlasu. Přepis některých názvů upravila redakce webu Kurdové a Kurdistán.)

„Zvětšuji je. Byly malé, tak je trochu roztahuji. Jsou to dětské boty. Děti je začnou nosit na Nový rok, Nauróz,“ říká pan Kaván, kterého jsem zastihl v jeho krámku s botami kláš pod starobylou citadelou v Arbílu. Kurdský Nový rok bude už příští neděli, a tak má s přípravou zboží co dělat.

„Teď je ještě zima, proto je lidé moc nenosí. Ale jakmile bude lepší počasí, uvidíš, kolik lidí je vytáhne! Zatím hodně prší a voda těmhle botám nesvědčí,“ dodává.

To už se dostáváme ke stinným stránkám kurdské chlouby. Pan Kaván zpoza svého verpánku ochotně persky vysvětluje, proč není dobré kláše nosit, když je mokro. „Pocházejí z oblasti Haurámánu na pomezí Iráku a Íránu. Výroba jednoho páru trvá možná i dva týdny. Je to hodně náročné. Podrážky jsou z tvrdé hovězí kůže potažené uvnitř ručně vyrobeným bavlněným plátnem. Vršek bot je utkaný z ovčí vlny,“ popisuje.

Pan Kaván žije v pohraničních horách. Boty ve velkém kupuje od rodin, které je vyrábějí, a pak je vozí prodávat do Arbílu. Levné zrovna nejsou. Kláše pro dospělého muže začínají na padesáti dolarech, což je tady hodně peněz.

„Nejsou levné. A máš pravdu, že čínské boty jsou o dost levnější. Ty však nestojí za nic. Kláše jsou vzdušné a kvalitní. I já je nosím, za měsíc uvidíš! Vyvážejí se i do Evropy. Kurdové je nosí ve Skandinávii, do Británie se jich také vozí hodně,“ tvrdí pan Kaván.

Možná že v Londýně bych byl úspěšnější. Tady v Arbílu omývaném jarními dešti mám však opravdu problém najít někoho, kdo by v kláších chodil po městě. Až najednou… Doháním chlapíka, který má nejen parádní kurdské pytlovité kalhoty přepásané šerpou, ale na nohou mu ještě svítí bílé kláše!

„Tyhle boty jsou jednak nádherné a jednak zdravé. Dobře se nosí hlavně v létě. Mladí lidé už je ovšem moc nenosí, to je pravda. Berou si je na kurdské festivaly nebo na Nový rok Nauróz. Já je také vlastně nosím jen k tradičnímu kurdskému oděvu, protože se to k sobě hodí,“ říká muž.

Trochu pochybuji nad praktičností klášů. Na tuhé podrážce vypadají nemotorně a opravdu jenom na parádu. Vážně se v nich dobře chodí? „Ano, jsou velmi pohodlné. Půjčím ti je, můžeš si je vyzkoušet,“ vybízí mě hrdý majitel bot.

Nakonec se však bez vyzkoušení vracím do obuvnického krámku pana Kavána. Velké kláše si kupovat nechci. Vezmu si na památku alespoň takové úplně maličké, háčkované, které se dají pověsit třeba na klíče. Zjišťuji však, že to už je úplně jiná kapitola.

„Ty maličké mají trochu jiný původ, nejsou z našich hor. Tyhle vyrábějí vězni tady v Arbílu, kteří nemají za mřížemi co na práci,“ dodává prodejce.