Jaké má poslání organizace Christian Peacemaker Teams a jaká je Vaše pracovní náplň v jejím rámci?

Christian Peacemaker Teams (dále jen CPT) je lidskoprávní a „mírotvornou“ nestátní neziskovou organizací se sídlem v USA (Chicago) a Kanadě (Toronto). Posláním CPT je redukce násilí v místech násilných konfliktů, a to prostřednictvím přítomnosti mezinárodních týmů, které dokumentují a zveřejňují případy a situace, v nichž dochází k porušování či potlačování lidských práv, v rámci svých možností nenásilnými způsoby intervenují, zastávají se a doprovázejí jednotlivce a komunity ohrožené násilím, a také podporují nenásilné aktivity a lokální organizace a jednotlivce, kteří je vyvíjejí.

V dnešní době máme v terénu týmy ve čtyřech zemích: v Kolumbii, Palestině, Iráku a mezi původními etniky Kanady. Organizace bude na podzim slavit pětadvacáté výročí od svého vzniku. Většina pracovníků a pracovnic pochází ze Severní Ameriky, já jsem prvním pracovníkem z bývalé „východní Evropy“. V Iráku jsem s CPT potřetí: poprvé jsem tam působil jako člen mezinárodní delegace v roce 2009, poté jako stážista na začátku roku 2010, tentokrát už (po školení v USA) jako člen týmu – pracovník na plný úvazek se smlouvou na tři roky.

Práce CPT v Iráku začala v Bagdádu v roce 2002. Po tragické zkušenosti, kdy byli čtyři pracovníci uneseni a jeden z nich zavražděn, se tým v roce 2006 přesunul na sever do kurdské autonomní oblasti (oficiálně Region Kurdistán – pozn. red.), do města Slémání. V Bagdádu se práce soustředila na dopady americké invaze na Iráčany, tady na severu jsou hlavní náplní naší práce turecké a íránské přeshraniční útoky na kurdské vesnice. Poslední dva měsíce nás zaměstnávají protivládní demonstrace, které začaly tady ve Slémání, a jež se nám díky více faktorům daří pozorovat jako jedněm z mála cizinců velice zblízka a důkladně.

Ve městě Slémání se 17. února uskutečnila první ze série demonstrací proti vládě autonomního Kurdistánu. Při zásahu proti demonstrantům zahynuli dva lidé. Od té doby protesty pokračují. Můžete shrnout, jak se situace za ty poslední dva měsíce vyvinula?

17. února se na hlavním náměstí ve středu města konala spontánní demonstrace inspirována dalšími demonstracemi v jiných zemích Středního východu a také incidentem z předchozího dne, kdy se jeden muž chtěl na náměstí kvůli politické situací upálit. Během následného pochodu demonstrantů kolem budovy jednoho z úřadů Demokratické strany Kurdistánu (KDP) – v jejímž čele stojí Masúd Bárzání, prezident Regionu Kurdistán – někde od budovy přiletěl kámen, který jednoho z účastníků demonstrace poranil na čele. Demonstrujíci to rozzuřilo a začali vrhat kameny na budovu. Když kameny rozbíjely přední skleněnou část budovy, začala ze střechy „ochranka“ (několik vojáků kurdské armády) do davu střílet ze samopalů. Bylo přes 50 zraněných a dva mrtví. Jednomu z nich bylo teprve 14 let.

Tato klíčová událost vyburcovala stovky a v nadcházejících dnech tisíce lidí k tomu, aby vyšly na hlavní náměstí, které bylo spontánně přejmenováno na Majdáníj Ázádí čili Náměstí Svobody, což je kurdská obdoba arabského Tahrír. (Náměstí s názvem Tahrír, arabsky „osvobození“, bylo centrem protivládních demonstrací v Káhiře a později také v Bagdádu. Hlavní náměstí ve Slémání, kde se odehrávaly demonstrace, se oficiálně jmenuje Majdáníj Saráj, tedy Palácové náměstí – pozn. red.)

Zpět k průběhu demonstrací: v několika prvních dnech se vláda pokoušela demonstrace udusit násilím. Do města byly přivezeny jednotky loajální KDP z Hauléru (známý též jako Arbíl, hlavní město autonomního Kurdistánu – pozn. red.). Poté, co bylo několik dalších demonstrantů zastřeleno, byla část armády časem odvolána a náměstí přenecháno demonstrantům. Do minulého týdne (tj. 18.-24. dubna) se demonstrace konaly denně v počtu několika tisíc lidí. Největší účast byla vždy v pátek během poledních modliteb, kdy se náměstí zcela zaplnilo.

Demonstrace začaly i v dalších městech provincie Slémání.

Během útoků armádních a vojenských jednotek na protestující dodnes zahynulo 10 lidí a více než 300 bylo zraněno.

Situace v Slémání se rapidně zhoršila v neděli 17. dubna, což byl šedesátý den demonstrací. Do města odpoledne začaly nečekaně přijíždět nové oddíly vojáků a policie. Odehrála se pouliční potyčka mezi skupinkou mladých mužů a vojáky, která výustila v zásah obrovského kvanta vojáků vyzbrojených samopaly na pokojnou demonstraci na náměstí. Byl použit slzný plyn, obušky a střelba ostrými náboji. Desítky lidí byly hospitalizovány.

Další den do města přijely další jednotky a demonstrace (s mnohem větší účastí než v dřívějších dnech) byla opět rozehnána hrubým násilím. V noci bylo pódium na náměstí spáleno. Úterý 19. dubna bylo zatím nejhorší. Vláda vyhlásila přísný zákaz jakýchkoliv nepovolených demonstrací a obsadila celé náměstí stovkami vojáků, kteří útočili na potenciální demonstranty obušky a střelbou. 16 autobusů se studenty, kteří jeli demonstrovat před budovu soudu, bylo jednotkami Ásájiš vyvezeno za město, kde bylo mnoho studentů (členů opozičních stran) zbito. Studenti byli drženi bez jídla a vody osm hodin.

Kdo vlastně jsou jednotky Ásájiš (v kurdštině „bezpečnost“)? Čím se vyznačují? Jsou to ony, kdo má hlavní podíl na potlačování demonstrací?

Polovojenské policejní jednotky, „bezpečnostní policie“, vyšetřovací služba. Mají hlavní podíl na zatýkání, zastrašování, vyslýchání a někdy mučení lidí. Kromě nich bývá na podobnou „práci“ nasazen ještě zváštní „protiteroristický útvar“.

Jaké jsou hlavní požadavky demonstrantů? Z čeho pramení jejich nespokojenost, která je v únoru dovedla k protestům?

Nezávislé vyšetřování incidentu ze 17. února a potrestání viníků patří mezi hlavní požadavky protestujících. Dalšími požadavky jsou stažení armády a vojenského personálu z měst a přenechání obrovského počtu stranických budov do správy občanům. Následuje mnoho jiných požadavků, které souhrnně odkazují na bytostnou neexistenci toho, co bychom nejpíše nazvali „občanskou společností“. Autonomní Kurdistán se sice snaží tvářit progresivně, ale kořeny politické a sociální dominance politických stran KDP a PUK (Vlastenecký svaz Kurdistánu – strana, kterou vede irácký prezident Džalál Tálabání) můžeme hledat v tradiční kurdské kmenové mentalitě. Jakkoli dobrá ona tradice kdysi mohla být, pro dnešní společenskou praxi znamená, že drtivá většina pracovních míst jsou zaměstnání ve „státní“ (rozuměj „stranické“, řízené buďto KDP, anebo PUK – záleží na tom, ve které gubernii člověk žije) „správě“ (rozuměj: školství, zdravotnictví, sociální sféra, „neziskové organizace“, armádní a policejní složky, média, byznys atd.).

Jediná (!) nezávislá stanice televize v Kurdistánu, která začala poprvé vysílat den před začátkem demonstrací a ukázala záběry střelby ze 17. února, byla další den v noci vypálena ozbrojenými muži, jejichž krvavé stopy i další důkazy vedou k PUK.

Dalším paradoxem jsou armádní a policejní složky, mnohé jejich fúze a různé poddruhy. Ty ve městech Duhók a Haulér jsou spravovány a řízeny přímo Bárzáním, ty ve Slémaní zase Tálabáním. Mnoho zasloužilých vojáků bylo vyhozeno, protože během posledních voleb (do parlamentu autonomního Kurdistánu v červenci 2009 – pozn. red.) volilo opoziční stranu.

Jakýkoli sociální „úspěch“ je tady úzce spjat s partijním postupem nebo známostí. Další velmi omezenou možností je práce pro zahraniční firmy. A jako poslední možnost zůstává pokus o přejezd turecké hranice – a ještě méně pravděpodobněji pak i řecké – v podvozku kamionu. Tak nějak vidí svou budoucnost mladí lidé, se kterými se tady setkáváme denně. Pokud se nenarodili ve „správné“ rodině anebo neznají ty „správné“ lidí, nemají šanci na „opravdový“ život. I proto se dalšími kolébkami vzdoru mimo náměstí staly univerzity.

Mezi hesly protestujících se nejčastěji opakuje boj proti korupci a nepotismu a dále pak volání po větších sociálních jistotách a nezávislosti škol, soudů a dalších institucí.

Velký důraz je kladen na svobodu slova. Pódium v centru demonstrací na náměstí ve Slémání bylo dáno k dispozici jako „svobodný mikrofon“, kde má každý možnost vyjít a říci ostatním, co chce. Jak nám řekl náš pětatřicetiletý tlumočník, „něco podobného zažívám poprvé v životě“.

Mnoho novinářů si tady zažilo svoje, mučení nevyjímaje. Známá fotografka, jež se pokoušela vyfotit vojáka, který střílel 17. dubna do lidí, byla oním vojákem střelena do ruky, ve které držela fotoaparát.

Můžete popsat průběh některé demonstrace, jak jste ji osobně zažil?

V úterý 19. dubna jsme se s kolegyní jako pozorovatelé zúčastnili studentské stávky před univerzitou. Na shromáždění asi 300 studentů a učitelů, kteří se dovolávali propuštění svých kolegů a kolegyň z oněch 16 autobusů zadržených tentýž den jednotkami Ásájiš, bez varování zaútočila skupina Ásájiš a začala všechny mlátit hlava nehlava. Došlo i na střelbu. Sám jsem taky koupil jednu ránu obuškem, naštěstí pouze do nohy. Mnoho studentů a učitelů dopadlo mnohem hůře, s krvavými šrámy.

Další dny jsme tady zažili částečnou okupaci města armádou. Mluví se o desítkách tisíc vojáků a stovkách zatčených (většina byla naštěstí propuštěna). Jeden student na následky zranění zemřel.

Náměstí pak zůstalo obsazeno vojáky. Lidé hledají další způsoby, jak projevit nesouhlas. Mnoho učitelů včera (25. dubna – pozn. red.) zahájilo stávku a čeká se, že se připojí další. Nikdo ale doopravdy neví, co bude dál.

V reakci na demonstrace předseda kurdské autonomní vlády Barham Sálih oznámil, že je připraven rezignovat na svůj post premiéra i z vedení strany PUK.

Jakou máte zkušenost s postojem většiny místních obyvatel, kteří se protestních shromáždění neúčastní – podporují demonstrace?

Podle mé zkušenosti většina ano. Mnoho lidí má strach, co by je čekalo, pokud protesty neuspějí. 7. března, na dvacáté výročí povstání Kurdů z roku 1991, musela PUK pro svou vlastní oslavu se stranickými vlajkami přivézt do Slémání autobusy naložené svými zaměstanci z jiných měst.

Dá se mluvit o nějaké organizační platformě demonstrací? Obě dominatní politické strany v Kurdistánu tvrdí, že se jedná o akce nového opozičního hnutí Změna (Górán).

Górán narušil status quo politické autokracie a nejpíše pomohl lidem porozumět více politické situaci (je to na delší rozbor, na který teď nemám čas). Od protestů se od začátku distancují. Jejich televizní stanice KNN protesty medializuje. Známe osobně část organizátorů, kteří se snaží udržet demonstrace v intencích nenásilí a svobody slova, shromaďují požadavky demonstrujících a snaží se vyjednávat s vládou a medializovat protesty. Nazvali se Výbor Ad Hoc. Je to skupina složená z novinářů, umělců, učitelů, vědců, členů různých organizací a několik dalších lidí.

Proč protestní hnutí žádá rozpuštění vlády a parlamentu autonomního Kurdistánu? Vždyť tyto orgány vzešly z voleb v létě 2009. Navíc volby jsou v Kurdistánu svobodné, alespoň na poměry Blízkého východu.

Zčásti jsem již odpověděl výše. Navíc Górán skoro všechny své hlasy získal ve Slémání, což znamená, že právě v tomto místě se koncentruje touha po změně a silná zášť vůči vládě stran KDP a PUK.

Nakolik podle Vás může hrát roli v protestech také regionální rivalita vůči městu Haulér, ve kterém sídlí kurdské samosprávné instituce?

Vedle svých odpovědí výše mohu navíc zmínit dva faktory: v Hauléru je mnohem silnější vládní represe (všechny pokusy o uspořádání demonstrací v Hauléru byly tvrdě potlačovány, včetně použití mučení) a běžní lidé tam žijí v jiné ekonomické situaci.