(Původní, neredigovaná verze textu, který 10. února 2015 vyšel na webu A2larm.)

To video ze 3. února, jehož různé zpravodajské sestřihy obletěly svět, po čase vrátilo pozornost k de facto filmovému žánru snuff movie, který s apokalyptickým patosem produkuje organizace Islámský stát. A nově vtahuje média do perverzní hitparády, kde upálení získává dočasné prvenství před jistě neméně trýznivým odřezáním hlavy za plného vědomí.

Jako by poslední zprávy měly potvrdit kampaňovité rozvržení propagandy Islámského státu a její provázanost s praxí, už 6. února irácké zdroje informovaly o upálení tří mužů v obci Dúláb na západě irácké provincie Anbár, jejíž většinu ovládá Islámský stát. Pro výstrahu svým rodákům byli po pátečních poledních modlitbách popraveni za údajný odboj proti Islámskému státu a sběr informací pro irácké bezpečnostní složky. Sledování popravy bylo v městysu povinné, pohřbení ohořelých ostatků zakázáno.

Poselství posledního videa Islámského státu je tedy stejné jako u většiny předchozích: zastrašit civilní obyvatelstvo a ukázat (reálným i potenciálním) odpůrcům, že organizace si je snadno najde. Tak i nahrávka s upálením šestadvacetiletého pilota Muáze al-Kasásby měla místo závěrečných titulků seznam 52 jeho kolegů z Jordánského královského letectva. Vedle očekávání, že Islámský stát tentokrát zašel za hranu a nesmělé muslimské hlasy proti němu výrazně zesílí, však video otevřelo mnohem více sdělení, v médiích dosud opomíjených.

Vzkaz první: Islámský stát chystá vlastní měnu

Za zabití kteréhokoli z identifikovaných jordánských vojenských letců vypsal Islámský stát odměnu ve výši „10 zlatých dínárů“. To je nové oficiální potvrzení, že Islámský stát plánuje zavedení vlastní, výhradně mincovní měny: zlatých dínárů, stříbrných dirhamů a měděných filsů. Snahu o návrat k raně islámským vzorům tak nezviklal ani fakt, že názvy měnových jednotek jsou převzaty z pohanské antiky (denár a drachma). Islámský stát o chystané měnové reformě informoval zatím jednou, loni v listopadu. Fámy se objevily už pár měsíců předtím, kdy jeden irácký bezpečnostní činitel tvrdil, že jeho složky objevily vzorek budoucích bankovek Islámského státu, jimž vévodí hořící newyorská Dvojčata. Islámský stát, aniž by mu byly lhostejné teroristické útoky na symboly „tyranů“ (mezi islámskými radikály oblíbený koránský výraz tághút), však primárně sleduje návrat do vysněného zlatého věku rané muslimské obce: ne její náboženské napodobení, ale mytické znovuzpřítomnění a navození ideálního stavu, po němž má přijít už jen konec světa a poslední soud. Snad právě z mytologického a eschatologického transu, který razí ideologové Islámského státu, vyplývá jejich absence zábran i pochybností.

Pokud dínár Islámského státu bude obsahovat nejčastěji uváděné 4,5 gramy zlata, pak by vypsaná odměna pro vraha některého z jordánských pilotů činila v přepočtu kolem 45 tisíc českých korun. Pro srovnání: za informace, které by vedly k dopadení či zabití vůdce Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího, slibuje vláda Spojených států „až 10 milionů dolarů“, čili téměř 242 milionů korun.

Vzkaz druhý: Islámský stát sbírá informace, kde se dá

To, že Islámský stát je schopen vystopovat a zabít třeba irácké vojáky, i když jsou zrovna v civilu, demonstroval v nejznámější sérii svých videí s názvem Salíl as-sawárim, v překladu Řinčení mečů, jejíž vizuální zpracování CNN přirovnala k hollywoodským filmům Smrt čeká všude a 30 minut po půlnoci. Smrtící rány zřejmě byly vyústěním známého iráckého spojenectví mezi islámskými radikály, tedy vykonavateli vražd, s jejich spolehlivými informátory – protivládními kmeny a strukturami bývalé vládní strany Baas, dříve obávané právě pro svou brutalitu i dokonalou informovanost o populaci.

Ale má Islámský stát stejnou jistotu dokonalých informací i v Jordánsku a jinde? Video s upálením Muáze al-Kasásby sice končí seznamem „letců na odstřel“ a některá jména jsou doplněna i snímky s efektní infografikou a GPS souřadnicemi letcova bydliště. Zde ovšem přesvědčivost končí: jako místo pobytu byla vesměs uvedena kasárna u vojenských letišť, což mírně řečeno není žádná informační bomba. U řady letců figuroval i odkaz na jejich profil na Facebooku: důkaz, že Islámský stát využívá sociální sítě nejen k vlastní propagaci a interakci s fanoušky, ale i k monitoringu nepřátel (například loni v srpnu vyzval své obdivovatele v iráckém Kurdistánu, aby mu překládali a zasílali veřejné údaje o pohybu kurdských jednotek). Koneckonců i ostatní účastníci konfliktu v Sýrii a Iráku sami sledují sociální média Islámského státu: zdroj blízký kurdským jednotkám YPG v Sýrii mi potvrdil, že islámští radikálové zabití v boji bývají často identifikováni na základě snímků z Facebooku a Twitteru.

Vzkaz třetí: kreativní šaría v podání Islámského státu pokračuje

Upálení jordánského pilota Islámský stát ve videu implicitně (a v následných projevech svých kazatelů explicitně) odůvodnil tím, že se jedná o adekvátní odplatu za zranění způsobovaná při náletech: popáleniny a zasypání sutí. Takový trest je v islámském právu teoreticky možný jako msta (kisás) ve stylu „oko za oko“, pokud o její vykonání na vrahovi výslovně požádají pozůstalí po zavražděném. Tehdy se počítá se zopakováním způsobu, jakým vražda proběhla. Přenesení této praktiky do válečného konfliktu a na základě hypotéz (neboť je pochybné, zda Jordánec předtím, než se musel z hořícího letadla katapultovat, stihl shodit bomby) velmi pravděpodobně posvětil šéf Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí, který má z islámského práva doktorát, nicméně jeho kolegové z káhirské islámské univerzity al-Azhar, svého druhu Vatikánu sunnitských muslimů, způsob popravy odsoudili.

Navíc upálení lidského těla, třeba již zemřelého člověka, vyvolává v muslimském světě široký kulturní odpor: jednak navozuje souvislost s ohněm jako pekelným trestem podle Koránu, jednak je rozšířena představa, že spálení těla znemožní jeho posmrtné vzkříšení a věčný život (navzdory tomu, že toto chápání nesporně protiřečí Boží všemohoucnosti). Z druhého důvodu se v islámském středověku někdy pálila těla popravených kacířů.

Scénu upalování Muáze al-Kasásby dokonce doprovodil titulek s citátem jednoho islámského právníka, kterým si však Islámský stát příliš nepomohl – o tom bude více v sedmé části tohoto článku.

Vzkaz čtvrtý: koho zabíjejí nálety na Islámský stát?

Prostřední pasáž videa Islámského státu s Muázem al-Kasásbou ukazovala těžce zraněné a znetvořené děti v nemocnicích, což mělo evokovat dojem, že se jedná o následky koaličních náletů na Islámský stát. (Na stejnou notu asi mělo hrát i oznámení Islámského státu ze 6. února, že při jordánském náletu zemřela americká rukojmí Kayla Jean Muller.) Jenže: hned po dětech v nemocnicích již následovaly noční záběry vyprošťování zraněných či mrtvých ze sutin, kde Islámský stát vesměs ukázal jen mladé muže s plnovousy! Tento vyložený propagandistický přehmat paradoxně spíše posiluje důvěryhodnost koaličních tvrzení, že laserem řízené bomby cílí výhradně na objekty s prokázanou vysokou koncentrací ozbrojenců Islámského státu.

K podobným přehmatům se ještě dostaneme níže, u sedmé části.

Vzkaz pátý: je makeup pro natáčení hřích?

O výběrech cílů a metodách náletů v úvodu videa mluvil sám jordánský pilot, zřejmě krátce po svém zajetí (neboť pasáže z evidentně stejného výslechu již 29. prosince, tedy pět dní po jeho zajetí, publikoval magazín Dabiq, který Islámský stát vydává v angličtině). Vizuální stránka byla opět nepřehlédnutelná: al-Kasásbova slova, že „naše (jordánská) vláda jsou agenti sionismu“ a členové Islámského státu jsou „Boží bojovníci“ (mudžáhidové), nezní dost přesvědčivě, když filmaři nechali mluvčímu viditelný monokl pod pravým okem. Později se pilot ve videu objevil znovu: stále s monoklem, ale viditelně již v lepší kondici a se strništěm vousů, a nakonec bez monoklu a s méně vousy než předtím. Filmová produkce Islámského státu je tedy bizarně posedlá vizuálními efekty a infografikou, ale nijak se nenamáhá sjednotit vizáž „herce“, kterého natáčela v nejméně třech různých dnech.

Z jiné vizuální nedůslednosti až zamrazí: zatímco pilot byl v popravčí kleci natočen se třetí popsanou vizáží, v jiném videu, kde Islámský stát 31. ledna ukázal stětí japonského rukojmího Kendžiho Gota, se již objevila pilotova fotografie v kleci – ovšem zase s výrazně jinou hustotou vousů. Znamená to buď, že v době zabití Gota byl již mrtev i al-Kasásbe a Islámský stát fotografii z popravy přece jen retušoval, anebo byl způsob popravy plánován a Islámský stát ho naznačil fotomontáží al-Kasásby v kleci, anebo – což asi děsí nejvíc – záběry v kleci se natáčely ve více dnech, tedy poprava se de facto nacvičovala.

Vzkaz šestý: není kultury kromě videa

Americký badatel Daniel Pipes již před 20 lety ve studii Západní smýšlení radikálního islámu (český překlad vyšel v revue Proglas) ukázal, že řada islámských radikálů před svou radikalizací, a někdy i po ní, nadšeně konzumovala západní populární kulturu i politickou filozofii, ba dokonce se v těchto sférách zhusta orientuje lépe než v islámské tradici. Také neznámí propagandisté Islámského státu zavrhli západní oblékání, literaturu, hudbu a výtvarné umění. Zásadně jiný metr mají pro videohry a hollywoodské akční filmy: videa Islámského státu vycházejí z estetiky obojího. Z dílny Islámského státu pochází i úprava videohry Iraqi Warfare, jejíž původní verzi vytvořila česká firma Bohemia Interactive.

Veterán britské žurnalistiky Robert Fisk ohodnotil video s upálením Muáze al-Kasásby jako „čingischánovskou krutost“. Na Blízkém východě dodnes zmiňují Čingischánovy Mongoly jako etalon ničivé masy, která ve 13. století nečekanou krutostí šokovala a vzápětí smetla kvetoucí islámskou civilizaci. Nebyla to však první taková invaze: muslimové si jako zaostalé a brutální barbary zapsali naše předky křižáky nějaká dvě staletí před Mongoly; naopak nezaslouženě pozapomněli na Timura, praotce dnešních Uzbeků, který přišel dvě staletí po Mongolech a o němž britský voják a historik John Bagot Glubb napsal, že „byl zřejmě sadističtější než Čingischán“. Z dnešního hlediska je nečekané, že muslimové po staletí – i navzdory mocenskému a hospodářskému úpadku – žili v relativně mírném a ospalém společenském klimatu a děsila je brutalita dávných nájezdníků zvenčí.

Až v nové době – a tady si znovu můžeme vzpomenout na personální propojení s Islámským státem – rafinovanou „orientální krutostí“ neblaze prosluly tajné služby v Iráku za vlády Saddáma Husajna (1979–2003). Ty mučení podezřelých už občas filmovaly a někdy právě natočení na film používaly k nátlaku: to když zadrženým Iráčankám vyhrožovaly, že je znásilní a záznam pak ukáží rodinám – šlo by o znásobený trest v prostředí patriarchální „cti“.

Videa s vraždami rukojmí začali používat islamističtí teroristé v Pákistánu (stětí Daniela Pearla, 2002) a Iráku (stětí Nicka Berga, 2004) v dobách internetu před vznikem YouTube, globálních sociálních sítí a masovějším rozšířením rychlého připojení. Těchto technických možností naplno využil až Islámský stát. Jeho videa, či jen zvěsti o nich, mají potenciál hlavně zastrašovací (vůči Syřanům a Iráčanům) a až v druhé řadě mobilizační (vůči muslimům na Západě). Naopak asi nemálo muslimů na Západě k rozhodnutí bojovat v Sýrii podnítily snímky a videa s tamními zvěrstvy: střelbou režimu do demonstrantů, umučenými disidenty, zmrzačenými dětmi a vyhladovělými starci.

Vzkaz sedmý: neprostupná poetika, podivné zacílení a špatně nastudovaný guru

Přes nesporné filmové fanouškovství propagandistů Islámského státu a jejich profesionalitu mají jejich videa řadu slabin, jak bylo ukázáno výše. Někdy je hlavní vzkaz přítomen či prezentován tak obskurně, že video doslova promrhává svůj sdělný potenciál a míjí se se svou ideální cílovou skupinou. Takto promarněnou příležitost Islámský stát předvedl loni v červnu, kdy se chtěl pochlubit faktickým zrušením hranic mezi Sýrií a Irákem na dobytých územích. Hranice vznikly na základě století staré britsko-francouzské, tzv. Sykes-Picotovy dohody, kterou Arabové vnímají podobně jako Češi Mnichov: národní potupa a „o nás bez nás“. Avšak ejhle, anglickou verzi videa o „Sykes-Picotovi“ neuvádí Arab, nýbrž chilský (!) radikál Bastián Vázquez. V arabské verzi pak magické spojení „Sykes-Picot“ zazní až ke konci, ale předtím je zařazen zdlouhavý ruský (!) proslov známého čečenského velitele Tarchana Batirašviliho, známějšího jako Abú Omar aš-Šíšání.

Podobné rozpaky může vyvolat formální rámec videa s upálením Muáze al-Kasásby: dílo se arabsky jmenuje Uzdravení srdcí, což má asi působit na zálibu Arabů v archaické rétorice, ale smysl sdělení není úplně jasný. Zřejmě volně odkazuje na závěrečný, rovněž těžce srozumitelný citát z radikálního islámského myslitele Ibn Tajmíji (1263–1328), který měl ospravedlnit použití trestu ve stylu odplaty „oko za oko“, jestliže na nepřátele zafunguje „jako výzva k víře a odvrácení od agrese“. Jeden orientalistický aforismus říká, že Ibn Tajmíja patří mezi hlavní islámské myslitele 20. století – to kvůli svému duchovnímu vlivu na současný radikální islám. S jeho znalostí se však Islámský stát nevyznamenal: několik islámských právníků i amatérských publicistů dohledalo, že citát použitý ve videu je vytržený z kontextu a dokonce snad chybně přepsaný.

Vzkaz osmý: nové cíle útoků a oslabení jednoty

Jednou z mála stránek, kterou v anglickém rozhovoru a následném arabském videu s jordánským pilotem Islámský stát ukazuje sílu, jsou některé informace v úvodní pilotově výpovědi: zřejmě poprvé zde zaznělo, že na náletech se ve formě poskytnutí záložních letišť podílí i Turecko a že koalice k nouzovým přistáním může využít – jinak hlavně civilní – Mezinárodní letiště v Bagdádu. V nahrávce tak byly označeny nové cíle pro potenciální teroristické útoky (ačkoli jeden útok na bagdádské letiště se – právě s odůvodněním, že je využíváno i vojensky – odehrál již před rokem). Nedávno vyšlo najevo, že po zajetí Jordánce své nasazení proti Islámskému státu přerušily (a po zveřejnění videa zas obnovily) Spojené arabské emiráty, a již loni v listopadu odmítl proti Islámskému státu nastoupit blíže neznámý počet letců ze Saúdské Arábie. Jednota mezinárodní koalice tedy není jistá a jakékoli další video Islámského státu s případně zajatým letcem by ji nemuselo posílit.