Turecký problém s tamními Kurdy vyžaduje politické řešení, tvrdí server World Politics Review. Jejich dosud nejvýraznějším představitelem v Turecku byla Kurdská strana pracujících PKK. Od 80. let byla PKK také hlavním bezpečnostním problémem Turecké republiky. Jako teroristickou organizaci ji označovalo nejen Turecko, ale i Evropská unie a Spojené státy. PKK ztratila velkou část svého vlivu, když v roce 1999 byl zajat její vůdce Abdullah Öcalan. Ale když v roce 2003 vypukla válka v Iráku a oblast iráckého Kurdistánu se dostala do chaosu, vznikl na severu Iráku poblíž tureckých hranic nový prostor, v němž PKK mohla operovat. V posledních letech byly střety mezi tureckými a kurdskými jednotkami jen dočasně přerušovány neúčinnými příměřími. Přitom nikdo nepřicházel s důvěryhodnými iniciativami, které by pro tento ožehavý problém našly politické řešení.

Minulý rok bylo během přepadů ze strany PKK na jihovýchodě Turecka zabito skoro sto tureckých vojáků a zahynuly i desítky civilistů. Útoky se však objevují i v tureckých městech, zejména v Istanbulu, a míří také na strategické infrastruktury Turecka, jako jsou potrubí. PKK rovněž projevovala rostoucí schopnost vyrábět a používat improvizované nálože. Před nedávnými parlamentními volbami v Turecku se dokonce odehrál útok na konvoj, který patřil ke kampani vítězného premiéra Erdogana, a v posledních dnech se objevily i únosy vojáků. A před pár týdny sám kurdský vůdce Öcalan z vězení otevřeně prohlásil, že kurdská PKK zahájí vlnu velkých teroristických útoků na tureckém území, pokud tamní vláda nepřijde s iniciativou, která by řešila kurdskou otázku v Turecku.

Povstání Kurdské strany pracujících PKK je tak i nadále na vrchu turecké bezpečnostní agendy, ale otázkou zůstává, zda je tureckými úřady stejně vážně nahlíženo i z politického hlediska. Odezva vlády na kurdské povstání, pokud ji rozložíme na její politické a vojenské součásti, vykazuje značné mezery. Z vojenského hlediska Ankara usilovala o zlepšení své pozice, ať už se jedná o protipovstaleckou strategii a taktiku, sběr špionážních informací nebo získávání sofistikovaných zbraní. Zatímco Spojené státy zajišťují důležité informace, pozorování a další pomoc v Iráku, Turecko se snaží zvýšit kooperaci a sdílení informací uvnitř svých vlastních civilních i vojenských jednotek, a zřizuje zvláštní špionážní střediska, kde se tyto informace centrálně zpracovávají.

Jinou prioritou je získávání moderních zbraňových systémů. Turecko až dosud vykazovalo značné deficity ve výzbroji nutné pro boj proti povstání. V poslední době však Turecko začalo nakupovat velké množství útočných vrtulníků. V loňském roce turecké vojenské firmy také konečně odhalily vlastní turecký bezpilotní letoun, který by měl být nasazen v jihovýchodním Turecku a severním Iráku – tedy v oblasti, kde žijí Kurdové a kde operuje PKK. Tyto taktické i technické pokroky se ovšem zatím nesetkaly s velkým úspěchem v praxi.

Navzdory velké pozornosti věnované vojenské stránce věci však hlavní problém Turecka spočívá v politické oblasti. Červnové parlamentní volby znamenaly obrovský nárůst hlasů pro prokurdskou Stranu míru a demokracie BDP – tedy organizaci, kterou někteří považují za politické křídlo PKK. Strana BDP má zatím velké vnitřní problémy, které jí svazují ruce. Je například postižena rozštěpením mezi Imrali a Kandíl – tedy na jedné straně západoturecký ostrov, kde je vězněn kurdský vůdce Ocalan – a východoturecké hory, kde leží jádro bojovníků PKK. To bylo důvodem, že i PKK měla vždy jen specifické a omezené cíle, ať už se týkaly osudu Öcalanovy osoby a nebo samotné strany. PKK nikdy nevypracovala vlastní konstruktivní politiku, která by byla namířena na podporu samotné kurdské menšiny v Turecku. Nedávno sám Öcalan oznámil, že při jednání s představiteli vlády dospěl k dohodě o vytvoření neformální Mírové rady, jejímž prostřednictvím by mohl vyjednávat s tureckými úřady o míru. Pokud by se ukázalo, že s tím počítá i Turecko, znamenalo by to, že i nadále skutečným mluvčím tureckých Kurdů je uvězněný lídr PKK Öcalan, a ne strana BDP.

Provokativní prohlášení této strany, která v nedávných volbách zaznamenala úspěch, zatím příliš nepomáhají při vybudování konstruktivního dialogu s vládou. Pokud například její představitelé prohlašují, že Turecko je příliš velká země na to, aby jí vedl jeden premiér, přivolávají tím spekulace o vyhlášení kurdské autonomie a zvyšují napětí ve vztahu s centrálními úřady. Avšak svou zodpovědnost za situaci má i sama turecká vláda. Takzvané „Kurdské otevření“, tedy velký reformní plán vyhlášený v roce 2009 tureckou vládou, se stal velkým fiaskem. V poslední době premiér Erdogan už očividně nemá zájem o dialog týkající se kurdské otázky. Hlavní problém ovšem spočívá v politice nulové tolerance tureckého státu vůči PKK. A to přesto, že tuto politiku podporuje jak vláda, tak i turecké veřejné mínění. Jako jediné řešení situace se jim zdá buď okamžitá a bezpodmínečná kapitulace PKK, a nebo její úplná destrukce.

To je naopak v přímém rozporu s dvěma hlavními požadavky prokurdské strany BDP – tedy prouštění Öcalana a všeobecná amnestie udělená členům milicí PKK. Nic takového by ale Ankara v blízké době nebyla ochotna udělat. Pokud se politického řešení kurdských záležitostí týče, jedinou nadějí je to, že by se takové kroky staly vedlejším efektem Erdoganových ústavních reforem. Vládní a v posledních volbách opět vítězná strana AKP nemá dostatek hlasů k tomu, aby sama prosadila některé změny ústavy. Prokurdská strana BDP by tedy mohla být jedním z jejích potenciálních partnerů. Z krátkodobého hlediska by právě to mohlo být východiskem pro politickou iniciativu v kurdské otázce. Je to také významná příležitost pro stranu BDP sehrát v turecké politice konstruktivní roli.

Třicet let povstání ukazuje, že vyřešení turecké bezpečnostní otázky leží v politickém rozměru konfliktu, a nikoli vojenských schopnostech Turecka. Od militarizace jihovýchodního Turecka v 90. letech až po současné přeshraniční výpady turecké armády do severního Iráku – všechny strategie orientované na vojenské metody odstranění PKK selhaly a přispěly k radikalizaci kurdské menšiny. Ale Turecko ještě nenachází cestu k řešení, které by bylo pragmatické a stavělo se k věci z politického, a nikoli vojenského hlediska, končí analytik World Politics Review.