12.století
1111: Adí začal shromažďovat učedníky v kurdských horách, pravděpodobně v místě známém dnes jako Láliš severovýchodně od města Mosul (přesněji al-Músil; nyní v Iráku).
1160-1163: Adí zemřel. Pohřben byl nejspíše v Láliši.
1163-1281: Adího stoupenci zformovali mystické společenství al-Adawíja („Adíjovci“). Vedl je Adího synovec Abu-l-Barakát ibn Sachr a později jeho potomci.

13.století
1223-1281: Čtyři po sobě jdoucí představení bratrstva al-Adawíja zemřeli násilnou smrtí.
1254: Láliš byl vypleněn a Adího kosti spáleny.
1275-1331: Členové vůdčí rodiny bratrstva al-Adawíja se politicky a nábožensky angažovali v Levantě a v Egyptě.

14.století
1331: Izzuddín, potomek vůdců bratrstva al-Adawíja, zemřel ve vězení v Káhiře, kam byl uvržen kvůli podezření z přípravy ozbrojeného spiknutí.

15.století
1415: Láliš byl vypleněn a Adího kosti spáleny (jako již předtím v roce 1254).

16.století
Zhruba 1510: Husajn-beg, jezídský náčelník kmene Dásiní, byl jmenován osmanským místodržícím měst Arbíl (též Haulér) a Rawándúz (též Rawándiz; obě se nyní nacházejí v Iráku).
Polovina století: Perský vládce potvrdil, že jezídský kmen Dunbalí má právo na držbu půdy v okolí města Chój (nyní v severozápadním Íránu). Většina příslušníků kmene o něco později přijala islám.
1596: Kronika Šaraf-náme zaznamenala vysoký podíl jezídů mezi řadou kurdských kmenů, mj. v okolí měst Džizír (Cizre), Áméd (Diyarbakır; obě v současném Turecku) a Halab (též Aleppo; nyní v Sýrii).
Konec století: Vzrůstala jezídská přítomnost v pohoří Šingál (též Sindžár; nyní v severozápadním Iráku).

17.století
Začátek století: Jak uvádí kronika Šaraf-náme, vlády nad kmenem Dásiní se zmocnil muž z okolí města Arbíl (Haulér), který byl znám jako Muhammad al-Kurdí („Kurd“), al-Arbílí („ten z Arbílu“) nebo al-Bátiní („ezoterik“) a svůj původ odvozoval od jezídského světce Óbakra. Násilně skoncoval s dynastií náčelníků kmene, kteří se považovali za potomky Hasana, jednoho z raných vůdců komunity al-Adawíja. Potomci Muhammada al-Kurdího byli známi jako dynastie Čól. Ta později ovládla oblast Šéchán (v okolí Láliše) a její hlavní předák byl nadále uznáván jako jediný kníže (mír) jezídů, s nárokem na svrchovanost nad jezídy celého světa jako svého druhu „jezídský papež“. Zakořenila se víra, že celá dynastie Čól je nadpřirozeného původu a pochází přímo z Pavího anděla (Táusí Malak), hlavní bytosti jezídského kultu.
1638: Kontingent jezídských bojovníků, které vedl Mírzá-beg, pomohl Osmanům znovu dobýt Bagdád na Peršanech.
1641: Mírzá-beg byl jmenován osmanským místodržícím Mosulu.
Polovina století: Nestoriánští křesťané v pohoří Šingál (Sindžár) se stali jezídy. Již předtím byli jezídi v tomto regionu známi svými obzvlášť těsnými styky s křesťany.
1650: Francouzští jezuité v Halabu zahájili misijní činnost mezi jezídskými obyvateli okolí Halabu.
Zhruba 1660: Dva jezídští předáci ujistili anglického protestantského kazatele v Halabu, že jejich lid je připraven konvertovat ke křesťanství.
1668: Francouzští kapucíni pokračovali v misii mezi jezídy severně od Halabu; desítky jezídů byly pokřtěny.

18.století
1715: První osmanská trestná výprava proti jezídům v Šingálu (Sindžár), kteří olupovali karavany a kurýry na důležité trase Halab-Mosul.
1743: Perský vládce Náder-šáh si podrobil Áse, jezídského náčelníka z města Kója (též Kójsandžak; nyní v Iráku).
Třetí čtvrtina století: Kurdská knížecí dynastie z Ámédí (též al-Amádija; nyní v Iráku) na místo kata obvykle jmenovala jezída.
Asi 1773-1827: Jezídi provozovali přívoz přes řeku Velký Záb (arabsky az-Záb al-kabír, kurdsky Zéwí gaura) v obci Eski Kalak (též Eski Kelek; jihovýchodně od Mosulu, dnes v Iráku).
1767-1809: Nejméně osm osmanských zásahů proti jezídským loupežníkům v Šingálu (Sindžár).
1785: Osmanský místodržící Mosulu Abdulbákí-paša a jeho bratr byli zabiti při nájezdu na jezídské vesnice.

19.století
1829: Jezídský kmen Hasanlí dostal povolení vystěhovat se z osmanského území do Zakavkazska ovládaného Ruskem.
1830-1918: Další jezídi utíkali z Osmanské říše do Ruska.
1832: Zpola nezávislý muslimský kníže z Rawándúzu (též Rawándiz; nyní v Iráku) známý v jezídských dějinách jako Míré Kór („Slepý kníže”) zmasakroval jezídy u Mosulu poté, co jezídský náčelník Alí-beg zavraždil jeho spojence Alí-águ.
1846: Jezídi v pohoří Šingál (Sindžár) žádali daňové úlevy. Vyjednávání, která vedl osmanský místodržící Mosulu Tajjár-paša, se zvrhla v ozbrojené střety.
1849: Mahmúd-chán, kurdský velmož na území jižně od Vanu (nyní v Turecku), zaútočil na jezídské kmeny za to, že se spojily s jeho protivníkem Badr-chánem.
1849: Jezídi v Osmanské říši získali postavení oficiálně uznávané menšiny (millet). Na základě toho měl každý jednotlivý jezíd včetně dětí (které dříve mohly být beztrestně zajímány a prodávány do otroctví) požívat v minulosti neexistující právní ochrany. O uznání jezídů se významně zasloužil britský velvyslanec v Istanbulu Sir Stratford Canning (vikomt de Radcliffe; 1786-1880). Zprostředkovatelem v tomto úsilí byl další britský přítel jezídů, archeolog Austen Henry Layard (1817-1894), který následně podnítil čelné jezídské představitele, aby diplomatovi poslali děkovný dopis.
1849: Titíž představitelé jezídského společenství odeslali dopis – či spíše petici – žádající osmanského velkovezíra (obdoba úřadu předsedy vlády) o pětiletou výjimku v případě, že by právní uznání jejich komunity v Osmanské říši mělo znamenat zahrnutí jezídů do všeobecné branné povinnosti. („Aby se naše situace zlepšila a naše společenství – předchozími vezíry utlačované – rozrostlo.“) Oba výše zmíněné texty, tj. děkovný dopis z roku 1849 a petice z téhož roku, jsou nejstarší známé oficiální dokumenty jezídů. Tyto texty nicméně neposkytují žádné explicitní informace o jejich náboženství.
Zhruba 1850: V kurdských oblastech si rychle získával popularitu islámský mystický řád nakšbandíja. Někteří z jeho místních představených (šajch, arabský plurál šujúch; kurdsky šéch) tehdy – pod dojmem rostoucího tlaku západních velmocí a Ruska na Osmanskou říši – podněcovali nenávist k náboženským menšinám.
1853: Osmanský místodržící Mosulu Hilmí-paša sesadil jezídského knížete (mír).
1854: Kurdský muslimský kníže Jazdánšír vedl protiosmanské povstání ve městě Džizír (Cizre) a se svým bratrem Mansúrem následně rozpoutal nábožensky motivované masakry jezídů.
1855: Osmanský místodržící Mosulu Hilmí-paša vedl trestnou výpravu proti Jazdánšírovi, na které se podíleli i jezídští jezdci.
1872: Osmanský místodržící Bagdádu Midhat-paša nařídil, že jezídi mají být povoláváni k povinné vojenské službě. Jejich hodnostáři reagovali peticí, kde se snažili poukázat na náboženské překážky bránící působení jezídů v převážně muslimském vojsku.
1875: Osmanská vláda potvrdila, že jezídi mají být vyňati z branné povinnosti, jestliže zaplatí zvláštní poplatek (jehož výše však nebyla upřesněna).
1884: Rakouský lékař Louis Egmont Browski si na návštěvě u knížete (mír) jezídů poznamenal, že v jeho rezidenci v Báadré severovýchodně od Mosulu visel velký lustr z barevného českého křišťálu.
1885: Osmanská vláda zrušila osvobození jezídů od branné povinnosti.
1891: Dvacet dva jezídských mužů, včetně samotného knížete (mír), bylo násilím odvedeno na vojnu.
1892: Dočasný osmanský vojenský správce Mosulu Umar Wahbí-paša zahájil rozsáhlé systematické tažení proti jezídům (podrobnosti viz níže), při kterém mu pomáhal jeho syn Ásim-beg (mezi jezídy později známý jako Farík-pášá nebo jen Frík).
– červenec: Masakry jezídských vesnic v oblasti Šéchán a v pohoří Šingál (Sindžár).
– srpen: Kolem třiceti jezídských hodnostářů, včetně samotného knížete (mír), podlehlo nátlaku a konvertovalo k islámu (v roce 1894 jim bylo dovoleno tento krok odvolat). Zhruba stočlenná skupina jezídů kontaktovala francouzského vicekonzula v Mosulu Nicolase Siouffiho s prosbou o zprostředkování konverze ke křesťanství.
– září: Ústřední jezídská svatyně v Láliši byla vypleněna, posvátné předměty jezídů zabaveny (následně vráceny v roce 1914) a místní svatyně ve vesnicích kolem Mosulu zničeny.
– listopad: Ásim-begova výprava proti jezídům v Šingálu (Sindžár) byla poražena.
– prosinec: Osmanský sultán sesadil Umara Wahbí-pašu z postu vojenského správce a do Mosulu vyslal zvláštní tým, který měl vyšetřit okolnosti jeho protijezídské kampaně.
1893-1904: Vypleněnou jezídskou svatyni v Láliši nahradila mešita.

20.století
1905: Ruský cestovatel zaznamenal v osadě na severozápadě Persie dvacet pět jezídských rodin. Byli to nejspíše poslední známí jezídi na území dnešního Íránu.
1908: Když osmanská vláda rozhodla o částečném rozpuštění (převážně kurdských) kmenových milic Hamidiye, jejich členové vyvolali nepokoje a zabíjeli jezídy v okolí Mardinu (nyní v Turecku).
1908-1909: Člen jezídské knížecí rodiny Ismáíl-beg (též Smáíl-beg) navštívil jezídy v Ruskem ovládaném Zakavkazsku. Byla to první svého druhu pastýřská cesta v jezídské praxi.
1913: Kurdští nacionalisté oslovili jezídské předáky s výzvou, aby se připojili ke sjednocené kurdské frontě, která měla zformovat protipól mladotureckého Výboru jednoty a pokroku (İttihat ve Terakki Cemiyeti).
1913: Jezídský princ (mír) Alí byl zavražděn.
1913-1957: „Jezídská královna matka“ Maján-chátún, vdova po knížeti Alím, fakticky řídila jezídské společenství během formální vlády následujících knížat – svého syna Saída (do jeho smrti v roce 1944) a zpočátku nezletilého vnuka Tahsína. Zemřela v roce 1957.
1914: Sedm kauválů (zpěváků jezídských hymnů a vykladačů náboženství) uvázlo při pastorační službě v ruském Zakavkazsku, když vypukla první světová válka. Do Iráku se jim podařilo vrátit až v roce 1929.
1915: Jezídi v Šingálu (Sindžár) poskytli útočiště Arménům, kteří prchali před zabíjením v Anatolii.
1918: Pohoří Šingál (Sindžár) čelilo osmanským útokům.
1918: Když skončila první světová válka a schylovalo se k přerozdělení hranic na Blízkém východě, jezídští hodnostáři sepsali petici volající po britské správě pro Irák.
1919: První jezíd vůbec se stal poslancem parlamentu. Byl to Júsuf-beg Timurjan ze Surmalu, zvolený za člena zákonodárného shromáždění v tehdy nezávislé Arménii.
1920: Území dříve ovládaná Osmanskou říší byla nyní rozdělena mezi tři nové státy – Irák, Sýrii a Turecko.
1924: Člen jezídské knížecí rodiny Ismáíl-beg byl ustanoven velitelem 200 jezídů, kteří se stali členy tzv. Iráckých odvedenců (Iraq Levies) – etnických a komunitních milic, jež v Iráku zformovali Britové.
1931: Jezídi si stěžovali, že jejich kníže (mír) Saíd zpronevěřuje almužny. Proto na žádost irácké státní správy sestavili jezídští předáci manifest známý jako Prohlášení ze Šéchánu, kde byly upřesněny pravomoci jezídských hodnostářů. Text konstatoval, že jezídský kníže (mír) nesmí být sesazen zásahem vnější libovůle. (Snad všechny západní práce o jezídismu citují z Prohlášení jeho pozoruhodnou frázi, že mír „nemůže být propuštěn ani odstraněn z úřadu jinak než přirozenou smrtí nebo zavražděním – před čímž Bůh chraň“.)
1932: Hamó Šéró, oficiálně uznávaný jako představitel jezídů v Šingálu (Sindžár), navzdory Prohlášení ze Šéchánu trval na tom, že kníže (mír) Saíd má být zbaven úřadu, a žádal, aby ho nahradil bratranec knížete Husajn (též Hisén) a aby jeho sídlo bylo ze Šéchánu přesunuto do obce Džaddála v Šingálu.
1932: Ve městě Balad Sindžár, centru oblasti Šingál (Sindžár), byla otevřena jezídská škola (avšak krátce nato byla zavřena). Přibližně ve stejné době byla založena jiná škola pro jezídské děti, a to v obci Bášíka východně od Mosulu.
1932: V Iráku, který získal úplnou nezávislost, měla být zavedena všeobecná branná povinnost.
1934: V pohoří Šingál (Sindžár) vypuklo povstání kvůli plánu irácké vlády na zavedení branné povinnosti.
1936: Chystaný plán na zřízení povinné vojenské služby měl v Iráku vstoupit v platnost, a tak jezídští předáci sestavili seznam výjimek a úlev, které měly jejich souvěrcům být během služby ve zbrani poskytnuty z náboženských důvodů.
1937: Komunistický spisovatel Arab Šamó (rovněž známý jako Arab Šamilov; 1898-1978), jeden z nejznámějších jezídů v sovětské Arménii, skončil v pracovním táboře na Sibiři a strávil tam další dvě desetiletí. Podobný osud postihl většinu jezídů v Sovětském svazu, kteří se aktivně angažovali v náboženském životě.
1940: Všichni jezídští rolníci v sovětském Zakavkazsku byli začleněni do zemědělských družstev – kolchozů.
1944: Kurdští nacionalisté v Iráku nabídli pomoc a spolupráci mladému jezídskému knížeti (mír) Tahsínovi.
1945: Několik jezídů v uniformách Rudé armády se zúčastnilo dobytí nacistického Berlína. Jezídů celkově ve světě se však události druhé světové války nedotkly.
1951: Kníže (mír) Tahsín navštívil jezídy v Sýrii.
1970-1989: V rámci akcí irácké vlády proti Kurdům byla řada jezídů násilně přestěhována do komplexů (arabsky mudžamma, plurál mudžammaát); jejich půda byla buď prohlášena za zakázané území, nebo zabavena a rozdělena mezi arabské dosídlence. Mnoho jezídů aktivně nebo morálně podporovalo kurdské hnutí za sebeurčení a v řadách obou hlavních kurdských stran v Iráku se vyskytli jezídští „mučedníci“ ozbrojeného protivládního boje.
1975: Kníže (mír) Tahsín navštívil jezídy v Německu.
1975-1981: Kníže (mír) Tahsín žil v exilu v Londýně.
1986-1989: Některé jezídské vesnice byly zasažené otravným plynem, který tehdejší irácký režim nasadil proti kurdským civilistům.
1989: Rozsudek německého Spolkového ústavního soudu (vynesený znovu v roce 1991) udělil právo setrvání v Německu všem jezídům, neboť uznal, že jsou ve svých rodných státech nábožensky diskriminováni. (Podle některých zdrojů se však rozsudky týkaly pouze německých spolkových zemí Severní Porýní-Vestfálsko – v prosinci 1989 – a Dolní Sasko – v říjnu 1990.) Počet jezídů v Německu vzrostl z několika set rodin, které v zemi žily v roce 1975, na přibližně 40 000 osob na konci 90.let.
Počátek 90.let: Jezídský aktivista, šéch (příslušník duchovní kasty) Hasan Hasanjan, byl zvolen poslancem parlamentu v Arménii. Propagoval myšlenku, že jezídi tvoří svébytné společenství, které nemá kurdskou identitu. Ti jezídští intelektuálové v Arménii, kteří hlásali příslušnost jezídů ke kurdskému etniku, si začali stěžovat na útisk ze strany zastánců „jezídského hnutí“. Arménská vláda spíše dávala přednost financování mediálních a vzdělávacích projektů vázaných právě na „jezídské hnutí“ než na jiné kruhy pracující s kurdštinou.
Zhruba 1990: Vládou podporované milice v Turecku, známé jako „vesnické gardy“ (köy korucuları), vyháněly jezídy z jejich domů a pozemků v okolí města Mérdín (Mardin).
1992-2003: Irácký autonomní Region Kurdistán byl fakticky oddělen od iráckého území kontrolovaného centrální iráckou vládou v Bagdádu. Většina jezídů v Iráku žila pod svrchovaností Bagdádu, zatímco jejich nejsvětější místo Láliš zůstalo pod kontrolou Regionu Kurdistán. Autonomní parlament Regionu Kurdistán měl dva jezídské poslance.
1992: První jezídská škola náboženství byla takřka v tajnosti založena v obci Bášíka na území kontrolovaném bagdádskou vládou.
1992: Předseda Demokratické strany Kurdistánu (a nynější oficiální prezident Regionu Kurdistán) Masúd Bárzání navštívil Láliš.
1993: V Duhóku, jednom z měst iráckého Regionu Kurdistán, bylo založeno Kulturní a společenské středisko Láliš (kurdsky Bingahá Láliš já raušanbírí ú kómalájatí; arabsky Markaz Láliš as-sakáfí wa-l-idžtimáí) podporované Demokratickou stranou Kurdistánu. Spoluorganizuje náboženský život jezídů, vydává publikace, pořádá přednášky na aktuální témata a podporuje oficiální obraz jezídů jako „původních Kurdů“.
1993: V německém Oldenburgu bylo založeno Jezídské fórum (Yezidisches Forum).
1997: Oficiálně byl registrován Národní svaz jezídů v Arménii.
1998: Arménský tisk citoval Azíze Tamojana, předsedu Národního svazu jezídů v Arménii, podle něhož většina jezídů z Arménie (jejichž původní počet se odhadoval na 65 000) již v té době opustila zemi „ze společensko-ekonomických důvodů“.
1999: V Turecku narozená a v Německu žijící Feleknas Uca (Falaknáz Udžá) byla zvolena poslankyní Evropského parlamentu. Stala se tak vůbec první jezídskou ženou v obdobné funkci.

21.století
2003: Po změně režimu v Iráku vyzval kníže (mír) Tahsín své souvěrce, kteří byli vysídleni, aby žádali o navrácení svých zkonfiskovaných pozemků a majetků. V září unikl pokusu o atentát; proto – kvůli obavě z teroristických útoků – zrušil hromadné oslavy největšího náboženského svátku jezídů, podzimního Svátku Šíchádího shromáždění, a později i varoval jezídy před konáním jakýchkoli shromáždění.
2003-2004: Vláda autonomního iráckého Regionu Kurdistán vyčlenila pevnou úřední mzdu pro jezídské náboženské hodnostáře; výplatou mezd bylo pověřeno Kulturní a společenské středisko Láliš. Jeden z nejvyšších představitelů jezídismu – tzv. bábá-šéch – vyjádřil obavy, že chystaná praxe může ohrozit a zpolitizovat tradiční struktury jezídské společnosti.
2004: Šest jezídských organizací v Německu založilo společnou platformu – Alianci jezídských sdružení v Německu (Allianz der yezidischen Vereine in Deutschland; kurdsky Havkárijá kómalén Ézídiján li Almánjá). Zdá se nicméně, že aliance začala fungovat až roku 2006.
2004: Někteří jezídi v Mosulu si stěžovali, že dochází k poštvávání tamní veřejnosti proti nim. Mezi jezídy v komplexu Chánik poblíž Mosulu rovněž převládlo podezření, že tamní epidemie úplavice byla dílem sabotérů, kteří záměrně otrávili vodu.
2004-2005: Moderní jezídský „teolog“ Mámó Farhám Ósmán Pírálí sloužil jako ministr bez portfeje v irácké prozatímní vládě, kterou jmenovala Američany řízená civilní správa. Stal se tak vůbec prvním jezídským ministrem ve vládě suverénního státu.
2005: Svaz arménských Árijců, malá ultranacionalistická skupina v Arménii, vyzývala k „vyčištění“ země od židů a jezídů.
Leden 2005: Tři jezídští poslanci, zvolení v rámci Sjednocené kandidátky Kurdistánu, usedli v lavicích dočasného iráckého parlamentu, který vzešel z voleb v lednu 2005. Mnoho lidí v oblastech s rozsáhlou koncentrací jezídů si však stěžovalo, že nemohli hlasovat, protože do jejich obcí vůbec nedorazily volební urny. Mezi místními se rozšířily hlasy o záměrném komplotu. Autonomní parlament Regionu Kurdistán měl v této době dva jezídské poslance.
Prosinec 2005: V Iráku se konaly všeobecné volby, ze kterých vzešel parlament s plnohodnotným čtyřletým mandátem. Mezi poslanci usedli opět tři zástupci jezídů. Jeden z těchto poslanců byl zvolen za novou politickou sílu mezi iráckými parlamentními bloky: Jezídské hnutí za reformu a pokrok (anglicky Yezidi Movement for Reform and Progress; arabsky al-Haraka al-ézídíja min adžl al-isláh wa-t-takaddum) volili hlavně jezídi v oblasti Šingál (Sindžár), kteří prosazují myšlenku vlastní nekurdské identity.
Srpen 2006: Jezídský poslanec iráckého parlamentu Kámirán Chajrí Saíd (též Kámrán Chérí Saíd) protestoval proti tomu, že tehdejší irácký premiér Ibráhím al-Džáfarí v projevu k poslancům použil islámských rituálních formulací, které obsahují slovo „Satan“ (pro jezídy přísně zakázané).
2007: Muslimská Kurdka v irácké obci Šéchán (nazývané též Ajn Sifní), organizačním centru jezídismu, utekla od své rodiny v doprovodu dvou jezídských mužů. Následovaly útoky místních muslimských Kurdů na jezídské objekty včetně sídla a majetku knížete (mír) jezídů.