Vážená poroto;
vážený pane profesore Janouchu;
vážené dámy a pánové;
milí přátelé!

Dnešek je pro mne emocionálně snad nejnáročnější den mého života. Setkat se po letech na jednom místě s lidmi z několika zemí a kultur, s osobnostmi, které mne doprovázely v různých etapách života v posledních třiceti letech, a to za všech daných okolností, myslet na řadu dalších osob v daleké cizině, které sice nemohou být dnes mezi námi, přesto vím a cítím, že jsou s námi – to vše je pro mne velký zážitek.

Mám na mysli osobnosti, které přes veškerá nařčení, osočování, státem vedený či tolerovaný 12 let trvající teror vůči mně a přátelům – připomínám jen přepadení Pavla Dostála, vykradení kanceláře Českého helsinského výboru, podpálení mého domu, bomby v mé zahradě a bezpočet dalších protiprávních a proti-morálních útoků – nikdy neztratily důvěru ve mne a v můj boj za panování práva a spravedlnost v české zemi a nikdy mě v těch nejtěžších okamžicích mého života neopustily.

Je mi smutno, že dnes mezi námi již není a nemůže být můj vzácný učitel a společný přítel některých z nás, profesor Rahman Ghassemlou, pro kterého se – tak jako pro mne – tato země stala druhou vlastí.

V tento okamžik mně činí emocionálně téměř neúnosnou i ta skutečnost, že přebírám cenu svého kolegy MUDr. Františka Kriegla. Nevím skutečně, s jakou jinou cenou a osobností bych se mohl plněji identifikovat než s cenou nesoucí jméno dr. Františka Kriegla.

MUDr. František Kriegel se stal pro mne, jakožto pro mladého medika, vzorem lékařské etiky, poskytující pomoc člověku v nouzi za všech okolností, člověku bez rozdílu barvy pleti či sociálního postavení, a to ve všech končinách naší dnes již tak malé zeměkoule: od Československa do Španělska, od Číny až na Kubu, od Indie až do Barmy (!).

Byl neúnavným bojovníkem za spravedlivý svět – tak, jak ho chápal on.

František Kriegel nebyl a ani nemohl být v zajetí absurdních nacionalistických a rasistických ideologií či pseudovlasteneckých emocí.

Pozvedl prvotní identitu ČLOVĚKA nad vládnoucí ideologicky nabarvenou identitu. Chápal, že člověk je především člověkem a nikoliv především Čechem či Němcem, Kurdem či Židem, dělníkem či lékařem.

Je tragédií naší evropské civilizace, že ve svých dějinách mohla dopustit tolik zločinů za druhotnou či terciární identitu, na úkor identity prvotní.

František Kriegel nejenom se svým postojem jakožto tehdy jediný československý politik odmítající pod hrubým nátlakem podpis moskevského diktátu, ale i následně se svým důstojným, odpovědným postojem vůči současnosti a budoucností této země nám dal nám dost jasně najevo, a to až do posledního dechu, že osud této země, spravedlnosti a práva není jen záležitostí našich rodáků.

Přebral na sebe větší odpovědnost a riziko za tuto zemi než „všichni dobří rodáci“. Poukázal na univerzalitu ryzích lidských hodnot a nutnosti boje za ně.

Paní Anna Martásková, invalidní žena po mozkové operaci, tehdy vdova se třemi ještě existenčně nezaopatřenými dětmi a s babičkou, z toho mála, co měla, poslala nám – mně a svému synovi, dnes již profesoru Pavlu Martáskovi – z Uherského Brodu po řidiči autobusu koláče a pár řízků až do Prahy, abychom my na studentské koleji měli něco domácího, nikdy ani chvíli nepomyslela, že nejsem rodákem! Tušila že její synové – Yekta a Pavel – v té daleké Praze nejenom studují. Měla strach o nás tak jako má vlastní matka a o ten svůj strach se podělila se svým Bohem a modlila se za nás. Avšak nikdy nás nepřemlouvala, abychom nečinili to, co bylo třeba učinit za spravedlivější svět.

Květa a Karel Jechovi trpělivě poslouchali toho kurdského studenta, jeho neuvěřitelné příběhy, a dávali mu rady do života jako svým vlastním dětem. Tam u nich jsem nebyl cizincem a oni „místními“!

Pan Jiří Hanzelka neúnavně vysvětloval tomu naivnímu kurdskému studentovi, „jak to na světě vlastně chodí“. Pan profesor Ctirad John podal pomocnou ruku svému studentovi v nouzi, zapříčiněné prohnilým systémem, a ani na chvíli nepomyslel, že tento exoticky vypadající student vlastně není Čechem. A o Tomáši a Jarce Vrbových ani nemluvě.

Když jsem se po svém angažmá jako lékař v Íránu a Iráku vrátil do Evropy, turecké velvyslanectví zabavilo můj cestovní pas. Zůstal jsem bez průkazu totožnosti a bez prostředků. Ironií osudu bylo, že zrovna v těch dnech ve 32 zemích informovaly televizní stanice o „mém hrdinství“ v Iráku a v Íránu. Bylo pro mne nedůstojné obrátit se na Lékaře bez hranic či na kurdské organizace se žádostí o pomoc. Spal jsem v parku pod Bundestagem. Jednoho dne jsem se rozhodl jít do Bundestagu a chtěl mluvit s poslancem Klausem Thusingem, kterého jsem znal z plakátu v parku. Za chvíli jsem byl vyzvednut jeho asistentkou, která se za mne, za zcela neznámou osobu, zaručila. Následovalo setkání s Klausem Thusingem, který učinil vše, aby mi byla poskytnuta náležitá státní podpora. Za rok se stal členem vedení Kurdského institutu, který jsem založil, a až k jeho zániku byl odpovědný za finance tohoto institutu. Šlo o boj za lidské hodnoty.

U nikoho z nás ani na chvíli nepřevyšovala naše druhotná či terciární identita nad prvotní a původní, nad to, že jsme lidé a bojujeme za spravedlivější svět.

V tomto duchu jsem vnímal tu výzvu k boji před 12 lety, zde, ve své druhé vlasti. Tak, jak jsem tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi 14.9.1995 napsal z ruzyňského vězení: „I kdyby mě zabili – a už to zkusili dvakrát (přežil jsem jen náhodou!) – nic si nepomůžou, nešťastným Kurdům přibude jen další mučedník. Nejsem produktem římské kultury, abych se podrobil rozsudku nějakého Nera!“

Proto již dávno mělo být jasné, že já ten osudem mi předurčený boj nevzdám, již v zájmu práva a spravedlnosti, za které lidstvo tak dlouho vedlo ukrutný boj s mnoha obětmi.

Dovolte mi, abych zde poděkoval své již nežijící matce, která nás kojila tou hrdou kurdskou a arménskou kulturou, jež nám nedovolí ustoupit před bezprávím.

Děkuji porotě Nadace Charty 77 za udělení této tak vzácné ceny mé osobě v této fázi mého života, ceny dost jasně signalizující jejich podporu a ztotožnění s mým bojem.

Můj vřelý dík patří panu profesoru Františku Janouchovi, který mě již v devadesátých letech podporoval svými dopisy do vazby a nyní již několik měsíců dnem i nocí stojí v čele tohoto urputného boje, podobně jako to činil v letech sedmdesátých a následujících.

Můj co nejsrdečnější dík patří německému státu a mému příteli Bernhardu von Grünbergovi, kteří mi udělili a přinesli občanství SRN až do vazební věznice Ruzyně.

Děkuji srdečně Jechovým, Vrbovým, Šilhánovým, Dostálovým, Petrušce Šustrové, panu Jiřímu Drápelovi, Zdeňku Jičínskému a Jaroslavu Spurnému, kteří stáli v těch nejtěžších fázích toho boje odvážně a statečně po mém boku.

A v neposlední řadě bych rád poděkoval i své ženě Monice, která již šestým rokem drží po nocích „službu“, abych mohl aspoň pár hodin bezpečně spát, trpělivě se mnou snáší nám vnucené bezpráví, a když je třeba, letí prvním letadlem až na druhý konec kontinentu, aby zajistila další důkazní materiál o zločinu spáchaném na právu a spravedlnosti, nejenom v Čechách.

Děkuji Vám.

(Yekta Uzunoglu)