Tálabáního pozval do České republiky místopředseda vlády Petr Mareš. Hlavním cílem evropské cesty kurdského politika byla Itálie, kde s ním jednal předseda parlamentu Massimo D´Alema.

Během své návštěvy v Praze poskytl Džalál Tálabání rozhovor irácké sekci zdejšího Rádia Svobodná Evropa. V interview se vyjádřil k několika klíčovým tématům:

O procesu se Saddámem: „Svět to pochopil chybně“
Tálabání upozornil, že to, co světová média běžně prezentují jako soudní přelíčení se svrženým iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, je ve skutečnosti pouze vyšetřování, které vede irácký soudce Sálim Čalabí a které má teprve připravit půdu pro budoucí soudní proces. Jak Tálabání dodal, „některé jeho (tj.Saddámovy) zločiny jsou ojedinělé ve světové historii“, konkrétně „použití chemických zbraní proti občanům státu, kterému vládl“.

O trestu smrti pro Saddáma: „Nemůžu si protiřečit“
Tálabání – snad překvapivě – odmítá, aby Saddám Husajn byl odsouzen k trestu smrti. Svůj postoj odůvodňuje kurdský politik tím, že jako právník již před lety podepsal deklaraci proti absolutnímu trestu a že nemá důvod měnit svůj názor. Domnívá se, že pro svrženého diktátora bude větším trestem, když „zůstane naživu a s každým okamžikem bude sledovat, jak se Irák vyvíjí“.

Trest smrti v Iráku zrušila Koaliční dočasná správa země, ale nová irácká vláda ho obnovila „kvůli boji proti terorismu“, jak podotkl Tálabání.

O izraelském vlivu v Kurdistánu: „Máme být palestinštější než Jásir Arafát?“
Mezi arabskou veřejností není neobvyklý názor, že Kurdové v Iráku jsou jakousi prodlouženou rukou světového sionismu. Zčásti za to – kromě všeobecné paranoie, jíž je toto téma obestřeno v arabském světě – může i jasný fakt, že odboj Mistafy Bárzáního v 60. a 70.letech logisticky spolupracoval s Izraelem. S novou aktuálností si údajné přítomnosti izraelských agentů v iráckém Kurdistánu nyní všimla i západní média. Tato tvrzení však Džalál Tálabání rezolutně popřel a označil je za lživá. Ke kontaktům s Izraelem v obecné rovině pak řekl: „Copak nejsou žádní Izraelci v Káhiře? Copak nejsou žádní Izraelci v Ammánu v Jordánsku? Copak nejsou žádní Izraelci v Libanonu, v Libyi, v arabských zemích severní Afriky nebo Perského zálivu?

Jistěže tam jsou Izraelci! Jejich vlajka vlaje v Káhiře. Jejich vlajka vlaje v Ammánu. Jejich vlajka vlaje v Kataru. Na mnoha místech. A pak je tu ještě jedna věc: palestinští přátelé vyjednávají s Izraelci. Jásir Arafát líbá na tváře dceru jednoho bývalého [izraelského] ministra, který tvrdě bojoval proti Palestincům.

Dobrá, oni to tedy mohou dělat? To máme být palestinštější než Jásir Arafát?”

O federalismu: Proč arabské země nekritizují Súdán?
Klíčovým bodem současné kurdské politiky v Iráku je požadavek federálního státu, který byl zakotven v prozatímní irácké ústavě i v poslední rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Iráku. Proti silným výhradám, které proti federalismu vznášejí zejména státy sousedící s Irákem, poukázal na velmi odvážný model federativního uspořádání, k němuž dospěla mírová jednání v jiné zemi s arabskou většinou obyvatel – v Súdánu: „Súdánský federalismus garantuje přerozdělování příjmů z přírodních zdrojů. Garantuje přerozdělování nafty. Jeho součástí je ustanovení, že za dva roky bude možné konat v jižním Súdánu referendum o sebeurčení jeho obyvatel, na jehož základě se budou moci dokonce i odtrhnout, jestliže budou chtít.

Považuji to za dobrou dohodu a gratuluji lidem v Súdánu k jejímu dosažení. …Jenže proč proti této dohodě a této federaci nevznesl výhrady žádný arabský stát?

Pokud jim vadí federalismus, proč se nepostaví proti federativnímu zřízení ve Spojených arabských emírátech? Jednotlivé části Spojených arabských emírátů mají mnohem větší práva než irácký Kurdistán. Domnívám se, že z některých arabských kruhů je vedena záměrná nepřátelská a nekalá kampaň proti Kurdům.“