Z kurdštiny přeložili Zagros Hajo a Eva Hajo
Brno 1975-1977

Veliké a mocné je město Michrib. Leží na sedmi horách, má tři sta šedesát šest bran a z nich každá vede do tří set šedesáti šesti krajů, a každý kraj se dělí na tři sta šedesát šest okrsků. A to vše je v rukou Alí-bega, Amar-bega a Almaz-bega, tří přebohatých bratrů. Klíčů od truhel s jejich zlatem je nákladem čtyřicet koní. Patří jim nesmírné poklady, obchody a trhy na všech náměstích.

Jednoho Božího dne nastal svátek Kurbán – svátek, kdy synovci navštěvují své strýce. Almaz-beg, Alí-beg a Amar-beg vstoupili do svého letohrádku. Smutně se na sebe dívali a říkali: „Bratří! Jsme tři bratři a náš věk již přesáhl šedesát let. Všemohoucí Bůh nám dal nesmírné poklady a vládu nad dědictvím Kurdů. Jednoho Božího dne vejdeme do bran věčného milosrdenství a Bůh, Vládce světa dá nám hříšným otrokům okusit smrti. A naše poklady se dostanou do cizích rukou.“

Alí-beg, Almaz-beg a Amar-beg v den svátku Kurbán vzali tamburíny a amulety, oblékli si šat dervíšů a odešli z města Michrib do pustiny. Usedli a naříkali tak, že kdyby rimélští (byzantští) nevěřící spatřili jejich hoře, uvěřili by ve víru pravou. Alí-beg zavolal na Almaz-bega a Amar-bega: „Bratří, co nám se stalo, nechť žádnému z muslimů se nestane! Opustili jsme bohaté zámky, zanechali pestrých komnat a padli jsme v nehostinnou pustinu!“ A jejich srdce z toho byla zarmoucená. I seslal jim Bůh Všemohoucí svého posla. Ten se na ně díval a jeho srdce se nad nimi slitovalo. Vyňal ze záňadří jablko a podal je Alí-begovi, nejstaršímu z bratří se slovy:
„Bratří, ve jménu Boha Všemohoucího! Dnes je svátek Kurbán a vy jste opustili své majetky. Lidé jako vy musí otevírat své poklady a obdarovávat všechny potřebné lidi, hladová ústa krmit, až budou nasycena, a nahé oblékat. A vy jste zatím přišli do pustiny oděni v šat dervíšů. Vstaňte, a veďte své kroky k svému městu, do svých paláců. Otevřete truhly s poklady! Dejte podřezat obětní zvířata pro chudé! Pak jděte do Mihélu v kraji Kurajš a pro Alí-bega žádejte ruku dcery knížete kurajšovského podle muslimských obyčejů. A jejím věnem budiž dvanáct kurušů (grošů).
Ať doufá, že za devět měsíců, devět dnů, devět hodin a devět minut jej Bůh obdaří novou ratolestí. Ale nedávejte mu jméno, dokud se opět neobjevím!“

***

Všichni tři bratři vstali a vydali se na cestu domů. Otevřeli truhly s poklady, rozdávali peníze chudým a dali podřezat obětní zvířata. Pak se vydali do Mihélé Kurajšiján, aby přivedli dceru tamního knížete a provdali ji za Alí-bega. A její věno bylo dvanáct kurušů.

Uplynulo devět měsíců, devět dnů, devět hodin a devět minut a narodilo se mu dítě, z jehož tváře vyzařovaly paprsky Božího ducha. Celé město Michrib povstalo v radosti a den narození dítěte se stal svátkem pro všechny lidi. Mallové (duchovní) vystoupili na minarety a vyhlašovali tu radostnou zvěst a jejich hlasy byly jako hlasy slavíků. V mizgaftech (mešitách) planuly svíce ve svícnech a pochodně.

Jednoho dne shromáždilo se u Alí-bega mnoho lidí. Jeho rádci říkali:
„Je načase pojmenovat tvého syna.“ Ale on odpovídal: „Není v mé moci dát jméno mému synovi!“

Někteří z příbuzných navrhovali jména Amár nebo Falámáz, jiní Úsif, jiní zase Bráhím. Pojednou uviděli neznámého stařečka. Pozdravil je a pravil: „Nechte jméno toho chlapce na mně. Já ho pojmenuji Mamé Álán a on bude sultánem všech Kurdů.“ To řekl a zmizel. A jméno toho chlapce zůstalo Mamé Álán, nebo jen Mam.

Jeho otec vybral tisíc pět set mládenců, synů velmožů města Michribu, a ustanovil je tělesnou stráží Mamé Álána. Nařídil jim: „Od rána do večera, od večera do rána budete držet stráž u jeho paláce!“

Pak zavolal jednoho mudrce znalého všech dvanácti věd a řekl mu: „Chci, abys mého syna všemu co sám umíš.“

***

Jednoho dne se mezi mládenci hovořilo o jakési mořské obludě. Někteří si vyprávěli pohádky o hadech, jiní zas, že v moři žijí tvorové jako na zemi. A na dně mořském že prý žije tvor úplně stejný jako na zemi kůň. Jeden ze starších říkal, že je-li někdo Bohem vyvolený, Bůh mu tohoto mořského koně dá. Nasedne-li člověk na něho, vzdálenost dne urazí v hodině a ještě ten kůň během cesty nežere ani nepije. Může jít ve dne v noci a po šest měsíců mu není třeba odpočinku. A někdo dokonce říkal, že to není šest měsíců, ale rok či dva. Malí chlapci, kteří naslouchali, oněměli údivem. Ale někteří z mladíků po sobě pomrkávali a smáli se: „Podívejte se, jak ti staří lžou! Co by koně dělali na dně mořském? A co je to za tvora, který vydrží tak dlouho chodit a nepotřebuje jíst ani pít? Taková lež nikomu nejde do hlavy.“
A pak se všichni rozešli po svém.

***

Léta ubíhala a Mam vcházel do svého patnáctého roku. Mocní jej vyvolili za pádišáha (císaře) Kurdů.

Jednoho dne seděl na trůně a jeho krása zářila jako slunce, které právě vyšlo nad horami. Z rozkazu jeho otce i obou strýců sedělo kolem něho tisíc pět set kurdských mládenců, synů begů a ágů (velmožů a náčelníků). Mezi nimi zaujímal přední místo Mamé Álánův příbuzný Bangín, jejich velitel, sokol mezi muži. Pro Mama byl nejbližším přítelem a bratrem.

Tohoto dne se byl Bangín projít po městě. Zpozoroval, že v ulicích je rušno a všichni lidé jdou směrem k moři. Slyšel hluk, i poslal jednoho ze svých strážců, aby se podíval, co se to děje. Ten se k němu po chvíli vrátil a řekl: „Rybářům se stalo něco neobvyklého! Hodili sítě do vody a v nich něco uvízlo. Ať všichni lidé tahají za šňůry, vytáhnout to nemohou!“

Bangín se vrátil do paláce a sdělil vše Memé Álánovi. Mam se oblékl a obul a vydal se k moři doprovázen tisícem pěti sty kurdskými mládenci. Uviděl, že také mnoho lidí tahá spolu s rybáři sítě, až jim z rukou teče krev, ale vytáhnout nemohou. Jakmile rybáři viděli Mamé Álána, zvolali:
„Pádišáhu náš, co máme dělat? Už jsou všichni unaveni, ale síť vytáhnout nemůžeme. Netrhá se, abychom už ztratili naději, že ji vytáhneme, ani nejde z vody ven. Pojď nám pomoci!“

Mem rozkázal Bangínovi, aby zavolal všech tisíc pět set kurdských mládenců, a ti přišli a spolu s nimi i oba jeho strýcové. Všichni tahali síť. Vlny hučely, šňůry sítí praskaly a pomalu se objevovalo její dno. A tam viděli tvora podobného koni – právě takového, jak jej popisovala slova bělovousých starců. Tehdy Mam řekl: „Slova starců jsou drahokamy, na něž se nepatří šlapat. Když nám vyprávěli, že v moři žije takový tvor, říkali jsme, že to jsou lži.“

Na břehu mořském vystavěli stáj z kášánského mramoru o dvanácti dveřích. Mam řekl Bangínovi: „Zaveďte to zvíře do stáje za dvanáctery dveře a všechny uzamkněte!“ Stalo se a kůň tam zůstal šest měsíců. Potom dal Mam vyhlásit po městě, že kdo mu tvora zkrotí, dostane peněz, co bude moci unést.

Ve městě bylo mnoho chudých, kteří jen stěží uživili své ženy a děti. Ti přišli a stanuli před Mamovým palácem. Ten jim dal klíče ode všech dvanácti dveří a řekl: „Jděte k synu moře – jeho jméno je Bózé Rawán – a přiveďte mi jej zkroceného.“

Lidé planuli zvědavostí na tu podívanou. Šel jeden muž a otevřel šestero dveří. Ale když chtěl otevřít sedmé, zdi se počaly otřásat, řítily se na něho a pohřbily ho ve svých troskách. Mam šel k svému strýci Amar-begovi a poprosil ho: „Pojď, strýčku! Ty jistě nalezneš něco, co to zvíře zkrotí.“

Amar-beg přistoupil, otevřel zbylé dveře stáje, vložil ruku koni na nozdry, a ten najednou byl pod jeho rukou klidný jak ovečka. Pak zavolal Mamé Álána: „Přistup, synovče můj, a nasedni na toho koně s dovolením Božím!“

Mam vsedl na Bózé Rawána a projížděl se na něm, až docela zkrotl. Potom rozkázal zavolat dvacet pět řemeslníků a řekl jim: „Chci, abyste zhotovili postroj pro tohoto mého koně. A nebudu-li se vším spokojen, vaše životy budou ztraceny.“ Odpověděli: „Tvé rozkazy jsou pro nás zákonem, pádišáhu náš, a my je s radostí splníme.“

Pak po šest měsíců pilně pracovali; vybírali to nejlepší zlato a nejkrásnější drahokamy, až byl postroj hotov. Bangín vstoupil k Mamovi a řekl mu: „Pojď, pane, postroj už je dokončen.“ A Bózé Rawána už byl přistrojen tím postrojem a všech dvacet pět řemeslníků stálo se sepjatýma rukama a čekalo na slovo svého pádišáha. Z jejich tváří se ztratila barva a chvěli se jako ve velké zimě od náramného strachu. Ale Mamovi se postroj zalíbil a kázal všechny bohatě odměnit. Však ten postroj byl ze zlata, drahokamy ozdoben a záře z něj vycházela jako od slunce. Podkovy pak byly z čisté ocele.

***

***

Žily byly tři víly, tři dcery pádišáha džinů. Jméno nejstarší z nich bylo Távbánó, prostřední Hajvbánó a nejmladší Stérbánó. Jednoho dne si vyšly k jezírku Gulán. Slétly na pestré záhony květin a odložily šat z holubího peří. Stérbánó se dívala na své sestry a zdálo se jí, že krásu, kterou je Bůh obdařil, nedal nikomu jinému na světě. Oblékla svůj holubí šat, vzala šaty obou sester, vzlétla a kroužila nad nimi. Sestry řekly: „Proč jsi nám vzala naše šaty?“
„Neviděla jsem nikoho tak krásného, jako jste vy. Chci se těšit pohledem na vaší krásu,“ odpověděla.

Ony řekly: „Ach, my nejsme nic. Ale jsou dva z rodu lidského, dívka a mládenec, a vedle jejich krásy naše nic neznamená. On je vládce města Michrib, pádišáh Kurdů. A ta dívka je dcera vládce knížete Zangína, vládce města Džizíru v kraji Bótán, a její jméno je Zín, nebo též Zíná Zédán.“

Stérbánó zvolala: „Při svaté knize našeho otce! Dokud mi neukážete Mama a Zín, a já neuvidím jejich krásu a způsoby, vaše kouzelné šaty vám nevrátím!“

Obě sestry slibovaly: „Při naší cti a upřímných srdcích! Slétni k nám na zem a vrať nám šaty! Oblékneme si je a poletíme do města Džizíru v kraji Bótán, vezmeme Zín na ramena našich sluhů a uneseme ji z Birdžá Balak, paláce vládců. Vzlétneme v době večeře – a naše slova jsou slovy žen! Odneseme Zín do paláce Mamé Álána. Proměněny v holubice, usedneme na okénko a budeme se dívat na krásu a způsoby těch dvou.“

Tak Stérbánó slétla a vrátila sestrám kouzelné šaty. A všechny spolu vzlétly nad jezírko Gulán a letěly, až doletěly do města Džizíru v kraji Bótán.

Víly se snesly nad bótánským Džizírem a usedly na okénko komnaty princezny Zín. Ta spala na svém lůžku. U hlavy a nohou jí planuly rozsvícené lampy a svíce. Sestry pronesly zaklínání džinů a pak dýchly na paní Zín, spící za závěsy. I snesl se na ni hluboký spánek. Vložily ji na ramena sluhů a ti ji odnesli do města Michribu, do komnaty Mamé Álána, kurdského pádišáha. Také on spal. Sestry seděly na okénku a pozorovaly ty dva, zatímco spali. Potom pronesly zaklínání džinů a dýchly na Mama i na Zín.

Mam se probudil. Rozhlédl se a spatřil, že v jeho komnatě je druhé lůžko. Posadil se na loži a zamyslel se. Řekl si: „Bože, jaké divné věci se to dějí! Je to dílo džinů, či lidí? Či je to pouhý noční přelud?“

Pak vyskočil z lůžka a rozběhl se ke dveřím a oknům, ale viděl, že dveře jsou zamčené a vše je jako dřív. Znovu usedl na lože a opakoval jméno Boží. Pak si přetáhl pokrývku přes hlavu a zůstal tak nějakou dobu. Převracel se na loži, ale ať dělal co dělal, spánek neusedal na jeho víčka. I pozvedl hlavu a zadíval se na druhé lůžko. A viděl, že tam spí žena, a že to není sen. Sestoupil z lože pádišáhů, přistoupil k loži Zíny Zédán a jemně jí stáhl pokrývku z očí. A viděl, že to není džin, ale dcera rodu lidského. Dlouhé řasy stínily černé oči, prameny dlouhých tmavých vlasů vroubily něžné čelo bílé jako alabastr. Měla je spleteny do spousty copů a na konci každého byla upevněna růže, takže vypadaly jako létající barevní hadi.

Mam se na ni díval; pak se navrátil na své lože, ulehl, přetáhl si opět pokrývku přes hlavu a zamyslil se: „Bože, vstoupil jsem do patnáctého roku svého života, vous mi ještě neraší – a jaké to lože jsi dal do mé komnaty!“ A znovu se zadíval na spící Zín.

Zatím tři víly seděly na okénku a viděly, že Zín se dosud neprobudila. Znovu pronesly zaklínání džinů a dýchly na její lože – a hle, ona procitla ze spánku. A uzřela, že tato noc není jako každá jiná a v její komnatě že stojí druhé lože. Záře svící a lamp se znásobila. Překvapená Zín se zamyslila: je to ale podivná věc, jakou dosud nikdo neviděl! Jistě to není náhoda a ona upadla do moci džinů. Vstala a rozběhla se k oknům a dveřím, ale ty byly zamčené a nebylo možné, aby jimi kdo vstoupil dovnitř. Znovu se zadumala. Pak se rozpomněla, že před několika dny byla u jezírka Kastélu, vody růžové. Je možné, že někdo uviděl její krásu a sledoval ji; možná, že podplatil její stráže a vloudil se do jejího paláce. Zín se bála usnout, neboť spánek je nepřítel člověka, který je ohrožen, a noc je hradem hrdinů.
„Ach, snad někdo vztáhl ruku na mé lože, zatímco jsem spala!“

Pak se zadívala na druhé lože a zjistila, že ten, kdo tam leží, není džin, ale syn rodu lidského. Tehdy vzkřikla hlasitě: „Mé srdce je zlomené, natřikrát zlomené! Vkročila jsem do svého patnáctého roku a ode dne, kdy mne matka porodila, nespatřila jsem tváře mladých mužů! Co se se mnou této noci stalo, nechť nikomu se nestane! Nejsou to snad čáry či dílo vládce džinů? Mé družky a slouhové mě střeží od rána do večera, a kde jsou dnes? A odkud ty jsi přišel a jak jsi vnikl do mého paláce, do mé komnaty vyzdobené?“

A pokračovala: „Město Džizír v kraji Bótán je rozděleno na tři okrsky. První patří největšímu kupci, druhý leží na pahorcích chudých a třetí spočívá na ramenou Hasana, Čakó a Karatádžína – mých bratranců jak lvi udatných. Ach, ty asi musíš být zlý člověk! Nevím, jsi-li z Džizíru a je-li toto zvyk vás mládenců, kteří o půlnoci obcházíte vinárny a hledáte ženy. A nevím, jsi-li této noci opilý a ztratil ses svým kumpánům, či jsi snad blázen a nenalezl jsi cestu domů! Ale já zachovám tvou čest. Zavolám hned sluhy, aby tě vzali a odvedli domů k rodičům. To jsi mi pěkný mládenec! Osud ti dnes není milostiv. A hlavy mužů jsou vždy zamlžené.“

Mam vzkřikl: „Mé srdce je zlomené, natřikrát zlomené! Pohlédni přece, toto je můj palác a má komnata. Před chvílí dlela má mysl u Boha, a nevím, je-li toto dílem magie či vládce džinů. Město, které nazýváš Džizír v kraji Bótán, jsem nikdy neviděl ani o něm neslyšel. Což nevidíš? Zvedni hlavu, rozhlédni se kolem sebe a podívej se z okna – uvidíš moře. Mně ríkají Mamé Álán a jsem pádišáhem Kurdů. Jsem synem vznešeného Alí- bega a synovcem Amar-bega a Almaz-bega, a jsem příbuzný Kurajšovců. A tohle město se jmenuje Michrib a je to velké město. Leží na sedmi horách a má tři sta šedesát šest bran, z nichž každá vede k třem stům šedesáti šesti krajům, a každý kraj dělí se na tři sta šedesát šest okrsků. V každém okrsků je tři sta šedesát šest mizgaftů a na každém z nich jsou minarety, štíhlé jako jehly, a na každém minaretu planou pochodně. Každého jitra vystupují mallové (duchovní) na minarety a jejich hlasy jsou jako hlasy slavíků. Můj palác má sedm pater. Stojí na čtyřiceti čtyřech sloupech, z nichž dvacet dva je na dně mořském. Všichni řemeslníci z našeho města pracovali na jeho stavbě. Na dně mořském je dvanáct kobek vytesaných do červeného mramoru. A to je vězení pro vrahy a zločince a pro ty, kteří neuposlechnou mých slov. Celý život tam zůstanou v poutech z mé vůle.

V dolních patrech paláce sedí begové a ágové ve svých úřadech. A v dalších sedí mládenci stejného věku se mnou, kteří studují u věhlasných mudrců. Boky je bolí od sezení a lokty mají proděravělé od stolů. Papíry šustí a pera praskají mezi prsty. Ti všichni se mne bojí, že ani hlavy nezvedají od knih. V nejvyšším patře, v sále nejhonosnějším, je můj trůn a kolem něho drží stráž tisíc pět set kurdských mládenců, oddaných mi celou duší. Od rána do do večera, od večera do rána střeží můj plalác – ale nevím, kde jsou dnes.

Je to snad zvyk vás dívek, že samy chodíte za mládenci? Už vím, jak to bylo: toulala ses po zahradě, pak ses dostala až do ulic města a nenašla jsi cestu domů. Dostala ses až k mému paláci, viděla jsi, jak stráže spí, a vešla jsi až ke mně. Ale vypadáš jako hodná dívka. Zavolám svých tisíc pět set mládenců, kurdských hrdinů. Ti tě vezmou za ruce a odvedou tvým rodičům.“

„Příliš si o sobě myslíš,“ řekla Zín. „Což taková slova mohou vycházet z úst dětí?“ Mam se podivil, když viděl, jak neohroženě s ním dívka hovoří. A nevěděl už, kdo z nich má pravdu. Řekl jí: „Pojď, podej mi ruku jako sestra bratrovi! Půjdeme spolu, vezmeme pochodně a podíváme se, čí je to palác. Uvidíme, kdo z nás má pravdu – a kdo lže, nechť s hanbou odejde!“

„Ty chceš, abych ti podala ruku jako sestra bratrovi, ale já nepodám ruku každému,“ odpověděla Zín. Mam naléhal: „Neprohlédneme-li si palác, nebudeme vědět, kdo má pravdu.“ „To je můj palác,“ stála na svém Zín. „Proč nechceš rozumět tomu, co jsem řekla? Odejdi, než přijdou mí bratranci a naleznou tě zde!“

Mam řekl: „Vidím, že nechceš slyšet slova mužů. Proč se mnou nechceš jít se podívat? Ty jsi řekla, že máš čtyřicet jedna služek; a já jsem řekl, že mám tisíc pět set mládenců jako svou stráž. Tak uvidíme, čí je tohle palác.“

Zín souhlasila. Přistoupila ke dveřím a volala své služky, ale nikdo nepřicházel. Mam zvolal: „Bangíne, kde je tvé slovo, že ani pták se ke mně nedostane? Hle, je tu žena i se svým ložem. Pustili jste ji ke mně, snad ztratila cestu, a nechce mne poslechnout a odejít!“

Bangín uslyšel hlas svého pána pádišáha. Rozkázal hned všem tisíci pěti stům mládencům, kurdským hrdinům: „Vstaňte, slyším rozhněvaný hlas našeho pána. Snad se mu cosi přihodilo. Neutiší-li se jeho hněv, dá vás všechny popravit.“

Kurdští mládenci povstali, opásali se meči, chopili se štítů a s Bangínem v čele pospíchali k Mamově komnatě. Bangín přistoupil ke dveřím a otázal se: „Zde jsme, pádišáhu náš! Poruč, co je tvým přáním! Které nepřátelské město máme dobýt?“

Zín se polekala. Padla před Mamem na kolena, objala jeho nohy a řekla: „Netušila jsem, že se mýlím. Ale odpuštění je věcí mužů. Můžeš mne zničit, jsi můj pán.“

Mam zavolal na své stráže: „Vraťte se na svá místa, není mi vás více třeba!“ Pak se obrátil k Zín: „To, co se s námi stalo, bylo zásahem prozřetelnosti Boží. A my nevíme, co je pro naše dobro a štěstí. Pojď, ulehneme a uvidíme, co bude ráno.“

Dali svá lože vedle sebe a rozprávěli spolu. A jeden se zaslíbil druhému. Mam položil mezi lůžka svůj meč a řekl: „Hned ráno zavolám šejchy města Michribu a vystrojíme svatbu.“ Pak si vyměnili prsteny. Na jeho prstenu bylo vyryto: Mamé Álán, kurdský pádišáh, a na jejím: Zíná Zédán, princezna bótánského Džizíru. A dál spolu hovořili, až je spánek přemohl.

***

***

Ale teď se vraťme ke třem sestrám, dcerám pádišáha džinů. Až do této chvíle seděly na okénku proměnené v holubice. Távbánó řekla: „Ať jejich vina padne na naše hlavy! My jsme jenom splnily, co jsme slíbily Stérbánó u jezírka Gulán!“ Potom pronesly zaklínání džinů, dýchly na obě lůžka a Mam i Zín upadli do hlubokého spánku. Pak zavolaly své sluhy, což byli džinové, a ti se chopili princeznina lože a vzlétli s ním ke klenbě nebeské. Snesli se do Džizíru v kraji Bótán a tam vrátili Zín do její komnaty.

Přišlo ráno. Slunce už bylo vysoko nad horami, když Zín procitla ze spánku. Spatřila, že není hostem včerejší noci a její věrný milý je tentam! Padla tváří na lože a vzkřikla: „Co se stalo? Myslela jsem, že to je skutečnost, a teď vidím, že to bylo noční mámení.“

Pak pohlédla na svou ruku a uviděla Mamův prsten, na němž bylo vyryto: Mamé Álán, kurdský pádišáh. Zín poznala, že příhoda včerejší noci byla skutečnost a i její láska že je pravdivá. Znovu hlasitě vzkřikla a padl tváří na lože.

Přispěchalo k ní všech čtyřicet jedna služek a stanuly kolem ní. Vzaly ji za ruce, rozepnuly jí šat, omývaly tvář růžovou vodou, až se pomalu probrala z mrákot. Pohlédla na své služky a řekla: „Co je s vámi? Kdo vás volal a proč jste kolem mne sběhly?“

Odpověděly: „Paní naše, uslyšely jsme tvůj křik, i přiběhly jsme, abychom se podívaly, co je s tebou, a nalezly jsme tě, jak ležíš na lůžku a nevnímáš.“

Zín je všechny poslala pryč. Kdyš osaměla, svlékla svůj šat, odložila šperky a oblékla prostý černý šat arabských žen. A její vzhled byl vzhledem otrokyně. S nikým pak nepromluvila ani svlovo. Její služky donesly tu zvěst jejímu bratru, princi Azinovi, vládci města Džizíru v kraji Bótán. Princ Azin přišel a viděl, že je to tak: jeho sestra je těžce nemocná. Řekl: „Škoda těch krásných černých očí. Již jsou na nešťastné vidět známky šílenství.“ Potom rozkázal, aby se dostavili všichni lékaři a mágové, šejchové a mallá. Přišli a shromáždili se v princeznině paláci. Někteří říkali: „Je jisté, že toto způsobila zlá moc džinů.“ I zaříkávali je z čarodějnických knih a dýchali na princeznino lože.

Zín se rozhněvala a vyhnala je: „Není léku na moji nemoc. Nemůžete mi pomoci, a proto odejděte!“ A od rána do večera, od večera do rána seděla zavřená ve své komnatě a zaměstnávala se vzpomínkou na noc, kdy spatřila Mamé Álána, kurdského pádišáha. Po celých šest měsíců setrvala v hlubokém smutku. Její tvář se neusmála, jen plakala a naříkala, aniž komu řekla, co se jí přihodilo.

***

***

Nyní se vraťme k Mamé Álánovi. Ráno se probudí, rozhlíží se – a vidí, že jeho noční host, potěcha jeho duše zmizela!

„Podivné,“ řekl si. „Toto je jistě dílo džinů.“ Ale pak se podíval na ruku, a spatřil prsten své milé. Vše tedy byla pravda, žádný sen.

Slunce už dávno vstalo, nastal čas snídaně, ale Mamé Álán nikoho nevolal, z komnaty nevycházel, do mizgaftu nevešel. Bangínovi, jenž mu byl z celé duše oddán, se to zdálo podivné. Přistoupil ke dveřím jeho komnaty, chvíli naslouchal, a slyšel pláč a sténání svého pána. Vrátil se ke svým druhům, vybral z nich ty nejchytřejší, a všichni šli ke komnatě Mamé Álána, kurdského pádišáha. Svázali cípy svých plášťů na znamení úcty a zaklepali na dveře. Zevnitř se ozvalo zasténání a slabý hlas je vyzval: „Kdokoliv je to, ať vstoupí! Je vám dovoleno.“ Bangín se svými druhy vešli. A spatřili, že tvář jejich pána se změnila, její barva pobledla a zrak byl zakalen. Po lících stékaly mu slzy jako krůpěje jarního deště.

Bangínovi se rozbušilo srdce a řekl: „Bratře, co se ti přihodilo? Včera byli jsme spolu na lovu kamzíků, a mohlo se stát, že tvé oko se zahledělo do krásy dcery některého z kurdských velmožů. Dej jen rozkaz svému bratru a s dovolením Božím přivedu ti ji dříve, než se den s nocí mine. A je-li příčina tvého trápení něco jiného, jen řekni, vše ti splníme – ani hodinu tě strádat nenechám!“

Mam si povzdychl: „Bangíne, bratře můj, pomátl ses na rozumu? Co mám vyprávět? Nemůžeš vědět, co podivného se mi přihodilo včerejší noci. Rozkazuji však, aby se ničeho nedozvěděla má matka, ani otec a mí strýcové. Jsi-li mi oddán, splň, co ti uložím. Jdi do stáje, k mému plavému koni, Bózé Rawánovi. Odvaž ho a pak ho osedlej. Potom jdi do mé pokladnice, naplň dva vaky zlatem a drahokamy a přivaž je k sedlu. V době snídaně přiveď koně do zahrady za palácem. Těžká je cizí země! A ty vezmi ruku svého bratra, vyprovoď mě na cestu z otčiny, na cestu do města Džizíru v kraji Bótán!“

Bangín div že nepřišel o rozum, když uslyšel slova svého pádišáha. Připadal si jako šílený, do pustiny vyhnaný. Pospíchal k Mamovým rodičům a strýcům a volal: „Vy si tu sedíte a náš dům je v troskách! Hroutí se všechna naše naděje na této zemi! Nevím, co se Mamovi přihodilo, ale počíná si jako blázen. Chce se vydat na cestu do města Džizíru v krají Bótán – a oči nikoho z vás to město nespatřily – bez vašeho svolení. Lehké je odejít, těžké je se vrátit. Ale návrat není v jeho moci.“

A všichni po těch slovech vyskočili a spěchali do komnaty Mamé Álána, svého nejmilejšího, své naděje.

Když Bangín odešel, Mam znovu upadl do snění. Když otevřel oči, spatřil, že u jeho hlavy stojí jeho matička a kolem lože otec a oba starší strýcové. Jejich oči byly plné slzí. Řekli mu: „Co to chceš učinit? Vždyť ty jsi naše jediná naděje na této zemi. Poslechni nás a nedovol, aby tě odvál vítr nočního mámení. Ta, která byla hostem tvé včerejší noci, je pouhý přelud, který se vysmívá starcům i mladíkům. Nečiň bolest svým blízkým, neuvaluj na nás smutek a starosti kvůli snu. A nedovol, aby se smála ústa našich nepřátel!“

Mam odpověděl: „Drazí moji, nerouhejte se a nestůjte mi v cestě. A říkáte, že paní mé včerejší noci je přelud. Veliký žal mne zachvátil, celičké mé tělo zesláblo. V mém nitru je roznícen oheň a jeho plameny šlehají až k nebi. Lék pro mne není v tomto městě, je velmi daleko, až v městě Džizíru v kraji Bótán. Lékem mi může být jen pohár křištálové vody podaný rukou Zíny Zédán. A proto mi odpusťte, že vsednu na syna moře Bózé Rawána a odjedu ji hledat. Mezi městem Michrib a Džizírem v kraji Bótán je dálka veliká, cesta tam dobrému jezdci trvá šest měsíců. Ale jen Bůh nejmilostivější dá poznat smrt nám hříšným otrokům. A snad už brzy složím svou hlavu v domě Boží milosti.“

Když Alí-beg viděl, že pro Mama nenalezne žádný jiný lék, řekl si: „Snad najdeme někoho, kdo zná cestu do toho města.“ A rozkázal svým sluhům, aby shromáždili vyvolávače. Těm pak uložil, aby chodili ulicemi města Michribu a hledali někoho, kdo zná cestu do Džizíru v kraji Bótán.

Tři dny a tři noci chodili hlasatelé po městě a vyvolávali Alí-begův rozkaz. Ale nikdo se nepřihlásil. Třetího dne se vrátili bez úspěchu k Mamovu otci a řekli: „Vládce náš, naše hlasy zeslábly a naše ústa se unavila. Neminuli jsme ani jediné náměstí, jedinou ulici, ale nenalezlí jsme nikoho, kdo by znal to město nebo cestu k němu. Zklamáni a s prázdnýma rukama vracíme se k tobě.“

Když Alí-beg nenalezl nikoho, kdo by znal město Džizír v kraji Bótán, dal svolat své ministry, begy a ágy řekl jim: „Ať se shromáždí všechny krásné dívky z nejvznešenějších rodů. A snad se některá zalíbí mému synu, kurdskému pádišahu, a on zapomene na Zínu Zédán.“

I byla vystrojena slavnost v celém městě. Přišly na ni všechny krásné a vznešené dívky, dcery ministrů, begů a ágů, všechny krásně nastrojené a ozdobené. Procházely se v hloučcích kolem paláce a způsobovaly žár v srdcích mládenců. Zvuky bubínků a píšťal se nesly až ke klenbě nebeské, zatímco dívky zpívaly a tančily. Mam však zůstal na svém loži, ani z okna podívat se mu nechtělo. A Alí-beg viděl, že tohle není ten pravý lék pro jeho syna.

I dal svolat všechny mudrce, mágy a lékaře, a ti se bez prodlení dostavili do paláce. Každý z nich měl kouzelné knihy, a z těch zaříkávali duchy a džiny, rozvěšovali amulety a tloukli na bubny a tamburíny, až lidem uši zaléhaly. Ale Mamovi pomoci nemohli. Ani jeho moudrý strýc Amar-beg si nevěděl rady. Nic nemohlo ochladit oheň rozpáleného srdce, a jeho utrpení se zvětšovalo od hodiny k hodině.

Mamé Álán řekl Amar-begovi: „Ach, strýčku, mé srdce je zlomené, stalo se ložem bolesti a utrpení! Vy mi nemůžete pomoci, ale aspoň nedovolte, by mne bolela hlava z toho hluku, který způsobují ti lidé. Kdo to kdy viděl, aby někdo ránu od oštěpu vypálil vodou. Zavírám oči, abych spatřil kouzelný přelud Zíny Zédán, a vy mi přivádíte jiné dívky. Jako by nestačil křik těch šejchů. Nikoho nechci vidět a jestli hned neodejdou, přísahám, nedočkají se ode mne ničeho dobrého. Jejich hlavy se budou koulet pod nohama katů. Jen ať se vrátí o svých domovů, já nejsem chorý ani pomatený.“

Tak Amar-beg rozkázal všem, aby opustili palác.

***

***

Den za dnem víc a více ztrácela se barva z Mamovy tváře a jeho tělo bylo jako zachvácené těžkou chorobou. Jeho otec viděl, že nedá-li mu svolení k odjezdu, Mam zemře. I zavolal své bratry a jeho matku a řekl jim: „Nesvolíme-li, aby se Mamé Álán vydal na cestu do bótánského Džizíru, je jeho život ztracen. Den za dnem taje jeho život jako pryskyřice na stromech. Potom budeme litovat, že jsme byli příčinou jeho smrti. A nikdo nezná osud Bohem stanovený. Nechť padne jeho vina na naše hlavy.“

Pak se všichni odebrali k Mamovi, oběti lásky a utrpení. Řekli mu: „Synáčku, svolujeme, abys jel do města Džizíru v kraji Bótán.“ A do Mamovy tváře vrátila se v té chvíli barva, jako když se květ růže rozvije. Povstal z lože a vyšel ze své komnaty. Zavolal k sobě Bangína, náčelníka své stráže, a řekl: „Naplň pro mne vak penězi a drahokamy a přivaž jej k sedlu Bózé Rawána, syna moře.“

Bangín šel do kletonice a splnil rozkaz svého pána, zatímco jiní z mládenců sedlali koně.

Zpráva o odjezdu Mamé Álána, kurdského pádišáha, se roznesla po celém Michribu. Lidem poklesly paže a rozběhli se k paláci jako jehňátka k ovci. Poklekli před svým pánem a líbali mu ruce a plakali jako v den pohřbu. Mam viděl, že loučení nemá konce, a jeho smutek byl těžký jako klenba nebeská. Třikrát bodl do slabin Bózé Rawána, druha svých těžkých dní, povolil mu uzdu a ten vyrazil kupředu jako blesk z nebe vržený. A nebylo vidět nic než zvířený prach.

Mamův kůň běžel takto až do večera. Dorazili k nějakému městu.

Už zdálky bylo vidět světla jeho lamp, která vypadala jako hvězdy na nebi. Celé město bylo zahaleno smutkem. Mam zaslechl, jak kolemjdoucí hovoří o jeho otci a strýcích, a pochopil, že kůň zabloudil a vrátil se do Michribu. Cítil se velmi unaven. Vzdálil se od sídla svých předků, kurdských pádišáhů, a zamířil na samý okraj města. Zde zaklepal na okénko chudého domku. Otevřel mu nějaký muž.

Mam řekl: „Zmýlil jsem se v cestě a vrátil se zpět do těchto míst. A jestli z tvých úst vyjde jediné slovo a můj otec se dozví, že jsem u tebe nocoval, věz, že tě dám popravit. Probuď mne brzy ráno, v době ranní modlitby.“ Hostitel řekl: „Při mé hlavě a očích, slibuji. Raduji se, že mým hostem je Mamé Álán, kurdský pádišáh.“ Usedl a bděl – a až do rána střežil spánek svého pána. Pak mu osedlal Bózé Rawána a v čas ranní modlitby jej probudil.

Mam znovu vsedl na koně a opustil Michrib. Směřoval do Džizíru v kraji Bótán, a cesta tam trvala 6 měsíců. Nepřestal pobízet koně k rychlejšímu běhu, a ten běžel bystře jako gazela.

Nastal Boží večer, čas večeře. Mam zaslechl šplouchání vody. Otočil koně tím směrem, a hle, spatřil člověka, jak se chystá k večerní modlitbě. Mam stanul opodál a pozdravil. Stařeček opětoval jeho pozdrav, povstal a pravil: „Sestup s koně, synu. Pojď, pomodlíme se spolu. Možná pojedu kousek cesty s tebou.“ Ten stařeček byl posel Boží – ten samý, který kdysi dal kouzelné jablko jeho otci.

Mam sestoupil s koně a pomodlil se. Potom nasedl každý na svého koně a vydali se na další pouť. Mam cítil ohen v srdci a neustále pobízel koně, až se mu ostruhy zarývaly do boků. Stařeček koně vůbec nepobízel a přesto měl pořád náskok. Mam si řekl: „Bózé Rawán je syn moře a žádný kůň jej rychlostí nepředčí. Co je toto za divnou věc? Kůň toho stařečka jako by pocházel od džinů.“

=

Jeli a jeli, až urazili cestu 6 měsíců za 15 dní a nocí. Když se přiblížili k Cizire Botanu, stařeček zastavil koně a řekl: " Meme, synáčku můj, já vím že jdeš do Cizire Botanu pro Zinu Zedan. Mezi vámi je láska srdcí. Dám ti několik rad."

"Při mé hlavě a očích, řekni, poslušně ti naslouchám."

Stařeček pokračoval: "Přijedeš k široké řece. Neuvidíš jedinou loďku ani prám. Uvidíš, že na druhé straně vychazí kouř. Bude tam dívka, a ta tě bude chtít obelstít a vydávat se za Zinu Zedan. Ale ty nevěř! Je to dcera Beko Awana. Její otec ví už z čarodějných knih, že míříš do Cizire Botanu. Svou dceru poslal, aby tě oklamala a ukázala ti cestu do tůne smrti, neboť tě chse zahubit." Stařešek domluvil, dotkl se Mema svou rukou a zmizel mu s očí. Mem se rozhlédl, pak pozvedl oči k nebi a spatřil tři holubice pestrého peří létcí za starým velikým oslem. Pobodl koně a rozjel se tím směrem.

Jakmile se kopyta Boze Rewana dotkla vody, uviděl že stařečkova slova byla právdivá. Široko daleko nebylo jedné loďky. Jen na druhém břehu stoupal k nebi kouř, a bylo vidět jakousi ženu, jak pere prádlo. Bylo jaro, čas kosení ječmene, čas květu granátovych jabloní. Řeka Tigris byla rudá jako krev mužů, její vlny se přelévaly a bily do úpatí hor.

Mem spatřil v dálce Cizire Botan a v duchu zvolal: "Srdce moje je zlomené, třikrát je zlomené! Rozum z mé hlavy už ulétl. Chce se mi přeletět vlny a prudce jako šíp vjet do města. Ale při Bohu, bojím se jet přes tohle krvavé místo v řece. Slyším už pleskot rybích ploutví a syskot hadů. Ta řeka je nyní pánem, jehož nelze uprosit, ani mu důvěřovat. Ach, bojím se upadnu do tůně smrti! Jak je hluboká."

Západní vítr vane a bičuje vlny. I one mým pánem, neúprosným pánem. Syn moře je pánem vod a já jsem pánem Kurdů. My čtyři vládci setkáváme se dnes na tomto místě. Budu prosit pána vod a vítrů o pomoc. Potom Meme Alan zavolal na dívku za řekou, a byla to vskutku dcera Beko Awana: "O, sestřičko, moje srdce je zlomené, třikrát je zlomené! Jsem cizinec a neznám cestu na druhý břeh. Pro lásku Boží, řekni mi, kde najdu brod přes řeku! Slunce sídlí za horami v příbytku Božím, ale své svštlo dává všem. A já nevím, je-li jítro či večer."

Dcera Beko Awana odpověděla: " Cizinče, jsem obětí za tebe! Slunce vyšlo z daleka, z příbytku Božího a své paprsky dalo všem. Pohleď, syn moře je pod tebou unaven, i tvá šíje je skběná. Zamiloval ses do Cizire Botanu či do krásy mých černých očí a mých těžkých copů? Zůstaň stát jako socha z arménských chrámů! Sama přebodím řeku a půjdu k tobě, ať Mem řekl: "Sestřičko, moje srdce je zlomené. A tomu co říkáš nerozumím. Já jsem obchodník s koňmi. Jedu napřed a mí koně zůstali pozadu. Při Bohu, ukaž mi brod přes řeku. Půjdu do chánu obchodníků."

Dcera ďáblová mu odpověděla: " Což nevěříš, že já jsem byla tajemný host tvé noci? Ve tvé komnatě jsme si přece vyměnili prsteny. Tvůj prsten je zde na mém prstě, pohleď. Volal jsi Bangína, náčelníka 1500 mládeců, kurdskéch hrdinů, a bylo slyšet řinčení zbraní po celém paláci. Pak jsi rozkázal, aby odešli. A co timám dále povídat? Jsem tvou obětí, Meme Alane! Jsi jako topol bez suků, jsi balzám a lék na mé srdce a já jsem nešťastnice z dopuštění Božího.Přejdu řeku a ty mne vesmeš do náruče a posadíš k sobě na Boze Rewana. Budeme cestou potkávat karavány a lidé budou říkat: "Jak závidíme srdci Meme Alana! Jak mladá a krásná je ta, kterou si veze!" Mem si nevěděl rady, jak se dívky zbavit. Řekl tedy: "Paní, já vím, že si dcera Beko Awana, ďábla a pomlouváče."

Když uviděla, že Mema nelze obelhat a že ji poznal, řekla si: "Ukážu mu cestu přes řeku, kterou nepřejde. Ať ho voda pohltí!"

Zavolala: "Meme, řeka je před tebou, voda je mělká, nesahá ti ani po pas!" Mem vjel do vody, ale viděl, že je hluboká v délce oštěpu. Otočil koně zpět ku břehu a se sadmerými obtížemi se vrátil zpět.

"Budu chodit podél řeky, snad naleznu nejákého pocestného, který mi ukáže brod" - řekl si. Jel nejakou chvíli a spatřil ovčáka sedícího u svých zvířat. Pozdravil ho a ten mu povstal k poctě. Řekl:

"Mír s tebou, při tvé hlavě a očích, řekni, co poroučíš!"

Mem jej prosil, aby mu ukázal brod přes řeku. Ovčák s ním šel, brod mu ukázal a řekl: "Neboj se, bratře, já sám jsem šel tudy nejméně sedmkrát." Mem mu vtiskl do ruky váček s penězí a řekl: "Nedívej se na nedostatek. Dá-li Bůh, a my se ještě někdy setkáme, odměním tě bohatějí." Pak vedl koně do řeky a viděl, že voda nedosahuje ani po kolena. Tak přebodil řeku a zamířil do města.

Bekova dcera viděla, že Mem už je na cestě do města. I svlékla co měla na sobě a postavila se mu do cesty. Když se pak přiblížil, křičela hlasitě: "Mládenče, ty jsi blázen, nebo kouříš hašiš! Já byla na svém místě, a ty jsi vystoupil, zhanobil mne a provedl jsi se mnou špatnou věc. A až řeknu tohle lidém v městě, nezůstaneš na živu ani hodinu!"

Mem se ulekl. Viděl, že tohle je zlé a to, co sním dívka provádí, může spůsobit jeho hanbu. Bál se její msty, neboť kdyby tohle říkala mezi lidmi, zhanobila by jméno Ziny Zedan, a on by se sní více nesetkal. Přemýšlel, jak ji obelstít. Potom řekl: "Sestřičko, každá lež má svůj konec.Nesváděj na mne takovou hanbu. Já jsem vládce města Mixribu, Meme Alan, kurdký padišáh. A mé oči dosud nespatřily žádnou ženu."

Bekova dcera řekla: "Dej mi své slovo muže, splní-li Bůh tvé přání a ty dosáhneš ruky princezny Zin, přijmeš i mou ruku a vezmeš mne sebou do Mixribu. Boze Rewan je silný, unese nás všechny tři. I já chci stát při tobě a být lékem na tvou bolest."

Aby jí upokojil, Mem řekl: "Vlk nesemře, pozře-li dvě sousta. Dá-li Bůh a Zin se stane mou, přijmu i tvou ruku a odvezu si tě do svého města."

Dívka řekla: "Dal jsi mi slovo muže. A teď sestup na chvíli s koně, seznámím tě se zvyky v Cizire Botanu."

Mem sestoupil s koně a usedl vedle dívky. Ta pokračovala: "Cizí člověk je jako slepí, nevidí nic. Naše město je rodělené na tři okrsky. První je v moci synů prince Tacina, a je to okrsek obchodníků. Druhý je v moci synů prince Celala - Hesena, Čeko a Qeretacina, a ti jsou vůdci zbojníků. Třetí okrsek je v moci synů prince Zengina a oni jsou vládci Cizire Botanu. Kolem nich jsou schromáždení nejmoudřejší a nejvznešenejší mužové.

Hlavy všech okrsků jsou synové jednoho a mocného rodu. Synové prince Tacina jsou dva - mladší Šem a starší Ševdin. Syn prince Zengina je princ Ezin. On je nyní po svém otci vládcem Cizire Botanu. Ta, pro kterou si jedeš, je jeho sestra a je zasnoubená princi Čekovi. Právě v těchto dnech se s ní chse oženit, ale princ Šem a princ Ševdin stojí mu v cestě. A poslali zprávu Hesenovi: - Všychni jsme příbuzní a nejsme si cizí. Zin je také naše sestřenice. Kdo se zahledí do krásy jejích černých očí a bude ji žádat pro sebe, nechť se chystá na smrt! -

Ale Hesen jim vskázal: - Po tři léta olupujeme karavány a všechnu kořist odvádíme vládci Cizire Botanu, jako věno naši sestřenku. A když ji chceme vzít, hlásite se teprve jako její příbuzní. Ale věřte, že jsem prchlivé povahy. Tasím-li svůj mec, strach vám vezme rozum. Zin se stane manželkou mého bratra. Ale protože chcete vnést mezi nás svár, ať je pro mne zakázano vše, co Bůh dovolil, nestane-li se tak ješte dnes v poledne! Však já zlomím vaší moc a vy budete prchat se strachem! -

Princ Ezin se dozvěděl o sváru mezi bratranci a velmi se rozhněval. Dal oznámit, že nedá svou sestru nikomu z nich, ale příjde-li vznešení princ z cizí země a bude žádat její ruku, vrátí bratrancům věno a dá mu ji. Ale Hesen, Čeko a Qeretacin mu vzkázali: Neda-li jsme ti své peníze jen tak, ale jako věno za naší sestřenku. A věz, že ji uneseme ješte dnes v poledne. -

A tak stojí všichni princové proti sobě a čekají na záminku, aby mohli zahájit boj. Řinčí zbraněmi a pozorují jeden druhého jako nepřítele svých předků. Až vejdeš do města, potkáš starého bělovousého muže a ten ponese v ruce čarodějncu knihu. Černou mocí věděl o tvém příchodu a chce tě zahubit. Jakmile tě spatří, vyjde ti vstřích a řekne: " Vítám tě, synu, bu%d jako doma!" Ale ty si ho nevšimej. Je to Beko Awan, ďábel a pomlouváč. Nevšimímej si ho, jen pobídni koně a jed dál. A až budeš v ulicích města, mnoho lidí bude zvát tě k sobě, aby ses stal jejích hostem. A ty si jich nevšimej, neboť nechtějí nic pro tebe udělat, jsou jen žádosti tvého zlata a drahokamů. Jeď, a nezastavůj se, dokud nepřijedeš do paláce princů Hesena, Čeko a Qeretacina. Staneš-li se jejích hostem, budou pro tebe jako hradba ocelová. Jen oni naleznou lék na tvůj žal. Jen dej dobrý pozor, ať nezastavíš se u mého otce. Jeho dům je malá chatrč jako kurník. Vstoupíš-li dovnitř, udusíš se, a nespatříš více své staré rodiče."

Meme Alan poděkoval Bekově dceři za rady a řekl: "Blahopřejí ti! Až se stane Zin mou, nezapomenu ani na tebe. Můj kůň je syn moře, všechny nás unese."

Potom se s ní rozloučil. Kůň se pod ním vzjepal a on jel dál. Pozoroval bašty a hradby města, a v duchu se tával, který z paláců je asi sídlem jeho vyvolené, princezny Zin...

Ale jakmile byl Mem za branou města, zapoměl na dívčiny rady. Jel, a hle, proti němu kráčí stačišký bělovousí muž. Přistoupil k Memovi koni, uchopil jeho uzdu, dvakrát jí otočil okolo ruky a pravil: " Mír s tebou, cizinče. Buď mi vítán! Sestup s koně, a buď vítán v domě svého strýce! Staň se mým hostem!"

"Kéž je požehnan tvůj dům, ať požehnáni jsou tví synové!" - odpověděl Mem. "Při mé hlavě a očích, nemohu přijmout tvé pozvání. Mým cílem je palác Hesena, Čeko a Qeretacina, tři bratrů, tři hrdinů."

Nato stářec vyňal ze záňadří dopis od Memova otce a obou strýců. A bylo v něm psáno, aby, jakmile přijede do Cizire Botanu stal se hostem v domě jejích bratra, svého strýce a ne domě někoho jiného. Mem pohlédl na pečeti,a byly pravé. Zamyslil se. Ta věc mu nešla do hlavy. Řekl si: "Když jsem tenkráté onemocněl, vyslal můj otec hlasatele, aby chodili po měste, a hledali někoho, kdo zná cestu do Cizire Botanu. Ale nikdo se nepřihlásil. Na Boze Rewana urazil jsem cestu 6 měsíců za 15 dnů a noci. Kdo mohl doručit list mého otce tomuto starci? Ale půjdu s ním. Uvidím-li, že jeho dům je jako kurník, nebudu na pochybách, že je to otec té dývky, Beko, ďábel a pomlouváč. Pak teprve vyhledám palác Hesena, Čeko a Qereacina..."

Beko šel a Mem jej následoval. A stanuli před domem, a ten byl nízký jako kurník. Beko pustil uzdu a vešel dovnitř, aby prostřel koberce a připravil občerstvení pro hosta. Tu Mem pobodl koně. Ten se vzjepal, a on byl rázem osvobozen z moci toho čaroděje. Meme Alan pokračoval v cestě. Po chvíli spatřil jakéhosi chuďása, který se opíral nízký krámek. Řekl si: "Půjdu a zeptám se ho na palác těch tří bratrů." I povdravil ho, a chuďáš povstal na znamení úcty, dotkl se čela a očí a s pláčem řekl: "Ach, páne! Co může chudák jako já učinit pro tebe! Kdybych nebyl tak chudý, pozval bych tě dnes k sobě, abys byl mým hostem, jen proto, že by byla pro mne če hostit takového krasavce!"

"Vidím že jsi blázen." - pravil Mem. "Pročpak vzycháž z hloubi srdce? Snad proto, že jsi chudý muž a nemáš dům, kam bys pozvak hosty? Cheš-li mi prokázat dobro, jdi přede mnou a ukaž mi palác Hesena, Čeko a Qeretacina, třech bratrů, třech hrdinů!"

Chuďaš povzdychl a řekl: "Moje srdce je zlomené! Kéž bys my raději utnul hlavu a hodil ji pod kopyta svého koně, než abys mi řekl, že nechsýš být mým hostem. U nás je velikou hanbou odmítat pozvání hostitele. Při Bohu, pojď se mnou a buď mým hostem! A naše srdce budou otevřená."

Mem řekl: "Nehněvj se, bratře, ale vaše město je město bláznů a bídáků. Vždyť prijde-li člověk někam, hledá tám nějáký cíl."

Kdyš chuďaš vyděl, že Mema nepřemluví, řekl: "Vidím, bratře, že se zdráháš vstoupit do domu chuďašova a vyhledáváš jen domy vznešené. A nevíš, že v těžkých dnech vychází hrdinství spíše od chudých než od velmožů? Ale řekni mi alespoň, co tě tíží. Snad že za malý obnos naleznu pro tebe pomoc." Mem nemohl toho člověka odbýt. Řekl tedy: "Bratře, já jsem cizinec a nechci každému vyprávět co zde hledám. Ale tobě povím, zachovej však mé tajemství. Ja jsem byl ve své zemi padišahem. A do Cizire Botanu jsem přijel žádat o ruku Zina Zedan, dcery prince Zengina, sestry vašeho vládce."

Chuďaš pravil: "Bratře, moje srdce je zlomené! Ta, pro kterou přicházíš upadla před 6 měsíci do težké choroby. A není nikoho, kdo by ji vyléčil a snad to spůsobila moc džinů.Zina i jejích 41 služek odložily drahé šaty a šperky a oblékly černé šaty arabských otrokyň. Kvůli ní se znesvářili její bratranci. Princ Ezin se velmi rozhněval pro ten svár, a dal vyhlásit, že vrátí bratrancům věno a dá ruku své sestry jen někomu z cizích a vznešených princů."

Mem řekl: "Ach, bratře, kdyby v mé věci byly důležité jen peníze, princ Ezin by nenašel nikoho bohatšího!"

Chuďas de podivil: "A kdepak je tvoje bohatství? Nevypadáš jako boháč. Jedeš sám, bez stráží a karavan. Kdepak je tvoje bohatsví? S tím, co máš u sebe neklepej na dveře šlechtických domů."

Mem řekl: "Bratče, mé bohactví se nedá počítat na paníze. Hleď, tyto dva vaky jsou plničké drahokámů. Takových, že za ně mohu koupit celé město Cizire Botan." Ale chuďas řekl: "O drahokami u nás nikdo nestojí. Ale tvůj kůň je vzácné zvíře. Prodáš-li jej, získáš velké jmění."

Mem řekl: "Mé srdce je choré tohou a spalené ohněm. Máš pravdu, jsem cizinec, a k čemu je mi kůň. Vezmi uzdu Boze Rewana, syna moře a veď ho na bazar koní."

Chuďas šel před Meme Alanem, kurským padišáhem, až přišli na bazar koní. Mem sestoupil z Boze Rewana a vešel do blízkého hostince, aby si odpočinul. A bylo mu skvěle prostřeno a po chvíli už bylo sišet cinkot nádob a sklenic. Potom přišel ten chuďas s vyvolávačem. Ten uchopil uzdu syna moře a chtěl ho vést na bazar koní. Kůň zvedl hlavu, vzjepal se na zadní a řičel jako lev. Všichni kupci se schromáždili okolo. Každý z nich chtěl Boze Rewana získat a řikali si: "Tohle je dar vhodný pro některého z princů."

Žádný z nich dosud nespatřil tak pěkného koně a tak vzácný postroj, jaký měl ten kůň na sobě. A žádný z nich nemohl zaplatit ani cenu postroje. Přicházeli další a další obchodníci a milovníci koní a v Cizire Botanu nebylo jediného, který by se nepřišel podívat na vzácného koně. Některí pro pouhé pidívání, mnozí, aby se pokusilli koně získat. Mluvili mezi sebou a jeden z ních řekl: "Ten mládenec, který na tom koni přijel vypadá jako padišáh nebo syn padišáha." Jiný řekl: "Hojné jsou dary Boží, ale je to člověk jako my. Zraky mužů však ztrnou údivem, zahledí-li se na jeho krásu."

Kupci hovořili, dívali se na Boze Rewana, vynadívat se nemohli, ale žádný z nich neshledal takovou částku peněz, aby ho mohl koupit.

V Cizire Botanu žil jeden velmi bohatý starý kupec, tak starý, že pro své stáří ani nedocházel na bazár. Byl tak bohatý, že mohl by koupit domy a majetky všech ostatní kupců. Toho dne se u něho schromáždilo množství kupců a pravili mu: "Otče, dnes se nám přihodilo něco podivného. V rukou vyvolávače se ocitl kůň, tak vzácné krásy, že žádný z nás nemůže zaplatit ani cenu jeho drahoceného postroje. A ten postroj je zdoben drahokamy, z ních každý má cenu pokladů. Jaká hanba pro nás! A jměni a bohaství je v rukou lidí pro těžké dny a štědrost. Říká se o tobě, že můžeš koupit nás všechny i s našími domy a majetky. Pojď s námi na bazar koní a sejmi z nás tu hanbu."

Kupec řekl: "Synové moji, jsem bezdětný muž, a k čemu mi je tolik peněz! Až zemřu, všechno mé jmění, mé poklady a zlato připadne mým dědicům. Koupim toho koně a budu jej chovat jako vlastního syna. Budu se těšit pohledem na něho, dokud nesložim mojí hlavu v domě Boží Milosti."

Vstal, a šel s těmi lidmi až přišli na bazar koní. Dívé se na Boze Rewana, dívá se a vidí, že takového koně ve svém životě nespatřil. Přistoupil k vyvolavači a řekl: "Synu, nebojíš se Boha a uhranutí, že přivádíš takové zvíře na bazar? Nenechám tě, abys ho prodal. Jen mi ukaž jeho pána."

Vyvolávač ho přivedl k hostinci a ukázal mu jezdce, Meme Alana, kurdského padišáha. Starý kupec uviděl, že to je mládenec jako luna v úplňku. Čelo zářilo jako albastr, černé oči byly stíněny dlouhými brvami spadajícimi na líce. A jeho způsoby byly vznešené jako spůsoby padišáhů. Přistoupil, usedl vedle něho a tiše mu řekl do ucha:

"Nakloň ke mně hlavu, můj pane, chci ti říci pár slov!"

Mem se otočil a řekl: "Při mé hlavě a očích, řekni co cheš říci!"

Stařec pravil: "Synu, nebojíš se Boha a uhranutí, že takového koně chseš prodat na bazaru? Máš-li nějáké přání, které lze vyplnit pomocí peněz, stačí, prodáš-li jeho postroje. Je z čistého zlata a vzácných drahokamů. a vynese ti celé jměni. Je na škodu tvému koni, že ho dáváš prodat na bazar."

Mem odvětil: "Otče, co mě se stalo, ať se nikomu z muslimů se nestane! A nepotřebuji k dosažení svého cíle peněz!" Pak přiblížil ny až k starcovu uchu a tiše řekl: "Ach, běda, mám málo nadejí. Přelud, který se mi zjevyl, stratil se mým očím."

Kupec řekl: "Synu můj, můj dům je známý. A každý v něm nalezne řešení pro svojí věc. Jsi jako raněný člověk, a cena jmění padá v tvých očích. Raný mládenců jsou většinou v srdci, láskou srdcí způsobené.

To, co říkám, není daleko pravdy. Stalo-li se ti co takového, staň se dnes hostem svého strýce. Dám otevřít dveře všech krámů a obchodů a pokladnic a můžeš si vzít zlata a pokladu, kolik chseš. Jen označ svému strýci svůj cíl, a já to místo nechám utonout v záplavě zlata, a vyplním každé přání tvého srdce. A zvyk našeho domu je takový: shromažďůjeme jmění, abychom je položili na cesty dobrých mužů."

Ale Mem řekl: "Otče můj, nevyvyšůj se nade mne pro své bohatství. Otevři jen vaky přivázané u sedla mého koně, pohledni na ty drahokamý v nich, a poznáš, co je bohatsví lidí."

Kupec pravil: "Synovče můj, pojď. a staň se dnes hostem svého strýce. A chseš-li vskutku prodat Boze Rewana, prodej ho mně. Dám ti tolik zlata, kolik váží. Věk, který uplnul se už nevrátí. A co já budu dělat s koněm padišáhů? Tisícikrát lépe, zůstane-li u svého pána!"

Mem řekl: "Strýčku můj, při mé hlavě a očích, přijímám tvé pozvání. A teď už vstaň, půjdeme do tvého domu!" Mem se vyšvihl na Boze Rewana a následoval kroky kupcovy. Tento se zastavil před velkým palácem. Mem udivem pravil: "Strýčku můj, 6 měsíců jsem jel městy a vesnicemi, ale nikde jsem neviděl palác jako je tento. Takový je jen ve městě Mixribu, a to je palác kurských adišáhů."

A v skutku, tenhle palác byl jako sídlo jeho rodičů. Vzpoměl na své staré rodiče, na stařičké strýce, na jejích zoufalé čekání, sklonil hlavu na šíji Boze Rewana a dal se do hořkého pláče. Starý kupec se na něho podíval a řekl mu: "Synu mé duše, není ti dobře? Pláč je věcí žen! Ale ty jsi cizinec a jistě jsi rozerván steskem po otci a matce. A jsi ještě příliš mlád, a nenastal dosud tvůj čas vykonat velké činy. Synu můj, hlavy mužů jsou jako vrcholy vysokích hor, vždy jsou v mlhách a mracích. Sestup však, a vejdi do domu svého strýce. Ať je tvým cílem cokoliv, pomphu ti ho doshnout. Ať je tvé břemeno jakkoliv těžké, přestaň sytit své srdce bolestý. Tvůj strýc rád zved- ne každé tvé břemeno."

Mem povzdychl: "Moje srdce je sevřené bolestí a chorobou. Nedá se vyléčit žádným bohatsvím, ale smrtí mužů."

Po téchto slovech polily slzy tváře starého kupce jako krůpeje dubnového destě. Řekl: "Ach synu, tvá slova zdvojnásobila mé rány! Doufal jsem, že ti pomohu svým bohatstvím a netušil jsem, že tvá věc se dá říšit jen smrtí mužů. A já jsem osaměly stařec, můj věk je 75 let. Ale dnes vystup do mého domu, budeme si vypravět. Ráno, v době ranní modlitby nechám před tebe předstoupit své sluhy. Je-li tvým cílem smrt mužů, ať tě zavedou do paláce Hesena, Čeko a Qereacina, tři bratřů, tři hrdinů. A kdokoliv vstoupí do jejich cesty, zahubí tělo i duši. Jen oni jsou pro tebe lékem a řešením."

Mem viděl, že každý říká: "Bez těch tři není pro tebe pomoci!"

Otočil proto Boze Rewana a vydal se hledat jejich palác.

Vzdálil se od domu kupcova a přijel na náměstí. Spatřil skupiny chuďasů, povstávajících před hostincem. Zamířil k nim. Řekl si: "Může být, že pojedu kolem paláce tři bratrů a snad ho ani nepoznám. Zeptám se těch chudáků, snad mi ukáží můj cíl." Když tito viděli, blížicího se jezdce, který měl vzhled padišáha, shlukli se a řekli si: "Poďme ho pěkně přivítat. Možná padne milosrdenství do jeho srdce a on nám dá almužnu."

Pak se uctivě postavili a vypjali hruď jako vojáci. A jeden byl mezi nimi chytřejší ostatních. Dříve býval jeho rod známý a byl to rod hrdinů. Ten nyní přistoupil k Meme Alanovi, jednou rukou se dotkl očí a čela na znamení úcty, druhou uchopil uzdu Boze Rewana a pravil: "Při hlavách nás všech, sestup s koně, bratřičku!"

Mem však zůstal sedět na koni a pozdravil je. Pak jim řekl: "Ukažte mi, který z paláců je sídlo Hesena, Čeko a Qeretacina!" Po těch slovech všichni zesmutňeli a řekli: "Kež bys nás raději všechny pobil a naši krev vylil pod kopita svého koně, než abys po nás žádal tohle!"

Mem se podivil: "Podle mne neřekl jsem vám nic zlého. Proč tedy hledí z vaších očí smutek?"

Odpověděli: "Jsme smutni, vždyť je to pro nás hanba, máme-li ti ukázat cizí palác a ty odmítneš naše pohostinství. Ať jsou naše domy jaké jsou, staň se naším hostem a buď vítan! Z údelu bídy jsou raněná naše srdce. Dnes otevřeme srdce jeden druhému a zítra časně ráno ti ukážeme palác těch tři bratrů. A jestli nenastoupíš s koně a nebudeš naším hostem, nemůžeme ani nejít do hostinců ani pohledět do očí naších přatel. Lidé budou říkat: - Ať jsou rozvrácený vaše domy! Vy jste odmítli takového hosta, který jejako padišáh. Nechali jste ho odjet a poslali jste ho do cizího paláce.- A řeknou: /Nemáte žádnou čest-"

Mem řekl: "Bratři, řeknu vám několik slov. Ale ať se neuzavřou vaše srdce. Vidím už, že tohle město je městem hloupých mozků a bláznů. Přide-li cizinec do města, což je možné, aby se stal hostem každého, koho potká? Můj úděl je těžký a můj cíl je v domě tří bratrů, Hesena, Čeko a Qeretacina. Chopte se jeden z vás uzdy mého koně a veďte mne k jejich palaci!"

Ti touláci a chuďašové viděli, že Mem s koně nesestoupí a není možno se mu přiblížit. Ten nejchytřejší z nich řekl tedy sví druhům: "Věc tohoto mládence je jistě velmi vážná a my chudáci mu nemůžeme pomoci. Zůstaňte zde, já mu ukážu palác těch tří."

Pak uchopil uzdu Boze Rewana a kráčel před Memem ulicemi, a náměstími. Když míjeli palác prince Ezina, chuďas řekl: "Tohle je palác našeho vládce, bratrancetěch tří! Pohleď do těchto oken! Tam dlí jeho sestra, krásná Zina Zedan. A támhle vzadu je už dům Hesena, Čeko a Qeretacina, sídlo lvů. Není tak rozlehlý, jako palác prince Ezina, neboť se zaměstnávají zabíjením mužů a únosy žen nedbají paláců."

Mem spatřil, že tohle je stejní palác, jako palác jeho rodičů v městě Mixribu. A vzpoměl na dobu, kdy se otamtud vzdálil. Pro něho plakala jeho matka, otec i oba staří strýcové. Polily ho slzy.

Chuďas řekl: "Pročpak pláčeš, bratře, a z tvých očí kanou slzy, jako dešť! Jsem člověk jako ty a můj údel je těžký. Pověz mi, co je tvým údělem. Otevřme srdce jeden druhému!"

Mem s pláčem pravil: "Pusť uzdu Boze Rewana, bratře! Můj úděl je těžký a nemohu o něm vyprávět každému. Ale tolik ti povím. I já jsem měl palác, sedmkrát lepší než jsou tyto. Ale já opustil svůj dům a vše ostatní. A teď jsem si vzpoměl na domov a proto mne slzy polily. Nech mne, abych vešel do domu těch tří bratrů. Snad tam maleznu ulehčení pro svůj úděl."

Chuďas pustil uzdu: "Jdi, bratříčku, při mé hlavě a očích," - řekl.

Mem vyňal z vaku tři drahokamy, podal je tomu muži a pravil: "Bratře, tohle je pro tebe a tvé druhy. A nehleďte na nedostatek svého bratra. Zůstanu-li zde u těch tří lvů, příjďte jen všichni ke mně, dostanete plat jako princovy vojáci." Chuďas se dotkl rukou čela a očí a řekl: "Jdi, bratře, a ať Bůh dá ulehčení pro tvůj úděl!"

Mem pobodl koně a rozjel se k palácům. Všichni lidé, muži i ženy, velcí i malí vyšli do ulic, aby se podívali na krásného krásného cizince.

A tlačili se tolik, že starci a děti nenalezli ani místečka. Dcery begů a axá vystoupily na balkonya střechy domů, aby se podívaly na Mem Alana, jeho spůsoby a vznešenost. A říkaly si: "Při Bohu milosrdném, a on je štědrý, pohleďte, co je tohle za krásného a způsobného mládence!"

Zatím Mem přijel k paláci bratří zbojníků. Hesen, Čeko a Qeretacin právě přicházeli, v plné zbroji. Mem sestoupil s koně a pozdravil, a bratři pospíchali uvítat cizího hosta. Stanuli před ním, dívali se na něho, a shledali, že jeho zjev není vzhledem prostého člověka, ale vzhledem padišáha. Člověk se na něho díva, a vidí, že po otcích a praotcích pochází za vznešeného rodu. Ve způsobech se mu žádný mladík nevyrovná. I jeho kůň je padišáhem mezi koňmi. Člověk se na něho díva, a neví, není-li to jen přelud.

Hesen přistoupil k hostu a přitiskl si ho na hruď. Potom se chopil jeho ruky a vedl jej do horního sálu, kde se schromáždovali vznešení muži. Čeko zatím poručil proněho připravit komnatu a vyzdobit ji koberci a lehátky a všim, slouží k pohodlí. A Qeretacin zavolal sluhy a podkoní, a ti přišli, a odvedli Boze Rewana do stáje. Však bylo to zvíře unaveno. Cestu z města Mixribu až do Cizire Botanu ujel za 15 dní a noci. A ta cesta trvá každému koni 6 měsíců.

Mem už zatím seděl ve vyzdobeném sále na pohodlném, polštaři a koberci vystlaném lehátku. Zpráva o jeho příjezdu se rozšířila po celém městě. Lidé si řikali: "Pojďme k domu Hesena, Čeko a Qeretacina. Prý tam zavýtal sám kurdský padišáh. Pojďme se podívat na toho vznešeného hosta. Prý je jeho zjev sladký a jakoby nadpozemský."

A mnoho lidí přišlo, a tlačili se u oken a dveří, aby viděli Meme Alana, kurdského padišáha. Zanecháme ho tedy zde, a pojďme se podívat na Zin, velitelku 41 služek.

Uplynulo 6 měsíců, a Zin nedostala dosud od Mema žadnou zprávu.

Dlouho dumala o svém nočním snu, a pak si řekla: "Ať schoři můj dům! Pro jeden noční se nedbám ani svého vzhledu! Odložila jsem své krásné šaty a drahocenné klenoty a sedím tu v černém šatě arabských otrokyň, uvězněná mezi čtyrmi stěnami. A to vše pro Meme Alana, kurdského padišáh. Zdalipak on si na mne také vzpomene? Snad si oblíbil některou z dcer velmožů města Mixribu a ani ve snu si na mne nevspomene.

Co se to se mnou stalo? Můj bratranec Čeko je můj snoubenec, a je to udatný hrdina. Sním o něčem, co není. A viděla jsem padišáha Kurdů sotva hodinu. Kdo ví, je-li tak ušlechtilý, jak je krásný. Kdyby takový byl, dávno by mi o sobě podal alespoň zprávu. Což neví, že jsem žena, a ženy nevyhledávají samy muže? A zvyky světa jsou takové, že muži vyhledávají ženy. Dávno za mnou mohl poslat nějakého posla. Ale vidím, že v jeho srdci mysli není nic takového. A není věci moudrých nechat žele své srdce pro někoho takového.

Takovými myšlenkami se Zin z duchu obírala, neboť chtěla roztrhnout to pouto bolesti. A chtěla vypráznit své srdce, jež bylo zaplněno láskou k Memovi.

Přistopila k zrcadlu a zadívala se na sebe. Mezi jejím 41 služkami byla jedna a její jméno bylo Rihana. Ta chodívala k jezeru Qestelu, vodám růžovým pro vodu. Tu teď k sobě Zin zavolala:

"Rihano! 6 měsícu jsem žádnou z vás nevolala. Rychle pojď, a učin, co ti řeknu!"

Rihana zaslechla hlas své paní a ihned k ní pospíchala, div duši nevypustila- vžyť ona je po 6 měsíců k sobě nevpoužtěla. Stanula před svou paní, Zinou Zedan, a pravila: "Chvála Bohu milostivému! Už je to 6 měsíců, co jsem nespatřila tvou tvář, a dnes mne voláš a chseš se mnou mluvit! Jen pověz, paní má, co je tvým rozkazem?"

Zin odpověděla: "Už je to 6 měsíců co jsem nepila vodu z jezera Qestelu, vody růžové. Jdi, a přines mi dva poháry!"

Rihana vzala dva poháry a pospíchala k jezeru. Naplnila je křistálovou vodou a vracela se zpět. A její cesta vedla kolem paláce Hesena, Čeko a Qeretacina, třech bratřů. Vidí, lidé z celého Cizire Botanu se schromáždili kol paláce. Ženy a dývky vyhlížely z oken a stáli na střechách domů. Rihana znala zvyky třech bratrů a proto si řekla: "Jíste někoho zabil a hledá tady ochranu. Či se to týká únosu nějáké krasavice? Tento dům je oceloví hrad a řeší se zde věci krve mužů a únosu žen."

Rihaňe nedala zvědavost pokoje. "Předstoupím před Zin a ta mi řekne: "Nešiko, nemohlas ses někoho zeptat, co se to děje?" A tak se raději někoho zeptám a budu pak vše vyprávjet princezně." V tom spatřila vycházet z paláce nějakého sluhu. I zeptala se ho: "Bratře, co je to za schromáždění lidí ve vašem domě? Zabil někdo někoho, ci se to týká únousu nějaké ženy?" Ale sluha řekl: "Ani krve mužů, ani únousu žen. Ale přijel nám vznešený host. jeho jméno je Meme Alan a je padišáhem všech Kurdů. A než jsme ho spatřili, nevěděli jsme, kolik krásy dává Bůh mládencům! Jeho šat je šat padišáhů a jeho vaky jsou plné vzácných drahokamů, za které můžeš kopit celé město."

Rihana řekla: " Ať na dům tvého otce padne Boží oheň sedmerým způsobem! Jak můžeše člověk tolik lhát?! Odkud jsi vzal padišáha Kurdů a nazval ho Meme Alanem? Kdyby to byl sám padišáh, byl bi hostem prince Ezina. Co by pohledával v domě těch zbojníků? Ne, tohle je lež! Jen přiznej, že to je věc krve mužů či únosu žen!"

Sluh řekl: "Nevěříš mým slovům. Pojď tedy, jako bratra sestra půjdeme k oknu velkého sálu. Vystopíš na mé ramena a sama se podíváš."

Rihana byla zvědavá. Šla se sluhou, vystoupila na jeho ramena a rukama se chytila oknenice. A spatřila mládence sedícího na vyšývaném místě a slova sluhy nebyla přehnaná, spíše řekl méně než bylo pravda.

Krása můžů působí na oči žen. Když Rihana uviděla Meme Alana, pozbyla rozum, nohy jí sklouzly ze sluhových ramenou, a on odešel. Po dlouhé době se vrátil a vidí - služka je stále na okně, díva se, vynadívat se nemůže! Přistoupil k ní, dotkl se její nohy a řekl: "Tak sestup už, sestřičko! Uř je dost té hanby!"

Rihana sestopila, a viděla, že zatímco se dívala, někdo jí sundal boty. Hledala je, ale nenašla. Bosa, bez vody, a jako ve snách se vrátila k Zin.

Když Zin uviděla, že se její služka vrátila s prázdnými poháry a ještě k tomu bosa, zeptala se: "Kdepak je růžová voda z Qestelu, jezera křišťálovího? A jak setot vrácíš, vypadáš jako bez rozumu. 6 měsíců jsi neopustila dům, a když si dnes dostala dovolení si vyjít, jistě jsi vyhledavala své přátele a milence." Rihana řekla: "Milost, paní! Dovole nejprve, abych ti řekla několiv slov. A jestli ani potom mi nepromineš, můj poklesek, při tvé hlavě a ocích, učin se mnou co ti libo!"

"Tak povídej" - zvolila Zin. "Ovšem, lži jsou štít a mež sluhů. Toulají se, páchají nepravosti a když se vrátí ke svým pánům, ješte lžou!"

Služka počala princezně vše vypravět, a slova jí plynula mezi ústa jak kuličky růžence mezi prsty. "Kdyby mne tam byli lidé nechali, do smrti bych tam zůstala." - dodala ještě.

Z jejích slov Zin poznala, že vskutku přijel Meme Alan. Znovu se zase její srdce rozbouřilo jako moře a vlny štěstí zalévaly rozum. Zmizela její beznaděj a ona pozvedla hlavu z radostí, že zas uvidí Meme Alana, kurdského padišáha. Přijel tedy, je zde, v jejím rodném městě! A hned se jí zachtělo vyjít si k jezeru Qestelu, vodám růžovým.

Zin pravila k Rihaně: "Tak vstaň už, a zavolej mi své družky! Ať svléknou černý šat a vystrojí se jako ve svátek. a nechť se ozdobí, vezmou řetězy a perly drahocenné, opásají se zlatémi pásy! Ať dlouhu nečekám!"

Rihana odběhla, a cestou se smála a tančila z té radosti. Přiběhla ke svým družkám a řekla: "Družky moje, blahopřeji vám všem! Naše paní odložila smutek a žal. Rozkazuje vám, abyste odložily černý šat a oblékli se jako ve svátek. A říkala ještě mnoho věcí, ale já jsem vše radostí zapomněla. Tak vstaňte už, a pospěste si, ať dlouho nečeká!"

Všech 41 služek spěchalo do Zinyny komnaty. Stanuly před ní a řekly: "Řekni, co je tvé přání, paní."

Zin řekla: "Rihana mi dnes vyprávěla něco, co mi nejde do hlavy. Sama chci jít k jezeru Qestelu, vodám růžovím, a přesvědčit se, zda nelhala. Jestli mluvila pravdu, odpustím ji, ale jestli lhala, vím, jak ji potrestat. Jděte, a schromážděte mi dcery předních velmužů, ať všechny príjdou do mého paláce. Už je to 6 měsíců, co jsem nevyšla ven. Srdce mne táhne k jezeru Qestelu, napít se vody křišťalové."

Některé služky se rozběhly do vznešených domů schromáždit všechny krasavice, a jiné připravióvaly vše k Zininu odchodu.

Ale my se vráťme k hostu Hesena, Čeko a Qeretacina, tří bratrů.

Mem si zatím nemohl ani chvilku oddychnout. Mnoužství lidí se schromaždilo okolo něho, takže ani Hesen a jeho bratři neměli možnost si s ním blíže porozpravět. Memovo srdce bylo stísněné pro to množztví lidí. A hostů neubývalo. Ráno přicházeli kupci a večer velmožové. A přicház li další a další. Mem si v duchu poteskl:

"Kéž by mne ti lidé nechali an pokoji! Kíž by se rozešli do svých domů a já mohl zůstat s třemi bratry o samotě. Hesen by usedl vedle mne a já bych mu otevřel své srdce. Zin je přec jejích sestřenice, Čekova snoubenka a věno za ní už je dáno. Buď mne zabijí, nebo ulehčí můj úděl a naleznou lék pro mou bolest. Ale není-li člověk, na čem je, úpadá do těčkých myšlenek a mučí se představami."

Hesen, Čeko a Qeretacin seděli stranou od hostu a říkali si:

"Tři dny jsou tomu, co přišel náš host a zítra je čvtrtý den, a my ksme nenalezli příležitost, abycom se ho z ptali na důvod jeho příchodu. Musíme si ho zavolat a otevřýt před ním cestu k řeši. Z jeho způsobů je vidět, že to je vznešený člověk. Co jsme na světě, takového mládence jsme u nás nehostili. Člověk neopuští svou zem léč pro velkou věc. A ať je jeho cílem cokoliv, my mu ho musíme splnit i za canu svých očí. Nikdo není nesmrtelný. Muži umírají ale jejích skutky a jména zůstávají."

Na tom se svšichni shodli. Zatímco Čeko a Qeretacin šli k Memovi, Hesen se odebral do ženské části domu ke své ženě Sití, a řekl jí:

"Dej připravit jednu ze svých komnat! A dej jí vyzdobit, vystlat koberci a navonět voňavkami. Můj host je vážený a vznešený, ale v domě není možno s ním pohovořit množství lidí. Dovedu ho sem, abych zvěděl, co je jeho údělem."

Hesen se vrátil do sálu, kde seděl vedle Meme Alan, usedl mu po boku a pravil: "Bratříčku, viděl jsi komnaty svého bratra. Teď ti chci ukázat komnaty tvé sestry Sití, ženskou část domu."

Mem povstal a spolu jako bratři šli do ženských komnat. Tam usedli a chvíli mlčeli. Potom Hesen se obrátil k Memovi a řekl: "Bratře, právo hosta je u nás Kurdů tši dny. Po třech dnech se host stane jakoby domácím. Zítra už to bude čtvrtý den, co jsi mezi námi. Posud jsme s tebou nemohli mluvit, a nezvěděli jsme, co je tvým údělem, a ať to je cokoliv, dnes přiklonili jsme se k sobě jako bratři. Pověz nám, jaký je tvůj cíl? Neotočíme své tváře před břemenem ušlechtilých mužů. Dá Bůh, že naše tváře před tebou neochladnou."

Mem si dosud říkal: "Kéž by ke mne přišel Hesen alespoň na chvílku!" A teď seděli vedle sebe, bok po boku, a jemu vyvstal an čele pot a jazyk se mu v ústech nechtěl obracet. Vždy, když chtěl promluvit a otevřít Hesenovi své srdce, zarazil se, a slovo mu nepřišlo přes rty. Stal se jakoby hluchým a navydal ani hlásku.

Hesen vyděl Memův ostych a pravil: "Padišáhu můj, nevstoupil jsi do bran jiného paláce a přijal jsi naše pohostinství. Do dnešního dne jsme byly tři bratři, ale už jsme čtyři. Já jsem Hesen a má povaha je prudká. Pro svého hosta jsem ocelovým hradem, železnou branou. Hledáli někdo u mne útočiště, jako dnes ty, čtu v jeho očích a chci znát, co je v jeho srdci. A já a mý bratři položime své životy na tvé cestě. Ať je tvým cílem cokoliv, pomůžeme ti jej dosáhnout."

Mem řekl: "Bratře, mé srdce je plné bolesti. Spaluje je plamen sedmi ohňů, i má hlava je v ohni. Kdykoliv chci promluvit, o bolesti svého srdce, má ústa se studem zavírají. Mám strach, že něco řeknu, a nebude to pro ulečení mého údělo. A moje věc nejde do úst lidí Cizire Botanu."

"Bratře," -řekl Hesen,- "snad z nás chtěli lidé udělat nepřátele. Možná už ti řekli: Tihle jsou zbojníci a žádný si u nich není jist svým jměním. Ale neposluchej nikoho. Jsem tvůj bratr Hesen a má povaha je prudká. E je-li tvým soužením nedostatek peněz, já i mi bratři povstaneme, chopíme se zbraní, a půjdeme do města, do čtvrtí kupců. Rozbijeme dveře jejích pokladnic a nabereme pro tebe zlata, kolik Boze Rewan unese. A je-li tvým údělem něco jiného, pověz to svému bratru."

Mem vzdychl: "Bratře, moje srdce je zlomené! A kdyby mým cílem bylo získaní zlata, neodešel bych ze své rodné země, z města Mixribu. Neopustil bych svou staroy matku a otce a své stařičké strýce. Neobratil bych své záda k branám svého paláce. O bohatsví bych své přátele neprosil. Nechci ukazovat své bohatsví před bratrem. Ale cheš-li znát, otevři vaky přivázané u sedla mého koně! Jsou plné perel a drahokamů, jaké nenalezneš v žádné pokladnici."

Po těch slovech vyňal dva diamanty veliké, jako husí vejce a řekl:

"Za tyto kameny mohu koupit celý Cizire Botan. A my odpust, bratře. Chtěl jsem ti jen ukázat, že jsem k vám nepřijel hledat bohatsví."

Hesen řekl: "Jko že jsem Hesen, nejsem blázen! Svůj věk jsem strávil ve školách a mé pero je hbité. Hosté jsou u mne vítani a já řešim jejích věci. Nemohu na tobě vyzdívat, co je tvým cílem. A dal jsen ti slib, že tvé přání splníme podle kurdských zvyků třebas silou meče. Nevěříš-li, hle, zde zank na mne šíji, tisíckrát ti na nej budu přísahat. Ať je mi lože Sití zakázáno, nesplním přání svého padišáha!"

"Bratře" - řekl Mem, "mé srdce je choré, těžký je můj úděl a mé rány hluboké. Co mě se stalo, ať nikomu se nestane! Budu-li ti vypravět svůj příběh, dva dny stačit nebudou. A tohle je věc znalců. Těžká je cesta statečných mužů. Kdyš jsem se vydal na cestu, kvůli bolestí svého srdce, celý Mixrib mne zdržoval. Ale já, můj bratře, jsem vsedl na Boze Rewana a opustil domov - a už je tomu 6 měsíců. A nenapojil jsem ho v jezeře, ani jsem ho nenakrmil a on se spokojil se spokojil svými slinami. Nyní je uvázan pod tvou střechou a není možné ho uklidnit. Ale ještě je mnoho, co ti mám vyprávět, a zní to jako pohádka. Povídejme si o tom, co je nyní, abychom se vzdálili svého cíle. K tobě a tvým bratrům přišel jsem hledal pomoc a záštitu."Hesen odpověděl: "Bratře hoste, mluvíš a mluvíš, a já nerozumím tvým slovům. Máš-li strach z vládců Cizire Botanu, ještš teď vstanu, zaútočím na její diván, a všechno spálim. Tvou zástrachou je silná ruka vládnoicí mečem. Chceš, abych spolu se svými bratry otřásl základi města Cizire Botanu? Snad tohle bude ulehčení pro tvůj úděl. A mé srdce, bratře, je choré a vzdychá nad tebou. Nezapomeň na má slova. Dosud jsme byli tři bratři a nyní jsme s tebou čtyři. Tak netrap se už pro svůj úděl! Mé bratrství není bratrstvím ovčáka, mé slovo není slovem dětí. Není mým zvykem se vychloubat, ale mé bratrství je právé jako kamenný sloup. Tak řekni mi už, co je tvým přáním a já nebudu čekat ani chvíli a vše ti splním!"

Mem řekl: "Což jsem blázen, bratře? Opustil jsem své rodné město a 6 měsíců bijí kopyta mého koně kamení cest. Těžká cesta byla do města Cizire Botanu, do vašeho domu. A já mám nyní strach otevřít svou vnitřní ránu. Pod balvanem žalu skrýva přátel. Způsobím krveprolití a hanbu mezi přateli a to nelze napravit. A z této příčiny je šíje tvého bratra sehnutá a nevypraví ze sebe ani slovo. Vaším šatem mažu své ruce, neboť jsem vaším zajatcem."

Hesen řekl: "Bratře, moje srdce je zlomené! Na má bedra vložil jsi břemeno, jaké Bůh ještě na ničí bedra nevložil! Což nevěříš mým slibům? Přísahám ti při čtyřech svatých knihách, a je-li ti tohle málo, přísahám při rozvodu žen. Pověz, co je tvým údělem, ať to je cokoliv!"

"Hesene" - pravil Meme Alan, "ten, kdo chce nést mé břemeno, ať si pospíší. A jestli někde někoho má, ať ho přivede ke mně a před mýma očima mu oblékne šat. A v tomto městě je okrsek, kam bude směrovat, až mu ukážu."

Mem se zarazil. Zadržel další slova v ústech a řekl si: "Nejde mi do hlavy, že by on mohl nést moje břemeno! Ať hoři dům mého břemene! Jeho tíha je tíhou hory Cudy, a nikdo je nemůže pozvednout.Břemeno cizince jako jsem já může sejmout jen Bůh svým milosrdenstvím a slitováním."

Hesen řekl: "Když na člověka padne nějaké břemeno, člověk se potřebůje zachytit pevných sloupů. Přijel jsi přímo do našeho paláce. My tři bratři jsme stateční. Je-li třeba, i horu podepřeme. Ještě dnes pozvedneme se, a ulehčíme ti od tvého břemene, ať je jakkoliv těžké."

Mem povstal před ním, chopil se jeho ruky a s pláčem ji políbil. Potom řekl: "Prosím tebe a tvoje bratry, já jsem cizinec, a slovy se nedá vše povědit. Ale moudrý člověk porozumí i bez slov. Pohár křišťalové vody z jezera Qestela je ulehčením pro můj uděl a lék a uzdravení pro mé rány."

Hesen řekl: "Já jsem silný, jako že jsem Hesen! Dovol, abych se spojil se svými bratry a my všichni zatratíme své duše a prolijeme svou krev pro tebe! Splníme vše, co si náš host přeje!"

Potom vyšel a šel ke svým hostům. Mem zatím seděl na svém místě a přemýšlel: "Nevím, zda mi dobře rozuměl," -řikal si- "snad jsem mu vše dobře neobjasnil a o upadne do klamu. Kéž jsem mu jmenoval ránu svého srdce! Co kdybych řekl: Ta pro kterou se trápím je vaše sestřenice Zina Zedan! Buď by ulehčil mému údělu, nebo by mne zbavili, a já bych se osvobodil od toho všeho."

Hesen odešel tedy od Mema a šel ke svým bratrům. Řekl jim: "Bratři, pochopil jsem už, co je údělem našeho hosta. Není to získávání bohatství světa, ale láska, kvůli níž opustil svou vlast a přijel k nám. Jen jedna je láska, láska srdce. Pojďme nalézt řešení pro jeho věc! Slova vycházejí jen z úst mužů. Pojďte, své rozumy spojte s mým. Spojme se jako bicý k pluhu zapřažení. S jasnou tváři vyprovodíme padišáha Kurdů z našeho domu. A naše sliby se neocitnou před ničímanohama, aby naradovali naší nepřátelé. Nestává se, aby padišáh Kurdů přijížděl do našeho domu a byl naším hostem. A co přijel, mluví se o nás na všech náměstích a bazarech. Mé oči vidí a uši slyší, jak lidé co za nic nestojí, říkají: "Ten mládenec si teda vybral dům!" A jiní říkají: "Mem je cizinec a oči cizího člověka jsou jako oči slepých a jsou zahalené závojem neznalosti."

Já jsem nejstarší vás a stojím na míste našeho otce. Neházejte na zem má slova a pospěšte si! Všech 25 okrsků města rozdělíme mezi sebe. Ten, jehož muži jsou nejudatnější a zbraně nejsilnější, patří mě. Všechny obyvatele města, jezdce i chodce necháme procházet pod našími meči a roztrhneme závoje jejích srdcí. A všechny panny a nevěsty schromáždíme na jednom místě, a která neuposlechne, chopte je za copy a vležte je za sebou. Budou se procházet pod balkonem, na kterém bude sedět Mem, tak, aby si je mohl dobře prohlednout. A která bude jeho milená, tu pro něho uneseme. Buď dnes splníme své slovo jako šlechtici nebo bude smazáno naše dobré jméno před světem!"

Hesen se odmlčel a zamyslil se. Potom pokračoval: "Bratři, muž přichází k domovu mužů. Teď, když Mem není s námi, chystám se pozvednout svůj znak, tasit meč a přásahat, že naleznu ulehčení pro jeho úděl. On mi rukou ukázal k jezeru Qestelu, vodám rážovým a řekl, že pohar vody z toho jezera znamená pro jeho rány lék a uzdravení. Muži jsou zavázaní slovy, ne jak zvířata udidlem a uzdou. Ten mladík je zamilován. Jeho milenka je z Cizire Botanu, z našeho okresku a snad i z našeho rodu. A já jsem mu řekl: "Při tomto svém znaku, při tomto svém meči přísahám, že ať je ta dívka kdokoliv, vezmu ji pro tebe bez věna! Tvé rýny a tvůj úděl jsou ranami a údělem hrdinů!"

Nato tasil meč Čeko a pozvedl svůj znak a sliboval: "Ať je cílem našeho hosta cokoliv, splním jeh přání, když to je přání vaších srdcí a na cestě vás obou. Ať padne jeho zrak na kteroukoliv dívku, nebudu rušit slovo Hesenovo!"

Nyní přišel na řadu Qeretacin, nejmladší z bratrů. Řekl:"Mladší bratr je vždy poslušný svých starších bratrů. Přísahám při tomto svém znaku a při mém meči, že splním přání našeho hosta, ať je to cokoliv. I tak ho mám rá, i bez zákonů pohostinství jako svého bratra."

A Hesen znovu sliboval: "Znovu slibuji při tomto znaku a meži, že můj slib bude bez odkladů splněn. A kdyby se jeho věc týkala mého domu a jeho milénka byla Sití, matka mých dětí, pro mne dovolená, ať je od táto chvíle pro mne sestrou! A vy, bratři, buďte svědky, že-li dobrovolně dávám padišahu Kurdů."

Znovu povstal Čeko a řekl: "Při tomto znaku, při tomto meči je-li cílem toho mládence cokoliv, můj slib bude splněn. A i kdyby přijel pro Zin, mou snoubenku, paní bohatých copů! Až do této chvíle byla mou zaslíbenou, ale ať je mou sestrou z matky, i otce. Ať je Zin mým darem pro Memé Alana, kurdského padišáha."

Potom řekl Qeretacin: "Při tomto znaku a meči, netýká-li se to ženy a snoubenky vás dvou, vše ostatní nechte na mojí hlvu. A vy jste moje mí svědci." A jejich slova pro ěešení věci jejích hosta byla jednota.

Hesen znovu promluvil: "Bratři, nemůžeme přece nechat našeho hosta chodit od domu k domu. Ostýchá se, a neřekne přímo, která z dívek je jeho milenka. A však v dnech svátků a svateb bývá zvykem, že se dívky z Cizire Botanu vystrojí a ozdobí, vyjdou ze svých domů, a schromáždějí se na jednom či svou místech. Pak bychom mohli vzít za ruku našeho hosta, a dověst ho na tu podívanou. Zavolejme tedy cikány a hudebníky, ať před naším domem vyhrávají na bubny a píšťaly jako ve dny svátku a svateb."

"Bratře" - pravil Qeretacin, - "není třeba těchto věcí. Slyšel jsem, že naše sestřenice Zin se uzdravila ze své nemoci a schromáždila u sebe všechny dcery begů a axa. Chystají se vyjít k jezeru Qestelu, vodám růžovým. Jejich cesta povede okolo našeho domu. Mem se bude dívat z okna jeden z nás se tajně postaví za něj, aby ho neviděl a neostýchal se."Hesen řekl: "Běž Čeko, nahoru! Mem sedí u okna, postav se za něj a pozoruj dobře jho tvář. Až budou procházet dívky kolem, uvidíš, která je jeho milá. Pak mi ji ukážeš, a já uchopím její copy a přivedu do našeho dvora. Teprve potom pošleme zprávu její rodině. A řekneme: "Vzali jsme vaší dceru pro Meme Alana, kurdského padišáha. A chcete-li, vezmite její věno dvojnásobné či trojnásobné. Ale neučinte-li tak, udeřte svými hlavami p kamení. Pak spojíme naše ruce a bude prolitá krev mužů. A tu dívku vezmeme silou mečů!"

Čeko šel do ženské části domu, do Sitiny komnaty, kde prodléval meme Alan. Ten seděl u okna a zamysleně se díval na Zinin palác, kde se už před branami počaly shromážďovat dívky. A netušil, že Čeko stojí za ním. Zatím hesen vstoupil k Sití a řekl jí:

"Jsi krásná, sladká a způsobná. Oblékni svůj nejkrásnější šat a ozdob se a jdi ke tvé sestře. Pro mého hosta učinil jsem rozhodnutí muže. A nestalo se abychom se kdy rozloučili s našími hosty a nesplnili jejich přání. Náš host přišel do našeho domu léčit rány svého srdce. Jestli by si toho příčinou, od táto chvíle se na tebe nebudu dívat jako manželku, ale staneš se pro mne sestrou."

Sití dobře znala Hesenovu prudkost. Strachem nemohla ani promluvit. Pospíchala k paláci prince Ezina a vmísila se do skupiny děvčat.

A Hesen oblékl zbroj Davidovu, opásal se těžkým mežem a postavil se před palácem na cestě, kudy se ubíraly dívky. Čekal, až mu Čeko řekne: "Bratře, Hesene, tato dívka se mu zalíbila."

Chopil by se jí a zavedl ji do dvora. Pak by poslal zprávu jejím rodičům, a uspokojil je velkým věnem, anebo by pozvedl svůj meč a proléval krev mužů.

Dívky se vystrojili jako ve dny svátků a svateb. Od hlavy k patě byly ozdobené a jejích šat hrál červenou a zelenou barvou.Vedly se vždy po čtyřech a po pěti za ruce a zaplnily ulice a náměstí. Hlouček po hloučku procházel pod oknem, u něhož seděl Mem, míjel místo, kde stál Hesen. Hesen je udatný bojovník. Neobléká zbroj Davidovu jinak, než v den bojů. Dnes byl oděn v tuto zbroj, opásan těžkým mečem, a to bylo znamení, že se chystá prolévat krev mužů. Když to dívky spatřily, srdce jim počala tlouci a šeptaly si :"Co to zase bude v městě Cizire za pohromu? Chystá se snad zabíjet muže či unášet dívky? Hlouček za hloučkem procházeli kolem Hesena, už přešly všechny dívky a nyní přicházely ženy. Hesen stál pevně jako skála skolem bylo hluboké ticho. Konečně jej minula také Sití, zbývala princezna Zin.

Když Zin stanula před palácem, rozhlížela se, ale nikoho neviděla. I odhrnula svůj bílý šál a pohlédla vzhůru do oken. Díva se, a co nevidí! Tam v okně sedí miláček její noci, meme Alan. A 6 měsíců už po něm vzdychá touhou srdce! Nikdy nepomyslela, že ho by ho mohla uvidět v Cizire Botanu. Ani tomu, co vyprávěla její služka neněřila. Když náhle Mema spatřila, zůstala stát proti němu, lem šálu vypadl jí z rukou a nemohla pohnout rukama ani nohama jako chorá.

Také Memovi se vedlo stejně. Díval se na ženy a dívky míjící palác, když pojednou se objevila jedna a zůstala stát přímo před oknem. Ohrnůla šál, vzhlédla k oknům, a co Mem nevidí! Proti němu stojí Zin, paní jeho nočního snu! Rozum mu uletěl z hlavy jako blázen. Nechybilo mnoho, aby skočil z okna k ní jako lovecký pták mezi holuby a křepelky.

A Čeko viděl tuto věc na vlastní oči. Žárlivost mu nedala vydržet na místě. Pod její vládou zapoměl na slib daný Hesenovi. Dotkl se kolenem Memových zad. Mem se ohlédl a viděl, že za ním stojí Čeko jako lev. Jeho tvář zrudla studem. Vzdálil se od okna a Zin hned věděla, co se přihodilo.

Kdýž Zin viděla, že bratranec viděl její pohnutí, zakryla si tvář rukama a řekla si: "Už hoří můj dům! Stala jsem se příčinoumnoha věcí a kvůli mne poteče krev mužů. Čeko je už tři léta mým snoubencem a teď vše viděl na své vlastní oči. Není třeba více svědků. Čeko není zbabělec. Už dnes padá má hvězda s nebe. Stanu se příčinou memovy smrti a ta touha zůstane navždy v mém srdci."

Pak zakryla tvář šálem a přidala do kroku. Prošla kolem Hesena a zmizela v hejnu dívek.

Už i Zin přešla a přydala se kvým družkám a Čeko stále nic neříkal. Hesen se zamyslil: "Dozajista si Meme Alan oblíbil Sití, proto mne Čeko nezavolal a neřekl. "Bratře, ta, která padla našemu hostu do srdce je Sití!" Jsem jeho starší bratr, a ona je pro mne dovolená. Čekova ústa nebyla schopna vyslovit tato slova. Musím se ho zeptat, která to je!"

Ještě byl v těchto myšlenkách, když zaslechl Čekův hlas shora: "Pojď sem, Hesene, něco ti povím!" A když k němu přišel, Čeko řekl: "Pokoj srdci každého! I otcům a matkám těch dívek! Srdce našeho hosta se přiklonilo k mé snoubence Zin, 3 léta mi zasnoubené. Vlastními slovy jsme padli do jezera krve, z kterého nevyjdeme. Stál jsem za ním, když šla Zin kolem. Na okamžik se zastavila a on stratil rozum jako nějaký chám. Kdybych se byl nedotkl kolenem jeho zad, neprobudil by se ze snění. Mem se chystal skočit z okna a vstoupit jí do cesty, jako pták peří barvy vína, zlatých křídel a černého zabáku, který sedí ve svém hnízdě na vysokém vrchu a tři dny nepojedl."

Hesen si v duchu řekl: "Kíž se tohle nestalo a Memovo srdce se přiklonilo raději k Sití! Čeko je mlád, není mu ještě ani 20 let. Toůha po Zin mu zůstane v srdci, že ona se nestala paní jeho domu. A obávám se té věci, že Zin od dětsví miluje Čeka a nechce se stát paní domu nikoho jiného. Snad se milují jako Leyle a Mecnun, kterí se stali hvězdami na nebi. Ale já jsem řekl svému hostu ano! A musí být splněno slovo muže."

Pak se obrátil k Čekovi a řekl: "Bratře, nemůš své srdce, nešyt je trápením. Jednou bylo naše slovo vyřčeno a vyšlo z ústnás všech bratrů. A až do dnešního dne nevyšel ode mne zápach lži. Přání naších hostu jsme vždy splnili. Meme Alan Zin dostane. Zvedneme naše tváře z pod nohou lidí, aby se neříkalo:

"Tihle jsou jako vlci na dívky jiných mužů. Ale když se srdce Meme Alana naklonilo k srdci jejích sestřenky, lhali."

"Až Mema vyprovodíme na cestu, až splníme přání pána Mixribu, pak ukaž na kteroukoliv z dcer velmožů, a ať nejsem Hesen, nechám-li minout den, abych ji nevzal a nedal ti ji."

Čeko odpověděl: "Hesene, bratře, moje srdce je zlomené! Myslil jsem, že jeho srdce touží po dceři některého velmože. Netušil jsem, že upře svůj zrak na moji nevěstu, tři léta mi zaslíbenou. Jsem v moci tvého odpuštění, a nechtěj ode mne tuhle věc. Jestli Zin odejde, nemouhu pozvednout oči a pohlédnout na lidi."

Potom se zamračil a zamyslile, takže byl jako hluchý a němý. Byl jako sloup jehlou podepřený a nemohl nalézt řešení pro tuto věc. Dá-li svou nevěstu Memovi, nemůže pohlédnout lidem do očí. A Hesenovi sliboval při svém znaku a meči, nedodrží-li slovo, pryč je jeho čest před bratry. Také se obával Hesena, který byl nepřítelem lži. Konečně se rozhodl, že se Zin nevzdá. Dal se nepravou cestou, a řekl si, že nejlépe bude, zvedne-li proti Hesenovi svůj meč. Pomyslel si: "Zabije-li mne, dá Zin Meme Alanovi, kurdského padišáhovi. Zabiju-li já jeho, Mem už nemůže očekávat splnění svých nadějí. Sedne na koně a vrátí se do města Mixribu a já mohu říci, že nečekal, až splním svůj slib. A jestli neodejde, teprve pak mu dám svou neněstu, sestru vládce Cizire Botanu."

Také Hesen byl zabrán do myšlenek. "Je mlád, a srdce ho bolí tohou." - přemítal v duchu. V tom Čeko povstal a zvolal:

"Hesene, teď se na něco podíváme! Každého roku vybíráme daně od obyvatel celé země. Rozdělíme je na tři díly a voláme někoho, aby losoval kameny, co komu z nás připadne. Každý z nás je pak spokojen se svým dílem. Ale letos tomu bude jinak! Sám vyberu daně a vám nedám nic. A usliším-li slovo nesouhlasu, dám vás spoutat."Hesen řekl: "Čeko, dej na mne pozor! Nedovol, aby nám smáli přatelé i nepřatelé. A naše město bídáků. Budou tleskat a přijdou se dívat na náš dům. Doposud se nad námi neradovali, a ty jim nedávej tuto příležitost. A nemluv nahlas, aby tvá slova nezálétla k sluchu našeho. K čemu by mi bylo bohatsví? Nikdo je nevezme s sebou do hrobu. Mlč, dokuď neplníme přání našeho hosta!"

Ale Čeko pokračoval: "Já s tebou mluvím o jmění, a ty mícháš věci našeho hosta do našich věcí. Jsi nejstarší a proto neposloucháš slova lidí. Jen jednou do roka nemám co dělat. Ty chseš, abych tasil svůj lahurský meč, usekl ti hlavu ať vypustíš duši!"

Hesen viděl, že to co se stane, bude lidem k smíchu. Proto řekl: "Chlapče, Čeko, ztratil jsi rozum? Počínaš si jako lehkomyslný muž a chám. A nevím, nejsi-li opilý. Buď se staneš rozumným, nebo tvá hlava padne na zem!"

Ale jeho slova byla marná. Čeko stál na svém, a počínal si jako blázen. Zavolal tedy Qeretacina, nejmladšího bratra.

"Qeretacine, chlapče, pane meče nereznoucího, kameny vykládaného, tvou vlastnstí je, že uvádíš celé město do strachu silou svého meče. Pospěš si, oděj pancírem svou hruď a splň rozkaz, který ti dám. Hle, Čeko! Zvedni svůj meč a jednou ranou mu sekni hlavu! Krví ozdob jeho kadeře, vezmi jeho hlavu a polož ji před svého bratra! Jako že jsem Hesen, nejsem lhař jako on. Svou levou rukou uchopím jeho kštici a pravou vytrhnu dýku a zasadím ránu, v jeho lživé srdce! Jen tak odvrátím od nás tohle ponížení. Ať každý ví, že držím své slovo!"

Tacin si nedal dvakrát poroučet. Vzal Davidovu zbroj, sejpa pancíř na hrudi a opásal se lahurským mečem! Tak stanul před Hesenem a řekl: "Bratře Hesene! Má hlava je tvou obětí. Jaké je tvé rozhodnutí, jaký je tvůj rozkaz?"

Hesnovy oči byly rudé jako oči hadí. Vlasy se mu ježily, jako lví hříva a hruď se mu dmula jako mořské vlny.

Zatím Mem viděl, že co se stalo, je zlá věc. Zajisté se prolije krev mužů. A Čeko mluví jako blázen, pryč je rozum z jeho hlavy. Je-li člověk v nějakém domu hostem, nechce působit nesváry mezi domácími. Povstal tedy, uchopil jadnou rukou Hesena za ruku a druhou Čeka za šat a pravil: "Bratři, vstoupil jsem do osudů vás všech. Všák nebijte se kvůli mě, ať se lidé na vás nedívají. Poslechněte jen mou radu. Nedopusťte, aby se tohle doneslo k uším lidí. Jděte do stáje a pusťte Boze Rewana a uvolněte jeho puoto. Pak mne vyprovoďte a vsednu na jeho hřbet a můj směr bude k městu Mixribe. Avšak neprolévajte svou krev!"

Avšak Čeko řekl : "Meme, bratře, moje srdce je zlomené, ohen spaluje a kouř zahaluje mou hlavu. Nech přece mé bratry, ať jen přistoupí ke mě. Podíváme se, které z jehňat je beran. Říkají si: Čeko je sám a nepřemůže nás! Jako že jsem Čeko, nejsem blázen. A jsem vlk z pustiny hladového břicha a krvavé tlamy. Kdyby 100 mužů na mne zaútočilo, nenechám je, aby se spojili jeden s druhým. A kdyby jim celé město Cizire bylo oporou, nebude jim to nic platné!"

Mem řekl: "Čeko, bratře, je hanba říkat taková slova. Hesen je nejstarší z vás a stojí na místě tvého otce. Kvůli takové věci chceš zlomit srdce svých bratrů! Což jsem neřekl, že jsem já příčinou toho všeho? Avšak teď vsednu na koně a odejdu otud. Čeko však nedbal: "Meme, jsem jako hluchý, neslyším tvá slova. Máš-li něco na srdci, přidej se k nim. Přidej svou sílu k jejich. Protože se stala tahle věc, nic Hesenovi nesplním."

Hesen cítil, že nůž narazil na kosti. "Čeko" - řekl - "doufal jsem, že ožením našeho bratra meme Alana podle zvyků světa a nenechám naše nepřátele, aby se nám posmívali. Ty však nechceš slyšet hlas mého srdce, ať tedy padne tahle věc na tvoji hlavu. Zůstanu zde a Qeretacina pošlu k jezeru, Qestelu, vodám růžovým...ne, sám půjdu, uchopím Zin copy a přivedu ji sem. Před tvýma očima ji provdám za Mema, a splním tak své slovo. Třebas mi proto lidé budou říkat ponižujíci slova, i to snesu. Což mne neznáš? Jsem Hesen a každého roku zkřížím svůj meč s mečem perského šáha. Třebas byl pánem velké říše, bojuji s ním, a buď on porazí mne, nebo já jeho a pak o něho vybírám poplatky a daně. Což jsem snad chám, abych vyřykl své slovo a nesplnil je?"

Po těchto slovech Čeko jakoby zklameněl. Ruka se zastavila na jílci meče a hleděl do očí obou bratrů.

Oči byly rudé jako žhavé jiskry, chřípí se chvěla hněvem. Nemluvil a nepohnul se. Hesen viděl, že není řešení pro jeho věc. Ať se sebevíce hněvá, nejstarší bratr je pro mladší jako otec. Může se hněvat, ale dávat radost jejich srdcím. Proto řekl: "Pojď, Čeko, nepočítejme si jako divoši z pustiny. Říkají o nás, že jsme z předních lidí Cizire Botanu. Meme Alan, kurdský padišáh přišel k nám a stal se naším hostem. My tři bratři jsme jako jeden přísahali při znaku a meči, že splníme jeho přání, ať je jakékoliv, třebas rukou síly a silou mečů. A nyní vidíme, že jeho milenka je Zin, tobě po tři léta zaslíbená, povstal jsi a chceš dělat špatnou věc. Rozbil jsi svůj slib a zapsal se do knihy lhářů. Nechal jsi na nás padnout hanbu před lidmi způsobil nach našich tváři. A zhanobil jsi jména mužů a Kurdů. Již nikdy nemůžeme před lidmi pozvednout své hlavy. Kéž bychom raději všichni zemřeli, než aby na nás padla tato hanba!"

Hesenova slova tentokráte na Čeka způsobila. Počal litovat své unáhlenosti. Sklonil hlavu, meč mmu vypadl z ruky a oči se zaplnily slzami.Pravil: "Hesene, bratře, hoď mé provinění pod své nohy!

Starši bratr stojí na místě otce a matky a já jsem se dostoupil špatnosti před tebou. Rozum nebyl v mé hlavě a počínal jsem se jako chám. I na na našeho vznešeného hosta, Meme Alana, kurdského padišáha jsem se hněval. Jen mi odpusťte, neudělám více takovou věc."

Hesen však zůstal zachmuřen a řekl: "Bratře milý, já jsem také jen člověk. Lidé vidí, že jsem z vás nejstarší, ale neví, že každý z vás má svobodnou vůli. Přijdou-li k nám hosté, stojím jinm vždy k službám. Jen jdi, a jednej podle sebe. Nepatřím mezi ty, kteří padají někomu k nohám!"

Čeko viděl, že Hesen je velmi rozhněvan. Přistoupil tedy k němu, políbil mu ruce a řekl :"Bratře Hesene, vstopil jsem do tvého osudu. A prosím tě za odpuštění při našem slibu a čtyřech posvátných knihách, neboť svého činu lituji. Hoď mou vinu pod své nohy! Ať se stane, jak jsem dříve slíbil, a ať Mem dostane, co mu je přislíbeno. Tak jako ty a Qeretacin chci nést jaho břemeno třebas vlastníma očima."

Hesen pravil: "Čeko, co se tvých slov týká, ty ksi chtěl, aby Meme Alan vsedl na Boze Rewana a jel k jezeru Qestelu, vodám růžovým, prohlednout si zdejší dívky. A na kterou by ukázal, tu bychom jali silou meče, přivedli do našeho paláce pro něho. Hej, ty dome hořící, copak nemáš srdce a svědomí? Náš host je ještě mladý chlapec. Pro mámení nočního snu poustil svůj domov i trůn a vydal se na cestu za svím cílem. Přišel a stal se hostem nás tří bratrů. Nesplníme-li jeho přání, jakou tvář budeme mít před lidmi?"

"Dost už, bratře!" - zvolal Čeko. "Udělal jsem špatnou věc a svěho konaní lituji. A špatnost vychází z nízkých, odpuštění ze vznešených lidí. Stane se to, co bylo naším slovem, slovem mužů!"

Když Hesen viděl, že Čeko svého činu ze srdce lituje, povstal ze svého místa, přistoupil k Meme Alanovi a řekl mu: "Hoste, má hlava je tvou obětí! Jsme si nazvájem bratry!" Pak kázal přinést pro něho královský šat, vlasníma rukama mu vsadil na hlavu hodskou korunu a na šíji zavěsil královský znak.

Mem se zeptal: "Proč mi tohle oblékáš?"

Hesen řekl: "Tvá hruď je stíšněná a také tvůj kůň je jako lev v pasti, nikdo se k němu nesmí přiblížit. Bije kolem sebe jako divoký buvol. A ty jsi k nám nepřijel proto, abys byl s námi uzavřený mezi těmito sdmi. Vsedni na koně, a jeď k jezeru Qestelu, napoj ho ve vodách růžových."

Mem řekl: "Bratře Hesene, já jsem zde cizinec, nechtěj tohle po mě! Studem bych nemohl vyjít mezi lidi. Vidím, že to místo se dnes stalo místem radovánek plavovlásek i tmavovlásek snědých tváří.

Všechny dívky města Cizire Botanu se dnes schromáždily u jezera Qestelu, vody růžové. Jestli tam půjdu napojit syna moře, někdo se může zeptat: -Synáčku, pročpak jsi sem přišel? A já padnu do mdlob tou hanbou."

Hesen pravil: "Ať tě tohle nenapadá! Stud je věci žen! Jen sedni svobodně na Boze Rewana a jeď ho napojit k jezeru Qestelu, vodám růžovým. Alespoň se podíváš na krasavice z Cizire Botanu. Jsem zvědav, zalíbí-li se ti jejich vzhled."

Poté se Hesen zadíval na Mema, bryzl si ret usmíval se tajemně. Přimhouřil oči a pravil: "Meme, jestli ses do některé zamiloval, jsi volný. A neostýchej se, stud není věc mužů. Já a mí bratři stojíme za tebou."

Mem však řekl: "Bratři, já vím, že vaše město je dnes rozděleno na tři tábory. Jeden je táborem prince Sema a jeho rodiny, druhý je táborem prince Ezina, vládce Cizire Botanu, a třetí náleží vám a vaší rodině, vám bratrům zbojníkům. Nechci, aby můj příchod k jezeru Qestelu se stal příčinou sváru. Ať nepadne na mou tvář třesk mečů a krev mužů."

Hesen řekl: "Bratře, ty pokládáš našince za divochy, ale nám říkají vznešení Cizire Botanu. Cožpak jsi rozoměl, že tě posíláme mezi dívky! To není tak!"

Mem se podivil: "A jakpak je to? Hoď pod nohy má slova, neboť sem ti nerozuměl!"

Hesen řekl: "Zákon lidí Cizire Botanu je takový: Nalezne-li kdo na svém pozemku cizí dobytek či skot, stane se toto jeho vlastnictvím, a mejitel toho nemá právo žádat ničeho zpět, ani si stěžovat. A my ti nyní dáme listinu, v níž bude psáno, že smíš vstoupit na pozemky okolo jezera Qestela, neboť to místo je naším majetkem. Jen jdi, a bude-li se někdo ptát, řekni: "Já jsem kupec a koupil jsem tyto pozemky od tří bratrů, Hesena, Čeko a Qeretacina. A nikdo ti více nic neřekne!"

Mem řekl: "Ano, ať se stane, při mé hlavě a očích!"

Pak Hesen šel a přinesl listinu v níž bylo psáno, že Meme Alan padišáh kurdský je majitelem pozemku jezera Qestelu, vody růžové.

Mem vzal listinu, a vyšel z komnaty a všichni tři bratři kráčeli spolu s ním. Qeretacin spěchal do stáje, a odvázel Boze Rewana. Osedlal ho a přistrojil postrojem zdobeným. Již tři dny a tři noci neopustil syn moře stáj. Byl nepokojný, vzejpal se na zadní a díval se k nebi. Oba druzí bratři k němu přistoupili, chopili se jeho uzdy a ohlávky, aby ho uklidnili. Pak vsedl na něho Meme Alan, kurdský padišáh, obrátil se ke třem bratrům a pravil: "Bratři, ať je mi dovolen váš chléb. Buďta tu sbohem, s vaším dovolením. A snad má zpáteční cesta už nepovede k vám, snad se více nevrátím do těchto míst. Neřekněte, že nejsem hoden vašeho chleba a solí, neboť jsem své hostitele nežádal, o dovolení k odchodu."

Kůň se znovu vzepjal, Mem mu povolil uzdu a opustil město. A jel stopami dívek jako lovec luňák, který se vrhl mezi hejno holubic. Mezi 1000 dívek, dcer begů a axa spatřil Zinu Zedan, a ihned jí poznal, hosta své noci.

Mem zvolal: "Postůj, paní má! Jsi svétlo mých očí, má síla! Stojíš v čele všech dívek se svým štíhlym pasem a útlými boky. Jdeš k jezeru Qestelu, vodám růžovým? Nechoď, má snědá tmavovlasko, nechoď! Sejmi svůj šál, ať mohu pohlédnout na tvé vlasy! Ať zahlédnu tvůj náhrdelník! Ty zlá, jen dvě slůvka a zase můžeš jít!" Dívky slyšely volání a smutný Memův hlas. Spatřily, že to přijíždí host Hesena, Čeko a Qeretacina, o němž všichni mluví. A vyprávěly si o něm pohádky. Jeho spůsoby a šat byly jako spůsoby a šat padišáhů. A kdyby chtěl někdo šat koupit, celý poklad bu mu nestačil. On sám byl mlád, ale vekého ducha. V den, kdy Mem vstoupil do města Cizire Botanu, do domu zbojníků, dozvěděly se všechny plavovlásky a snědolící tmavovlásky, že přišel z údělu svého srdce. A říkaly si: "Děkujme Bohu, že on sám přišel mezi nás. Přichystejme se pod svými závoji jako k svátku!" A vlasy přistřihovaly a copy zdobily a i jinak se krášlily.

Teď všechny stanuly a stály v řadách jeko vojsko se staví před svým vojedůdcem. A stalý a očekávaly padišáha Kurdů. Ten pobodl koně, kůň se vzpejpal a zamířil k jezeru Qestelu mezi řady dívek. Mem slyšel cinkot zlatných pásů a náramků, náušnic a náhrdelníků. Všechny se dotkly rukama země, pak je kladly na srdce a pravily:

"Buď zdráv, při naších hlavách a očích!" A všechny sejmuly své šály před jeho způsobností, takže vedle jezera byl stoh bílých šálů jako na bazaru látek. Dívky se rozveselily. Vlasy jim padaly do tváří a říkaly: "Řekni, co je tvým přáním. ty, který rozkazuješ!"

Mem si prohlížel tváře dívek, a viděl, že jediná Zin nesejmula svůj šál a vzdálila se od ostatních. Stála obrácena k Memovi zády a k pustině tváří.

Mem pravil: "Škoda, marná byla má námaha! Jediná Zin neodpověděla na můj pozdrav. Odedávna říkají starší: - nikdy nevěř ženám! Jejích srdce jsou jako květy pampelišek, kterým směrem bude vítr vanout, tam je odfoukne.- Ale na ni zavolám, uvidím, dá-li mi odpověď."

Mem zvolal: "Při mých očích, já jsem Mem a ty jsi Zin! Já jsem syn vládců Mixribu a ty jsi dcera prince Zengina. Já jsem pánem 1500 mládenců, kurdských hrdinů a ty jsi paní 41 služek, zlatým pásem opásaná! Já jsem pánem lahurského meče a ty paní zlatého znaku! Už 6 měsíců držíš uzdu mého koně a vodíš mne kolem dokola.

Mou matku, otce a oba staré strýce tiskneš ke zdi a necháš je, aby se trápili. Pročpak neopětuješ můj pozdrav? Nevím, snad proto, že jsi ve své zemi, a chseš mne předstihnout ve vážnosti. Rač jen otočit svou tvář ke mně! Což nevidíš mne a mého koně? Poodrhň svůj bílý šal, ať spatřím tvé černé oči. Ať vidím tvůj tmavý vlas! Už hodinu s tebou rozmlouvám a ty mi neodpovídáš. Dvěma slovy můžeš léčit mé rány! Jako zkušený lékař budeš je čistit svým pohledem a slovy zcelovat. Zapřísahám tě tehdejší noci, nenech touhu mého srdce nesplněnou!"

Zin odpověděla: "Meme, jsem obět tvého vzrůstu, vysokého, štílého! Pro můj úděl jsi sladký lék a hojivá mast. A mé srdce je bolavé a zraněné. Kvůli své vážnosti já že nechci otevřít rty? Jen se otoč, všichni lidé našeho města se na nás dívají. A chátra našeho města nemá na práci nic jiného, než vyvolávat nesváry. Od rána do večera ti lidé chodí a říkají: -Bože, sešli nám nějaký svár! - A říkají: - Bože, kéž by tento cizí mládenec mluvil k našim dívkám, nebo u nich sestoupil s koně! -

A jejich ruce jsou nedočkavé na jílcích mečů. Jen se podívej! Jsou čtyři prsty od pochvy. Což se vylil mé oči, abych sňala šál před témi dívkami?

Při Bohu, celé město by se na nás sesypalo! Postavili by nás před hroty mečů! Což nevíš, že zdejší muži jsou rozděleni na tři tábory? Střetnou se kvůli nám a krev muzů potee jako řeka. U jezera Qestelu bude se rozléhat řinčení mečů. Nelituji své duše, ale lidé řeknou: -Škoda je padišáha Kurdů, Meme Alana, který vešel do Cizire Botanu pro tvář toulavé ženy!- A jestli chceš dát na mé slova, obrať koně a jeď do paláce Hesena, Čeko a Qeretacina. Oni hned po Bohu naleznou pro nás lék."

Mem řekl: "Zin, jsi pro mne ta pravá, jako bystrý plavý kůň s pevnou uzdou a se zlatými třemeny! Veliký ohen se vznítil v mém nitru a dým vychází i z mých úst, céž to nevidíš? Neřekneš si: "Měla bych pohlednout na Meme Alana, je v srdci zraněný!"

A kdybys jen chtěla, mohla bys uhasit ten oheň v mém nitru. Sejmi svůj šál, abych pohlédl do tvých černých očí, abych pohlédl na tvé bílé čelo! Kampak chseš jít! Ty jsi má snoubenka a nemůžeš žádat svůj prsten nazpět. Neuděláš-li, oč tě prosím, staň před dvanácti sty dívkami a vrať se s nimi do města Cizire. jen ať se každý vysměje tvému druhovi Meme Alanovi! Však vysliš mne, a sejmi svůj šál, bych jen zahlédl černé oči pod bílym čelem. A vezmi stčíbrný pohár a sestup k jezeru Qestelu, naplň ho vodou růžovou! Přines ten pohár naplňený a staň před Boze Rewanem. Splň jen přání cizího hosta! Pozvedni oči, pohlédni do očí mých, a podej mi pohár, abych vodou růžovou uhasil oheň planoucí v mém nitru!"

Zin pravila: "Meme, mé srdce je zlomené a choré. Neslyšel jsi má slova, a nevíš, že odjakživa lidé kladou ponížení za vinu ženám? A říkají: - Žena je nedokolaných žeber a je černou tváří svého otce a matky.-

Avšaj pojď! Uchpo mou ruku a vysaď mne na Boze Rewana a směrůj k městu Mixribu, do své země. Jen tak unikneme pomluvám a zlým řečem. Strach od nás odstoupí a nepoteče kvůli nám ničí krev. A až vstoupíme do města Mixribu, mezi lidmi budou kolovat řeči o nás. Slova se budou otáčet v tech mladých, i starých. A řeknou: - Navrátil se Meme Alan a přivezl si dar slušicí padišáhům. Dovezl si dívku z města Cizire, Zina Zedan jí říkají.- Pak příjde Bangín, bratr tvé duše a shromáždí kolem mne všechny dívky Mixribu. Všichni řeknou: - Ať se spojí ti dva!- a budou nám blahopřát."

Mem odpověděl: "Ty zlá, při budování vašeho hořicího města, při jeho ulicích a náměstích! Při těchto horách a údolích, při lesích a pustinách! Člověk se stal přítelem ženy! Já jsem od tebe žádal maličkost, ale ty si ihned došla do konce věci. A nevím, zda mne jen nepokoušíš! Chtěl jsem pohlednout do tvých očí, vidět tvé bílé čelo, pohárem růžové vody uhasit ohen planoucí v mém nitru. Je-li to Bohem určené, odejdeme spolu, a já se stanu ženichem a ty nevěstou."

Zin řekla: Meme, mé srdce je zlomené a plné ran. Co se mi stalo kvůli tobě stalo, ať nikomu se nestane. Někdo řekl: -Ženy jsou nedokonalých žeber.- ale my jsme jen částí zlomeného žebra. Vždycky ponižujeme hlavy vlastních lidí. Protože jsi nechtěl slyšet má slova, staneš se příčinou pádu naších hlav. Nuže sestup s koně a nech ho aby se pásl na louce. Pojď, usedneme spolu zde u jezera Qestelu, usedneme naproti sobě abychom se nasytili pohledů jeden na druhého, ať nezůstaneme v naších srdcích nevyplněná touha. A tohle je snad pro tebe lepší, než pohár vody z mé ruky!"

Ale Mem řekl: "Louko mé duše, mé srdce je zlomené! Tvá slova mi vezmou rozum. To co říkáš, titiž abychom usedli proti sobě a koleny se dotýkali, to se na nás nesluší!"

Zin řekla: "Což jsem ti neříkala? Podívej se jen na sebe, k městu Cizire Botanu! Ani jeden velmož nezůstal ve své komnatě, všichny sedí na střechách paláců. Myslel jsi, že jezero Qestel je od města dost vzdáleno a nikdo nás nespatří. Ale oni mají kukátka, a těmi nás teď pozorují. Je pro nás oba hanba, vidí-li nás takto spolu!"

Mem odpověděl: "Jako že jsem Mem, nejsem bez rozumu! Už 6 měsíců jdu za touto věcí, trůn a korunu jsem opustil. Cožpak nevím, že se nevrátím zpět domů? Abys věděla, Zin, Hesen, Čeko a Qeretacin se staly mými bratry, proto se nikoho nelekám. Chceš, abych tasil svůj meč? Nejsem starostí vznešených v Cizire Botanu, ale obavám se, že pozvednu-li meč, bude prolitá krev neviných lidí. Však budeš-li ještě více tisknout mé srdce, sestoupim, sám odhrnu tvůj šál, sám dám pohár vody do tvé ruky a násilím jej od tebe vezmu!"

Zin řekla: "Meme, moje srdce je zlomené! A neočekávala jsem, že někdy od tebe uslyším takováto slova! Což snad na mne chseš ohrožovat meče? Můžeš mne vzít za copy, rozsekat svým lahurským mečem a hodit pod kopyta Boze Rewana, avšak můj šál mi sejmout nemůžeš! Taková věc se v Cizire Botanu dosud nestala."

Ale Mem řekl: "Což mne neznáš? Já jsem Mem a má povaha je orudká. Jsem vždy připraven k bitvě jako sokol zlatého peří. Nejsem Turek ani Tacik, jsem přece Kurd ocelové duše, tvrdé hlavy, v srdci zraněný. A nepřišel jsem na toto místo mezi dívky abych byl pro smých. Jezero Qestel náleží k mým pozemkům, přijal jsem je darem od Hesena, Čeko a Qeretacina. Hle, tyto listiny. Dnes jsem si přišel prohlédnout svůj majetek, a podle zvyklostí Cizire Botanu mohu žádat od vás všech dívek, které jste přišly bez mého svolení na můj pozemek daň."

Potom se Meme Alan obrátil k ostatním dívkám a řekl: "Nebojte se, dívky! Od žádné z vás daň nepřijmu. Vzdyť jde-li pán se svým přůvodem do hostince, všichni jedí a pijí na jeho účet. A vy jste přišly k jezeru Qestelu vodám růžovým se svou velitelkou, princeznou Zin. Ať tedy ona za vás všechny zaplatí dan."

Pak se obrátil k Zin: "Zin," - řekl- "nejsem bez rozumu, ale z tvé ruky si vezmu pohár vody násilím!"

Zin viděla, že Mem vkročil na nesprávnou cestu, a není možné jej od jeho úmislu odvrátit. Shrnula tedy svůj šál upravený po zbůsob městckých žen, a hle, vypadala jako náčelnice kurdských kmenů. Vzala pohár, naplnila vodou z jezera Qestelu a podala jej Meme Alanovi.

Potom řekla: "Meme, ať je tak či tak. Tohoto rána buď šťastný jako pták s orosenými křídly. Opustil jsi svou zemi, město Mixrib, a přišel do Cizire Botanu pro oči své milenky."

Tehdy Mem seskočil s koně, jako luňak, který se střemhlav snese mezi holubice. Všichni ptáci se rozlétnou, jen jeden zůstane na svém místě.

Mem uchopil Zin za ruku, a usedl vedle ní na břehu jezera Qestelu, vody růžové. Všechny plavovlásky a snědolící tmavovlásky se daly do křiku a prchly. Zatím v městě Cizire nezustal ani jeden bojovník. Všichni se chopili svých mečů a spěchali k jezeru Qestelu, vodám růžovím, zabít Meme Alana a Zinu Zedan...

Ale pojďme za Hesenem, Čeko a Qeretacina. Hesen pravil:

"Bratři, my jsme poslali našeho hosta k jezeru Qestelu, vodám růžovým mezi dívky. Snad se stane, že se jeho hlava ocitne v tésni a nebespečí. Jeho odchod byl naším přáním. Stane-li se mu špatná věc, je tohle naší smrtí. Vstaňte, oblékněte se na cestu, opásejte se svými meči. A vsednetě na koně a jeďte za ním! Špatných lidí je v městě Cizire mnoho. Je-li člověk sám, špatný lidé jej ohroží pomlouvali. A my jsme neposlali Mema na vyjíždku, ale šel pro Zin, paní jednačtyřiceti služek. je možné, aby se tento den stal svátkem pro celé město. Zin je naše sestřenice a švagrová. Vezmete Zin za ramena, posaďte na Boze Rewana a doprovoďte oba k našemu paláci. Anebo propusťte Zin podle zvyklostí a vraťte se s Memem domů, a neuplynou tři dny a vystrojíme veselku!"

I vydali se Čeko a Qeretacin k jezeru Qestelu, a viděli, že z města proudí zástupy tuláků a chuďasů, a jejich ruce jsou na jílcích mečů. Čeko viděl, že tohle se děja na pokřik dívek, a že se chystají zabít oba milence. Zavolal na ně: "Hej, chlapci, tuláci a loupežníci! Copak tu máte co dělat? Copak tu máte co dělat? Což ochrana cti vznešených leží na vaších šíjích, že stojíte na místě nás rytířů?

Ta dívka je naše sestřenice, tři léta mi zaslíbená. A ten hoch je náš host, padišáh Kurdů. Už jste zapoměli mít z nás strach? A bolest hlavy Meme Alana znamená více než vy všichni dohromady. Když jsou bitvy mezi kmeny a národy, žádný z vás se neobjeví na bojišti mužů! Rozutíkáte se a schováte se do stodol. A dnes se z vás stali muži, abyste zabili jednoho mladíka! A napřáhne-li kdo proti němu prst, utnu mu obě ruce!"

Tuláci a chuďasi stanuli a říkali si: "Copak je nám vlastně do cti vznešených? Vraťme se raději, dřív než se objeví sám Hesen.

Je to tvrdý člověk, jeho srdce se snad nikým neustrane. Přijde, a dá nás postavit před ostří mečů!"

A všichni se spěšně vrátili do města a postráceli se v hostincích a kavarnách.

Zatím Čeko a Qeretacin dorazili k jezeru Qestelu, vodám růžovým. Mem objímal Zin paží, jako pták, který ulovil svou kořist, dal ji pod svá křídla a pozvolna ji zobe. Seděli bok po boku na břehu jezera, odpočívali, láškovali a rozmlouvali, jako by nebylo žádných tuláků a loupežníků s ostrími meči, jakoby seděli za zdmi svého paláce. Oba bratři se přiblížili až k nim, ale oni neslyšeli dusot kopyt, a neustali ve svých něžnostech a laškování.

Čeko zvolal: "Meme, moje srdce je zlomené! Trochu ses tu opozdil! Vždyť Hesen říkal: "On je cizinec a může zabloudit. Nalezněte jej a vyřiďte mu mé pozdravi!" A řekl: Nechseš-li být poslušen naších zvyků a obyčejů, posaď Zin na Boze Rewana a odvez ji do našeho paláce. Ještě dnes večer bude vaše svatba. Ale chceš-li, ožením tě podle zvyklostí padišáhů. Nech Zin, ať se navrátí do svého domu. S dovolením Božím, nenecháme tvou věc ani tři dny.

Neuspokojíme-li prince Ezina věnem, vložíme ruce na jílce mečů, ale tvou veselku vystrojíme. Nalezneme ulehčení pro úděl našeho hosta!"

Mem a Zin se ohledli. Když viděli oba bratry, kterí tam stáli jakobi zahanbeni, povstali. Pak vsedl Mem na Boze Rewana a spolu s bratry se vrátil do jejich paláce.

Hesen se už nemohl do čkat jejich návratu. Nebyl už na pochybách, že Meme Alanova vyvolená je jejich sestřenka, Čekova snoubenka Zina Zedane. Řekl si: "Nepůjdu-li je uvítat, jístě si pomyslí: Hesen se hněvá, neboť má milenka je jejich sestřenice."Povstal tedy, a šel mu naproti.

Mem se před bratry cítil velmi zahanben pro své setkání se Zin u jezera Qestelu. V duchu hořekoval:" Kéž by se zem rozevřela a já padl do sedmého pekla!"

A barva jeho tváře se změnila, takže byla jako barva tváře mrtvého. Kdokoliv na něj pohlédl, myslel, že jej právě vzdálili od stínu hrobu.

Hesen k němu přistoupil a řekl: "Bratře, proč se změnila tvá barva, takže vypadáš jako mrtvý? Úži se snad tvůj dech z té příčiny, že lupiči a tuláci chidí ulicemi města? Nebo se tě dotkla slova někoho z nás? Či někdo kdo otce nezná rozehněval tvé srdce? Anebo jsou na tvám těle stopy mečů?"

Mem viděl, že všichni už ví, co bylo příčinou jeho trápení. Řekl si: "K čemu dále skrývat, co je v srdci ukryto! A pravda je věcí mužů."

A nahlas řekl: "Bratře Hesene, moje srdce je zlomené. Barva mé tváře se nezměnila z příčin, o kterých mluvíš. Tu změnu nezpůsobily povšsti o luičích ani rány mečů a oštěpů. Ale dnes se mi dostalo jistě příležitostí, kterou jsem si nechal ujít, a nyní toho lituji. Osud se nestane dvakrát přítelem člověka, úlovek nepadne dvakrát do sítě. Každámu určí Bůh jeden osud. Nepřísluší-li mu, vezme jej a určí druhému. Dnes jsem si vyšel k jezeru Qestelu vodě růžové. Procházel jsem se, až jsem stanul před množstvím žen a dívek. A co nevidím - přede mnou stojí Zina Zedan, velitelka způsobných, kterou jsem spatřil ve snu!

Pro ni, pro touhu svého srdce opustil jsem svou zemi a trůn. A najednou stála přede mnou jako holubice, jež padne pod křídla loveckého ptáka. Ale já ji neuchvátil, neposadil k sobě na Boze Rewana. Nechal jsem jí odejít a vrátil jsem se s prázdnýma rukama. Jak toho lituji. Bojím se, že mé oči ji více nespatří, a bez ni je mi život zakázan. Tohle je, bratře, příčína, proč se změnila barva mé tváře!"

Hesen pravil: "Bratře Meme, moje srdce je zlomené. Ale odlož starosti pro tuhle věc, a svého konání nelituj. Ta, která zajala tvé srdce není cizí, ale z naší rodiny. Je naše sestřenice, a má švagrová, vlastní Sestra Sití, z jední matky a otce. Každy den přichází do našeho domu navštívit svou sestru. Nebude pro tebe tedy nic těžkího, vidět ji, kdykoliv se ti zachce."

Pak Memovi podal ruku, a ten sestoupil s koně. Všichni se odebrali do horního sálu mezi shromážděné. Mem usedl vprostřed bratrů, a bavili se a rozmlouvali.

I Zin litovala svého konání. S dvanácti sty družkami si vyšla k jezeru Qestelu, vodám růžovým a nyní, když se vracela, nezůstalo s ní než jednačtyřicet služek. Všechny ostatní dívky se rozutekly a vrátily se k svým rodinám. Vracela se s velkou hanbou. Jistě už o ní a o Memovi všichni povídají! Přála si, aby se země rozevřela a ona padla až do sedmého pekla, aby ani neslyšela, jak hanlivě se jejich jména vyslovují.

Když se vrátila domů, vešla rovnou do své komnaty. Propustila služky, položila hlavu na polštář a zcela se oddala svým snům. Řekla si: "Snad se mi bude zdát příjemný sen, který mne na chvíli vysvobodí z této skutečnosti."

A nepromluvila s nikým a nechtěla vidět ničí tvář.

Kéž Bůh nevloží pomluvu do úst lotrů a pomlouváčů, neboť oni se nehanbí a nepomyslejí zachovat čest, jiních lidí. Cokoli uslyší a uvidí, o všem tlachají a tisíckrát více přidají.

Ti lotři a tuláci se dozvěděli od přichájících dívek, co se přihodilo. Když je Čeko a Qeretacin cin v půli cesty vrátili, zaplnili všecny hostince a mluvili a pomluvali. A říkali takové věci, že se lidem hanbou uši zavíraly. Neminula ana hodina, a jeden z těch loupežníků zpravil o všem Beko Awanovi. Jeho slova byla jako kuličky korálů a on na místo jedné navlékal hned deset. Beko se usmíval jako sám ďábel a pohrával si svou kozí bradkou. Nikdy neměl rád Hesena, Čeko a Qeretacina.

A teď se mu naskytla příležitost, provést s ními svůj ůmysl. Beko přemýšlel jako sám čert. Chtěl nalézt cestu, jak zničit Meme Alana i bratry zbojníky. Ale jak říci princi Ezinovi že Mem a Zin se milují? Mem je přece padišáhem Kurdů.

Řekl si: "Co když mi princ nebude věřit a rozhněvá se, že vymýšlim pomluvi o jeho sestře? Pak mi dá setnout hlavu a hodit ji psům." Ještě dlouho přemýšlel, pak povstal a zamířil do divanu vládce Cizire Botanu.

Ďabelsý Beko přišel k princi Ezinovi a pravil: "Dnes je mé srdce zlomené! Chraň se, pane, před svými bratranci, Hesenem, Čeko a Qeretacinem. Posadil tě na strom a teď pod tebou chtějí uříznout větev. Nejsou to upřimní lidé, jejich srdce jsou černá. Přišel vládce nějaké cizí země a stal se jejích hostem. Je přý to Meme Alan, padišáh Kurdů, syn vládce města Mixribu. Tebe chtějí odstranit a jeho posadit na tvůj trůn. Při svých předcích jsem přísahal, že budu sloužit pravdě a tvé rodině. Proto jsem k tobě pospíchal, povědět ti o téhle věci a čekat na tvé rozkazy.

Bekova slova na prince zapůsobila. Dále než hodinu sestrvával v zamyšlení. Ano, častokrát se setkal s tvrdohlavostí těch tři zbojníků. Jednalo-li se kdy o krev mužů ci ůnosy žen, nikdo se neobracel na něho, ale na tři bratry. Když se rozhněvali, neznali nikoho. Mnohokrát byl princ Ezin od nich stísněn. Ale rozum mu vždy říkal že jsou jeho bratranci, a tohle je jejich právo. Někdy se začínal bát, že jednoho dne budou jejich hlavy přilíš horké, a svrhnou jeho moc. A nyní, když vyslechl Beka, nové představy mu vyrostly před očima. Konečně pozvedl hlavu a řekl: "Beko, buď tak či tak. Jsou-li tvá slova pravdivá, pozvednu tě na stupeň nejvznešenějších. Jsou-li však křivá, dám tě rozsekat a hodit psům!"

Beko mlčel. Princ Ezin po chvíli pokračoval: "Nesmíme nechat ani prach na jeho nohou. Uvidí-li ho lid Cizire Botanu, muži i ženy si ho zamilůjí. Pospěš si, a udělej co chystáš udělat!"

Beko povstal před svým pánem a řelk: "Slyším tvé slovo, při hlavě a očích." Poté se uchýlil do odlhedné komnaty. Usedl a počal psát lživý list a ten zapečtil, jako by to byl princův rovkaz.

Ale Beko řekl: "Vládce můj, viděl si snad, že bych kdy lhal svému princi? Vždyť mi bude pětasedmesát let! Až do této chvíle neslyšel ode mne nikdo slůvka lži."

"Ale co budeme dělat?" - řekl princ. "Je na tobě, abys nalezl řešení pro tu věc." Beko pravil: "Čeká-li princ na mé slovo, je to lehké. To je věcí mých rukou, ty mne jen dobře poslouchej. Jestli se můj úmysl nezdaří, dej mne popravit!"

Princ se otázal: "Co chseš provést? Je-li to dobré, uděláme podle tebe, ne-li, nalezneme něco jiného!"

Beko řekl: "Ještě dnes dej prorazit stádo beranů. Mužům Cizire Botanu pošlipak tuto zprávu: - V mém paláci se pořádá velká slavnost. Zvláště pozvi Hesena a jeho bratry. Jístě s sebou vezmou i Meme Alana. Až přijdou, posaď je na stůl. Já zatím napíšu takovýto list: "Jménem prince! Peršané pozvedli hlavy a zaútočili na Cizire Botanu každý, kdo je schpen vládnout zbraní, každý od čtrnácti do šestapadesáti let, ne slepý, ne kulhavý, ne cizinec ať pozvedne zbraň! Nechte všeho, jedni nechť vsednou na koně a zítra touto dobou se spojte s vrcholy hor. Povstaňte proti nepříteli, aby nevešel do našeho měsra Cizire Botanu, aby se pod jeho nohama neocitly naše ženy a jmění!"

Až jim přečteš tento list, řekni: "Není čas otálet! A všichni odejdou. Odeberou se do hor dělat zátara sy. Já pak budu dozírat u potravin. Dám Meme Alanovi do pokrmu Šalamounův jed, a neminou dvě hodiny a zemře, aniž kdo ví o příčině jeho smrti. Tak se ho zbavíme."

Bekova věc se princi zamlouvala. Hned přikázal sluhům:

" Jako vlci přižeňte branů a porazte je! Ať vás srdce pro ně nebolí, dnes bude velká slavnost!" Pak usedl a napsal Hesenovi a jeho bratrům list tohoto znění:

"Dnes je v mém paláci velká slavnost. Příjďte, usedněte u mého stolu, pojezte můj chléb. A přiveďte s sebou svého vzácného hosta. Ja prý již několik dnů v městě, a my jsme dosud neviděli vládce Mixribu, Meme Alana. Nechť tedy vejde do mého paláce a pojí můj chléb!"

Když bratři zbojníci dostali princův list, z úcty k Zin a svému hostu jej políbili a přiložili na hlavu a oči. Vyvdání Zin je v jeho rukou, a proto je dobré přivést Meme Alana k princi Ezinovi. Těšili se na slavnost a netušili, co se za vším skryvá neurčitá věc.

Všichni tři spolu s Memem zamířili k vládcovu paláci. Když vstoupili do divánu, Beko ukázal na Mem a řekl: "Pohleď, můj princi. Tento se chystá usednout na tvůj trůn."

Princ Ezin spočinul zrakem na Meme Alanovi a viděl, že jeho vzhled je vzhledem padišáha. Svět mu zčernal před očima a rozum zmizel z hlavy. Pravil: "Beko, teprvé nyní jsem ti uvěřil, neboť ten mládenec je jako padišáh."

Beko mlčel a princ Ezin po chvíli pokračoval: "Nesmíme nechat ani prach na jeho nohou. Uvidí-li ho lid Cizire Botanu, muži i ženy si ho zamilují. Pospěš si a učin, co hodláš učinit!"

Beko povstal před svým pánem a řekl: "Slyším tvé slovo, při hlavě a očích!" Potě se uchýlil do odlehlé komnaty. Usedl a počal psát lživý list, a ten zapečetil, jako by to byl princův rozkaz. Potom se vrátil zpět k princi Ezinovi. Ten zatím seděl se svými hosty u plné tanule. Vprostřed hostiny vešel Beko, podal princi list a zvolal: "Milost, pane! Dej rozkaz vojsku! Budeš-li otálet, naše ženy a domy se ocitnou pod kopyty perských koní!" Princ otevřel a chvíli jej četl, pak povstal, rozhlédl se po hostech a zvolal silným hlasem: "Ať má vlast přijde ke každému muži! Persie pozvedla hlavu a útoči na naši zem. Stojí proti nám nespočetným vojskem. Kurdští bojovníci postavili zátarasy, ale ty nemohou odolat nepřátelské přesile. Nepřídeme-li naším na pomoc, zítra bude válka u našich bran. Proto, když jste od čtrnácti do šestapadesáti let a vládnete zbraní, vsedněte na koně a vydejte se spěšně do hor!"

Pak se obrátil, a řekl: "Připravte mou zbroj a osedlejte mého koně."

Vtom k němu přistoupil Hesen a řekl: "Mám k tobě prosbu princi! Můj host přišel zdaleka, byl na cestě šest měsíců. Je unaven a nebylo by dobře vzít ho s sebou do boje. Je cizinec a náš host. A ještě mu není patnáct let."

Ale Beko mu vskočil do řeci: "Hesene, nežádej tohle! Nepůjde-li s námi do boje váš host, bude každý hledat příčinu, aby nemusel jít. Váš host se honosí jménem prince a padišáha, a což není věci vznešených užívat zbran? Slyšeli jsme, že jeho rod je vážený. Možná jeho tváři porazíme naše nepřátele."

Hesen nenaléhal. Kvůli Zin potlačil hněv, on i jeho bratři i Meme Alan odešli z komnaty. Princ Ezin se obrátil k Bekovi: "Jeď před námi a připrav to, co jsi řekl!" Beko neváhal. Vsedl na koně a vzal s sebou vak dobré mouky a pohár hadído jedu, a vydal se na cestu. Mem jel v řadě s ostatními jezdci a říkal si: "Tohle je příležitost, jek spatřit Zinu Zedan. Všichni muži odejdou a v městě nezůstane nikdo kromě žen. Hesenův palác i palác prince Zengina bude prázdný. Kéž bych nemusel do boje, radoval bych se Zin."

Pobodl koně a zastavil se po boku Hesena, nejstaršího z bratří zbojníků. Nějakou chvíli jel vedle něho až se třemeny dotýkali. Potom se k němu naklonil, atiše řekl: "Bratře Hesene, chci s tebou mluvit. Moje srdce je zlomené! Náš rod nikdi nepoznal, co je to bažeň před nepřítelem. Tohle je pro nás zakázáno, jako vepřové pro muslima. Ale cítím se chorý a můj stav se zhrošuje. Hlava se mi točí jako žernov, před mýma očima je černo, sotva se na Boze Rewanovi udržím. Což takhle mohu jet do boje proti Peršanům? Požádej pro mne svolení od vládce Botanu, abych se mohl vrátit."

Hesen na něho pohlédl a viděl, že jeho tvář není tváři chorých. Hned poznal , jaká je příčina jeho prosby. Usmíval se pod vousy a přemýšlel. Potom řekl: "Meme, bratře, věřím ti, ale naše zvyky nedovolují, aby se chorý bojovník vrátil z půli cesty, pokud se udrží v sedle. Ale Bohu díky, ty jsi zdrav a sedíš na Boze Rewanovi. Řeknu-li princi, jistě odpoví, že taková věc se mezi bojov- níky Cizire Botanu ještě nestala. Z cesty se vrací jen mečem zranění."

Mem neváhal. Poodjel stranou os ostatních, tasil svůj ostrý lahurský meč a bodl se do nohy až mu rudá krev vytryskla a stékala po třemeni na zem. Pak se vrátil k hesenovi a pravil:

"Ani nyní mi princ nedá své svolení?"

Hesen zamířil k princi Ezinovi a řekl mu: "Můj princi, hovořil jsem s tebou o našem hostu, který s námi musel do boje. Neminul dosud týden, co přišel k nám. Je to křehký mladík, nevydrží útrapy a strádání cest, vždyť vyrostl v paláci jako syn padišáha. Kéž je kvetoucí tvůj dům! Nechseš vyslišet ničí prosbu, posloucháš jen rady toho ďábla Beka. Pohleď, Meme Alan má na noze hlubokou ránu po meči, rudá krev stáká po třemeni na zem. Což ani teď nedáš své slovení, aby se mohl vrátit nazpět?"

Princ Ezin se zamyslil. Tvář Hesena, nejstaršího z bratří byla rozhněnavá, slova vycházející z jeho úst byla jako oheň. Nebudu-li souhlasit, Hesen pošle svého hosta nazpět do Cizire Botanu i bez jeho svolení. A řekne-li své ano, k čemu je potom cesta toho všeho vojska? Potom si řekl: "Svolím teprve až se setkáme s tím ďáblem Bekem. On si bude vědět rady. To bude lepší, než rozhněvat Hesena, hlavu zbojníků...."

A nahlas řekl: Ach, Hesene, cožpak tě napadá. Proč bych nedal svolení? Příčinou toho jsou jen naše staré zvyky. Avšak zranený se může navrátit nazpět. Jdi jen a řekni svému hostu, že je mu dovoleno."

Hesen řekl Memovi: "Bratře, princ dal své svolení. Můžeš se vrátit do města."

Mem ihned obrátil Boze Rewana, pobodl jej a zamířil nazpět do Cizire Botanu. Stanul před Hesenovým palácem. Nikde nebylo vidět jediného muže. Mem si řekl: "Ve svém životě nebudu už mít takovou příležitost. Vstoupim do Zinina paláce, do hnízdečka údělu lásky a rány svého srdce. Jen jednou mne svořil Bůh, jen jednou mohu zemřít. Podívám se, co se stalo se Zin, velitelkou jedenačtyřiceti služek. Zdalipak neví její bratr, co se sběhlo u jezera Qestelu, vody růžové!"

Přivázal Boze Rewana na nádvoří, a vydal se do ženské části paláce prince Ezina.

Když se Zin navrátila od jezera Qestelu, vody růžové, vešla do své komnaty a pevně za sebou uzamkla dveře. Hanbou nemola nikomu do tváře pohlédnout. Její stará chůva si říkala: "Doslechne-li se náš vládce o téhle hanbě, nenechá mne ubohou žít ani hodinu!"

Když Zin viděla, že se princ chystá na dlouhou cestu, poněkud si oddychla. Dovolila vcházet a svým služkám, usedla u okna a myslila na Meme Alana. Bratr táhne do boje s Persií, nevrátí se jístě dříve než za šest měsíců. Kéž by sebou Mema nevzal! Všechno trápení by jí ze srdce odešlo! Vzpomínala na krátké setkání před svéma dny. Ještě se zaobírala těmito myšlenkami, když za sebou zachlechla kroky. Ohlédla se - ach, Meme Alan, kurdský padišáh stojí před ní! V tu chvíli zapoměla na všechnu hanbu a nebezpečí, povstala a vyšla mu vstříc.

"Při hlavě a očích! Ať je tvůj příchod s mírem a vším dobrým!"

Mem ji chopil za ruku a řekl: "Usedni jen, jsem oběti tvých očí. Abych k tobě mohl přijít, musil jsem sáhnout ke lži a obléknout před Hesenem šat zbabělců."

Když Zin spatřila jeho ránu, ulekla se. Ale ihned vyskočila a spěšně přinesla hojivé masti a obvazy a jala ránu ošetřovat. V duchu si pomyslela: "Bratr se nenavrátí dříve než na šest měsíců. A ten čas je milostí, od Boha a lékem pro srdce milujících." Potom Meme Alan a princezna Zin usedli vedle sebe, koleno tiskli ku koleni a rozmlouvali spolu. Druh drhu žalovali na své trápení, hladili se, aniž počítali plynoucí čas.

A nyní pohledneme, co se dále stalo s princem Ezinem a ďábelským Bekem. Beko připravoval pokrmky a chléb uchystaní pro Mema otrávil hadím jedem. Když k němu všichni jezdci dorazili, viděl, že Mem mezi nimi není. Byl udiven a pospíchal k vládci Cizire Botanu.

"Princi, kde je Meme Alan?" - otázal se.

Princ odvětil : "Ani se neptej! Stala se taková věc! Zůstal jsem žíznívý mezi dvěma řekami. Když jsi od nás odjel, Memovi vyklouzl meč a způsobil mu hlubokou ránu na noze. Přistoupil ke mně Hesen a řekl: "Náš host, Meme Alan, je zraněn!" A já viděl hněv na jeho tváři i na tvářích jeho bratrů. Co jsem mohl říci! I řekl jsem: "Nechť se Meme Alan navrátí zpět do města, aby mohl léčit svou ránu. Dovolil jsem tohle, aby nikdo nepochyboval o nás a o našem konání. A tak se Mem vrátil do města, do paláce Hesena, Čeko a Qeretacina."

Beko se zachnuřil: "Můj princi, kdepak je naše slovo? Pročpak táhneme do boje, což ne proto, abychom zbavili života Meme Alana? Proč směřují tito jezdci k hranicím Iránu, když se on vrátil nazpět?"

Pak dodal: "Princi, ať vojsko zpomalí krok. Pojedu napřed a napíšu nějaký list, v němž bude psáno že obě vojska uzavírají příměří po dobu tři měsíců. Musíme se vrátit, ale i tak se máme obávat msty Hesena a jeho bratrů."

Princ uposlechl rady Beka, ďábla a pomlouvače. Ten zatím vsedl na koně a jel, až byl daleko vpředu před ostatním vojskem. Na příhodem íště pak usedl a napsal list, který opatřil pečetí kurdského vojevůdce.

"Válka s Iránem ustala. Kdo z bojovníků chce, nechť se vrátí domů!" - stálo tam psáno. Pak Beko list svinul a ukryl do záňadří a vrátil se zpět k vojsku. Přištoupil k princi Ezinovi, podal mu jej a pravil: "Přináším dobré zprávy! Je vám všem dovoleno navrátit se k svým příbuzným." Princ Ezin přečetl list vojákům a řekl:

"Hleďte, zpráva kurdského vojevůdce! Zde je jeho pečet. Vraťte se ke svým rodinám!"

Beko jel v čele jezdců po boku prince Ezina a mračil se jako sám Ďábel. Usilovně přemýšlel, jakou nástrahu uchystat nyní, pro hlavu Meme Alana.

Zatím Hesen, Čeko a Qeretacin zůstali stranou jezdců a potinchu spolu rozmlouvali. Hesen pravil: "Bratři, moje srdce je zlomené. Co se týká Meme Alana, nejsem spokojen. Znám jej, jak jen bratr zná bratra. Je zamilován a jeho srdce je srdcem dítěte. Je dobrý a proto nemá z nikoho strach. Nečeká ničí pomstu. Když se vrátil do Cizire Botanu, jistě nešel do našeho domu. Myslí, že se vojsko vrátí nejdříve za šest měsíců a proto jistě spěchal do paláce prince Ezina, k naši sestřence Zin, ptěšit láskou své srdce. Jestli jej tam princ a Beko překapí, vypukne mezi námi a princem boj. Tolik lidí ztratí své životy, že nebude už nikoho, kdo by odklízel mrtvé a pohřbíval je. Město Cizire padne do prachu. Kdybych za ním někoho poslal, Beko by to zpozoroval. A víte, že princ Ezin polouchá jen jeho rady. Ale pojďte bratři, na oko se přete o své koně. Každý z vás bude stát na svém, že jeho kůň je rychlejší. A neustaňte, a zvedněte na sebe své meče! Pak přidjdu já a jednomu z vás přikážu, aby odešel. Jístě nikdo nebude pochybovat o pravdivosti vašeho sporu."

Potom Hesen poodjel a připojil se opět k princi Ezinovi.

Po chvíli řekl Čeko hlasitě svému bratru: "Jak rychlý je můj kůň! Člověk na něm i vítr dožene! Říkám ti, že takového koně nenalezneš ani ve stájích samotného padišáha."

A Qeretacin nato: "Ať hoří dům lži! Tvůj kůň nestojí ani za dvě telata! Tykovýchto herek jsem viděl spousty na bazaru města Cizire."

Čeko se rozhněval, pobodl koně a stiskl rukojeť meče. Pak řekl:

"Hej, chlapče Qeretacine! Řekl jsi mi, že lžu? Nevíš ani, že utínám hlavy mužů?"

Qeretacin stanul proti němu, bojovně jako mladé lvíče : "Chlapče Čeko! Máš takové srdce, abych utíkal před tvými slovy? Chceš na mne tasit meč, ale to se jen vychloubáš. Nepočítáš mne snad mezi muže tohoto města?"

A rovnež vložil ruku na rukojet meče. Když Hesen viděl, že bratři již stanuli proti sobě jako dva lvi, obrátil k ním koně a řekl: "Mládenci, váš spor se týká koní. Nechť tedy jeden z vás ujiždí co nejrychleji do města a druhý nechť ho následuje, Náš vládec i my všichni se budeme na vás dívat a ukáže se, čí kuň je rychlejší."

Ale Beko, ten ďábel, vše pochopil. "Jistě je tohle nějaká lest nastrojená od těch zbojníků!" - řekl si. "Rádi by zachránili Meme Alana z naších rukou. Poslali ho k Zin, aby se radoval za své lásky. Těď vidí, že se vracíme a chtějí mu zavčas podat zpráv." A obrátil se k Hesenovi a řekl: "Hesene, což je tato hra jen pro tvé bratry? Netěší se všichní vrácíme ve zdraví ke svým rodinám a chceme tam být co nejrichleji. Oči naších žen a dětí nás čekají. Pobodněte všichni své koně, pospěšte si do Cizire Botanu!"

Princ Ezin viděl, že Beko svými slovy něco zamýšlí. Nedal proto Hesenovi ani promluvit a pravil: "Beko má pravdu. Pojedeme všichni." Pobodl koně, tryskem se rozjel k městu a všichni jezdci radostně výskali na jejich hřbetech. Jen několik vojáků na znavených herkách zůstalo pozadu. Netrvalo dlouho a oni dorazili k bránám Cizire Botanu.

Hesen, Čeko a Qeretacin byli mezi prvními závidícími jezdci. Už si nevěděli rady, jak pomoci Memovi a Zin. Ať štvali své koně jak chtěli, nemohli ostatní předstihnout. Jakmile stanuli před Birča Belek, seskočili s koní a spěchali do ženské části paláce. Také Beko s princem Ezinem sestoupili a vešli do horních komnat.

Beko pravil princi: "Můj páne! Vracíš se z dlouhé a těžké cesty, tvá sestra Zin se zase celou dobu chvěla strachem o tebe. Měl bys vejít do jejích komnat a chvilku s ní posedět. Není tomu dlouho co byla nemocná. Uvidíš, že vejdeš-li k ní, a poptáš se po její zdraví, celá pookřeje."

Potom oba povstali a kráčeli do Zininy komnaty, útulku obou milenců.

Od chvíle, kdy Meme Alan vešel k Zin, kdy usedli proťi sobě kolena přitisknuta k sobě, kdy rty jednoho se přiblížily retu druhého, vstoupili do zahrady rozkoše a radovánek. Kdyby se město zřítilo, nic by nevěděli, ani hlásek by k nim nedohehl.

Pojednou Mem zachlechl hlasy a kroky za dveřmi. Ohlédl se, a před očima se mu mihl stín muže. Strhl ze sebe pláť a zakryl poděšenou Zin. V té chvíli vstoupili princ a Beko do komnaty.

Mem si řekl: "Co počít? Vstanu-li, zvednu se i plášť a bude vidět Zin. Nevstanu-li, bude to neslušnost. Ke všemu jsem vešel bez dovolení do ženských komnat."

A Meme Alan zůstal sedět.

Princ Ezin a Beko usedli aniž pozdravili. Vládcova tvář byla tváří hola. Mem seděl mlčky a zamyšlen.

Beko řekl: "Pohleď, princi! Jeho tvář je jako tváří zrádce. Což jsi neříkal, že je zraněn a vrátil se, aby ošetřil svou ránu? Co má co pohledávat v ženských komnatách? Doslechnou-li se tohle lidé z města, bude to pro tebe učiněná hanba, a tvé jméno padne ve všech jeho okrsích."

Princ Ezin se otočil k Memovi a pravil: "Meme, moje srdce je zlomené. Kéž nikdo na světě nečiní nikomu dobro a nevěří neznámým cizincům! Což jsi mi neřekl, že jsi mečem zraněn? Svolil jsem, aby ses vzdálil do domu Hesenova, abys léčil svou ránu. Ale ty jsi nevešel do Cizire Botanu, abys nelezl pro sebe léky. Rovnou jsis pospíšil do Birča Belek, do ženských komnat. Tahle věc není věc šlechetných mužů."

Mem odpověděl: "Princi, moje srdce je zlomené! Vidím, že tvá slova nejsou slovy vládců. Dříve se ptej na příčinu věci a pak rozhoduj podle zvyků a obyčejů země. Dříve se mne ptej, jak jsem se dostal do těchto míst. Když jsem sestoupil sestoupil u paláce tří bratrů, tázal jsem se na nějakého felčara. Kéž Bůh zničí domy těch lhářů nedobrých! Řekli mi, že žádný felčár nevchází do domu zbojníků.

-Hledeš-li lékaře, jdi jen do Birča Beleku - řekli mi. Odedávna se říká, že cizí člověk je jako slepý, a já jsem cizincem a neznám va-še zvyky. Šel jsem tedy do Birča Belek v naději, že zda naleznu lékaře. Vstoupil jsem do této komnaty a nevím, je-li to místo mužů či žen."

Mem se zadíval na princovou tvář. Ty bylo jako z kamene. Zdálo se, že princ jeho slova vůbec neslyší. Po chvíli se její barva počala měnit, až byla žlutá, jako tvář vinníků. Mem si řekl: "Přiblížil se konec nás obou, ale já nenechám svou krev vytéci jen tak lacino. I kdyby byl princ Ezin mým otcem, tohle, co mi udělal, mu neprominu. Rekneli-mi, abych opustil jeho dům, bude to smrt nás obou. A vstát nemohu, plášť by se zvedl a odhalil skrytou Zin. Což ji tu mohu nechat bezbrannou jako kolouška? Bůh duši dal, Bůh ji vezme. A lépe dnes, než nikdy jindy."

Ani princ a Beko nebyli daleko takovýchto myšlenek. Jejich ruce svíraly rukojeti mečů. Mem se rovněž chopil meče, levou rukou chopil Zininy copy a poklekl.

A teď pojďme k paláci Hesena a Sití, sestřenice zbojníků. Ta vyšla ze své komnaty a zamířila k místu, kde sedívali hosté, ale nikoho nanalezne. Vyšla ven, a vidí, Boze Rewan je uvázán u vrat. Ptala se tedy hrajících si dětí, a ty řekli: "Viděly jsme jezdce. Zde seskočil s koně a uvázal ho u vrat. Pak šek k Birča Belek."

Sití pochopila, že Mem šel k Zin, pro lásku svého srdce. Pomyslela si: "Už ten den, co jel Mem za Zin k jezeru Qestelu, vodám růžovým, kolovalo po městě Cizire spousta nedobrých řeči. Půjdu a přivedu Mema k nám. Až přijde Zin, mohou se vidsět, a nikdo se nic nedozví."

Když však vcházela do Birča Belek, spatřila prince Ezina a Beko, kráčející z Zinině komnatě. Polekala se: "Náš dům hoří! Nepřátele se budou radovat! Bude-li náš host dopaden u Zin, přijde o život, a to je pro nás hanba."

Potichu se přiblížila k Zinině komnatě. Viděla, že Mem sedí naproti princi zabalen do pláště. Když ji spatřil, poodtáhl maličko plášť a Siti spatřila copy. Rychle se obrátila a sspěchala domů. Hesen spolu s bratry se právě vrátili z cesty.

Siti zvolala: "Hesene, náš dům hoří! Meme Alan upadl do nesnází. Když se vrátil, šel do Birča Belek, rovnou do ženských komnat. Teď tam přišel princ Ezin a ten ďábel Beko. Mem schoval Zin pod svým pláštěm. Ach, dnes padne hořkost do duše našeho hosta hosta. Buď nepřijmejte hosty, anebo přijmete-li je, snášejte s nimi jejich úděl jako muži! Náš host se tpií v jezeru krve. Podíváme se, zachráníš-li je jako muž muže. Tvůj host je v takových nesnázních a má sestra pokrytá pod jeho pláštěm. Zachraň ji před tou hanbou, i kdyby to mělo stát život mého bratra!"

Hesen nemeškal. Hodil Siti uzdu svého koně a zamířil k pricovu paláci- Když vešel do Zininy komnaty, zastal Meme klečího na kolenou, s rukou na rukeojeti meče....

Jakmile tento spatřil Hesena, zaradoval se. Hesen jistě přišel aby ho zachránil. Poněkud nazdvihl plášť a ukázal mu Zininy copy. Hesen se obrátil k domovu. Tam se chopil těžkého laburského meče a zvolal: "Nejprve jsou na ředě koně a skot, pak něchť shoří i dům! Ti Siti, zavolej na pomoc prince Ezina. Nepůjde-li, vrať se sem. Bude-li třeba, přijde na řadu i smrt mužů."

Pak Hesen začal pobíjet koně ve stájích a dobytek v chlévech. Siti běžela k princi Ezinovi a křičela: "Bratře, vstaň! Tvůj bratranec zešílel, pobíjí dobytek. Ty ho znáš. Jístě bude pobijet i lidi. Poběž rychle, snad si sním jako vždy poradíš!"

Princ už vstal a chtěl následovat sestru, když v tom ho Beko zastahal za plášť a řekl: "Neposlouchej řečí žen" Což se Hesen zolánil, že pobijí koně a dobytek? Ale tady před tebou sedí princ z města Mixribu. V tvém vlastím domě s tebou rozmlouvá hrdě, jako s chlapcem. Zítra se vrátí do své země a bude se vychloubat!" Vládce Cizire Botanu přede mnou prchl ze svého vlastního domu!"

A princ Ezin znovu usedl.

Když Hesen viděl, že princ nepřichází, zapáli svůj palác. Vyšlehly plameny a dým k nebi. Siti se uhodila do kolen a pravila: "Hleď, bratře, ten dým. To Hesen popálil celý palác.Proč jsi tak tvrdého srdce? Což tě srdce pro nikoho nebolí?"

Beko věděl, že za tímhle něco je. Když se princ znovu chystal povstát, Beko jej znovu zatahal za šat a zašeptal: "Ať Bůh zapalí domy lidí, že tě posadili na trůn vládců Cizire Botanu! Což posloucháš slova žen! Možná hoří jen jejich stodoly. Chtějí, abys ustoupil před Meme Alanem a zítra budou o tom všude mluvit. Seď na svém místě a buď tvrdý jako kámen!"

A princ opět uposlechl hlas toho ďábla a usedl na své místo.

Siti sama vyšla z paláce a dala znamení Hesenovi, že princ nepřijde. Nato Hesen vzal na ruce svého maličkého synka a vrhl ho do plamenů.

Siti se dala do zoufalého křiku. Běžela spět k bratru a křičela: "Ty jsi doopravdy kameného srdce! Hesen zešílel! Hodil do ohně mého synka Celala! Ach, do já tu stojím!"

A rozběhla se k ohni a Hesen jí však znovu velel, aby šla pro bratra.Vrhla se k němu a křičela: Ať zapálí Bůh tvůj dům, bratře! V tvém nitru neni stopy víry a milosti! Hesen hodil mého syna do ohně a na mne tasil meč. Teď stojí před Birča Belek jako kat, vstaň a podívej se sám."

Princ povstal, ale Beko jej poznovu zatahl za šat. Princ však už neměl trpělivost. Zvedl ruku a tvrdě uděřil Beka do tváře, až ten ďábel padl na zem. Spěšně vyšel za Siti, aby se Hesena optal, co tohle všechno znamená.

Tohle byla příležitost pro Mema. Pustil Zin a ta bleskem opustila komatu a schovala se v místnosti služek.

Beko zaslech kroky, pozvedl hlavu a spatřil prchající ženu. Dal se do křiku. Princ se ohlédl, a zahlédl už jen její šat.

Šaty princezny Zin a jeho manželky byly stejné...

Beko řekl: "Vidíš, můj princi, tohle nastrojili ti zbojovníci, tví bratranci! V tvém vlastím domě!"

Princ tasil meč a vrhl se na Meme Alana. Mem rovněž tasil a stanul neohroženě proti němu. Beko viděl, že stane-li se neštěstí jeho vlastní hlava se ocitne v rukou Hesena a jeho bratrů.

Vyskočil a postavil se mazi ně.

Siti nemeškala.Když viděla tyto věci, vrátila se k Hesenovi. Řekla: "Dům jsi popálil, svého syna do ohně hodil a co se stalo! Když se Zin spěchala ukrýt v komnatě služek, Beko ji viděl a dal se do křiku. Princ zahlédl už jen její šat. Teď myslí, že to byla jeho manželka, tvá sestra. Tohle ponížení je horší než cokoliv jiného. Princ a Mem stojí proti sobě s meči v rukou, Beko se staví mezi ně. Nestůj a jdi tam!" Když Hesen vstoupil do komnaty princezny Zin, řekl princi Ezinovi: "Vládce, pro Boha tě prosím, aby se tvé srdcde nehněvalo! Svůj dům jsem popálil, svéhpo syna do ohně hodil, který byl mým očím i očím jeho matky tak drahý, ale nestalo co jsem chtěl. Teď si na pochybách o naší cti. Když už věci došly až sem, povím ti pravdu. Náš host, Meme Alan, spatřil kdysi ve snu Zin, tvou sestru. Jeho srdce si ji zamilovalo. Ač je snoubenkou našeho bratra, vzdávame se práva na ní. Ostatních nechť je na tvé vůli."

Princ Ezin pochopil. Vsunul meč do pochvy. Beko se vzdálil, a princ řekl: "Pojďte a pospěšte! Snad ještě vše neshořelo, a my budeme moci oheň uhasit." Když ale přišli k ohni, že zdi paláce se už zřítily. Opodál stála Siti a hořce plakala. "Proč pláčeš?" ptal se Mem. Někdo řekl: "Hesen hodil svého synka Celala do plamenů." Mem vzkřikl. S jmény svých předků na rtech se vrhl do ohně. Po chvíli se vynořil z dýmu s dítetem v náručí. Jeho ani chlapce se oheň ani nedotkl... Vložil jej Siti do náručí a řekl: "Sestřičko moje, zde je tvůj syn!" Všichni lidé se podivovali a hlasitě vynášely Memův skutek. Pomalu oheň dohasínal. Ale z Hesenova paláce nezůstal kámen na ka- meni. Lidé se rozcházeli. Zůstali jen tři bratři a Meme Alan.

První promluvil Mem: "Bratře, Hesene, " - řekl "dovol mi pár slov." "Řekni bratře, při hlavě a očích!" - vyzval ho Hesen. Mem řekl: "Bratře, moje srdce je zlomené. Vím, že jsem příčinou toho všeho. Pro mne jsi zapálil svůj dům. Podle naších zvyků nahradím škodu, kterou si utrpěl." Hesen řekl: "Neopakuj tahle slova! Příjde-li k nám host, rádi tohle pro něho uděláme. Nevrhej nás před lidmi do hanby." Mem však pravil: "Bratře, není mým cílem osvobodit se z povinosti díky vaší šlechtnosti. Kdybych dal všechnny poklady města Mixribu za vaše dobro, stejně by nevyvážili vaší šlechtnost. Kdýž jsem opustil svou zem, naplnil jsem sedlové vaky vzácnými drahokamy. Vzal jsem je sebou, aby v čas nouze byly ukehčením pro můj úděl. Však dále od toho. Ty sám jsi říkával, že jsem vaším čtvrým bratrem. Dnes schořel náš dům a my zůstali bez střechy nad hlavou. Což abychom za cenu těch drahokamů postavili několik nových paláců?"

Ale Hesenova hlava byla jako vždy tvrdá. Řekl: "Bratře, dotkneš-li se těch drahokamů, údělám soudný den!"

Meme Alan se jej ještě chvíli snažil přemluvit, ale marně.

V temže dni došla správa, že perská vojskla napadla kurdskou zem. Jestli se Kurdové nebudou v čas bránit, neminou tři dny a jejich rodiny a jmění se ocitnou pod kopyty jejich koní. Princ Ezin vzkázal i pro Hesena a jeho bratry.

Hesen přikázal bratrům, aby spěšně oblákli zbrij Davidovu, připjali těžké pancíře a chopili se ostrých mečů. Pak bratři šli do vládcových stájí a vybrali si tři ušlechtilé koně. Hesen se vrátil k Memovi a řekl: "Je čas, abych šel do boje. Ty zůstaneš s mými lidmi zde, bratře!"

"Posečkejte chvíli bratři, jen co vsednu na Boze Rewana! Pojedu s vámi!" - zvolal Mem.

"Nikoliv, bratře!" pravil Hesen. "Pojedeš-li, bude to pro nás těžké. Jen zde zůstaň!" Potom se rozloučili a bratři dali se na castu. Meme Alan, kurdský padišáh osaměl.

Příštího jítra princ Ezin vstal a odebral se do svého divánu. Prošel mezi služebníky a usedl na pozlacený stolec vládců Cizire Botanu. Sotva omočil rty v čaji, podaném mu v porcelánové číši, řekl: "Odneste stůl! Nemám chuti k žádnému jídlu!"

Zůstal sedět zachmuřen. Nevolal k sobě nikoho, aniž se na co tázal. Žádný ze sluhů neměl odvahu se k němu přiblížit . Jeden po druhém tiše opouštěli divan. Konečně povstal jeden starý a a ctihodný rádce, nacpal dýmku, a zapálil ji žhavým uhlíkem. Přiblížil se k princi, pokašlival, ale ten se ani nepohnul. Stařec nevěděl, jak pána oslovit a potichu se vzdálil. Sluhové se ho jali vyptávat: "Strýce, řekl princ něco?"

Stařec nepromluvil, jen potřásl hlavou a němě naznačil - ne!

Princ dál nepohnutě seděl na svém stolci. Hlavou mu vířily nedobré mýšlenky, které mu po celou noc nedaly usnout.

Říkal si : "Pročpak Meme Alan nejel na výpravu s ostatními? Zůstal v městě, a v mém domě. A proč, když jsem tehdy vstoupil do komnaty, nepovstal přede mnou jak se sluší, ale zůstal sedět zahalen pláštěm?"

Beko, ten ďábel Beko, stál zatím za dveřmi. Jakoby četl v princově srdce, řikal si: "Dnes je příležitost!"

Potichu vešel do divánu, přiblížil se k princi a promluvil:

"Můj pane, nebylo naším cílem, abychom otevřeli schránku srdce. Poruč, ať zavolají Meme Alana. Dobře ti poradím, s tvým dovolením.

Zkus s ním vyjednávat. Namoč jeho šat a polož jej na slunce - uvidíš, jaký je. Nepust ho, dokud se neunaví, dokud nebudeš znát pravdu. Až nad ním zvítězíš, ostatní bude má věc."

Princi se jeho rady zamlouvaly. Hned přikázal sluhům: "Jděte, a přivedte mi Meme Alana! Přichystejte komnatu. Pak at přijdou vznešení města Cizire Botanu."

Slunce už bylo vysoko, a jeho paprsky dopadaly na hruď Birča Beleku. Princovi hosté přicházeli, jedni v hloučcích, jiní sami. Meme Alan s radostí přijal vládcovo pozvání. Řekl si: "Jistě mi princ odpustil, mé poklesky a proviněníní hodil pod nohy jak je zvykem šlechtených vládců!"

Hosté už povstali od tabule, plně rozličných nádoba mís. Některí si dali přinést vodní dýmky, jiní usedli a počali si viprávět příběhy. Princ promluvil: "Meme, můj můj ctěný a vážený hoste, dnes se mi chce uzavřít sázku. Zde je šachovnice, pojd a usedni proti mně. Kdo prohraje, dovolí aby se s ním šašci bratřičkovali a žertovali s ním."

"Při hlavě a očích, můj pane, ať se stane vše, co je rozkazem vládce Botanu." - řekl Mem. Usedl proti princi k šachovnici, a jal se rovnat krále a pěšáky, věže a střelce. Mem byl sběhlý hráč, ale princ o tom neměl tušení. Když se střetli, přihlížející viděli, že Meme Alan je lepším z nich. Princ už nemohl zvednout tíhu svého břemene. Jako vichr vpadl Mem mezi princovy vojáky a zničil jejich obranu. Jezdci spadli s konů, pěšáci byly pod nohama slonů. Na šaha padla zkáza, jeho dvůr byl zajat. Beko se chmuřil jako ďábel.

Co nachystal, zase vyšlo naprázdno. Mem si nenechal ujít žádnou příležitost, a třikráte za sebou prince porazil. Beko už viděl, že Mem zvítezní. V tom zahlédl Zin, seděla na místě žen, za Meme Alanem s dívala se na bratrovu tvář. Beko se počal usmívat a řekl:

"Můj princi, štěstí ve hře záleží často na místě, na kterém hráč sedí. Ať se padišáh posadí na vé místo a ty usedni na jeho."

Hráči uposlechli. Mem seděl proti tváři své milenky, ale dosud ji nespatřil.

Beko řekl hodně nahlas: "Náš Birča Belek musí být ale velmi stará stavba. Jaké jsou zde zvlaštní fresky a malby!" Mem zvedl hlavu a oči toho, který srdce dal se dotkly pohledem té, která to srdce vzala. Rozum opustil hlavu a duše se uvolnila, jakoby chtěla vylétnout z těla. Jeho ruce bloudily po šahovnici, ale nevnímal, co princ dělá a nedělá. Bez rozmluvu dával své koně a slony za střelce a pešáky. Jeho vezír byl zajat a princovi pěšáci pochytali jeho koně jako mezky.

Beko se škodolibě smál: "Můj princi, neříkal jsem snad, že štěstí ve hře záleží na místě?" Také princ Ezin se radoval. Nejednou dával mat. Netrvalo dlouho, a Meme Alan byl poražen...

Sluhové vzali šachovnici, a odnesli ji. Princ dal znamení, aby všichni odešli. Pak se sám zvedl a odebral do své komnaty.

Dávno se shromáždění rozešli. Dvůr paláce zůstal prázdný. Odešla i Zin. Beko vstal, přistoupil k Memovi a řekl: "Nu, mladý šáhu, prohrál jsi. Rač dovolit své ruce a nohy, jaj bylo domluveno!"

Mem řekl: "Ano, ať vidím, jaké je tvé přátelství."

Beko vzal silné šnůry a zavázal jimi Memovy ruce a nohy. Ale kdykoliv sebou Mem pohnul, šnůry povolily a na kousky se zpřetrhaly.

Beko tedy přinesl silné řetězy a pevně ho jimi omotal. Mem zůstal chvíli v očekávání. Po chvíli jakoby z jeho úst sálal na ten řetěz plamen, řetěz zrudl a posléze se promněnil v hada. Beko se polekal a dal se na útek. Ale Mem se smál, zapískal a had zmizel v jakési díře. Beko si oddychl a počal se k němu lísat: "Můj pane, nemohu nad tebou zvítězit, leč s tvým dovolením."

Mem myslil, že to je žert, proto řekl Bekovi pomlouvači: "Jdi do stáje a přines pár konských žíní a svaž je s několika mými vlasy. Jen tak ztratím svou sílu a ty mne přemůžeš."

Beko ihned běžel do stáje a přinesl několik Boze Rewanavých žíní. Vytrhl Memovi pár vlasů a spletl je s žíněvim šňůrky. Těmi šňůrkami mu pak svázal prsty. V té chvíli Meme Alan ztrnul a stal se bezvládným. Beko se hrůzou na něho díval a velice se dívil té věci. I vtom se mu hlavou mihla myšlenka na hada. Vzal Mema, naložil si ho na záda a odnesl ho do hlubokého sklepení Birče Beleku, do tmavého, černého vězení.

Mem ve svém vězení nazamouřil oka, ač již slunko bylo dosti vysoko. Myslel na prince Ezina a Beka, na jeho ďábelskou lest.

Říkal si: "Na tom světě se nic nestane bez vůle Boží. Vysoko jsem vzlétl a nízko padl, rovnou du jejich tlap. Také já jsem kdysi dával uvěznit každého, kdo se mi znelíbil. Nevspoměl jsem, že je nade mnou velký Bůh stvořitel, padišáh padišáhů. Kdo ví, snad tohle, do čeho jsem upadl je pro vzdechy a úpění těch nebožáků. Ať shoří můj dům! Což ve mně není duše, v mých žílách krev mužů? Má-li člověk velký cíl, potkává se s těžkostmi. Sotva se tohle stalo, už mne napadají zlověstné myšlenky. Jsem-li v této kobce vězněm, tak je to pro černé oči Ziny Zedan. Když jsem opouštěl svůj domov, tušil jsem, co se může stát. Člověk neví, jaké dveře Bůh pro něho otevírá!"

Ale nechme Mema v tenmé kobce a pojďme k Siti, do domu tři bratrů zbojníků.

Mem opustil jejich dům, aniž Siti co řekl. Byl čas večeře, minula noc, přešel den - Meme Alan se nevrácel. Nastala další noc.

"Snad šel někoho navštívit" - utěšovala se Siti.

Čekala, čekala, ale Mem nepřicházel. Znepokojena svolala všechny sluhy: "Chlapci" - řekla "noc minula, přešel den a je tu další noc a náš host, Meme Alan se nevrácí. Jděte a hledejte ho! Až no naleznete, řeknete mu :" Tvá sestra Siti má o tebe starost!" Přiveďte ho domů. Ať mohu spát beze strachu z Hesena a jeho bratrů."

Sluhové se vydali do všech ulic, nevynechali ani jedno místo, kde by ho mohli nalézt. Avšak hledali marně. S prázdnýma rukama, jako slepí a itující, vrátili se k Siti. Řekli: "Paní, nevynechali jsme ani jeden vznešený dům. vešli jsme i do čtvri kupců. Všichni spokojeně spí pohrouženi do nočních snů.

Je hanba vstoupit po půlnoci do domu šlechtice."

Siti usedla a zůstala tak do rána, aniž ji spánek navštívil. Ráno se opět sluhové a vyvoláči vydali do ulic Cizire Botanu, ale vrátili se opět z prázdnou. Siti už stratila naději, že se Meme Alan vrátí. Upadla do hlubokého smutku. Věděla, že až se Hesen s bratry vrátí, bude soudný den.

Ale pojďme se podívat, co se stalo s princeznou Zin.

Když se doslechla, že Meme Alan není k nalezení po celém městě, byla si jista, že se stal oběti nějaké lsti. Uzamkla se ve své komnatě a tanm plakala a naříkala. V naději, že se přec dozví potěšující zprávu o svém milačkovi, posílala služky jednu po druhé k Siti. Ty se však vracely s prázdnou a Zin vždy znovu a znovu papukala v pláč. Vztahovala paže k nebi a prosila Boha, padišáha padišáhů: "Neodpusť, o Bože, kterí zapřičiňují rozdělení srdcí milujících!"

V tom hoři a čekání setrvala Zin tři dny. Nejedla a nepila, bezevládně spočívala na poduškách, oči upřené na dveře, v nichž tušila spatřit Meme Alana, kurdského padišáha.

Mem už byl v kobce tři dny. Nikdo nepřišel, aby mu podal doušek vody a kousek chleba, či podušku, na kterou by položil hlavu. Mem vzhlížel k nebi a modlil se: "Bože, ty znáš můj osud. Má věc je v rukou lstivých lidí bez cti a svédomí, kterí mne uvrhli do tohoto žaláře, bez vody a chleba!"

Třetího dne už bylo jeho tělo útrapami a hladem vysílemé. S hořicím srdcem prosil Boha: "Ty jsi velký, ó Bože! Vysvoboď mne z rukou těch lidí, anebo vezmi k sobě mou duši, abych si oddychl od těchto útrap!"

Bůh vrhá své otroky do nesnází, avšak slyší jejich prosby, obracejí-li se na něho. Seslal na Meme Alana hluboký spánek. Tak ať spí, a my se zatím podívame, co dělá dcera Beko, toho ďábla a pomlouvače.

Třetího dne po Memově uvěznění vzala Bekova dcera granátové jablko, propíchala je jehlou a vlila doň jed kašanských hadů. V té době nebyla v Cizire Botanu dosud granátová jablka. I vložila je za ňadra a šla navštívit Zin. Služky ji nechtěla vpustit, ale ona řekl: "Přináším radostnou zprávu, jež ulejčením pro úděl srdce mé paní."

Poté ji služky vpustily. Vstoupila do komnaty, uklonila se a políbila lem Zinina šatu. Pak otevřela ústa svého ďábelského otce: "Paní, má hlava i hlava mého otce jsou tvou obětí. Doslechla jsem se, že máš opět smutek. Porozuměla jsem tvému žalu, a hledala pro tebe lék. A našla jsem jej mezi rohy dvou hadů. Ať Bůh zapálí dům prince Ezina i dům mého otce! To oni lapili Mema do sítí své lsti. Snad vzpomínáš na hostinu, kterou dával princ Ezin před třemi dny? Tehdy poslal posla i pro Meme Alana, prý aby přišel pojíst jeho chléb. Ty víš, jak bezestný a důvěřivý je Mem. Šel, ani by co řekl své sestře Siti, aniž by co vzkázal Hesenovi a jeho bratrům. Po hostině hrál s princem dlouho šachy. Tisíci lstmi ho přiměli, že si nechal svázat ruce a nohy. Pak jej uvrhli do temného sklepení, kde už je tři dny, bez kouska chleba, bez doušku vody. To vše mi vyprávěl můj otec. Vím, že se trápíš, spánek k tobě nepřicází, proto pricházím se svou správou."

Po těchto slovech se dívka odmlčela. Pak dodala: "Paní, prý je Meme Alan padišáhem Kurdů. Jistě neví, co je to nouze a odříkání, jeho tělo je křehké, jako stonek květiny. Za tyto dny se mohl rozstonat."

Poté vyňala granátové jablko a řekla: "Zde jsem ti pro něho přinesla dáreček."

Zin povstala, políbila ji na oči a řekla: "Dá-li Bůh a posílí mou ruku, rozevřu svou dlaň před tebou a nezapomenu na tvé dobro."

Když Bekova dcera vykonala tento čin, navrátila se k svému otci. A Zin svírala v dlani granátové jablko, a toužila, aby už byl večer a ona se mohla k Meme Alanovi.

Když Mem usnul v koutě své kobky, přikryt pláštěm, zdál se mu podívný sen. Zdálo se mu, že sedí na trůně ve svém palaáci v Mixribu. Vedle něho sedí jeho stará matka a otec, kolem stojí tisíc pětset mládenců, kurdských hrdinů v čele s Bangínem. V tom vstoupil jeho strýc Emer beg, přistoupil k trůnu a pravil: "Nikdo nezůstane na světě věčně, ať žije dest či tisíc let. Moudrý člověk v tom nevidí rozdíl. Život sám je jako sen. Do tvého odchodu z tohoto světa zbývá pár hodin. Konečně ocitneš se v přimnosti Boží. Také my jedneho dne přijdeme a staneme se tvými hosty. Co nevidět za tebou přijde Zina Zedan. Přinese ti dárek. Ten dárek dostala od dcery Beko, tvého nepřítele. Je to granátové jablko, otrávené jedem Kašanských hadů. Zin o tom ničeho neví, neboť je dívka upřimného srdce a duše. Až ti to jablko dá, vezmi jej z její ruky a pojez několik zrnek. Tak či tak zemřeš, proti tomu není léku. Je pravda, co se říká mezi námi Kurdy: - Hlava, která přišla k uřiznutí se nedá koupit! -

Vůli Boží je, abys zemřel rukama násilníků. Tak vstoupíš na stupně svých padlých statečných předků. Co se týká Zin, ta zemře sedm dnů po tobě. Vaše touha dojde naplřaní až na onom světě. Uprostřed ráje se budete dívat na tance andělů a slavit váš velký den."

Meme Alan procitl. Dívá se - nikde není strýc Emer beg, ani rodiče, ani Bangín. Leží v koutě sklepení pod komnatami prince Ezina, vládce Cizire Botanu. Vše byl jen sen. Ať shoří dům stavitele plaáce! V té kobce není rozeznat den od noci. Jen jediný drahokam mu zbyl, a ten teď svítí do tmy jako rozžatí svíce.

Přišel večer. Zin se oblékla do šatu služek a za ňadra vložila granátové jablko, jež ji dala Bekova dcera. Potichu, potichoučku se sestoupala k podzemním kobkám. Nikdo ze sluhů a stráží jí nespatřil. Tak přišla až k oknu, něhož vycházelo slabé světlo. V hlubokém sklepením tam seděl Meme Alan, v ruce drahokam, zářicí jak rozžatá svíce.

Zin zvolala: "Ach, Meme, moje srdce je zlomené! Ať zapálí Bůh dům prince Ezina, i dům toho ďábla Beka! Obelstili tě svými černými srdci a uvrhli sem! Bez tebe mi zčernal svět. Já nevěděla, že lidé v Cizire Botanu mají tak špatná srdce. Meme Alana, kurdského padišáha hodí do sklepení, kousek chleba ani doušek vody mu nedají."

Mem pravil : "Zin, mé srdce je tvůj chrám. Vše, co se mne potkalo na cestě k tobě, je dobré. Kdo pro touhu svého srdce neupadne do nesnází, není pravým muže. Bůh dal, že lidé umírají. A údělem beránků je vždy nůž. Pro mne se netrap. Třebas mi nedali ani vodu, ani chléb, z milosti Boží je můj žaludek nasycen. My milovali jeden druhého upřímným srdcem. Bůh je nad námi a vidí nás."

Zin řekla: "Ach Meme, má hlava je tvou obětí. Jaké bědy na nás přišly! Slunce dává svou zář celému světu, jenom na nás nezasvítilo. A netrap se! Jakmile dojde zpráva o tobě k bratrům zbojníkům, i na nás slince zasvítí. Vezmi pro zatím toto granátové jablko a sněz ho, dříve než ti připravím nějaké jídlo."

Mem zastavil svůj plášť a Zin mu hodila granátové jablko. Vzalsi je do ruky a řekl : "Ach, Zin, moje srdce je zlomené! Než jsi přišla, spal jsem a zdál se mi podivný sen. Viděl jsem sam sebe, jak sedím na trůně ve svém paláci v Mixribu. U mne seděli mí staří rodiče, kolem stálo sšech tisíc pětset mládenců, kurdsých hrdinů v čele s Bangínem. Pak vystoupil můj strýc, Emer beg, přistoupil ke mne a řekl : "Meme, nikdo nezůstane na tomto světě věčně, ať žije deset či tisíc let. Moudrý a věřicí člověk v tom nevidí rozdíl. Vždyť hlava, která přišla k uřiznutí, nedá se se koupit. Co nevidět příde za tebou Zina Zedan, a přinese ti dárek, je to granátové jablko, otrávené jedem Kašonských hadů, jež dostala od dcery Beka ďábla a pomlouváče. Zin o tom ničeho neví, neboť je o dívka upřimného srdce. Přišel tvůj den, synu, pojez několik zrnek a nelekej se smrti, vždyť tak či tak zemřeš. Zin zemře sedm dnů po tobě. Na onom světě dojde vaše touha naplnění."

"Vidíš Zin," pokračoval Mem po chvíli, "není nám třebs, aby nám lidé cos předhazovali. Z vůle Boha, padišáha všech padišáhů, budeme spojení na onom světě."

Zin zaplakala: "Meme, kéž jsem obětí za tvou hlavu! Nejez to jablko! Což jsem mohla vědět, že je otrávené? Má-li nastat tvá smrt, nechť to není tímto granátovým jablkem, mým dárkem. Pro tohle budě těžká rána v mém srdci. Ach, nedělej mé hlavě takovou věc. Zemřeš-li mou rukou, svět se mi stane peklem. Kéž nehoří tvůj dům! Vždyť ty chceš zemřít pro naplnění svého snu, a to není hodné muže. Vyslechni mne a nejez to jablko! Sama ti přinesu chléb. Vskážu Siti, aby zpravila bratry zbojníky o tom, co se stalo. Jakmile uslyší o polosti Beka a prince Ezina, nebudou na nic čekat, a přispěchají jako vlci. Vyprostí tě ze sklepení, a dá Bůh, že se splní naše touha, a my spolu pojdeme do města Mixribu."

Mem řekl: "Ne, Zin. Nechci, aby bratři přišli a kvůli mně prolévali krev! Chci zemřít a vejít k svým předkům. Tohle granátové jablko je pro mne dobrý lék."

Poté rozlomil jablko vejpůl a naplnil si ústa jeho zrny.

"Meme, při touze našich srdcí, zapřísahám tě, nejez tohle granátové jablko" - pravila Zin. "Nechci se dívat na to co jsem způsobila. Až k tobě bude smrt přicházet, rozevří náruč, a já se vrhnu k tobě do tvého vězení. Kéž můžeme zemřít spolu, vždyť po tvé smrti nechci nikoho vidět."

Mem řekl: "Jsi tak dobrá, Zin! Tvá slova jsou lékem pro mé zraněné srdce. Ale Bůh předurčil smrt každého z lidí. Proč by ses vrhala do mého náručí, vždyť vidíš, kde se nacházám. Ach ne, vždyť jsem ti řekl, že zemřeš sedm dní po mně, potom příjdeš za mnou. Uděláš-li tohle, pojde o tobě nedobrý hlas.

Ale už přišel čas. Cítím, jak mé svaly ochabují. Ať tento zradný svět zůstane pro lidi bez svědomí."

Mem domluvil a snědl zbytek granátovího jablka. Jed vykonal své dílo. Zrak mu po chvíli zkalil a on vystoupil do bran Boží milosti, aby odevzdal svou duši Bohu v zástavu.

Když Zin viděla, že Meme Alan je mrtev, počala plakat, naříkat a bít se v prsa. Vzala ostrý nůž, odřízala své bohaté copy a hodila je na Memovo tělo. Pak se vrátila do své komnaty a zvolala na služky: "Nemeškejte a jďete do domu bratři zbojníků. Povězte mé sestře Siti, že jejich dům se stane kořistí nepřátel. Jali jejich hosta a uvrhli ho do temného sklepení. Povězte, že Meme Alan, kurdský padišáh je mrtev. Ať pošle bez váhání zprávu Hesenovi a jeho bratrům. Až uplyne sedm dní, zemřu i já."

Služky se rozběhly do domu tří bratrů. Vyřídily Zinina slova a samy také něco přidaly. V Hesenově domě zavádl smutek. Siti se nikoho neleká. Zesnulý je přece jijí vzácný host, Meme Alan. Ještě této noci připravila šat padišáhů a ozdobila strom smutku. Pak zavolala sluhy a řekla: "Jděte, a pusťte Boze Rewana za stáje."

Když sloužící vešli do stáje, viděli, že kůň po tři dny ničeho nepomě. Jakmile se k němu přiblížil, vzpjal se a jal se řehtat, až ten ryk do sedmého nebe doléhal, jakoby věděl o smrti svého pána.

Vyvedli ho stáje. Na dvoře stála Siti v čele shromáždených dívek. Když zvedla vlastníma rukama strom smutku na Boze Rewanův hřbet, srdce všech se rozplakala pro Meme Alana.

Až do rána chodila Siti v čele smutečního prlvodu kolem paláce. Ráno šla k svému bratranci Šemovi a řekla mu: "Bratranče můj, má hlava je tvou obětí! Moje srdce je zlomené. Princ Ezin dal na radu toho ďábla Beka uvrhnout našeho hosta do žaláře, a on tam zahynul. Hesen o tom ničeho netuší, jel do boje proti Persii. Jdi ty k vládci a žádej od něho Meme Alanovo tělo.

V stáji stojí jeho věrný kůň Boze Rewan. Je silný a bystrý, vzdálenost dnů urazí za hodiny. Ať sedne někdo z tvých lidí na jeho hřbet a jede na perské hranice. Pošleme Hesenovi list, aby nemeškal a přijel. Jen on z nás může sejmout tuto hanbu a ponížení."

Princ Šem odvětil: "Moje hlava je tvou obětí! O tom, čeho se dopustil vládce na vašem hostu, jsme dosud z ničích úst neslyšeli. Bůh rozvrátí dům prince Ezina, že učinil toho ďábla Beka svým vezírem! Ty víš, že po šest let mé nohy navkročily do jeho paláce neboť nevkročím do domů podlých lidí. Ale abys nepomyslela, že princ Šem nectí slova žen, vezmu tvůj list a dovezu jej Hesenovi a jeho bratrům."

Siti napsala list o Memově něštastném konci. Pak opálila jeho okraj znamením smrti a dala jej princi Šemovi.

A my zanechme prince Šema na cestě k perským hranicím, a pojďme se podívat co dělají bratři zbojníci.

Toho večera seděl Hesen se svými bratry, když tu spatřil v dálce zvednutý oblak prachu. Byl to jezdec na Boze Rewanu. Hesen zavolal na mládence Cizire Botanu: "Povstaňte a přiveďte našeho bratra Meme Alana."

Ale když se jezdác přiblížil, viděli, že ten jezdec je princ Šem. Jeho tvář byla bledá jako tvář mrtvého a oči slzami zakalené. Vyňal Sitin list a s tichým pláčem jej podal Hesenovi. Když Hesen spatřil chořelý okraj listu, i jemu vstoupily slzy do očí.

Ihned ráno si brtři vyžádali od vejevůdce svolení, aby se směli na tři měsíce vzdálit z bojiště. Spolu s princem Šemem se vrátili do Cizire Botanu a s nimi pět set kurdských mládenců. Před svým palácem sestoupil s koní a první co spatřili byl strom smutku za Meme Alana. Přistoupili k němu a plakali.

Siti jim vyšla naproti a řekla: "Popel na vaše hlavy, že o sobě tvrdíte, že jste muži. Což jste přišli, abyste plakali? Pláč je věcí nás žen. Už několik dní leží mrtvé tělo Meme Alana v černém sklepení."

Hesen řekl: "Pospěšte si , bratři! Chopte se zbraní, zvedněte své meče! Jdeme do paláce prince Ezina. Chci od vás, abyste nechali padat hlavy mužů jako na pozdim listí se stromů."

Zatím se už vládcovým palácem shromáždilo mnžství ozbrojených mužů. Když se objevili bratři, vyšla jim naproti Zin a prosila: "Z mého života odešel Meme Alan, nerozpalujte mé srdce ještě více krví mého bratra. Vždyť víte, že princ Ezin, potomek sedmi rodů nemá na té věci viny. Všechno neštěstí zavinil ten pomlouváč Beko. Mem zahynul když pozřel granátové jablko, které otrávila Bekova dcera. I já brzi zemřu, sedm dní po něm."

Na Zininy prosby odešli bratři do kobky, kde leželo Memovo tělo. Vzali jej na ramena, a člověk myslel, že jenom spí hlubokým spánkem. Omyli jej a pochovali do země Cizire Botanu.

Pochovali Meme Alana, kurdského padišáha....

Po jeho pohřbu se uzamkla Zin ve své komnatě a ve dne v noci plakala. Do jejího krásného bílého hrdla nevešel ani kousek chleba. Dcery velmožů, její družky postávaly za dveřmi, každá hledala, jak ji potěšit, avšak na jejich volání ani ruku nepozvedla. Nechtěla s nikým mluvit, nikoho vidět, jen plakala, a její plač by jako prudký déšť.

Sedmého dne po Memově smrti sklonala Zin uprostřed svých družek. Znovu se rozléhal všude pláč a nářek. Kolem jejího těla se shromáždil všichni obyvatelé Cizire Botanu, velcí i malí a lkali: "Zemřela naše paní, sestra prince Ezina, Zina Zedan."

Potom ji omyli a pohřbili důstojným spůsobem. Vykopali ji hrob vedle hrobu Meme Alana a tam ji pochovali.

Následující noci se Zin třikráte zjevala svému bratru. Ve snu slyšel, jak říká: "Bratře, ty jsi neznal mne, ani Meme Alana, kurdského padišáha. Věřil jsi, že jsme jako mnozí lidé, daleko Boha, blízko ďábla. Nyní máš kvůli nám hanbu a nemůžeš hledět lidem do tváří. Ale abys viděl pravdu na své oči, v pátek, až jedci počnou závodit na koních, přijď na hřbitov a postav se mezi naše hroby."

Princ se dvakráte vzbudil, ale když se sen opakoval po třetí, vstal a řekl si: "Zítra je pátek, půjdu na hřbitov. Hle, uvidím co chtejí ti sny!"

Příštího dne šel vskutku na hřbitov a postavil se mezi oba hroby. Po chvíli ze země rozestoupila, princ se naklonil a viděl, že ruce Meme Alana a Zin jsou spojeny. Zalitoval, co vše zlé těm dvěma způsobil. Řekl si: "K téhle věci mne navedl Beko!"

Jakmile se vrátil, rozkázal vyvolávašům, aby chodili po městě a oznamovali, že kdo zabije Beka, dostane velkou odměnu.

Jedného dne zaléval jeden zahradník v zahradě květiny. Najednou spatřil, že pod jedním stoncem si hoví Beko pomlouváč, příčina smrti Zin a Meme Alana.

Pomyslel si: "Princ dal vyhlasyt, že kdo Beka zabije, dá mu naplnit ústa zlatem." I nemeškal, vzal svůj rýč a udeřil ho do hlavy. Hlava se rozpoltila, ale Beko přece jen vyskočil a dal se na útěk.

Prchal k hřibotovu. Zahradník běžel za ním. Beko se zastavil mezi hroby Memi a Zin. Jeho krev kanula na zem. Říká se, že z té krve vyrostlo trní a oddělilo ruce milenců od sebe.

Přišel zahradník a zabil ho rýčem. Tělo pak svrhl do propasti. Pak šel k princi Ezinovi a pravil: "Na tvůj rozkaz jsem zabil toho ďábla Beka."

Vládce zavolal sluhy a přikázal jim: "Synové, dejte tomu muži zlata, kolik bude chtít!"

Po Bekově smrti řekl Hesen svým bratrům: "Mem byl naším hostem a byl zabit před našíma očima. Nenalezli jsme ulehčení pro jeho úděl. Pošleme posly do města Mixribu k jeho otci. Ať dají do jeho rukou Memův meč, šat a Boze Rewana."

Čeko řekl: "Ale bratře, do Mixribu prý trvá cesta šest měsíců a nikdo z naších lidí ji nezná. Ale náš bratranec, princ Šem je vyhlášený jezdec. Ať on vsedne na Boze Rewana. Zvíře zná cestu k domovu."

Hesen vzkázal princi Šemovi a ten neodmítl. Přivedli mu Boze Rewana a dali Memův šat a meč. Princ Šem se dal na cestu a urazil ji namísto za šest měsíců za dvanáct dní. Když se přiblížil k městu, kůň se rozřehtal.. Eli begovi poddaní se vyběhli podívat, myslily, že to vrácí se Meme Alan. Ale jezdec byl cizinec. I vzali koně za uzdu a vedli ho k Eli begovi. Tam princ odevzdal Hesenův list.

Když Eli beg oznámil zprávu o Memové smrti, v celém městě zavádl smutek. Všichni lidé se shromáždili kolem paláce. Přišel Bangín se svými patnácti sty mládenci, kurdskými hrdiny, starý otec, matka a oba Memovi strýcové. Byl přiveden Boze Rewan, na jehož hřběte byl položen Memův šat. Dívky a nevěsty stříhali na znamení smutku své copy a kladly je k tomu šatu.

Smutek trval tři dny a tři noci. Pak se vzdálil Bangín se svými se svými mládenci. Postavili stany za městem. Kdo mohl udržet zbraň v ruce, každý přišel aby se k ním přidal. Třetího dne byly stany sbaleny, princ Šem vsedl na Boze Rewana a stal se vůdcem Bangínova vojska až do země Botanů. Přebrodlili řeku a u jezera Qestela, vody růžové rozbili svůj tábor.

Princ Šem jim ukázal cestu k hrobům Mema a Zin. Bangín se svými vojsky tam dlouho stáli na znamení smutku a pak se navrátili do svých stanů. Bangín rozkázal kopat kolem města hluboký příkop.

Řekl: "Postíme se těm podlým lidem černých srdcí za smrt Meme Alana, našeho padišáha!"

Obyvatele Cizire Botanu očekávali zády strachem ohnutými, co se bude dít. Hesen, Čeko a Qeretacin přišli do tábora. Mezi vojsky viděli sličného mladíka, podobného Meme Alanovi. Tázal se, kdo to je a bylo jim odpověděno, že to je Bangín, Memuv příbuzný, synovec Emer bega. Jeden po druhém k němu přistupovali, zdravili ho říkali: "Od tebe vychází Memova vůně!"

Ntrvalo dlouho, a také princ Ezin přišel do tábora. Bangín mu vyšel naproti a uvedl ho do svého stanu. Pak dal rozkaz, aby byly rozbořený všechni paláce.

Tři dny a tři noci trval v městě Cizire soudný den. Kdo byl dopaden, byl zabit, ze msty za smrt Meme Alana, kurdského padišáha.

Třetího dne nezbyl jediný vysoký dům. Vše bylo srovnáno se zemí. Pak teprve Bangín rozkázal svým mládencům, aby opustili město. Vládu nad ním odevzdal princi Ezinovi, princi Šemovi a třem bratrům zbojníkům. Naposledy přistoupil k Memovu hrobu, a řekl: "Meme, ať je jasno v tvém srdci, pomstil jsem tvou krev."

Pak se sám vyhoupl na Boze Rewana a postavil se do čela vojáků. Mířili k vlasti Meme Alana, bojovat za sjednocení Kurdů....

Šla naše pohádka do hor i nížin. Kéž milost Boží spočine na rodičích našich posluchačů!